O knize D’Souzy úplně jinak

Autor: Evžen Kindler - Číslo: 2010/4 (Dialog)

Na Prvním vatikánském koncilu bylo formulováno dogma o přirozené poznatelnosti existence Boha rozumem z toho, co bylo stvořeno. Plyne z toho, že ateismus je omyl. Mýlit se je lidské, vždyť se mýlili i renomovaní znalci exaktních věd, když například tvrdili, že nemůže existovat letadlo těžší než vzduch nebo že celou matematiku lze logicky vybudovat z několika elementárních axiomů, zatímco o těch, kdo se mýlili ve společenských a duchovních oborech, ani není třeba mluvit. Když poznáme, že se někdo mýlí, můžeme na jistou dobu přistoupit na jeho názory proto, abychom je postupně opravili, a to – dle situace – více nebo méně taktně. Často však lze pozorovat, že někdo takto na chybné názory přistoupí, původní cíl se mu však ztratí a on sám se v nich začne zmítat. Do této situace se jeden může dostat z neznalosti nebo z pýchy – v obojím případě jde o přecenění intelektuálních sil.

V dnešní době oblíbená touha ukazovat schopnost dialogu a otevřenost jiným názorům k takovému přeceňování intelektuálních sil přímo nabádá, přijímání chybných názorů bývá společensky oceňováno bez ohledu na to, jak daleko je výše uvedený cíl, resp. zda je ten cíl vůbec brán v úvahu. Přijetí chybného tvrzení pak vede k odvození dalších chybných tvrzení, a pokud daný subjekt doplní nějaké takové tvrzení odpovídajícím tvrzením, které je správné, tj. pokud někdo „vylepší“ svůj omyl tak, že k němu přijme i jeho negaci, logika nás učí, že může vyargumentovat cokoliv. Ano, pokud se někdo postaví například na stanovisko, že očistec existuje, jak říká katolická víra, a že také očistec neexistuje, jak říkají mnozí nekatolíci, pak je „otevřen“ opravdu všemu – a je jen věcí jeho argumentačního umění, aby odvodil třeba to, že božské osoby jsou jen dvě, nebo naopak čtyři nebo sto, nebo dvě a tři čtvrti, nebo že jich je současně pět a sedm.¹ Někomu se něco podobného může zdát šílené, avšak zjišťujeme-li podrobně důvod odmítnutí, jako jediné vysvětlení se ukazuje, že podobné závěry zní pro běžného konzumenta příliš znepokojivě (ironicky bychom se mohli vyjádřit, že nejsou politicky korektní). Jiné stejně chybné závěry nám tak šílené nepřipadají právě proto, že „politicky korektní“ jsou. Tak jsem si například v dopise od svého dobrého amerického přítele, luteránského faráře, přečetl zcela upřímně a přátelsky formulované konstatování, že my, tedy katolíci a luteráni, přece máme stejné svátosti, my katolíci jich máme sedm a luteráni mají dvě, totiž křest a večeři Páně, pokud ovšem zahrneme do toho křtu tu třetí, totiž svátost smíření.

Ten, kdo se vznáší na perutích chybných a případně i vzájemně rozporných tvrzení, může nezasvěcenému pozorovateli připadat, jako že je „nad věcí“; tento výraz jsem v podobných případech již vícekrát slyšel (i v oblastech, které s otázkami ateismu a křesťanství nemají nic společného), ale výstižnější by bylo nepatrně jej pozměnit, místo předložky „nad“ použít „vedle“, včetně té konotace spojené s českou frází „Tak to jsi vedle“.

Jak už jsme naznačili, vycházet z chybných názorů někoho jiného s cílem uvést je i v jeho mysli na správný tvar naráží na takt; a někdy se zdá, že logika se s taktem nesnáší. René Descartes si prý znepřátelil jistou evangeličku z vyšších vrstev, která si mu postěžovala, že její bratr konvertoval ke katolictví, a chybnost bratrova kroku charakterizovala slovy „Opustil víru svých otců“; Descartes jí odpověděl, že bratr přece neudělal nic jiného než to, co udělali předtím jeho otcové. Katolík si může myslet, že Descartes mohl pro správnost bratrovy konverze argumentovat mnohem hlouběji, a to výjimečnými vlastnostmi katolického náboženství, avšak to, že slavný filosof přijal jako pravdivé ono jasné a stručné tvrzení své známé – byť postavené v chybném kontextu – mu umožnilo argumentovat stejně jasně a stručně, tak jasně a stručně, že to dámu rozzlobilo; nelze ovšem vyloučit, že jí to dalo daleko více podnětů k přemýšlení než opakování pravd o spasitelnosti katolické víry, které jí v té době mohly být známy alespoň z polemik mezi katolíky a evangelíky, a že takto podnícené přemýšlení ji mohlo spíše než ono opakování pravd o katolické církvi přivést k tomu, aby potěšila Descarta tím, že by následovala v konverzi svého bratra.

