John Henry Newman (1801–1890). Být křesťanem v dnešním světě – model

Autor: Roman A. Siebenrock - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2011/1 (Osobnosti)

Theologie der Gegenwart, 2/2010.

„And now a Cardinal. March 2, 1884“ (A nyní kardinálem. 2. března 1884): to si poznamenal jasným rukopisem starý kardinál jako poslední poznámku do deníku, který jej provázel po sedmdesát let.¹ V jeho slovech se ukazuje též skrytá zkušenost zápasu o široké srdce a otevřený sluch pro Boží volání. „And now a Cardinal“ – v těchto slovech cítíme úžas a vděčnost. Neboť volba Johna Henryho Newmana kardinálem římskokatolické církve papežem Lvem XIII. 12. května 1879 pozlatila životní podzim křesťana a kněze, který musel dlouho žít pod mrakem podezření – a který je dnes v našich zemích stěží znám, i když se k němu apologeticky sahá, když jde o svědomí a papeže.²

Usebraně a vzpřímeně k nám hledí v pozdních portrétech.³ život jako experiment přímé chůze, jenž se mi jeví jako paradigma toho, jak postupuje víra v pokřesťanské nebo spíše „pokonstantinovské“ době. Byl stejně ctěn i kritizován. Byl a zůstává v nejlepším smyslu „kamenem úrazu“. Avšak na konci života byl svatořečen křesťany všech vyznání, jak napsaly The Times ve svém nekrologu. A když ho římskokatolická církev 19. září 2010 blahořečila, pak uznala též náboženský cit anglikánské tradice a církve, která ho vysoce ctila už dříve. Toto blahořečení nemůže být vzhledem k Newmanově postavě vykládáno jako apologetika statu quo naší církve nebo křesťanstva, nýbrž jako provokace odvážit se vždy znovu cesty obrácení k živému Bohu evangelia. Newmanovou snahou bylo hledat a uznat pravdu, kdekoli ji najde – ať je zpočátku jakkoli cizí, skrytá a bolestivá. Dodnes mu – z lidského hlediska – vděčí mnoho křesťanů za svou víru. Jeho kázání, modlitby, úvahy a teologicko-filosofické knihy si uchovaly širokou ekumenickou oblast působnosti, neboť především v anglické jazykové oblasti jsou jimi zasaženy osoby všech vyznání. Dokonce i nekřesťané čtou jeho klasickou angličtinu. Kdo byl tento John Henry Newman a za co se zasazoval?⁴

1. Zastavení života jako škola víry

„John Henry to zapsal v okamžiku, když v úterý 10. června 1812 šel na hodinu řečtiny. Bylo to právě tři dny před cestou domů a doma si při pohledu na tuto poznámku vzpomene na okamžik, kdy ji učinil.“⁵ Tato poznámka v jeho biografické miniatuře ví o významu vzpomínky, druhého futura a představivosti, která uschopňuje k vyprávění života jako historie, mé historie. Poznámka svědčí též o šťastném dětství v zámožné rodině. John Henry Newman se narodil 21. února 1801 jako nejstarší z šesti dětí v Londýně, v bankéřské rodině, jež se držela Bible a církevní tradice. Idyla se však rozbila. Jeho měšťanské náboženství nenašlo odpověď na Lockovy otázky, Humovu skepsi a Voltairův posměch: nevěra získala v 19. století primární plauzibilitu a buduje ji dodnes. Proto běžné důkazy ze zázraků a racionálních závěrů nestačily. Život potřeboval jinou logiku. Je nepředvídatelný, plný zlomů a překvapení. Existuje vůbec nějaký plán?

Mladý John Henry to zažil na vlastní kůži. Otcova banka v důsledku napoleonských válek zkrachovala. Z této rány se rodina nikdy hospodářsky nezotavila.

