Bez Miloše Rabana?

Autor: Eduard Krumpolc - Číslo: 2011/1 (Osobnosti)

Dne 7. ledna 2011 zemřel v Krajské nemocnici v Liberci kněz litoměřické diecéze doc. PhDr. Ing. Miloš RABAN, Th.D. Narodil se 20 června 1948. Vystudoval systémové inženýrství na ČVUT v Praze, poté pracoval do roku 1977 ve Výzkumném ústavu bezpečnosti práce. V témže roce odešel na doporučení kardinála Františka Tomáška do Itálie. Tam vystudoval teologii a filosofii nejprve na Lateránské univerzitě a doktorát pak získal na Papežské univerzitě Gregoriana. S mimořádným papežským dovolením byl dne 9. listopadu 1985 v bazilice Santa Maria Maggiore v Římě vysvěcen na kněze s určením pro litoměřickou diecézi. V letech 1985–1990 působil ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1990 jej biskup Josef Koukl požádal o návrat do rodné diecéze a poslal do Raspenavy a Hejnic, kde působil od září 1990 až do své smrti. Díky jeho nasazení a velkému úsilí se podařilo rekonstruovat bývalý františkánský klášter v Hejnicích a na začátku roku 2001 zde otevřít Mezinárodní centrum duchovní obnovy, jehož se stal ředitelem.

Od roku 1995 působil na Technické univerzitě v Liberci, kde byl v letech 2005–2008 děkanem Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické a zároveň vyučoval lna Univerzitě v Hradci Králové. Předsedal České společnosti pro katolickou teologii. V letech 1996–2003 pracoval jako sekretář Plenárního sněmu katolické církve v České republice.

Ze smutečního oznámení

Miloše Rabana jsem poznal v roce 1997 při přípravě celonárodního sněmu naší církve. Už tehdy se mi jevil jako zkušený manažer, který je schopen řídit práci mnohočetného pracovního týmu a řešit přitom složité interdisciplinární problémy. Milošovy organizační schopnosti se potvrdily při budování Mezinárodního centra duchovní obnovy v Hejnicích, které dovedl nejen úspěšně vybudovat, ale také po celou dobu jeho desetileté existence vhodně využívat a úspěšně řídit. Nejenže si dovedl poradit s pastorací několika farností v severočeském pohraničí, ale dokázal přitom působit pedagogicky na dvou vysokých školách (v Liberci a v Hradci Králové), přičemž po dlouhou dobu zastával i náročnou funkci děkana fakulty. Přitom si dokázal najít čas na studium i vědeckobadatelskou práci a výsledky své práce publikoval v odborných časopisech, sbornících a monografiích. Záběr jeho odborného a badatelského zájmu byl velmi široký, sahal od filosofie přes psychologii a religionistiku až k teologii, a zvláště ekleziologii, která mu byla patrně nejbližší. Udržoval široké mezinárodní odborné i organizační kontakty, angažoval se v české sekci Evropské společnosti pro katolickou teologii a je jeho zásluhou, že se tato sekce pod jeho vedením postupně přeměnila v samostatnou Českou společnost pro katolickou teologii se všemi organizačními náležitostmi.

Bylo pro mne radostí s Milošem spolupracovat, zejména na mezinárodních konferencích Evropské společnosti pro katolickou teologii, kterých jsme se společně účastnili a na nichž jsme se pokoušeli prezentovat také naší českou teologickou obec a náš přínos k evropské teologii. Nejvýrazněji se Milošův organizační talent projevil patrně tehdy, když dokázal zorganizovat a vést mezinárodní teologickou konferenci zaměřenou na přínosy teologie v zemích střední a východní Evropy v letech 1989–2008, která se konala v Hejnicích v únoru 2008. konference byla velmi pozitivně hodnocena i účastníky ze západních zemí Evropy a byla jakousi generální zkouškou pro pořádání konferencí ESKT také ve východoevropských zemích.

Když jsem se jednou Miloše ptal, jak dokáže dělat tolik věcí současně a přitom dobře, odpověděl mi, že je to podobné jako u žongléra, který musí rychle a hezky vysoko vyhazovat hodně kruhů, aby je všechny udržel ve vzduchu. Zapomněl ovšem dodat, že tento žonglér musí být velmi pozorný, aby mu žádný kruh nespadl na zem. A je otázka, jak dlouho dokáže tak vysokou pozornost udržet. Miloš to dokázal dost dlouho a obdivuhodně dobře. Bohužel jeho zdravotní stav mu v poslední době už nedovolil pokračovat a jeho tělesná stránka nebyla schopna udržet krok s jeho bystrým a stále činorodým duchem. Jeho odchod na věčnost je pro nás – jeho spolupracovníky a přátele – velmi bolestnou ztrátou, je však současně i výzvou k pokračování v jeho díle.