Integrace migrantů. Nad knihou Thilo Sarrazina Německo v rozkladu

Autor: Petra Skálová - Číslo: 2010/4 (Panoráma)

Kniha Thilo Sarrazina s provokativním titulem „Německo v rozkladu. Jak naši zemi vydáváme všanc“ (Deutschland schafft sich ab. Wie wir unser Land aufs Spiel setzen, Deutsche Verlags-Anstalt 2010) způsobila již několik dní před svým vydáním obrovský poprask. Německý ekonom, bývalý člen Senátu města Berlína a současný člen představenstva Německé centrální banky Dr. Thilo Sarrazin v ní s pomocí uznávaných vědeckých metod velmi konkrétně a plakativně nechává konsternovanému německému čtenáři před očima proběhnout šokující defilé možných důsledků pokulhávající kulturní integrace (především muslimských) přistěhovalců. Tato Sarrazinova myšlenka je ve skutečnosti jen jednou z mnoha, kterou svému čtenáři v kontextu úvah o budoucnosti Německa předkládá k zamyšlení. Podle autora jsou hlavním tématem knihy především rozmáhající se hmotná a intelektuální chudoba a stav německého školství a jeho negativní vliv na situaci na trhu práce s kvalifikovanými pracovními silami. Kontextualizace těchto převážně ekonomických témat v souřadnicích problému integrace migrantů (především muslimů) v německé většinové společnosti byly pro Němce z úst tak vysokého státního činitele už tak nevídané. Avšak Sarrazinovo explicitní hledání příčinných souvislostí mezi chybnými ekonomickými pobídkami německého státu a tomu odpovídajícími problematickými podmínkami integrace migrantů byly pro německé (nejen akademické) publikum naprosto skandální. Snad už samotné konstatování některých statistických údajů a jejich všeobecně známé sociologické interpretace prolamují pomyslný skleněný strop úvah, které byly donedávna v německém kontextu zásadním způsobem tabuizovány.

Sarrazinovy teze

Sarrazin se již v úvodu své knihy ptá, zda se jeho vnučkám a vnukům v budoucnosti podaří žít „jako Němci mezi Němci“ (als Deutsche unter Deutschen), když míra porodnosti německých žen vytrvale drasticky klesá. Dál zdůrazňuje, že je konečně třeba o tomto problému vést intelektuálně svobodnou debatu, která nebude německými politiky okamžitě diflamována jako politicky nekorektní a její účastníci vzápětí zahnáni do politického kouta. Sarrazin konstatuje, že muslimští imigranti – především z Turecka a jiných arabských zemí – se do evropské společnosti na rozdíl od přistěhovalců z Evropské unie, Vietnamců nebo potomků ruských Němců integrují jen velmi těžko. Komunita dospělých muslimů má tendenci se stranit německé většinové společnosti a rychleji sahá k násilnému řešení konfliktů. Muslimské děti mají více problémů ve škole, jejich rodiče jsou častěji nezaměstnaní a dostávají nadproporcionálně vysoké sociální dávky. V souvislosti s jejich náboženským vyznáním hovoří Sarrazin o rostoucí tendenci k fundamentalismu. Je otázkou, zda s jejich náboženským vyznáním také souvisí jejich většinově negativní postoj k integraci. S jistotou Sarrazin shledává, že chybějící zájem o integraci vězí v přístupu jich samotných k německé společnosti.

Na druhé straně referuje Sarrazin s nepokrytým zděšením o stále se zhoršujících školních výsledcích dětí z německých rodin: S klesající porodností ubývá i talentovaných studentů, a tak německému pracovnímu trhu už teď schází kvalifikované pracovní síly. Sarrazin v této souvislosti odkazuje na obrovské úspěchy indického a čínského školství, ve kterém je velký důraz kladen na procvičování probraného učiva, zatímco Německo podle Sarrazina právě v tomto ohledu podporuje pokřivený pedagogický i didaktický ideál školství. Na tomto místě své argumentace se Sarrazin zasazuje o povinnou předškolní (!) docházku a koncept takzvané celodenní školy (Ganztagsschule), která svým žačkám a žákům odpoledne pomáhá s domácími úlohami a organizuje pro ně volnočasové aktivity. Tímto způsobem by bylo možné pomoci dětem z rodin, v nichž se vzdělání nedostává takové priority, jaké by mělo. Sarrazin říká otevřeně: Abychom podpořili děti z těchto ať už přistěhovaleckých, nebo původem německých rodin, musíme více hmotné podpory dopřát přímo těmto dětem, místo toho, abychom jejich rodičům zvyšovali finanční dávky.

V souvislosti s podporou státu pro sociálně slabé občany upozorňuje Sarrazin na fakt, který není pro německou společnost nový: Finanční podpora státu je příliš vysoká, čímž se úměrně snižuje motivace osob, které ji pobírají, hledat si zaměstnání. Na tomto místě také čtenáři vysvětluje: Ne materiální, ale duševní a morální chudoba je velký problém německé společnosti, ať už jde o různé formy závislostí, nadměrné sledování televizního vysílání nebo chybějící potřebu se vzdělávat. Sarrazin dokonce kritizuje Němce za jejich dobře míněnou ochotu nezištně pomáhat, například formou slevových obchodů pro občany pobírající sociální dávky nebo vydávání bezplatných teplých jídel chudým (např. „Berliner Tafel“). Podle něj by takovým lidem mnohem spíš měla být nabídnuta možnost naučit se zodpovědně vést vlastní domácnost nebo poskytnut speciální trénink chování.