Po otcově smrti (1824) musel John Henry spolufinancovat obživu rodiny i studium svých bratrů. Avšak předtím, v létě 1816, když musel kvůli hospodářské bídě zůstat v internátu, proběhla v něm hluboká změna. Hloubku tohoto pronikavého obrácení pak bude prožívat po celý další život. Pod vlivem evangelikální obnovy, především Waltra Mayerse a Thomase Scotta, došel ke dvěma trvalým jistotám: „Myself and my Creator“ (Já a můj Tvůrce). Jeho víra se stala dogmatickou, tj. byla založena na pravdě, a tím na realitě, ne na funkci, užitečnosti či společenském konsenzu. Nová a trvalá vážnost se vyjádřila v mottu: „Holiness rather than peace“ (Svatost spíše než pokoj). Svatost je jako oheň, který zakládá nepokoj a vyvolává otřesy. Další motto představuje tajný kompas jeho životní cesty: „Growth the only evidence of life“ (Růst, jediný důkaz života). Čtvrtou orientací, kterou se naučil od biskupa Butlera, „Pravděpodobnost je vůdkyní v životě“, dochází k základní epistemologické otázce Johna Locka. Existuje jen pravděpodobnost, žádná bezpodmínečná jistota? Je Bůh jen pravděpodobným Bohem, víra jen hrou možností? Jeho filosofie víry bude o této otázce přemýšlet až do vysokého stáří. Nastupující liberalismus, s nímž se v Oxfordu setkal jako s výrazem celospolečenského, ba epochálního duchovního postoje, vyřešil problém tak, že odepřel víře její bezpodmínečnost a otázku pravdy v náboženství zcela suspendoval.⁶

Tak se Newmanův život v Anglii 19. století dostal do středu experimentálního pole moderny. Charakteristikou ostrovní říše nebyl jen filosofický racionalismus, ale též kontury moderní industriální společnosti, spjaté s politickým liberalismem při rozvoji pluralizující se společnosti.⁷ Poprvé od dob Jindřicha VIII. dostali katolíci uznané právní postavení ve společnosti (1829) a vznikal průmyslový proletariát, především z irských přistěhovalců, kteří nebyli církvemi odepsáni, jak tvrdili Marx a Engels.⁸ Stejně jako Newmanova Oratoř v Birminghamu též irští kněží poskytovali v těchto oblastech službu, jež je dosud málo vnímána. Kardinál Manning, ultramontánní arcibiskup westminsterský a v církvi nejvlivnější Newmanův protihráč, se jasně a jednoznačně postavil na stranu proletariátu.⁹ Jak tedy být křesťanem, když státní církev jako „etablovaná církev Anglie“ spěje ke konci, když dominují pragmatické a utilitaristické hodnotové představy a – právě po konverzi – katolíci zůstávají obklopeni staletými předsudky?

1.1. Oxford: setkávání s modernou

Roku 1816 vstoupil mladý Newman na Trinity College v Oxfordu. Univerzitní město na Temži zůstalo Newmanovým ideálem, milovaným a uctívaným i tehdy, když je po své konverzi musel opustit. Jeho přednášky o Ideji univerzity jsou jím zcela inspirovány. I když kvůli přepracování nesložil zkoušky s nejlepším výsledkem, byl 12. dubna 1822 zvolen jako Fellow (učitel) na jedné z předních kolejí, Orielu. Oxford nebyl jen líhní elity rostoucího impéria, ale též místem moderní vědy a filosofie, jakož i náboženské obnovy. Zde společnost zápasila o své základní duchovní zaměření: buď myšlení o užitečnosti čili utilitarismus, nebo klasické vzdělání; buď náboženství, nebo zisk; buď víra, nebo pragmatismus; buď substanciální, nebo funkcionální, resp. občanské, náboženství. Teologický duch času, s nímž se Newman v Orielu na počátku setkal, byl liberální.¹⁰ Tak Newman označí pojetí, podle nějž otázka pravdy nehraje ve víře žádnou roli. Jedno vyznání víry je stejně dobré jako jiné: chválí se mnohost, pluralismus, rozdíly jsou čistě otázkou vkusu.

V záznamu ze 7. září 1823 však zaznívá jiný tón: „Nyní jsem ve svém pokoji v Orielu, tutor, farář a fellow; mnoho jsem vystál – pozvolna jsem se přiblížil dobrému a svatému, naslepo veden Boží rukou, aniž bych věděl, kam mne povede. Ano, Pane! 7. září 1823, pondělní ráno, čtvrt na jedenáct.“ Newman se rozhodl pro duchovní službu, čímž se cítil trvale zodpovědný za duše. Kázal hlavně v univerzitním kostele St. Mary, byl však k zastižení i na pastorační bázi. On, skutečně zvláštní intelektuál, se staral o každého jednotlivého farníka v nejchudší farnosti Oxfordu. Anglikánští duchovní si tehdy směli pro službu ve farnosti obstarat pomocníky, aby se mohli věnovat svému vlastnímu „poslání“ v politice a společnosti. V tomto smyslu Newman nikdy nepatřil k establishmentu. V Littlemore, malé vesnici u Oxfordu, byl nejen farářem a stavitelem kostela, ale staral se též o malé i velké každodenní nouze svých farníků. Také v okrajových oblastech rychle rostoucích průmyslových center Anglie, kde založil první Oratoř sv. Filipa Neri v Anglii, byl často děvčetem pro všechno: představeným misijní stanice bez pevného platu, vedoucím základní školy se všemi povinnostmi, členem radikální menšiny – římskokatolické církve, která byla od časů královny Alžběty († 1603) až do roku 1829 pronásledována podle trestního zákona. „Stát se katolíkem“? To by bylo to poslední – toto náboženství irských služek! Ani vedení školy nebyl žádný med – zvláště poté, co proti odporu kolegů angažoval učitelku. A když navrhl teologii laiků, která jejich konsenzu (consensus fidelium) dávala hlas a kompetenci ve věcech víry, byl v Římě očerněn jako nejnebezpečnější muž v Anglii. Ačkoli byl spíše plachý typ, stáhl Newman konflikt přímo na sebe, a to hlavně tím, že připomínal velkou tradici církve a jejích Otců. Nic neotřásá víc než obnova tradice.

