Tomáš Veber, TEOLOG – POLEMIK. ANTONÍN LENZ (1829–1901)

Autor: Lukáš Nosek - Číslo: 2010/4 (Recenze)

Tomáš Veber, TEOLOG – POLEMIK. ANTONÍN LENZ (1829–1901). Počátky teologické antropologie v českých zemích v 19. století (2. sv. řady Scientia). Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích – Teologická fakulta, České Budějovice 2008, 96 str. (vč. příloh), ISBN 978-80-7394-147-5.

Do rukou čtenářů se před časem mohl dostat druhý svazek řady odborných publikací Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Na okraj připomínáme, že prvním svazkem této řady byl zajímavý příspěvek Jaroslava Vokouna s názvem K rekonstrukci teologie po konci novověku (2008). Tomáš Veber se ve druhém svazku řady Scientia pokusil zhostit vpravdě hutného úkolu – představit širšímu publiku věhlasného jihočeského teologa 19. století Antonína Lenze a zvláště jeho příspěvek k teologické antropologii.

Autor svoji monografii rozčlenil do devíti základních kapitol. Těm předeslal Úvod (s. 8–11) a ukončil je Závěrem (s. 84–85). Text doplnil soupisem použitých pramenů a literatury (s. 86–90) i tzv. základní bibliografií studovaného autora (s. 91–93), čítající 57 publikací. Publikace je ukončena krátkou doprovodnou fotografickou přílohou (s. 94–96).

Autor se rozhodl základní kapitoly neoznačovat jinak než svým názvem. Řadovou číslovku tedy užíváme pouze my, pro praktičtější popis recenzované publikace. V kapitole první (Lenzova doba; s. 12–15) autor předkládá mozaiku doby Lenzova života. Výklad určují čtyři teze: éra mezi měšťanskou a socialistickou revolucí; sepětí trůnu a oltáře; modernismus; od romantismu k realismu. Je ovšem třeba říci, že na ploše 3 tiskových stran se toho mnoho vskutku předložit nedá, berme tedy autorovy analýzy jako předchuť k hlubšímu studiu jiných publikací, což jistě autor doporučí také.

Druhá, biografická kapitola předkládá stručný životopis Antonína Lenze (s. 16–21). Zde stojí za zmínku autorův závěr, že Antonín Lenz a jeho teologické dílo „nepřežilo první světovou válku“. O jeho připomenutí se postaral až Karel Skalický v r. 1978 ve své studii o tomistické filosofii a teologii 19. a 20. věku v našich zemích.

V následujících kapitolách se již autor zaobírá teologickou analýzou. Základním textem, který analyzuje z mnoha perspektiv, je Lenzova Anthropologie katolická. Nejprve – jak již název publikace dává tušit – si autor všímá zde obsažené antropologie (Antropologické jádro díla Antonína Lenze Anthropologie katolická, s. 22–37). Nejprve hovoří obecně o teologii stvoření jako kameni úrazu pro církev, dále si všímá bezprostředního stvoření člověka, fyzické jednoty „člověčenstva“, kulturní antropologie jako pomocné vědy, jednoty přirozenosti, dichotomie, povahy, mohutnosti a původu lidské duše, animace těla a na závěr i kreacionismu. Kapitolu uzavírá trojnásobným ujištěním, že v Lenzově antropologii šlo především o obranu lidské důstojnosti. Podotýká však také, že Lenz byl zastáncem kreacionismu (s. 34–36).

V christologické části (Christologie v Lenzově Anthropologii katolické, s. 38–44) autor paradoxně nejprve předkládá de facto závěrečný výsledek (Hlavní rysy Lenzovy christologie – christologie soteriologická, mariologická, polemická, s důrazem na papežský primát), následuje (až skoro nedůstojných) 30 řádků „nástinu dějin christologie“, pokračuje se soteriologickým akcentem Lenzova díla a krátkým představením Jirsíkovy christologie spolu s komparací s tou Lenzovou. V této souvislosti je zajímavý postřeh kolegy Vebera, že Jirsík pojímal Krista jako vrchol Božího zjevení, „završené a završující locutio et actio Dei“ (s. 42). Ve shrnutí pak autor zařazuje Lenze do proudu novotomistické christologie s důrazem na soteriologickou stránku.

Ekleziologický aspekt (Lenzovo pojetí církve – eklesiologický aspekt Anthropologie katolické, s. 45–49) pak autor předkládá velmi krátce a uzavírá jej tím, že Lenz byl stoupencem ultramontánního katolicismu (důraz na papeže a hierarchickou strukturu).

