Vzpomínka na Josefa Olejníka. K prvnímu výročí úmrtí

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2010/4 (Osobnosti)

Jméno otce Mgr. Josefa Olejníka, vysokoškolského pedagoga, skladatele duchovní hudby i sbormistra, je asi málokomu neznámé, když pro nic jiného, tak aspoň kvůli jeho mešnímu ordináriu nazvanému „Z Andělské Hory“. Jeho odchod na věčnost, i když v jeho věku pětadevadesáti let možná nepřekvapivý, jistě hluboce zasáhl mnoho lidí, kteří se s ním kdy setkali, a velmi bolestně se dotkl zejména nás, kteří jsme ho znali blíže. Byl totiž vzácnou kněžskou osobností, která svou víru plně prožívá a vyzařuje, takže každý, kdo se ocitne v jejím silovém poli, cítí se být osvěžen a obdarován. Dostalo se mi té velké milosti, že jsem znal otce Olejníka mnoho let a, i když mezi našimi setkáními byly často delší časové prodlevy, síla jeho vlivu a hloubka obdarování se tím neumenšovala.

Poprvé jsem se s otcem magistrem setkal v padesátých letech v Andělské Hoře u Bruntálu, kam byl pro své nesmlouvavé postoje vyhoštěn z bohoslovecké fakulty, kde působil jako magistr církevního zpěvu. Já jsem tam vyučoval a „pana faráře“ jsem záhy po svém nastoupení na tamější školu začal navštěvovat. Shodou okolností byli v té podivné době v učitelském sboru čtyři věřící pedagogové, což zavdalo následujícímu extempore soudruha školního inspektora při jedné okresní učitelské konferenci, které se potom stalo všeobecně známým a pobaveně se předávalo dál: „Jedu na Dušičky kolem kostela v Andělské Hoře, z něho vyjde pět lidí, z toho jsou tři kantoři, a to ještě jeden nebyl!“ A tak jsme byli postaveni na veřejný pranýř coby zabedněnci a oběti ideové zlovůle „toho reakčního farářského vatikánského agenta“. Moje návštěvy na faře to však nijak neovlivnilo, pokračoval jsem v nich i nadále, a během těch dvou let, co jsem v obci učiteloval, se náš vztah stále více prohluboval a v otci magistrovi jsem nalezl nejen vynikajícího kněze, hudebníka a kazatele, ale i dobrého přítele na mnoho dalších let, až do jeho smrti, a to i přes náš veliký, dvacetiletý věkový rozdíl.

Hned zpočátku jsem byl překvapen, s jakou srdečností a možno říci samozřejmostí mě v oněch nebezpečných letech přijal, jak mě se svou sestrou Marií, která mu dělala hospodyni, pohostil, jak se mnou, mladým nezkušeným učitelem, jednal, on, vysokoškolský pedagog a držitel diplomů „církevní hudby a gregoriánského chorálu“ z římské hudební akademie, jako rovný s rovným, bez nejmenšího stínu nějaké povýšenosti nebo otcovské nadřazenosti, nic z toho nikdy za celý náš vzájemný vztah nebylo znát. Otec magistr byl tělem i duší hudebník, ale přede vším ostatním a na prvním místě to byl kněz, muž Boží, jemuž nade vše ležela na srdci bezchybnost a krása liturgie jako bohopocty, jako úkonu, kterým vzdáváme Bohu čest, a proto musí být precizní a dokonalý.

Při nedělní bohoslužbě hrávala na varhany sestra Sekunda, bývalá představená jednoho řeholního domu, nyní po násilném zrušení jejího řádu žijící v obci v péči právě jedné z těch věřících učitelek. Její hra nebyla bez kazů, a to se otec magistr vždycky na oko zlobil, jak to tak mohla zahrát, ale pak ji vždycky „vzal na milost“, sám po mši svaté usedl za varhany a hrál a hrál, až se kolemjdoucí zastavovali a nahlíželi, jaký virtuóz to tam hraje, jaký se to tam v kostele koná mistrovský koncert.

Po dvou letech moje učitelování v Andělské Hoře i jinde nadobro skončilo, otec Olejník tam zůstal ještě drahně let, až po sametové revoluci se zase mohl vrátit na katedru obnovené olomoucké Cyrilometodějské teologické fakulty, aby nadále připravoval bohoslovce na jejich liturgickou službu.