Způsob myšlení, v němž takt, soucítění a podobné jevy s velkou pozorností kontrolují argumentaci rozumu, je v dnešním západním křesťanství široce rozšířen a vede často k záměně reality za pověsti o realitě: místo abychom se snažili poznat a přijmout skutečnost co nejpřesněji, snažíme se poznat a přijmout co nejpřesněji to, jaké jsou o ní rozšířené názory, a ty přijímáme, jako by skutečnost pravdivě vystihovaly. Ty názory jsou často ovlivněny myšlenkovými i informačními proudy (dnešními i tradovanými z minulosti), které křesťanství nesnášejí. A vztahují se na historii, přírodní vědy, umění, politiku, známé i méně známé osoby, na skutky křesťanů a katolické církve zvláště, a na mnoho jiného, o čem lze na veřejnosti uvažovat. Vezmeme-li takový názor za základ a pohybujeme-li se v jeho myšlenkovém systému dost dlouho, aniž bychom jej konfrontovali s tím, co opravdu o skutečnosti poznáváme, snadno s ní ztratíme kontakt a naše komunikace, dialog, přemýšlení nebo evangelizace přejde v bezzubé chňapání po něčem, co cítíme jako chybné, ale z čeho vlastně sami vycházíme.

Titul Křesťanství a ateismus úplně jinak, který nese český překlad knihy od Dineshe d’Souzy, vystihuje přinejmenším jednu věc: popišme křesťanství a ateismus s hlubokou snahou pochytit nejprve jejich realitu, a až na základě jejího poznání je konfrontujeme s názory o nich, více či méně rozšířenými na veřejnosti a většinou chybnými. Nejde ani tak o aspekty úzce související s teologií (těm se totiž názory na veřejnosti rozšířené příliš nevěnují), jako o velmi široké a obsažné spektrum nejrůznějších vztahů křesťanství a ateismu k existenci a poznávání naší subjektivity a světa kolem nás, které se téměř každého z nás dotýkají a které bychom mohli vztáhnout k psychologii, společnosti, přírodě, umění, minulosti a budoucnosti. To však není vše: autor knihy si všímá napětí mezi realitou a chybným tvrzením o ní i v případech osob, které si vydobyly obraz „mluvčích“ jistých ideologií, a tak občas vychází z toho, co oni sami říkají, a odvozuje důsledky z toho plynoucí, které už oni nejen neproklamují, ale naopak se za ně stydí a ve svých výrocích je negují.

Právě toto má autor na mysli na straně 191, kde – těžko říci, zda kvůli slušnosti nebo s ironií – píše, že Dawkins si jen sotva uvědomuje, že jeho vlastní nejhlubší přesvědčení je návodem ke „konečnému řešení“ (z kontextu vyplývá, že jde o konečné řešení proklamované nacismem). A totéž má autor na mysli i na str. 227, kde píše, že mu „přijde trošku jako póza, neupřímná a mírně komická“ to, že „mnozí ateisté rádi vidí sami sebe jako ušlechtilé postavy, které se odvažují do studené noci, spílají soumraku světla a čelí zbytečnosti všeho“. V příspěvku „Ještě jednou ke knize D’Souzy“² se dotýká jeho autor P. Ctirad Václav Pospíšil (v dalším stručně „recenzent“) obou právě zmíněných myšlenek ve svém výčtu podnětných myšlenek knihy, avšak doplňuje je upřesněními, při jejichž čtení se člověk těžko ubrání dojmu, že jde de facto o výtky. Výtky, které ovšem ztratí své opodstatnění, bereme-li v úvahu to, co je napsáno v předcházejícím odstavci.

Podobně doporučuje recenzent upřesnění i v posledním, sedmém bodě výčtu podnětných myšlenek knihy; v něm jednak cituje D’Souzův výrok, že „darwinismus ruší moc morálky tím, že staví člověka na roveň zvířete, tedy mimo morálku“, jednak dodává, že „známe darwinisty hluboce věřící, kteří nic takového nečiní a ani činit nemíní“ (domnívám se, že slovy „hluboce věřící“ míní nábožensky věřící, a ne věřící v darwinismus – pokud čtenář pocítí v popisu této mé domněnky ironii, pak se omlouvám, nemyslel jsem to vůbec ironicky). V knize je ovšem uvedený výrok (na str. 229) obklopen mnoha větami, které ukazují, že jde o darwinismus chápaný v tom na veřejnosti nejfrekventovanějším smyslu, totiž opravdu jako víru, že živá příroda je plodem vývoje a ten je podmíněn mnoha a mnoha „slepými“ náhodami. Pokud vztahujeme darwinismus na osoby, které jej takto chápou, pak má D’Souza zcela pravdu; pokud se snažíme porozumět „darwinistovi“, který to chápe jinak, tedy ne jako víru, dostáváme se do stále nových a nových otázek a problémů a docházíme k poznání, že takový darwinista je buď nedůsledný, nebo ignoruje metodologii přírodních věd,³ nebo že termín darwinismus chápe velkoryse a široce (všímejme si, že kolem nás, v současné mluvě, se slovo vývoj stává módním a vytlačuje často to, co bychom normálně nazvali změnou, někteří filosofové pak pohybem). V tomto smyslu výraz (nábožensky) hluboce věřící darwinista je jako výraz hranatá kružnice: buď hranatá, nebo kružnice, a podobně buď (nábožensky) hluboce věřící, nebo darwinista.⁴