Jeho farníci z Birminghamu byli většinou přistěhovalí Irové, většinou bez dokončeného školního vzdělání; právě ten proletariát, který popisovali Marx s Engelsem. Oba otcové socialismu opomenuli (nebo úmyslně zapřeli) jejich pečovatele a duchovní správce. Newman nikoho neutěšoval poukazem na onen svět. Jak by také mohl, když vyžadoval vzdělání, odpovědnost a vedení života. V jednom kázání řekl, že svět může skutečně milovat jenom ten, kdo jej nejprve opustil. Jenom ten, kdo věří v nebe, dokáže užívat světa, protože jej nezneužívá pro své zájmy.¹¹

Ale zpět do Oxfordu. Newman se se svou představou celostního vzdělání jako cíle univerzity dostal do konfliktu s nadřízenými. Odebrali mu studenty. Nadále kázal, psal knihy a po cestě do Středomoří roku 1833 se dostal do světla ramp jako reformátor církve. Předtím objevil své rozhodující autority: církevní Otce. Starobylost („antiquity“) byla jeho kritériem při teologických střetech, v nichž mu sloužily jako vodítko ariánské spory kolem Nicejského koncilu. Že svatý Atanáš jako téměř jediný bránil usnesení koncilu o bytostné rovnosti Otce se Synem proti politickým a společenským silám, se pro Newmana stalo trvalým příkladem.¹² Jako vůdce „Oxfordského hnutí“ vyzval k radikální obnově. Na čem spočívá autorita církve? Jaký je její úkol, její cíl, a co může očekávat? Církev Ježíše Krista je založena na apoštolskosti. Její biskupové a teologové mají mluvit v autoritě dosvědčené a předávané tradice, ne na základě sociální prestiže nebo politického postavení. Proto se mají připravit na to, že budou zbaveni majetku a konfrontováni s mučednictvím.

Signál pro rozsáhlou liturgickou, pastorální a teologickou obnovu byl dán. S přáteli, jako byl Keble, Pusey, Froude a Church, vytvořil Newman od roku 1833 jádro „Oxfordského hnutí“, katolické obnovy anglikánské církve. Brzy se univerzitní debata dostala do veřejnosti a dotkla se státní ideje: apoštolská autorita, nebo společenská funkce? Newman vypracoval teologické ospravedlnění „Via Media“ (střední cesty) anglikánské církve – i v distanci od etablované „Anglické crkve“. Mezi extrémy římského katolicismu, který vykazuje neřijatelná rozšíření, a protestantismem, který oklešťuje plnost počátku, se anglikánská církev na základě svého svátostného a dogmatického principu prokazuje jako pravá dědička původní církve, a tím jako reprezentant Kristovy církve v její pravé katolicitě v současnosti.

