Je tolik lidí, ale není člověka

Autor: Marcela Neužilová - Číslo: 2010/4 (Praxe)

Představuji si pohled otce biskupa Radkovského z pódia kongresové haly na tisíce lidí při brněnské Charizmatické konferenci a chápu tím lépe jeho závěrečná slova, abychom také někdy zašli za svým biskupem, aby o nás věděl, byli jsme mu oporou a on nám.

Představuji si prázdné kostely nejen v pohraničí, chátrající bývalé církevní budovy, ztenčující se praménky věřících na vesnicích i ve městech, uštvané kněze několika farností najednou… a slyším bušení požadavků, které zle odevšad dotírají, co by měl, co má udělat, proč se nepostaral, proč „nedodal“… Ale koho poslat? A tady najednou vidí jásat tolik křesťanů. Kolik z nich se něčím kněžím, děkanům, biskupům nabídlo? Kolik pomáhá svým bližním, aspoň těm nejbližším? Kolik někdy třeba jen promluvilo lidsky vstřícně se svým knězem, postaralo se, aby se měl čas najíst, obléct, aby měl připraveno jídlo, měl se do čeho čistého, zašitého a vyžehleného obléci, nemusel vše dělat v pospěchu, měl čas na to, co myslí, že prospívá, co po něm lidé chtějí, co si představují, že by měl dělat, a k tomu všemu byl laskavým otcem všech? A dodejme: vzdělaným, orientujícím se v současnosti – tedy majícím i čas na další sebevzdělání.

Třeba se otci biskupovi mihla při pohledu na zaplněné židle myšlenka, že jen jedno je potřebné, že davy žízní především po duchovním pokrmu, za tím jdou ve vedru, nepohodlí, vydrží udržet několikahodinovou pozornost. Tato priorita tedy přitahuje, té je potřebí podřídit vše. Ale nestojí to ve vzduchoprázdnu, okolo toho se točí mnoho hmotného… Kde vzít tedy tmel spojující vše?

Racionálně viděno: nejdříve stanovit požadavky, co potřebuji, nebo se nejprve dát k dispozici? Na pořadí asi nezáleží, lze se domluvit.

Teď už si nepředstavuji, ale vidím: houfy lidí, většinou žen, rozlítostněných pravdou, jak jejich kněz strašně trpí. Jdou na fary, biskupství, chtějí podle svého pomáhat, starat se… Kněží se děsí, kněží strachem prchají, protože jak vysvětlit a zkoordinovat tolik „lásky“ podávané jednostranně? A naopak slyším hlasy: „On je nějaký divný, nabídla jsem pomoc, nepřijal. Nechce spolupracovat ve farnosti, natož s hnutími, chce si vše dělat sám podle svého.“ Nebo: „No jo, on má na to jenom své (myšleno ‚baby‘, strejce), nikdo jiný to neumí.“ – I to by bylo možné, i tak by mohl některý laik či kněz reagovat. To známé – komu to prospívá – je zřejmě jako vše nejprve nutné „probrat“ v modlitbách. Pak snad najít cestu k sobě lidsky. Když nevyjde, i se zaťatými zuby zkoušet s Boží pomocí znovu, protože nejde o mé blaho, ale bližního, bližních.

Myslím, že je taky nutné vzdát se představ, že vše bude perfektní. Nebude, nemůže, nejde to prostě. Je nutné vydržet nějaká smítka na hávu církve. Než se to pohne, než se vše rozjede. A věřit, že do káry, kterou táhneme, jsou vzadu i vpředu s námi zapřaženi andělé a ti na věčnosti, kteří už před námi zborcenou církev táhli a podepírali. Nade vším je přece Bůh a do všeho dobrého dmýchá Duch Svatý!

Takže – až někdo se sladkým úsměvem zastaví duchovní, že by chtěl pomáhat nebohým strádajícím otcům, ať se nezachvěje a nevyděsí jejich srdce, protože byl k tomu vybídnut. A naopak, až bude onen člověk neméně sladce odmítnut, ať neprchá uraženě navěky, ale zkouší to v jiných dveřích a jinak. Třeba bude vyslyšen.

Asi v naší situaci neplatí slova R. Svobodové: „Když není člověka, je tolik lidí.“ Teď musí nejprve každý jedinec, pak se nabíjet a postrkovat velkými shromážděními a pocitem sounáležitosti. Tam určitě je Pán, slíbil to o oněch dvou, mezi nimiž je. I mezi biskupem a nějakou jeho „ovcí“.