Je Bůh slabší než Zlo?
Autor: Petr Havlíček - Číslo: 2011/1 (Dialog)
Rád bych zareagoval na článek L. Noska a D. Vopřady „Rodové kořeny“ – dilema katolického křesťana, uveřejněný v posledním čísle TT (4/2010, s. 191–197). Považuji jej za velice podnětný příspěvek k teologické reflexi fenoménu, který mezi českými věřícími katolíky začíná být v posledních dvou-třech letech rozšířen. Jak si sami autoři uvědomují, jde o příspěvek v našem prostředí skutečně průkopnický, a proto doufám, že podnítí i diskusi, ať už na stránkách TT či jinde. Zajímala by mne např. reakce V. Kodeta, autora předmluvy ke knize K. McAlla Uzdravení rodových kořenů, jíž zejména se Noskův-Vopřadův článek věnuje.
Pro zajímavost uvedu svou pastorační zkušenost s tímto jevem. Jsou to asi dva roky, co i do našeho kostela začali přicházet věřící, kteří pod vlivem uvedené knihy prosili nechat sloužit mši „za uzdravení rodových kořenů“. Možná je to pro ně pouze módnější varianta tradiční formulace „za duše v očistci“, jimiž se většinou vyjadřuje přání modlitby za zemřelé (nejen) příbuzné. U některých z nich však lze pozorovat lpění na uvedené „rodokořenové“ formulaci požadované intence – jako by určitá formulace automaticky zajišťovala splnění prosby a jiná naopak tuto moc neměla. Tolik má zkušenost, jež mne vede k tomu souhlasit s názorem autorů článku, L. Noskem a D. Vopřadou, že tato teorie a praxe v sobě obsahuje spíš více šamanismu a magie než křesťanské víry.
Co mě však znepokojuje mnohem více, je souvislost popularity uvedené teorie s tendencí některých společenství nebo jednotlivců přeceňovat zlo/Zlého a jeho moc nad člověkem na jedné straně a podceňovat Boha a jeho všemohoucnost, projevující se milosrdenstvím k člověku, na straně druhé. Projevuje se to až neuvěřitelnou zálibou v tématu posedlosti Zlým a exorcismem. I samotná předmluva V. Kodeta ke knize K. McAlla se hlásí k souvislosti obou témat (uzdravení rodových kořenů a modlitba za rozvázání z moci zla). U obou postojů mám dojem, že chtějí nahradit trpělivé a moudré rozlišování duchů jakýmsi rychlým a skoro automatickým vyřešením přítomnosti zla a hříchu v životě člověka.
Teologicky kompetentní duchovní rozlišování je přitom to, co KKC v par. 1673, pojednávaje o exorcismu v církvi, zdůrazňuje. Zmiňuje hlavně možnost nebezpečné záměny posedlosti s psychickou nemocí. Stejně nezodpovědnou se mi však jeví i démonizace kulturních jevů ve společnosti, ať už jsou nekřesťanské nebo dokonce manifestačně protikřesťanské. Příkladem takové knihy, nedávno publikované i u nás (Karmelitánské nakladatelství 2009), je podle mne spis O satanovi – biblicky, teologicky, prakticky od E. Velly. Jejím autorem je sice katolický kněz, kniha odkazuje na Písmo, církevní otce i dokumenty magisteria, ale, jak se skromně domnívám, podléhá rovněž tendenci poněkud nezodpovědného zjednodušování při rozlišování toho, co je v lidském jednání nebo v tendencích společnosti projevem náklonnosti ke hříchu, vlastní všem lidem, a toho, co je projevem spoutávající moci satanovy. Tato kniha by si zasloužila možná ještě více projít teologickou diskusí, zvláště proto, že spisy E. Velly jsou u nás poměrně populární, a mají tedy ne zrovna malý vliv. A tak mne napadá – neměl by některý z přispěvatelů TT odvahu k takovému kroku?