1.2. Konverze: krok do společenského „out“ a do „jednoho stádce Kristova“

„Nyní katolík v Maryvale a v očekávání brzkého odjezdu do Říma. 29. května 1846.“ Šestý zápis dává stěží tušit dramatičnost předchozích let. Teoretická stavba „Via Media“ se kus po kuse hroutila. Nejprve jej to zasáhlo jako blesk z čistého nebe při četbě jednoho článku pozdějšího westminsterského arcibiskupa Wisemana: snad je možné, jako tehdy ve sporu Augustina s donatisty, že i teď má pravdu Řím, a ne on. Tento stín na zdi mu utkvěl v paměti. Další krok byl pronikavější. Newman se odvážil číst katolicky 39 článků anglické státní církve. Je třeba anglikánské zásady vykládat skutečně tak striktně proti katolickému pojetí, jež bylo předloženo na Tridentském koncilu? To už bylo příliš, protože britský národ konstituoval svou identitu proti Římu až do populárních rituálů: „Žádné papeženectví!“ Liberální tradice prosadila mnoho věcí: odmítnutí Kristovy přítomnosti v eucharistii, opuštění nauky o Nejsvětější Trojici, všemožné historicko-kritické představy k Novému zákonu. Antikatolické principy přece nemohly být změkčeny. I liberalismus potřebuje své nepřátele! Newman byl odsouzen. Již roku 1841 se z politických důvodů dohodla pruská a anglická vláda na zřízení společného biskupství v Jeruzalémě, navzdory hlubokých věroučným rozdílům.¹³ Tím Newmanovo anglikánství skončilo. Má být víra prostředkem politického kalkulu? To nemohl přijmout.

Vzal vážně odsouzení od biskupů, stáhl se do soukromí, složil všechny své úřady¹⁴ a spolu s malou skupinou přátel začal ve vážném sebezpytování vyhodnocovat možné cesty.¹⁵ Pečlivě zkoumal svou motivaci, vážil každý argument, a nakonec viděl nutnost řešit svou základní otázku intelektuálně: Nemohou katolické novoty a doplňky představovat oprávněný, ba historicky nutný vývoj? Co má platit jako ortodoxní a apoštolské? Je to skutečně pravidlo Vincence z Lerina, který definoval, že za katolické může platit jen to, co je všude, vždy a od všech („quod ubique, quod semper, quod ab omnibus“) věřeno? Newmanova katolická konverze je chvalozpěvem živému vývoji, stále se měnící, a jen tím sobě věrnou zůstávající, tradici: „Ve vyšším světě je tomu jinak, ale zde dole žít znamená proměňovat se, a být dokonalý znamená měnit se často.“¹⁶ Křesťanství jako komplexní idea, jejímž základním principem je Vtělení, prokazuje svou životní sílu v historických střetech. Nikdy neexistovala harmonická historie křesťanství, bez nebezpečí. Uprostřed kontroverzí a sporů bylo vždy vyzýváno k osvědčení a obnově.

Různými testy, jejichž kritéria navrhl ve své teorii vývoje nauky (nebo objevil v reálné historii), zkoumal v dramatickém vývoji napětí mezi věrností v principech a flexibilitou při setkání s novými kulturami, situacemi a výzvami. Jenom ten, kdo se mění, žije. Co se nevyvíjí, je už mrtvé. Církev a víra jsou sobě identické jen tehdy, když se ve střetech mění a osvědčují. Princip dějin a vývoje přinesl Newman do katolické církve tehdy, kdy se v revolučním století snažila získat svou identitu v nadčasovém a neměnném. Jeho teorie vývoje se musela stát podezřelou. Vstoupil snad do pravé církve Kristovy s nesprávnou teorií? Teprve později byla jeho kniha ve svém pravém významu uznána, nicméně dosud k nám skutečně nedorazila.¹⁷ Newmanova nauka o vývoji je nesena Boží milostí a Kristovým vtělením osvobozenou otevřeností pro člověka a dějiny, a zároveň vážností všechno zkoumat a rozlišovat s apoštolskou vírou. Otevřenost a věrnost principům jsou dva póly komplexní jednoty ideje, jež se osvědčuje v proměnách dějin.

Když v deštivé noci z 8. na 9. října 1845 náhodou přenocoval v Littlemore italský kněz- pasionista Domenico Barberi se skupinou přátel, poprosil jej Newman o přijetí do Kristova stádce. Tím nalezl ve víře svůj trvalý pokoj. Konverze však tehdy představovala také krok do společenského ústraní. Téměř jako psanec musel opustit Oxford a vzdát se členství v Orielu. Po příští desetiletí mohl vidět město jen z okna železničního vagonu. Nicméně život šel dál. Klidu však Newman nedošel. Vstoupil do církve, kterou v její realitě stěží znal. Avšak právě v této církvi předpokládal normativitu oné katolicity, kterou objevil v Písmu a prvotní církvi a realizoval ji pro sebe: „Chtěl jsem dojít k mému Bohu skrze sebe; svou, nebo spíše Jeho cestou.“¹⁸

1.3. Kněz z Oratoře sv. Filipa Neri, rektor univerzity a „nejnebezpečnější muž Anglie“

„Nyní kněz a oratorián, poté co jsem od Svatého otce obdržel doktorskou hodnost. 23. září 1850.“ Po své konverzi se Newman pokoušel vrhnout do katolického systému, ale utrpěl šok z reality. Podle mnoha soudobých štváčů se mu to nepodařilo, odmítal totiž katolicitu jako heslo vymezování a boje. V Římě měl studovat teologii. Poznal tam P. Giovanniho Perrona SJ, jehož si velmi vážil. Nejkrásnější a nejhlubší však bylo setkání s Filipem Nerim a jeho Oratoří, kterou měl podle výslovného přání papeže Pia IX. zavést v Anglii. Avšak po prvních „líbánkách“ v katolické církvi se už nic nechtělo dařit.