Kromě sedmi bodů prezentovaných jako „to podnětné“ obsahuje recenze P. Pospíšila 12 bodů, které se dotýkají „problematických pasáží a prvků“. První z nich vytýká českému překladu, že nese titul, který neodpovídá titulu anglickému, totiž What‘s so great about Christianity. Předně, změny titulu díla při překladu jsou zcela běžné – např. Zdravý nemocný nebo Jeho urozenost pan měšťák (Molière), Titus, Falešná prosťačka (Mozart), Anarchista Čtvrtek (Chesterton), O rolnictví (Vergilius), Komedie o strašidle (Plautus) – a speciálně změna v českém překladu je dle mého názoru výstižná: doslovný překlad anglického názvu by odradil mnoho čtenářů apriorně zaujatých proti křesťanství a stávající český název odpovídá obsahu knihy velmi dobře. Recenzent dodává, že v knize nenajde odborník mnoho opravdu nového; i když se lze tázat, co rozumí pod slovem odborník, je nutno akcentovat, že kniha evidentně není určena pro to, aby z ní čerpali informace ti zaměstnanci univerzitních kateder, kteří chtějí dělat kariéru v teologii a jejichž hlavní, resp. jedinou snahou je mít publikace v časopisech, které dnes patří mezi impaktované. Někteří starší si snad vzpomenou, že něco, co je v té knize, kdysi dávno věděli a že teď není vhodná doba se o tom šířit. Kniha je jednoznačně určena široké veřejnosti a má ukázat čtenářům opravdu a doslova „křesťanství a ateismus úplně jinak“.

Recenzent vytýká, že na str. 5 knihy se píše, že ateisté to mají jednoduché, protože křesťané uhnou a utečou. D‘Souza ovšem píše, že křesťané většinou uhnou a utečou. A tak tomu opravdu bývá (doporučuji přečíst důkladně celý odstavec, v němž je inkriminovaná věta). Recenzent dodává, že „autor opomíjí fundamentální teologii, čemuž se nelze divit, neboť v protestantismu tato disciplína více méně absentuje“. Musíme dodat, že autor knihy vychází z dnešního stavu, kdy tatáž disciplína absentuje i v pojednáních a diskusích, v nichž figurují katolíci; ti běžně argumentují způsobem popsaným na počátku této stati: místo fundamentální teologie aplikují argumenty sociologické, psychologické, sexuologické, politické a podobné, často deformované tím, „co se říká a co je v médiích“, a někdy vystupují, jako by fundamentální teologii nikdy nestudovali.⁵

V souvislosti se str. 22 vytýká recenzent autorovi, že porovnává ateisty s homosexuály, což „může urážet věřící s menšinovou sexuální orientací a heterosexuální ateisty“. V knize jde o vliv homosexuality na porodnost, kde autor – zkráceně řečeno – ukazuje, že jak homosexuální životní styl, tak životní styl ateistické bohaté společnosti, kde pro plození dětí není mnoho místa, vede ke snížení demografického vývoje. Jde o čistě výpočetní relace, které s nějakým urážením nemají nic společného. Čtenář si možná řekne, že strach před urážením je ovšem typickou ilustrací toho „uhýbání“ (viz výše), ale doporučujeme mu, aby si citovanou recenzentovu větu důkladně rozebral, speciálně ta poslední dvě slova.

Výtky pod pořadovými čísly 5 a 6 se týkají autorových poznámek o souhlasných vlastnostech přírodních věd a biblické zprávy o stvoření, a to jednak velkého třesku jakožto analogie stvoření z ničeho, a faktu, že podle Bible bylo světlo dříve než Slunce, což potvrzuje záření vzniklé při velkém třesku. Recenzent naznačuje, že jde o nebezpečné přiblížení se k fundamentalismu, který bere Bibli jako zdroj přírodovědecké informace. U těchto výtek se musíme podrobněji zamyslet.

