90 let Církve československé husitské

Autor: Jan Kafka - Číslo: 2010/4 (Recenze)

90 let Církve československé husitské Církev československá husitská, Praha 2010, 408 str.

Ke svým 90. narozeninám si Církev československá husitská nadělila velmi pěkný dárek – obsáhlou publikaci, z jejíž titulní strany na nás shlížejí dva charakteristické symboly této církve: Jan Hus se staroměstským chrámem sv. Mikuláše. Čtenář tak po monografiích Pavla Marka, Jaroslava Hrdličky a Martina Jindry dostává do rukou nejen další zpracování dějin této církve, ale také možnost seznámit se s její současnou podobou. Publikace je rozdělena do dvou částí. První mapuje historický vývoj církve, v druhé části jsou pak tematické kapitoly o jednotlivých oblastech života církve. V předmluvě konstatuje současný patriarcha Tomáš Butta, že publikace si nečiní nárok být ucelenou monografií, a označuje ji za sborník. Ovšem pouhý pohled na systematické uspořádání celého díla ukazuje, že je to konstatování zbytečně skromné. Autory jednotlivých kapitol jsou zejména vyučující z Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (HTF UK) a duchovní Církve československé husitské (CČSH).

Historickou část publikace otevírá současná proděkanka HTF UK Kamila Veverková pojednáním o ideových kořenech církve v osvícenství a modernismu. Je velmi sympatické, že autorka se nepokouší na jedné straně lacině „adoptovat“ do CČSH některé významné osobnosti, jako byl Bernard Bolzano (uvádí například jeho vysoké hodnocení celibátu), a na druhé straně se snaží objektivně ocenit to, co bylo v tehdejší římskokatolické církvi pozitivní. Polemizuje tak například s rozšířeným názorem o zaostalém a špatném stavu tehdejšího teologického vzdělání.

Samotným vznikem CČSH se zabývá ve své stati duchovní David Frýdl. Hned v úvodu upozorňuje čtenáře, že nelze jednoznačně stanovit přesný okamžik, kdy církev vznikla. Všímá si také pozoruhodného faktu, že CČSH je ve světovém kontextu jediný církevní útvar, který vznikl na základě modernismu, přestože u nás modernismus nikdy nedosáhl takového vlivu jako v západní Evropě. Je si vědom mnoha rozporů, které vznik církve provázely. Jemně ironizuje přelomový projev Bohumila Zahradníka-Brodského na schůzi Jednoty katolického duchovenstva v Obecním domě v lednu 1919 („Snad v duchu některých postav ze svých románů na pomezí později vydávané Červené knihovny plamenně tepal nešvary bující v řadách kléru.“ – s. 20). Upozorňuje i na nerealistická očekávání vedení Jednoty, která vtělili do spisu „Obnova církve katolické v Československé republice“. Autoři spisu totiž nedocenili skutečnost, že jejich požadavky jsou většinou v rozporu s Kodexem kanonického práva z roku 1917, a tudíž předem odsouzené k nezdaru. To jen potvrdila špatně připravená mise, kterou Jednota vyslala do Říma. Autor pak sleduje postupné zrání myšlenky na samostatnou církev, od vzniku Klubu reformních kněží až po památnou schůzi v lednu 1920, která je pokládána za okamžik vzniku CČSH.

Hned v prvních letech své existence se musela nová církev vyrovnat s otázkou ideové orientace, jak popisuje stať Bohdana Kaňáka (ředitel Státního okresního archivu Olomouc) a Vladimíra Červeného (archivář CČSH). Ve snaze vyřešit otázku biskupů a svěcení kněží se zpočátku pragmaticky orientovala na pravoslaví, což je samo o sobě paradoxní – nic nemůže být racionálnímu a svobodomyslnému modernismu, na jehož základech CČSH vznikla, vzdálenější než východní ortodoxie. Autoři zmiňují i další zajímavý aspekt celé záležitosti – spor uvnitř samotné pravoslavné církve. Ten se odehrával mezi biskupem Sawatijem, představitelem cařihradské jurisdikce, a skupinou biskupa Gorazda, orientovanou na srbskou pravoslavnou církev. Průvodním jevem vznikající církve bylo i zabírání katolických kostelů. K tomu mohu jen doplnit, že ne vždy byli iniciátory těchto incidentů členové CČSH. Např. ve východočeské Jaroměři bylo obsazení kostela převážně dílem sociálních demokratů, kteří tak reagovali na projev Antonína Zápotockého, aby se majetek vzal vládnoucí menšině a předal většině. V další kapitole pokračuje B. Kaňák líčením následujícího vývoje církve, od roztržky s pravoslavným křídlem až do okupace Československa v roce 1939. Vedle obdivuhodného budování církve a velké šíře jejích aktivit poukazuje autor i na konflikty uvnitř církve, které nastaly zejména po úmrtí všeobecně uznávaného patriarchy Farského, jehož vystřídal G. A. Procházka. Lze jen litovat, že si autoři téměř výhradně všímají dění v centru církve a úplně opomíjejí například otázku velmi rozdílného teritoriálního vývoje. Když pomineme Moravu nebo německojazyčné Sudety, kde lze menší úspěch nové církve snadno vysvětlit, stále zbývá otázka, proč CČSH tak výrazně oslovila obyvatele Lounska, Polabí či východních Čech a v jiných oblastech byl zájem o toto vyznání výrazně menší.