V neposlední řadě se Sarrazin zabývá tématem dědičnosti inteligence, které se v následné debatě nad jeho knihou ukázalo být jedno z kontroverznějších. Snaží se přitom pomocí vědeckých studií, na které se odvolává, dokázat, že lidská inteligence je z 50–80 % dědičná. V důsledku výše popsaných špatných kulturně-sociálních a politických rozhodnutí německého státu nebo i jeho čiré nečinnosti rodí vysokoškolsky vzdělané ženy stále méně dětí. Podíl méně inteligentních dětí v Německu tak stále roste. Rodiče z nižších sociálních vrstev dostávají od německého státu takovou finanční i materiální podporu, že je pro ně výhled dalšího potomka pro jejich životní strategii zajímavější než hledání jiného způsobu obživy. Sarrazin v sobě nezapře habitus makroekonoma, když kromě již zmíněného zásadního krácení sociálních dávek dále navrhuje například finanční prémii ve výši 50 000 euro pro mladé akademicky vzdělané ženy, které před dovršením třiceti let věku porodí první dítě. Sarrazin poukazuje na fakt, že tato dávka by nebyla pro stát dražší, než je pravidelné vyplácení přídavků na další dítě, které se narodí nízkostatusovým rodičům. Ty totiž ve své sumě dosáhnou až 55 500 euro. Němci musí „poměrně rychle a velmi radikálně změnit proporce porodnosti tím směrem, aby nízké sociální vrstvy společnosti přiváděly na svět méně dětí, zatímco střední a vyšší vrstva společnosti více než doposud“.

Jsou Sarrazinovy teze skandální?

Německá společnost v sobě, především v generaci současných politických představitelů, stále nese mentální stopy ukrutného dědictví nacistického režimu: Otevřená kritika přistěhovalců je (nejen) pro německé politiky velice křehké téma. Ještě donedávna Německá spolková republika odmítala tvrzení, že patří mezi takzvané přistěhovalecké země. Český čtenář se právem zeptá, proč je odpověď na tuto otázku tak důležitá. Konsekventní německé úřady vnímají takzvané přistěhovalecké země (jako příklad uvádějí nejčastěji Kanadu) jako takové, jež zájemce o imigraci vybírají podle určitého klíče (zásadní je většinou věk, potřebnost jimi vykonávané profese na pracovním trhu atd.). Tuto formu výběru přistěhovalců Němci – pravděpodobně z obavy před nařčením z rasové (nebo jinými kritérii definované) selekce – zásadně odmítají.

Německo mnoho let do jisté míry idealizovalo výsledky německé inkulturační politiky. Základní problémy každodenního reálného života této společnosti, v níž vedle sebe koexistuje více kultur, byly často potlačovány: Mluvit o kulturních, etnických a jazykových ghettech, tvořených neintegrovanými, ba integraci přímo odmítajícími přistěhovalci, bylo tabu. Kritizovat zásadně vyšší míru kriminality mezi některými migrantskými skupinami v porovnání s celoněmeckým průměrem bylo také téměř nemyslitelné (srovnej další velmi kontroverzně diskutovanou knihu, vydanou v červenci tohoto roku, jejíž autorkou je soudkyně Kirsten Heisig, s titulem „Konec trpělivosti. S mladými delikventy je třeba jednat konsekventně“, v níž Heisig rozkrývá zázemí mladistvých pachatelů trestných činů z nejen/migrantského prostředí). Tematizovat na veřejnosti stav německého základního školství – v němž rodiče cílenými zásahy vybírají pro své děti takové školy a třídy, ve kterých očekávají co nejmenší podíl problematických žáků z rodin ze spodní sociální vrstvy – bylo nemyslitelné. Ptát se, zda je možné souhlasit s naturalizací takových cizinců pouze s ohledem na jejich rodinnou příslušnost, i když se odmítají naučit německy a i když otevřeně odmítají německou kulturu a společnost, znamenalo v lepším případě ocitnout se najednou sám, tváří v tvář mlčení vašeho řečnického protějšku. V horším případě by se takový tazatel mohl důvodně obávat, že jeho představa slibné kariérní budoucnosti bude tímto jeho chováním ohrožena, v extrémním případě i zhacena. Tato forma otázek nebyla pouze politicky nekorektní. Byla politicky neakceptovatelná.

Některé závěry Sarraziny knihy je přesto nutné kriticky promyslet. Jak němečtí sociální demokraté, jejichž strany je členem, tak německá spolková kancléřka Angela Merkelová varovali Sarrazinovy příznivce před štvaním národa. Německá akademická obec se pře o to, zda Sarrazinova argumentace v otázce dědičnosti inteligence je skutečně nosná. Sarrazinovi se ale dostalo i podpory ze strany samotných muslimských přistěhovalců druhé generace, a nakonec dokonce i od německého ministra zahraničí Guida Westerwelleho nebo bavorského premiéra Horsta Seehofera. Zdaleka největší odezvu však jeho kniha získala u německé čtenářské obce, která byla tak razantní, že nebylo možné mohutnou mediální diskusi smést z politického stolu. A tak Sarrazinova publikace splnila svůj první cíl – získat pro toto citlivé téma prostor pro diskusi, která by se měla pokusit do jisté míry oprostit od německé dějinné stigmatizace.

Prameny: zpravodajství Frankfurter Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung.

Autorka studuje k doktorátu na katolické teologické fakultě univerzity v Tübingen. – V příštím čísle přineseme její teologickou reflexi problematiky.