Jednota v různosti

Autor: Karel Vrána - Číslo: 2010/4 (Punctum saliens)

Z autorovy knihy Svoboda k pravdě (Vyšehrad, Praha 2008). – Od úmrtí českého filosofa Karla Vrány uplynulo letos pět let.

Kristova církev se podobá ve své univerzalitě rodícímu se světovému společenství národů. Jejím úkolem (Mt 28,19) je shromáždit v sobě všechny lidi a všechny národy. Uskutečňování cíle církve je bolestnější a dramatičtější než uskutečňování světové kulturní a politické jednoty. Jenže u Kristovy církve se setkáváme s jiným povahovým prvkem růstu; církev totiž uskutečňuje svou univerzální jednotu shora dolů. Tyto dva různé povahové znaky v životě církve a v životě světového společenství jsou jen dvěma projevy různých ústav a různých povah obou společenství.

Ve svém misijním univerzalismu a v jeho uskutečňování se církev vždy setkávala s problémy, jež leží dnes v cestě světovému a evropskému společenství národů. Bolestná dramatičnost srážek a zápasů je už jaksi vnitřním znakem a zákonem církve (signum contradictionis). Kristova církev hlásá své poselství nejen národům s vyspělými kulturami, nýbrž i těm, jejichž civilizace je sotva viditelná. Rasová a lingvistická mnohost, různost ve filosofiích a náboženských formách, ideálech a národních povahách – národy svobodné a národy podmaněné, národy, jež nikdy nenáležely k církvi, a národy, jež se v minulosti odtrhly od Petrova stolce: s těmito všemi skutečnostmi se setkává církev ve svém životě. Je pochopitelné, že se nemůže nezabývat bolestmi národů, k nimž byla poslána. Nemůže jen tak beze všeho mávnout rukou nad jejich světovými názory, mravními ideály a životními boji. Její povinností je hlásat Pravdu a Dobro Kristova Zjevení uprostřed lidí a národů, jež myslí a mluví naprosto různými způsoby.

Dva principy jsou církvi zcela samozřejmé a věrnost jejich uplatňování není jen minulou hodnotou, nýbrž i příkazem přítomnosti.

1. Církev nemůže nikdy smlouvat, dohadovat se či mlčet, jde-li o integritu kréda a mravního zákona Kristova. Její pevný, jistý a nesmlouvavý postoj se jevil a dodnes se mnohým jeví jako tvrdost, paličatost, nedostatek kulturnosti a loajálnosti – protože nepoznali a nepochopili smysl jejího poslání a tíhu jejích povinností. Je to škoda. Všichni kritikové – povolaní i nepovolaní – Kristovy církve by měli vědět, že jako každý člověk, tak i křesťan, a tím více církev, má velkou, tíživou a absolutní povinnost k dobru a pravdě. Není to tvrdost ani omezenost, nýbrž věrnost a poctivost a upřímná víra v hodnotu pravdy a dobra.

2. Církev si je také vědoma svých povinností k člověku, a to ke každému trpícímu člověku, i k bloudícímu a hřešícímu. Proto v mnoha případech trpí a dovoluje určité nedostatky a nepravdy či zla, ne že by si nevěděla rady, ne že by nemohla potlačit jejich existenci – ne že by měla ke svému jednání a tolerantnímu postoji jiné, zištné, nízké a nepoctivé důvody. Důvody tolerantního postoje církve jsou mnohé, ale vždy čestné a křesťanské:

a) Předně je to láska a úcta k člověku, vykoupenému krví Kristovou, i když slabému a chybujícímu, který přečasto s jistým a dobrým svědomím, třebas mylným – a nepřekonatelně mylným – hájí názory, jež jsou v rozporu s pravdou a dobrem.

b) Od doby Konstantina Velikého, kdy se církev stala státně uznávanou společností, jednala vždy, třebas ne ve všech svých členech a zástupcích, podle vysokých motivů křesťanské lásky a úcty – čili tolerance.

c) I dnes je církev ve svém tolerantním postoji vedena předně: aa) zájmem o obecné dobro, o vnitřní a vnější mír národů, států a společností vůbec, bb) starostí o všeobecné dobro svých věřících.

V tomto duchu je třeba chápat její konkordáty, jimiž chce získat pro sebe a pro své členy právní postavení v politickém a kulturním řádu státního organismu. Konkordát může být společným vyznáním týchž náboženských a mravních názorů – ale může být též jakousi kodifikací právní tolerance. Jestliže tedy církev uzavírá konkordát s Egyptem či s Izraelem, není to šikovný diplomatický tah, nebo dokonce schvalování islámu či sionismu. Církvi tu jde především o vytvoření pevného právního základu pro mír a spolužití státu a náboženství – jde jí o vytvoření právní roviny, na níž by se mohly řešit všechny sporné otázky, jež vznikají z napětí mezi časem a věčnem.

Zůstane vždy ideálem jak církve, tak jednotlivého křesťana uskutečňovat to, co napsal svatý Pavel do Efesu – to, o co se snažili křesťanští apoštolové a věřící všech století a co citoval jako své heslo v prvním svém projevu Pius XII.: Veritatem in charitate facientes.