Do chronologického líčení dějin církve začlenili redaktoři exkurz o CČSH na Slovensku. Svěřit toto téma současnému bratislavskému biskupovi Janu Hradilovi se ukázalo jako ne právě nejšťastnější. Hořké zkušenosti a frustrace z komplikované obnovy církevní struktury na Slovensku po roce 1988, které se Hradil osobně účastnil, mu zřejmě zabránily v kritickém nadhledu a ekumenické smířlivosti, které jsou vlastní většině ostatních autorů. Celou studii autor pojal velmi široce, takže vlastně duplikuje kapitoly o vzniku CČSH. Jeho hodnocení rakouské monarchie, římskokatolické církve i vztahu Čechů a Slováků je velmi tendenční. Zatímco na jedné straně bere Hradil nárok českého národa na vlastní stát jako neměnný fakt a tvrdě odsuzuje každého, kdo byl na straně rakouské monarchie, snahu Slováků o autonomii označuje za „národní šovinismus“ (s. 66). Autor bohužel nikde nezdůvodňuje, proč jeden národ (český) v jednom státě s jinými žít nemůže a druhý (slovenský) naopak žít musí, proč biskupové v Čechách neměli být loajální k monarchii (s. 59) a slovenští biskupové naopak měli být loajální k Československu (s. 21). Tato tvrzení mu účelově slouží pouze k ilustraci toho, jak římskokatolická církev stála proti zájmům českého národa. Přestože několikrát opakuje, že na Slovensku byly výrazně odlišné náboženské podmínky než v Čechách a obdobné reformní hnutí uvnitř římskokatolické církve zde neexistovalo, nevede ho to k logickému závěru, že výraznější úspěch liberální CČSH mezi nábožensky konzervativními Slováky byl prakticky předem vyloučen. Místo toho přičítá problémy CČSH omezenosti Slováků, kteří „nechápali, že neexistuje rovnítko Církev římskokatolická = křesťanství“ a „výrok Pryč od Říma chápali jako boj proti křesťanství“ (s. 65). Poněkud nelogicky neúspěch své církve přičítá i slovenským římskokatolickým biskupům, kteří proti nové církvi vydali pastýřský list (s. 66). Pokud bychom ovšem autora vzali za slovo a na Slovensko aplikovali jeho tezi, že „svůj nezadatelný historický význam Církev československá splnila“ tím, že pro křesťanství zachránila mnoho z těch, kteří by jinak skončili v ateismu „pro hříchy římského katolicismu“ (s. 63), pak můžeme konstatovat, že na Slovensku žádné masy odpadlých křesťanů zachraňovat nemusela, a tudíž zde žádný nezadatelný historický význam neměla. Určitě je však možné souhlasit s autorovým názorem, že v nepřijetí CČSH jistou roli sehrál kritický postoj většiny Slováků ke všemu, co přicházelo z Čech (s. 65). Tento postoj nebyl ovšem jen výsledkem údajné národnostní nesnášenlivosti Slováků, jak se Hradil domnívá, ale mimo jiné také reakcí na necitlivé postoje liberální a nábožensky vlažné české inteligence k religiózním nárokům slovenských věřících. Sám autor koneckonců uvádí výrok Andreje Hlinky, který pocity Slováků vůči Čechům dobře ilustruje (s. 64). Z Hradilových poznámek vyplývá, že se CČSH ve svých počátcích opírala především o Čechy působící na Slovensku. Je škoda, že autor tuto problematiku nerozvedl a nezkoumal národnostní a sociální složení CČSH na Slovensku. Pak bychom mohli lépe posoudit, zda tato církev zanechala mezi slovenským obyvatelstvem výraznější stopu, nebo zůstala výlučnou záležitostí Čechů. Studie pak popisuje osudy CČSH na slovenském území od komplikovaného povolování činnosti přes nucené ukončení činnosti po roce 1939 až po opětovné budování církevních struktur po roce 1988. Přes všechny výhrady je Hradilův text jistě zajímavým seznámením s touto málo známou kapitolou dějin CČSH.

Jaroslav Hrdlička, vyučující na HTF UK a autor zdařilé monografie o patriarchovi Františku Kovářovi, ve svém textu mapuje období protektorátu a let 1945–1948. Církev oslabená ztrátou náboženských obcí v pohraničí, smrtí patriarchy Procházky i uzavřením vysokých škol, včetně teologických fakult, musela čelit nepřátelskému režimu. To mnoho duchovních i laiků vedlo k účasti v protinacistickém odboji, ale extrémní situace přispívala také ke vzniku některých problematických jevů, jako byly kontakty s pronacistickým hnutím Deutsche Christen, rostoucí napětí mezi jednotlivými názorovými proudy a střety mezi ústředím církve a Jednotou duchovenstva. Tyto spory se naplno projevily po květnu 1945, kdy byla velmi diskutabilním způsobem ustavena národní správa. Velmi smutnou kapitolou je pak chování některých představitelů církve k bývalému správci pražské diecéze Janu Lomozovi, jenž se po návratu z koncentračního tábora marně pokoušel ujmout své funkce.