Anglický překlad Bible, časopis pro vzdělané laiky, snaha o založení oratoře v Oxfordu, problémy s londýnským odštěpením, podezření v Římě¹⁹ a spor s druhým westminsterským arcibiskupem, kardinálem Manningem – růžový jeho život vskutku nebyl. Deník po roce 1860 podává upřímný obraz jeho duševního stavu: K čemu žít pro nic, ptal se sám sebe jednoho rána ve sprše. A stále se vrací otázka: K čemu se stal katolíkem, když není k ničemu potřebný?²⁰

Přes veškerou snahu nebyla uvedena do chodu Katolická univerzita v Dublinu, kterou založil na prosbu papeže roku1854. Dnes víme, že irští biskupové nechtěli svobodnou univerzitu podle oxfordského modelu, ale spíš školu pod ochranou církve.²¹ Nicméně Newmanovy projevy ve fázi založení (Idea of a University)²² se staly klasikou, která dodnes a právě dnes představuje protinávrh k čistě utilitaristické myšlence univerzity, zaměřené na pouhý ekonomický užitek. Univerzita má být místem, kde se vyučuje všechno vědění. Jejím cílem je výchova k filosofickému postoji, ke vzdělání nevázanému na účel, ztělesněnému v ideálu gentlemana. Není to obchodní dům, v němž se získává, shromažďuje a využívá vědění; znalosti se tu nejprve zvažují podle významu, mezí a ohrožení, a promýšlejí se s ohledem na vnitřní koherenci a celistvost. Jestliže vzhledem k této dynamice lidského ducha neexistuje na univerzitě institucionalizovaná kritická síla, totiž teologie, budou se teologií zabývat fyzikové a chemici, překračovat své hranice a identifikovat Boha např. s energií či jinými mody. Jen tehdy, když se na univerzitě kultivuje pluralita metod a přístupů, může univerzita dostát svému určení. Proto nesmí vypadnout žádný obor vědění, jinak člověk, který nikdy není jenom racionální bytostí, bude ohrožován svými vášněmi. Vědění člověka nezlepšuje a nezabrání zločinům. Rovnováha je možná pouze se silnou institucionalizovanou instancí. Integrita univerzity vyžaduje přítomnost církve: ne jako cenzora poznatků, nýbrž jako znalce propastí v člověku a jako znamení výzvy k etické vážnosti.

Doba však nebyla příznivá takovým úvahám, spíš to vypadalo na bouři. Kardinál Manning, konvertita jako Newman, si přál církev jako protiváhu vzhledem ke katastrofám moderní společnosti, jak je denně diagnostikoval v kypících průmyslových zónách raně kapitalistické Anglie. Radikální věrnost papeži se u něho bez problémů pojila se socialistickými názory: byl stejně radikálně levicový jako věrný papeži.²³ Newmanovu angažovanost za více vzdělání a otevřenost v církvi chtěl uskutečnit jen jako duchovní správce studentů v Oxfordu. To, co viděl Newman jako šanci, byla pro Manninga liberální past, které se snažil všemi prostředky zabránit. Newmanovi přišla na pomoc „náhoda“, kterou přijal jako Boží volání. Spisovatel Kingsley označil Newmana za lháře, jemuž – jako ostatně celému katolickému kléru – nejde o pravdivost. Newman výzvu přijal a napsal roku 1864 svou Apologii. Tím se naprosto změnil jeho obraz ve veřejnosti. Stará přátelství ožila, život pod mrakem skončil. Roku 1877 se mohl s poctou vrátit do Oxfordu jako čestný člen koleje Trinity.

