Ke stupňům liturgických zpěvů

Autor: Štěpán Horký - Číslo: 2010/4 (Praxe)

I když je to už čtyřicet let, co byla vydána Posvátnou kongregací ritu instrukce Musicam sacram, stále dochází mezi ordinovanými i laickými služebníky liturgie k nedorozuměním ohledně zpívaných částí mše, konkrétně co do dělení zpěvů mše svaté rozdělených do tří stupňů právě podle Musicam sacram. Není výjimkou, že se o tomto rozdělení stále hovoří a píše jako o platném ideálu. Ovšem při aplikaci instrukce Musicam sacram, která vznikala ve složité a hektické době hned po koncilu, je třeba mít na paměti některé důležité zásady. Předně to, že Musicam sacram (dále MS) byla vydána v roce 1967 a vychází stále ještě z modelu liturgie před reformou. (Viz např. požadavek MS 27: „Ať se podrží rozlišování mezi mší slavnou, zpívanou a čtenou…“ Dnes už se s tím, co se zde myslí „mší zpívanou“, až tak často nesetkáváme. Kněz si zcela logicky podle svých schopností a situace vybírá, které části liturgie bude zpívat a které nikoli.) Krátce nato, v r. 1970, vychází důležitý dokument Institutio generalis Misalis Romani (dále IGMR), který rozlišování mezi mší slavnou, zpívanou a čtenou, a tím méně rozlišování stupňů při zpívané mši, nepřebírá. V článku 19 této IGMR je dávána přednost zpěvu těch částí, „které pronášejí kněz či přisluhující s odpovědí lidu nebo kněz i lid společně“. Pokud bychom chtěli důsledně aplikovat čl. 27–30 MS, je otázkou, zda je tedy správné zpívat např. Gloria, které MS řadí ke druhému stupni, pokud kněz nezpívá vstupní modlitbu či modlitbu nad dary. Jistě by bylo proti záměru MS, kdybychom konali mše svaté bez zpěvu prvků, které mohou bez obtíží zpívat zpěváci s lidmi či lidé sami, když je kněz ne-zpěvák. Mimochodem, instrukce MS vůbec neuvažuje lidový zpěv (písně z různých kancionálů lid zpíval i při čtené mši), zde se zpěvy k průvodu, obětování a přijímání myslí antifony na introitus, k ofertoriu (dříve byla v misálu) a k přijímání (proto MS tyto zpěvy řadí až do třetího stupně, jedná se totiž o zpěvy, které nejsou jednoduché; MS chce logicky zařadit nejnáročnější části až na pomyslnou špici žebříčku); IGMR umožňuje antifony nahradit řádně schválenou písní (což ale v našich podmínkách nesplňuje např. populární zpěvník Hosana a jiné; týká se to až na výjimky prakticky jen Kancionálu a Mešních zpěvů).

Z uvedeného plyne, že aplikovat pokyny MS týkající se rozdělení zpěvů mše do stupňů, kdy první stupeň podmiňuje použití druhého a třetího stupně, je poněkud anachronické. Oproti tomu ale materiál ČBK Smysl gest a postojů v liturgii církve z roku 2000 dělení zpěvů do stupňů z MS přebírá i s dodatkem, že druhého či třetího stupně nelze nikdy použít bez prvního stupně. Že MS je dobově podmíněný a jaksi v lecčems provizorní dokument, vysvítá i z třetího článku MS, kde se mluví o směrnicích, „které se zdají v této době zvlášť potřebné“. Závěrečný dokument Plenárního sněmu Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě (i když bereme v úvahu, že to není liturgický dokument) v čl. 134 obecně říká, že „je třeba pečovat o liturgicko-hudební hierarchii jednotlivých zpěvů“, aniž by hovořil o rozdělování zpěvů do stupňů; v tomtéž článku se místo stupňů zpěvu hovoří konkrétněji a vhodněji o „rozlišení liturgické závažnosti dnů“.

O tom, že nelze jen tak přebrat a aplikovat nebo považovat čl. 27–30 MS za platný vzor, svědčí i následující: MS řadí (zcela pochopitelně vzhledem k době svého vzniku) zpěv po čtení do třetího stupně, i když žalm už svou povahou patří do stupně prvního (což reflektuje už Směrnice o liturgickém zpěvu a hudbě, která vyšla r. 1972 v olomoucké arcidiecézi v diecézním oběžníku, v poznámce č. 2). Příklad aplikace instrukce MS s respektováním jejího smyslu, nikoli litery, a se zapracováním úprav, které vyplývají z IGMR a pozdějších norem, můžeme nalézt v Příručce pro varhaníky ¹ na str. 81.

Výše jsme udělali prostou kompilaci z několika dokumentů. Co říci závěrem? Asi tolik, že i přes stálou podnětnost MS nelze považovat její čl. 27–30 za platné, protože jsou překonány pozdějšími normami. Místo toho ať je dávána přednost zpěvu těch částí, „které pronášejí kněz či přisluhující s odpovědí lidu nebo kněz i lid společně“ (IGMR 1970, čl. 19), s respektováním hierarchie svátků a povahy liturgických dob a s ohledem na možnosti shromážděné obce věřících bez podléhání průměrnosti. Nesporně i přes určitou dobovou podmíněnost však zůstává MS posledním důležitým dokumentem za poslední čtyři desetiletí, který se věnuje hudbě v posvátné liturgii. Při své správné aplikaci stále nabízí mnoho důležitých podnětů a poskytuje orientaci i v dnešní době, kdy je otázka hudby v liturgii velmi diskutována a mnoho kněží i laiků se zdá být značně dezorientováno.