Skutečně ožehavou záležitostí je pro církevního historika období 1948–1989, neboť na CČSH je nahlíženo jako na církev, která zašla ve své spolupráci s komunistickým režimem (spolu s pravoslavnou církví) nejdále. Tato spolupráce CČSH s komunistickým režimem byla dána nejen taktizováním z obav o osud církve, ale i silným příklonem řady představitelů a duchovních k levici. To dokládá na české církevní poměry neobvykle vysoký počet členů KSČ mezi duchovními, který kontrastuje s relativně nízkými počty perzekvovaných duchovních. Nelze však přehlížet, že tato spolupráce přinesla církvi také některé významné úspěchy, zejména zřízení vlastní teologické fakulty, o kterou již mnoho let církev marně usilovala. Například kolaborantské hnutí v katolické církvi (Mírové hnutí katolického duchovenstva a jeho nástupce Pacem in terris) se takovými výsledky rozhodně pochlubit nemůže. Na základě vlastních výzkumů mohu doplnit, že takovéto taktizování s určitými úspěchy využívala řada duchovních CČSH, kteří spolupracovali s místními orgány státní správy (kandidatura ve volbách, účast na brigádách) a takto získanou pozici využívali k prosazování církevních zájmů (např. organizování koncertů duchovní hudby z pozice členů osvětových komisí). Mám za to, že autoři Jaroslav Hrdlička, Jan Blahoslav Lášek (děkan HTF UK) a Martin Jindra (archivář pražské diecéze a autor knihy Strážci lidskosti) se s problematikou tohoto složitého období vyrovnali se ctí. Je jen škoda, že si lépe nerozdělili zpracovávané téma a zbytečně se opakují (např. při popisu sněmů). Za problematické pokládám Jindrovo tvrzení, že pozice CČSH byla dána jejím sociálním složením (s. 91). Vždyť v které církvi nebyly zastoupeny „především slabší a střední vrstvy obyvatelstva“? Vzhledem k průmyslovému charakteru českých zemí tvořili průmysloví dělníci a živnostníci podstatnou část členské základny všech církví, nejen CČSH.

Následující kapitola, uvedená pod poněkud matoucím názvem „Rok 1989 v životě CČSH“, většinou jen opakuje události z posledních let normalizace a prvních let svobody známé z ostatních kapitol. Patriarcha a odpovědný redaktor Tomáš Butta zde patrně neodolal pokušení vřadit do publikace vlastní text. Celou historickou část publikace uzavírá popis událostí po roce 1989 z pera pražského biskupa Davida Tonzara.

Systematický teolog Zdeněk Kučera čtenáři přibližuje vývoj teologického myšlení v CČSH, patriarcha Tomáš Butta se věnuje liturgii a farář Zdeněk Kovalčík v kapitole o hudbě přibližuje například osobnost skladatele Josefa Františka Píchy a fenomén tzv. songové liturgie, která se v církvi začala šířit v šedesátých letech. František Gabriel si všímá nejzajímavějších staveb, které církev buď převzala, nebo sama vybudovala. Autorovu informaci, že CČSH po odsunu Němců zachránila řadu protestantských kostelů v pohraničí (s. 206), je třeba doplnit. V některých případech totiž církev své síly přecenila a musela kostely ponechat svému osudu, některé z nich poté zachránil jiný subjekt (Trutnov), jiné se proměnily v ruiny (Rudník u Vrchlabí). Redaktorka Petra Štěpánová pak na F. Gabriela navazuje pojednáním o výtvarném umění. Zpracování vývoje vzdělávání v CČSH se celkem logicky ujal současný děkan HTF UK Jan B. Lášek. Se sociální činností čtenáře seznamují farářky Hedvika Zimmermanová a Olga Líbalová, které současně zastávají funkce v Diakonii a misii CČSH. Tematické kapitoly pak uzavírá stať o ekumenismu od tajemnice pro ekumenické vztahy Hany Tonzarové, po níž následuje zamyšlení k jubilejnímu roku z pera Zdeňka Kučery. Publikace obsahuje i výběrovou bibliografii a obsáhlou obrazovou přílohu.

Publikace je redakčně dobře připravena. Pozorný čtenář najde v textu jen malá nedopatření, například záměnu slov liturgie a liturgika (s. 63) nebo obsahově poněkud nesmyslnou větu „Důsledky tohoto omylu přinesly fakt, že požadavky reformního duchovenstva nebyly přijaty vůbec“ (s. 62). Při označování římskokatolické a pravoslavné církve bych se také přimlouval za používání malého písmene, jak zní všeobecně sdílený úzus.

Závěrem bych chtěl ocenit snahu většiny autorů střízlivě a kriticky hodnotit dění ve společenství, k němuž je váže osobní vztah. Věřím, že se tato práce stane cenným průvodcem pro všechny zájemce o dějiny této církve a také vzorem pro obdobné prezentace dalších církví.