1.4. Neoportunní dogma: zápas o neomylnost papeže a důstojnost svědomí osoby

Zápas o cestu katolické církve v moderně se meztím blížil svému vrcholu. Ve sporu o neomylnost papeže, za jejíž prosazení složil kardinál Manning přísahu na Petrově hrobě, patřil Newman k těm, kdo kritizovali a varovali. Vůči těm, kdo vystupovali ostře, užíval ostrá slova: jejich postup nazýval tyranií. Při své konverzi roku 1845 učil neomylnost církve, biskupů a papeže. Myslel však na produktivní rovnováhu nositelů neomylnosti (biskupové s římským biskupem, teologické školy, ale též konsenzus všech věřících).²⁴ Naproti tomu Manning hledal instanci s konečnou rozhodovací kompetencí: „Quis judicat?“ Když bylo roku 1870 vyhlášeno dogma o neomylnosti papeže, předložil Newman „minimalistickou“ interpretaci, která došla velkého uznání a vyjasnila náboženskou a politickou loajalitu katolíků. Papeži sice náleží záloha důvěry, jako i státní autoritu je třeba ve světských věcech poslouchat; absolutní poslušnost však nemůže vyžadovat ani papež, ani královna. Jedinou absolutně zavazující instancí může být pro Newmana pouze svědomí, jako ozvěna Božího hlasu. Tím zaujal v diskurzu o suverenitě dodnes neopomenutelnou pozici. Jak světská, tak duchovní moc má své hranice. Nakonec je jedinou absolutní mírou na zemi vlastní svědomí, s veškerou křehkostí a ohrožením, kterých není prosta ani tato orientace.²⁵ To je politickým překladem jeho dogmatické základní jistoty „Myself and my Creator“. Newman dobře ví, že v jeho době je svědomí zneužíváno jako maska pro svévoli. Přesto kvůli zneužívání neztrácí svou důstojnost. V dopise vévodovi z Norfolku vyjadřuje vzájemný poměr papeže a svědomí ve slavné pasáži o přípitku. Píše, že pokud není nevhodné pronést po jídle přípitek na náboženství, mohl by připít na papeže: „Nejprve však na svědomí, a pak na papeže!“²⁶ Ukazuje se v tom jeho životní téma: uznání osoby, subjektu a jeho rozhodnutí ve svědomí, svoboda jako nedotknutelná podmínka a neopomenutelný základ života a víry. Tomuto tematickému okruhu je věnováno jeho poslední systematické dílo, Essay in Aid of a Grammar of Assent, návrh nauky o souhlasu (1870).²⁷ Jak máme rozumět víře? Jak máme bezpodmínečně věřit, když vůdkyní v našem životě je pravděpodobnost? Jak můžeme věřit s bezpodmínečným souhlasem tomu, co nemůžeme přísně logicky dokázat? Můžeme věřit, jako bychom viděli? Výchozím bodem jeho úvah je cesta faktů vlastní reálné historie života a víry. Je možno rozlišit dvě formy souhlasu: nocionální, čili pojmovou, a reálnou. Jako pojmové přijetí označuje postoj k výpovědím, který odhlíží od životní zkušenosti. Ten je předpokladem vědy a způsobu, jak přijímáme obecná mínění nebo tvoříme slogany. Naproti tomu v přijetí reálném vstupuje na scénu jednotlivec. To není možné bez osobní zkušenosti a angažovanosti osoby. Tak lze i víru v Boha nahlížet jako objekt vědecké zvědavosti, politického kalkulu nebo jiných funkcí, prostě nocionálně. Reálně je však víra přijata jen tehdy, když ve zkušenosti poznání vstoupí do hry sama osoba. Pro Newmana se to přednostně děje ve zkušenosti svědomí, které mne zavazuje bezpodmínečným nárokem. Zde před sebou nemohu utéci: jsem bezpodmínečně vydán sám sobě. Bůh se tu ukazuje jako soudce, který odhaluje ubohost a nedostatečnost mých životních lží a v tomto nejprve malém, slabém a přehlédnutelném světle otevírá nové cesty.

Ve druhém dílu eseje rozvíjí Newman myšlenku reálného usuzování. Rozlišuje tři druhy usuzování. Vědecké usuzování je umělá forma lidské instinktivní schopnosti usuzovat. V životě děláme stále nějaké závěry. Jakoby instinktivně vysvětlujeme svůj svět. Newman chtěl vyvinout vzdělanou formu přirozeného usuzování. Používá k tomu Aristotelem analyzovanou formu život nesoucího rozumu, fronésis. Je to uschopnění k moudrosti v dobré praxi a v integraci všech lidských sil. Je to schopnost pravdivosti vzhledem k jednotlivostem, situaci, zvláštnostem, mé historii, mému životu.