Následuje kapitola Teologické zámlky v Lenzově díle (s. 50–55). Zmiňuje čtyři: prvky z eschatologie, charitologie, pneumatologie a trinitologie. Následuje pokus o zasazení Lenzova díla do širšího ekonomicko-politického kontextu (s. 56–71). Zde autor podtrhuje Lenzovy náhledy a pokusy o řešení sociálních otázek doby (vč. socialismu a komunismu), otázek manželství a rodiny či vztahu muže a ženy.

Osmou kapitolu autor nazval bioetickým exkurzem (Vztah člověka k stvořenému světu – bioetický exkurz k Lenzovu dílu, s. 72–75). Zde si všímá tří otázek: „darů – kompetencí“ Adama před pádem; „propůjčení vlády nad přírodou a jeho povahy“; „panování člověka nad člověkem“. V poslední, deváté kapitole se autor pokouší zařadit Lenzovo antropologické dílo do kontextu soudobé teologie (s. 76–83). Představuje tak např. Anthona Günthera, George Hermese, pochopitelně také tübingenskou školu s jejími představiteli. Závěrem této kapitoly autor zařazuje Antonína Lenze mezi Jana Husa a Jana Valeriána Jirsíka. „Hus a reformace se stali Lenzovi osudem...“ Biskup Jirsík měl na Lenze význačný vliv i mnoho společných témat, jak dodává autor (s. 82). Následuje shrnující závěr (s. 84 a 85).

Nyní je třeba uvést některé kritické připomínky týkající se zvolené metody a použitých pramenů. V úvodu autor metodu představuje takto: „Práce je vedle zmíněných základních postupů – analýzy a syntézy – orientována komparativně. Komparace, respektive srovnávací analýzy, jsou buď synchronní – Lenz a,ti druzí‘ v jeho době –, nebo diachronní – Lenz a naše současnost.“ (s. 11) Tyto postupy pak jsou v publikaci čitelné již z názvů jednotlivých kapitol (např. Antropologické jádro díla Antonína Lenze Anthropologie katolická; Christologie v Lenzově Anthropologii katolické; Lenzovo teologické dílo v kontextu ekonomicko-politickém; Teologické zámlky v Lenzově díle; Lenzovo antropologické dílo v kontextu soudobé teologie). Je ovšem pravda, že zvolená metoda je poměrně všezahrnující, nicméně z četby knihy čtenář usoudí, že není úplně vhodná pro původně proklamovanou a úzce výsekovou (antropologickou) analýzu. S tím souvisí fakt absence jasnosti ve struktuře publikace, čemuž a na což odpovídá absence jakékoliv grafické (např. řadovými číslovkami vyjádřené) podoby vzájemného řazení kapitol.

K pramenům, které autor použil, musíme říci, že podrobněji analyzuje pouze dva texty studovaného autora (Anthropologie katolická, r. 1882; Socialismus v dějinách lidstva, r. 1893) z celé řady zorných úhlů (christologie, ekleziologie, eschatologie, charitologie, pneumatologie, trinitologie, ekonomicko-politický kontext, bioetický exkurz). Autor sice v Úvodu toto pojetí osvětluje a ospravedlňuje důrazem na dvě vrcholná Lenzova díla (s. 9–10), nicméně metodika, jak autor dospěl k tomuto závěru, se skrývá ve větě: „Snad je možné označit uvedenou dvojici prací za vrcholná Lenzova díla. Soustředil do nich nejen vše, co věděl o sociálním učení, respektive dogmatické teologii, přírodních vědách a antropologii, ale obsáhl také soudobý postoj k aktuálním společenským a politickým otázkám“ (s. 10). Hlad čtenáře po podstatněji (snad i vědečtěji) pojatém odůvodnění tu bezesporu není ukojen.

Vedle toho se nezdá plně adekvátní, aby práce monografického charakteru analytické povahy byla založena na podrobnější analýze pouhých dvou knih (i když z celé řady specifických hledisek). Vidíme zde dvojí nebezpečí: 1. absence analýzy myšlenkového vývoje studovaného autora v zadané perspektivě; 2. absence a opomenutí zásadnějších jednotlivostí v jiných, i dílčích dílech studovaného autora.