A musím říci, že byl náležitě přísný a náročný. Jednou mě vzal s sebou na hodinu liturgického zpěvu do semináře. A byl jsem svědkem, jak mu nic neuniklo, jakou pečlivost a preciznost vyžadoval, jak nebyl spokojený s výkonem jenom tak odbytým, jak nepřipouštěl žádné výmluvy typu „Nemám hudební nadání“ a podobně. A co mě překvapilo snad ještě víc: jak během výuky zpěvu měl neustále na mysli celek liturgie, význam jednotlivých částí, jak se vracel k jejímu významu, k hloubce mešní oběti a jak zdůrazňoval, že zpěv je nedílnou součástí tohoto svatého konání.

V pozdějších letech jsem ho navštěvoval v jeho skromném olomouckém obydlí plném knih, jemuž vévodilo velké křídlo. Sotva jsem vstoupil dovnitř, ukazoval mi noty, co právě zkomponoval, a všechno hned zahrál na klavíru. Byl neustále činný, tvůrčí, plný nových hudebních nápadů, přehrával mi sbory, které i ve vysokém stáří téměř pětadevadesáti let v plné duševní a umělecké svěžesti nacvičoval se svým sborem z Velké Bystřice u Olomouce, kam každý týden už téměř 34 let dojížděl. A probírali jsme spolu ledacos.

S tímto chrámovým sborem se otec Olejník ještě jednou po létech, v roce 2001, kdy mu bylo 87 let, vrátil do Andělské Hory, místa svého dřívějšího vyhnanství, aby sborovým zpěvem zkrášlil primici P. Fialy, který odtud pocházel. Bylo to krásné setkání s jeho bývalými farníky, s kostelem, ve kterém dříve tolikrát slavil mši svatou a hrál na varhany, a hlavně – s primiciantem, novým knězem Kristovým, jemuž jakoby předával pochodeň. (Mimochodem – což tenkrát ještě bylo velkou neznámou – s budoucím vojenským kaplanem, který zakusil na vlastní kůži vojenské operace v Afghánistánu. Tempora mutantur…) A světe div se: primiční hostina se pořádala v budově téže školy, která před léty tamějším školským ideologům působila takové vrásky na čele. Pánu Bohu zkrátka nelze upřít smysl pro humor.

Během svých návštěv u otce Olejníka jsem si pořídil několik fotografií i krátkých videošotů, které mi umožnil můj malý digitální přístroj. Jsou pro mě cennou relikvií a vzpomínkou na vzácného člověka, kněze podle Božího Srdce. Jsem neskonale vděčný Boží Prozřetelnosti, že mi bylo dáno setkat se s ním, načerpat od něho vnitřní sílu i v dobách pro mě těžkých, odhodlání jít dál přes všechny překážky. Vyzařovala z něho zvláštní moc, plná pokory a přitom pronikající hluboko pod povrch. A já vím, tuším to, že ani po jeho odchodu bez jeho pomoci nezůstanu.

Jednou, když vyšlo najevo, že se učím italsky, mi daroval italskou Bibli, kterou si kdysi před léty opatřil v Římě. Do věnování napsal: „Al mio caro amico dal Monte degli Angeli con gratitudine…“ Upozornil jsem ho, poněkud překvapen, že „con gratitudine“ znamená „s vděčností“ a to přece nemůže myslet vážně, to bude asi omyl, jakápak vděčnost jeho vůči mně, to by mělo být přece naopak. Ale on mi na to řekl, že je to v pořádku, že to je správně, že on to tak chtěl.

Dojalo mě to, ale je to vlastně jeho charakteristika. Ano, on to myslel vážně, protože to byl člověk pokorného srdce. Nevyvyšoval se, zůstal prostým, obyčejným knězem, nedbal na pocty a tituly. Jeho velikost byla v něčem jiném: v jeho čisté duši, překypující láskou k Bohu a úctou ke každému člověku. V jeho blízkosti jsem se cítil dobře, jako doma, kde voní chléb a všichni se mají rádi. Myslím, že na lidi jeho typu platí to, co bylo prvně řečeno o té nejpokornější, a proto nejvýš vyvýšené, a co potažmo platí i o celém zástupu následovníků této „naší Paní“, mezi něž otec magistr Olejník bezesporu patří: „…neboť shlédl na ponížení své služebnice: od této chvíle mě budou blahoslavit…“

Otče magistře, z celého srdce teď volám k Vám do věčnosti: Con molta gratitudine! A nezapomeňte se prosím za mě přimluvit!

Il vostro amico dal Monte degli Angeli