Schopnost osobního činění závěrů označuje slovem „illative sense“, které sám vytvořil. Smyslem pro usuzování, který je vždy osobní, mohu hromaděním pravděpodobností dojít k osobní jistotě. Jako kabel spojuje jednotlivé dráty, tak „illative sense“ může spojit spletitá vlákna života v lano, překračující propasti a neschůdné cesty. Proto zvěstování a církev mají vidět budování osoby jako rozhodující úkol současnosti. Víra bude mít budoucnost pouze v jak svobodném, tak vážném souhlasu osob. Tak viděl Newman význam sv. Atanáše v prvotní církvi, tak vidí budoucnost křesťanské víry v současnosti: nikoli systém, instituce nebo moc, nýbrž svědomitost svobodných osob charakterizuje budoucí podobu víry.²⁸ Proto mají a musejí jednotlivé subjekty se svými zkušenostmi být vneseny do velkého pokladu předávání víry. Newman budoval „egotistickou“, induktivní teologii, vycházející z jednotlivých osob a jejich biografií.²⁹ Neostýchal se považovat za důkaz božskosti evangelia skutečnost, že Zjevení odpovídá situaci a touze lidí.³⁰ Jeho korelace zahrnuje touhu a bídu lidské existence. Lidé vědecky nevzdělaní, avšak vzdělaní moudrou zkušeností života, jsou pro Newmana modelem, na němž formuluje fundamentální kritiku racionalismu své doby. Základem vědy je rozum všedního dne, v dnešním vyjádření: životní svět. Když se experti odeberou domů a vedou svůj reálný život, přichází i pro ně hodina pravdy. Rovněž většina vědeckých pojmů nemůže být „vodotěsně“ uzavřena vůči jejich každodennímu chápání. Protože věda je vždy provozována lidmi a lidé vždy mají život před vědou i po ní, zůstává chápání životního světa základem všeho myšlení.

Každý má proto právo hovořit za sebe a přinést svůj příspěvek do velkého pokladu zkušenosti víry a evangelia. Newmanův teologický egotismus pěje chválu mnohotvárnosti: chválu rozličným zkušenostem s Boží přítomností v každém vlastním životě.³¹ Bůh se každému projevuje svým způsobem. Proto může Newman říci: „Chtěl jsem dojít k mému Bohu skrze mne samého, svou vlastní, nebo spíše jeho cestou!“ Proto může Boha najít jen ten, kdo přijal sám sebe. Prvním krokem cesty k Bohu je přijetí sama sebe.

1.5. Projasněný podzim kardinála

Fakt, že jeho protivníci se snažili zabránit jeho povýšení na kardinála (papežem Lvem XIII. dne 12. května 1879), zcela zapadá do obrazu a zároveň poukazuje na to, že Newman není osobou, s níž „lze skoncovat“. Zůstává pro mne podněcovatelem nepokoje. Mohou to ukázat dvě témata jeho posledních let: příspěvek k inspiraci Písma a chmurná tušení apokalyptické budoucnosti. I když zůstal věrný patristické tradici výkladu Písma s jejím mnohotvárným smyslem pro Písmo, viděl nutnost postavit se k otázkám historicko-kritické exegeze. Jeho nauka o inspiraci³² interpretuje ze soteriologické perspektivy protiklady nebo rozdíly v geografických, historických nebo politických výrocích Písma jako „obiter dicta“, jako mimochodem řečené, vedlejší výroky.

Závažnější jsou pro mne jeho pozdní reflexe a tušení týkající se budoucnosti. Nevidí pro víru žádnou růžovou budoucnost. Poprvé se křesťanství setká s nenáboženským světem, v němž může zmizet význam slova „Bůh“. Snad poprvé v historii ducha získá nevíra vůči víře primární plauzibilitu. I když vidí větší nebezpečí pro protestantské tradice, vyžaduje tato výzva též od katolíků a lidí zodpovědných za církev největší odvahu. Skutečně strašit by nás to však nemělo.³³

2. Škola víry: elementární témata jeho teologie

Právě proto, že je dnes Newman bezvýhradně uznáván, nemělo by se zapomenout na záležitosti, které mu ležely na srdci. Ty mohou být tematicky skicovány a teoreticky reflektovány. Ve všech je ústřední uznání a kultivování osoby ve svobodě jejího svědomí a v jejím souhlasu s vírou nejen vzhledem k systémovým snahám zasahovat, nýbrž i proti ztrátě sebe v libovolnosti. To zůstává normou církevního jednání a výchozím bodem teologické odpovědnosti. Proto může tradici církve ve všech jejích aspektech charakterizovat pouze život a princip vývoje. Bránit se vývoji může podle Newmana znamenat i herezi nebo odpad od víry. Osobní princip nevede k individualismu, nýbrž k otevřenosti a ochotě nechat se oslovit od všech lidí – a přijmout za ně odpovědnost. V tom je podle Newmana smysl celibátu, který žil i jako anglikán, bez systémového příkazu, a kněžské služby. Pro Newmana se tato otevřenost stala povinností zapojit se do kontroverzí své doby.