Učedníky, kteří šli do Emauz, nechal jistou dobu Kristus s jistou shovívavou láskou „plácat se“ v nejasnostech, aby nejen s tím větší radostí přijali zprávu o jeho zmrtvýchvstání, ale aby zjistili, že skutečnost je jiná, bohatší, než jak by si ji oni dva byli představovali, a aby si uvědomili, jak je často užitečné svěřit víře, aby očekávání ovlivňovala. Věřící přírodovědci, a přírodní vědy s nimi, se často podobně „plácají“ v nejasnostech, když porovnávají výsledky svých oborů s tím, co říká víra. Avšak samy nově přicházející vědecké objevy – pokud jim je kdokoliv otevřen – přinášejí cosi jako nový vhled do vztahu k víře, vhled, který lze sice vulgárně interpretovat slovy „a Bible má přece pravdu“, který však přináší ne návrat k poznání, které bylo předtím, než nastalo „plácání“, nýbrž nové, kvalitativně odlišné pochopení daného vztahu mezi poznatky vědy a biblickou výpovědí. Z novější doby lze jako příklad uvést relativizaci času, danou Einsteinovou teorií relativity, která – řečeno poněkud zjednodušeně – staví na hlavu časový obsah pojmu dne⁶ (včetně toho použitého v Genezi), nebo matematicky odvozeným výsledkem, že o žádném konečném, byť sebevětším, souboru dat nelze jednoznačně rozhodnout, že odpovídá náhodnému ději.⁷ A ze starších dob víme například o tom, že se lidstvo „plácalo“ v představě, kde je peklo, když bylo jasné, že je Země kulatá, a poznání obohatilo jak přírodní vědy poznatkem, že uvnitř zeměkoule je hmota, a ne peklo, tak naši víru poznatkem, že chtít hledat peklo v našem Vesmíru je bláhovost.

Věřící přírodovědec je potěšen a okouzlen podobnými řešeními, stejně jako ten, komu to dobře sdělí, a zakazovat, aby ho nikdy nenapadlo porovnávat biblická tvrzení s poznatky přírodních věd, je stejný extrém jako chtít, aby každé tvrzení přírodních věd bylo ihned verifikováno v Bibli dle v dané době existujícího chápání termínů vyskytujících se ve vědě i v Písmu svatém. Ostatně, uvedený strach z „pádu do fundamentalismu“ není nepodobný strachu z urážení homosexuálů a ateistů, opsanému výše.

Fakt, že existují ateistické koncepce antropického principu (viz námitka 7), je nedůslednost těch, kdo to tvrdí (viz úvodní myšlenky tohoto příspěvku). Námitka proti termínu dogmatický je opodstatněná, zcela určitě mezi teology. Bohužel, v obecné mluvě je tento termín už dávno spojen s oblastmi, které s teologií nemají nic společného (u nás to známe zejména z výraziva o dogmaticích mezi komunisty), a znamená to cosi jako doktrinářský nebo neschopný měnit pojetí. Některé anglické slovníky dělají rozdíl mezi dogmatic (v tomto smyslu) a dogmatical (v původním smyslu), jiné ne, takže i v anglicky mluvících zemích s tím jsou potíže. To, zda dogmatický v tom vytýkaném smyslu je totéž co ideologický (jak navrhuje recenzent), nechávám na čtenáři – i v tomto případě by bylo možno najít odlišnosti.

Jestliže pozoruji dva jevy z jistého pevně daného hlediska a chci je podle něho odlišit, pak mohu zanedbat to, co se toho hlediska netýká (někdy to musím udělat, například pro omezený rozsah publikace). Domnívám se, že přijmeme-li tuto možnost, resp. nutnost, námitky pod čísly 11 a 12 ztratí mnoho ze svého dopadu.

Často je a bylo možno pozorovat výtky proti katolické církvi, jejichž podkladem jsou takové její nedokonalosti, které by jiné celky lidí vůbec nebraly na vědomí, že je mají, natož aby je kritizovaly. Tyto výtky nás mohou roztrpčit, avšak domyslíme-li je, musíme uznat, že se v nich vlastně skrývá a je bezděčně předpokládán ohromný respekt před církví, když se očekává její téměř naprostá dokonalost. Něco podobného lze pozorovat i v případě různých činností (např. umění, vědy, politiky, publicistiky, finančnictví, techniky), pokud mají explicitní vztah ke křesťanství. I tam lze často odvodit nechtěný a tutlaný obdiv existující za námitkami a výtkami, které by nikdo nevyjádřil u podobných jevů, pokud by neměly mít s křesťanstvím nic společného. A cosi podobného přichází na mysl při čtení výtek v recenzi vyjádřených proti D’Souzově knize: i kdyby platily všechny, myslím, že jde o takové jemnosti, že pro knihu znamenají spíše uznání její vysoké kvality a vřelé doporučení ji číst.