Nyní k několika obsahovým nedokonalostem. Části o antropologii, christologii a ekleziologii Lenzovy Anthropologie autor předkládá jako sám střed a vrchol své publikace. Na poměrně malém prostoru nabízí čtenáři velmi široký počet témat a s tím spjatých Lenzových řešení. Mnohdy se neubrání násilnému srovnání Lenzových myšlenek s texty Druhého vatikánského koncilu (např. s. 25, 33, 36). U čtenáře se jistě také vznáší otazník nad adekvátností předložené „christologické analýzy“, když sám autor říká, že „Lenz se v žádném ze svých děl nezabýval christologií výlučně, proto bude nyní řeč pouze o ‚aspektu‘ díla“ (s. 38). V „nástinu dějin christologie“ zase autor říká: „Kam až je ale nutno zajít, nehledáme-li jen věrouku, ale konkrétní christologii?“ (s. 39) Copak ortodoxie není reflektovanou ortopraxí? A zároveň ortopraxe není praktikovanou ortodoxií? Co vlastně autor míní souslovím „konkrétní christologie“, když ji klade do jistého napětí k „věrouce“? Copak existuje nějaká samotná „konkrétní christologie“, bez věrouky? Či samotná věrouka, bez „konkrétní christologie“?

V souvislosti s podtržením soteriologického důrazu autor, dle našeho názoru poměrně zkratkovitě, dochází k závěru, že Lenzova antropologie vychází ze soteriologicky zaměřené christologie, která staví na prvotním hříchu, tedy „hřích se stává de facto jedinou antropologickou konstantou a zároveň limitou, o niž se vše opírá“ (s. 41).

Ještě si představme několik ne úplně adekvátních momentů stran formy. Zajímavé je autorovo užívání, resp. neužívání, překladů cizojazyčných textů. Na jedné straně užívá poněkud zastaralý překlad Sumy teologické z per otců dominikánů ze 30. let, který cituje výhradně z internetového zpřístupnění tohoto textu (např. s. 23, 25, 31, 35–36, 40), na straně druhé pak naprosto opomíjí český překlad encykliky Jana Pavla II. Fides et ratio (s. 26) či Benedikta XVI. Deus caritas est (s. 30). Vedle toho musíme také upozornit, že autor ne vždy cituje adekvátní autory a publikace. Tak se např. několikrát odvolává na subjektivně pojaté Malé dějiny katolické církve z pera Hanse Künga (s. 14, 39) či na obsahově nevalnou brožuru Petera Pawlovského Křesťanství v proměnách dvou tisíciletí (s. 39). Neopomíjí ani příspěvek Karla Stehlina FSSPX Mistr koncilu – Karl Rahner SJ (s. 51). Jistě není na škodu upozorňovat na tyto poněkud vyhrocenější publikace, nicméně se zdá přínosnější použít je až ve druhém sledu, jako doplnění těch ortodoxně přijatelnějších. V souvislosti s pojetím antropologie, v jejímž středu je hřích a milost, autor bere téměř za své teologicky spíše nepřijatelné závěry význačného francouzského historika Jacqua Le Goffa z knihy Zrození očistce (s. 51; srov. recenzi C. V. Pospíšila in: Teologické texty, 4/2004).

Není nám také známo, že by kniha Dominika Pecky Cesta k pravdě v sobě pojímala explicitní nauku o církvi, tedy ekleziologii (s. 45). Církev je zde zmíněna pouze okrajově, kniha sama se zabývá poznáním Boha, Božími vlastnostmi, člověkem, náboženstvím a vírou, nikoliv ekleziologií. Teolog by jistě měl také užívat adekvátní prameny a zdroje, v případě magisteriálních textů proto nesmí opomenout Enchiridion symbolorum, definitionum et declarationum de rebus fidei et morum (první editor: Denzinger). Přesto náš autor známou bulu papeže Bonifáce VIII. Unam Sanctam cituje z amerického internetového portálu ve vlastním překladu (s. 49; v DSH čl. 870–875). Kratičkou poznámkou ještě okomentujeme pozn. č. 311 na s. 48. Zde autor předkládá souvislosti myšlenek papeže Lva XIII. a Antonína Lenze v kontextu hierarchicky vnímané církve, kde „ti ‚nahoře‘ vedou ty ‚dole‘“ (s. 48). V poznámce je však nejasně uveden odkaz na soubor sociálních encyklik bez udání konkrétní encykliky, případně zde přítomného obsáhlého úvodu.

Závěrem zopakujme, že by knize slušelo zjednodušení stylu, osekání množství řešených témat i důslednější výběr použité literatury. Kniha také několikrát trpí určitým přepětím, kdy autor sklouzává k přílišnému vyvyšování studovaného autora (s. 15, 25, 48, 60, 70, 81, 83). Přes tyto obsahové i výše zmíněné formální výhrady lze publikaci doporučit. Autor částečně zaplnil bílé místo ve znalosti dějin českého teologického myšlení 19. století, za což mu patří upřímné díky. Přidáváme ještě přání, aby Teologická fakulta Jihočeské univerzity, která se pod vedením prof. Karla Skalického profiluje mj. právě zpracováváním dějin české teologie 19. století, nebála vydat více takových příspěvků ke zmíněnému období.