Svatovítské meditace 1988. Na okraj anežské pouti

Autor: Josef Zvěřina - Číslo: 2010/4 (Kultura)

Ze samizdatového rukopisu. – Letos uplynulo deset let od autorova úmrtí.

Věky korunují katedrálu sv. Víta v Praze. Karolinskou rotundu a otonskou baziliku nahradilo dílo Matyáše z Arrasu a Petra Parléře; husitské války zabránily dostavbě, po nich uzavřel vnějšek Aostalis stěnou s kaplí sv. Vojtěcha a vnitřek Wohlmut kruchtou, čímž vytvořil téměř magický interiér. Jednota svatovítská shromažďovala od r. 1859 k dostavbě vše nejlepší, co český výtvarný život měl. Ale to je jen vnější epopeja.

Co tvoří ze stavby kostel (ekklésia), baziliku, velechrám, je vnitřní obsah a duchovní dějiny. Tak vládne hlavnímu městu Bohemia sancta: svatý Václav, svatý Vojtěch, svatý Jan Nepomucký – vedle svatá Ludmila. Zde byla korunována česká knížata a králové čeští i nečeští, z nichž někteří tu leží ve věčném míru: Karel IV. i husitský král Jiřík z Poděbrad, Ladislav Pohrobek i Rudolf II.

Katedrála přežila pustošení za zimního krále, pak ožila českými kázáními, když už nebylo Betlémské kaple. Zde se slavila i skutečná Missa sollemnis českého národa, jak nazval Josef Pekař svatojánské pouti. Zde znělo Te Deum za první i druhé osvobození, slavilo se milénium svatováclavské (1929), pod vedením biskupa Podlahy svaté paměti, i jubileum svatovojtěšské (1947). První a druhý prezident první republiky sem nevstoupili, ale nešťastný prezident nešťastného národa Hácha zde vzdal hold dědici české země a spojil se s nadějemi podrobeného národa. I druhý prezident osvobozené ČSR, Klement Gottwald, přišel pro požehnání, které ale církvi požehnání nepřineslo.

Naopak. Brzy zažila katedrála druhé zpustošení, tentokrát mravní a bezprávné. Boží tělo v roce 1949 přeorganizovala komunistická policie k nepoznání. Nerudova ulice byla uzavřena předstíraným smykem auta, který od čtyř hodin ranních „vyšetřovali“ příslušníci Veřejné bezpečnosti. Jeden z nich přišel roztrpčen k nám na faru u sv. Mikuláše, jak je to ponižující pro VB takovou komedii předstírat. Do katedrály se dostalo jen určité množství velmi časných věřících, rodiče s družičkami a bohoslovci. Když arcibiskup Beran spatřil v katedrále stovky nezvykle vypadajících občanů a začal svůj proslov upozorněním, že „Katolická akce“ není katolická, začali ho příslušníci Státní bezpečnosti a milice přehlušovat křikem a tlučením holemi. Ustali, když varhaník začal hrát státní hymnu a Svatý Václave. Mše svatá mohla být dokončena, ale obvyklý průvod ke čtyřem oltářům na Hradčanském náměstí se konat nemohl. Bohoslovci obklopili arcibiskupa a doprovodili ho do paláce. Od té doby z něho nevyšel.

To byl jen počátek křížové cesty katolické církve u nás. Pak následovaly procesy, popravy, násilné deportace řeholníků a řeholnic, zařazení bohoslovců a mladších kněží do PTP. „Katolická akce“ zmizela a byla nahrazena Mírovým hnutím duchovenstva. Ale utrpení nese církvi ovoce.

6. března 1988 katedrála ožila: byla tu pouť na památku úmrtí bl. Anežky České, která vedle sv. Václava a sv. Ludmily ztělesňuje to nejkrásnější a nejhlubší, nejčistší a nepomíjející, co česká duše chová.

Státní orgány tuto pouť ze své strany připravily daleko pečlivěji než akci Božího těla r. 1949. Mnoho se změnilo. Mladí muži a starší ženy byli liturgicky školeni, aby se chovali slušně, prý je učili i Otčenáš a kříž. Byla učiněna rozsáhlá opatření od Chebu po Košice, aby byla bezpečnost zajištěna. Praha byla chráněna před návalem aut, autobusů a tramvají, i metro mělo výluku. Televize vyřadila pořad „Hříšní lidé města pražského“ a nahradila jej zbožnější „Angelikou“. Byla rozšířena zpráva, že přijel papež inkognito, a tak na Královské cestě byly k tomu cíli otevřeny obchody, i ten s látkami, nemocnice dostaly příkaz pohotovosti, mít připravená lůžka pro raněné, ba i alkoholické záchytky měly tak učinit, ač není známo, že by se papež nebo jeho doprovod nebo naši věřící oddávali terorismu nebo alkoholu. Mnoho kamer bylo činných a pohotovost trvala čtyři dni. Zajištění se neměli zle, i ostraha v mém okolí, která byla snad i kvůli jedné slovenské řeholnici, byla diskrétní.

Nicméně katedrála byla nabita duchem zbožnosti a mládí. Teď to byla pravá katedrála – možná, že dosud nic takového neviděla, – dík předchozímu utrpení a hluboké duchovní přípravě novénou u sv. Salvátora. Já tam bohužel nebyl, takže jsem odkázán na oči a srdce přítomných, věřících i nevěřících.

Kardinála neprovázela hrstka bohoslovců a bázlivých věřících. Byly to tisíce těch, kteří tímto duchovním aktem podtrhli smysl petice pro náboženskou svobodu, kterou asi většina z nich podepsala. Jen Pacem in terris bylo obojímu projevu nepřítomno, neboť slouží jiným projevům. Před arcibiskupským palácem lidé zpívali hymny státní i naše, „Po lásce poznají, že jsme křesťané“, „Ubi caritas“ atd. Dokonce klekli na dlažbu a modlili se. Jedna mladá konvertitka se nad tím zděsila, dvě starší byly u vytržení. Tedy žádné trhání kostek dlažby atd. Strnuli i Platzerovi giganti před prezidentským palácem, mýtus hrubé síly – ale mírně a něžně zírala Panna Maria se svatými na sousoší Brokoffově po straně arcibiskupského paláce.

Mně to vyvolalo vzpomínku na scénu před sv. Cyrilem a Metodějem v Karlíně, kde byla v průčelí při svatovojtěšské slavnosti r. 1947 vystavena Svátost Kristova Těla. Všichni jsme stáli, jen před námi klečel na dlažbě sovětský voják a vkleče se i posunoval, aby lépe viděl. Myslím, že ten geroj měl jen jakousi malou distinkci na náramenících.

Podle pozdější legendy dostal sv. Václav od Oty II. rámě sv. Víta. V dómském pokladě se chová gotický relikviář s jeho ostatkem v podobě ruky – ruky vztyčené k výzvě, posile, žehnání. Tato ruka prý se mohla a měla nyní napřáhnout k velkému bratrství – které spojuje a má spojovat v tradici sv. Vojtěcha, dosud zastrčeného v koutku katedrály. On spojuje svým životem a působností nás se Slováky a Němci, s Poláky a Maďary, s Italy a Francouzi. První Čech evropského formátu, biskup nerozdělené církve a mučedník.

Pouť je obrazem životní pouti. Kam a jak, pro co a s čím půjdeme nyní dál? To bude jistě úsilím nových modliteb a činů.