Teoreticky je tato připravenost reflektována v jeho univerzitní ideji. V ideálu svobodného vzdělávání se osvědčuje připravenost věřících vydat se všemu vědění. Tím zakotvil Newman starý ideál první filosofie po Aristotelovi ve společenství komunikace věd. Proto leží pravda věd, ostatně i pravda teologie, ve vzájemné komunikaci disciplín a škol – především po Prvním vatikánském koncilu.

Vnitřní pluralizace církve v teologických školách a „balance of power“ v různých konstitutivních úřadech: nejen postavení laiků, kteří mají znát svůj katechismus a jsou spolurozhodujícími subjekty pro věrohodnost poselství evangelia v pluralitní společnosti, ale i význam plurality teologických škol jsou pro něho instancemi rovnováhy v církvi, která se stále víc uniformovala a všechno očekávala od jedné instance. Kdo čeká všechno od papeže a z Říma, podporuje tyranii v církvi a ruší katolicitu, protože to přetěžuje každý úřad.

Jak už bylo řečeno, teoreticky lze jeho alternativu shrnout do formule: „Fronésis místo epistémé.“ Ve své Gramatice souhlasu hledá – inspirován Francisem Baconem – „nové organon“, které označuje jako biograficko-induktivní. Z toho musí na základě mnohosti kulturních kontextů a základních spirituálních opcí vzniknout pluralita teologických škol. Teologie, která se bude odtud vyvíjet, se bude chápat jako reflexe a průvodkyně životopisů víry, jež vždy vede k procesům vzdělávání a učení.³⁴ Tím daný rozdíl mezi osobním, a proto vždy kontingentním přístupem k víře a obsáhlou tradicí víry církve i kosmem vědění všech kultur a věd nesmí být podle Newmana ani fundamentalisticky přehlížen, ani liberálně nivelizován. V tomto rozdílu je třeba usadit ony procesy učení a vzdělávání, které vrhají nové světlo jak na tradici předávání víry, tak na plauzibility společnosti. Tyto procesy vedou k transformacím dovnitř i navenek. Na těchto spojích se vztah víry a myšlení biograficky stane dobrodružstvím života, v němž zjistíme, jak komplexita a nedozírná plnost života a skutečnosti generují vždy nové nuance a aspekty.³⁵ Z těchto vzájemně propletených biografií roste církev jako společenství svědků primárně v malých společenstvích, která budou podstatně vykazovat věrohodnost evangelia.³⁶ Tato společenství však nejsou uzavřena ani ve vlastní církvi, ani vůči ostatním křesťanům.³⁷ V tradici řeckých Otců, především alexandrijské školy, je Newman přesvědčen, že božský Logos vede ve svědomí se všemi lidmi dialog, který ví o svém zprostředkování celostní symbolickou svátostné skutečnosti.³⁸

Trvalou výzvu pro mne však Newman představuje v dimenzi svého života, která je u kořene všeho, co jsme právě vyprávěli a reflektovali. Je to jeho stále se modlící, žalmistická existence.³⁹ Newman reflektuje gramatiku souhlasu s vírou a vypočítává schopnosti nutné k tomu, aby bylo možné vyprávět a žít dějiny s Bohem. Nejdůležitější schopností k tomu zůstává vlastní osobní modlitba. Víra přichází z modlení! To je možné jako prosba k Bohu i tehdy, když nevěřím. Neboť modlitba nezačíná velkým Te Deum, nýbrž rozhodnou pozorností k vnitřnímu světlu a jeho kultivaci. V anglických kostelích se dosud zpívá báseň, kterou Newman vytvořil roku 1833 cestou ze Sicílie do Francie, kdy smrtelně onemocněl, v horečnatém snu hovořil o poslání a vyznal, že nezhřešil proti světlu:

„Lead, kindly light, amit then circling gloom,

lead Thou me on!

The night is dark, and I am far from home,

lead Thou me on!

Keep Thou my feet,

I do not ask to see the distant scene,

one step is enough for me.“⁴⁰