Světice našich dnů - Matka Tereza

Autor: Alexander Foitzik - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2010/3 (Osobnosti)

Herder Korrespondenz, 10/2007.

Jsou to matoucí řádky, skličující svědectví noci duše, pochyb dosahujících až k zoufalství: Bůh ji nechtěl, odmítl ji; volá k němu, ale nikdo neodpovídá. „Když se pokouším pozvednout své myšlenky k nebi, zažívám tak přesvědčivou prázdnotu, že se tyto myšlenky vracejí jako ostré meče a zraňují mé nitro.“ Druzí jí říkají, že ji Bůh miluje, ale realita temnoty, chladu a prázdnoty tak převažuje, že nic z toho její duši nezasáhne.

Jde o Matku Terezu, už za života uctívanou jako světici, která sama tak úpěnlivě prosila o přímluvu, aby Bůh sňal z její duše temnoty, alespoň na několik dní. Zakladatelka „Misionářek lásky“ si stěžuje, že její duše zmrzla na ledovec. Tak velice by chtěla milovat Boha, ale všude je jen prázdnota, bolestná nepřítomnost Boha. Jeho místo v duši zůstává prázdné. Jen slepá víra jí pomáhá vydržet.

Ikona křesťanské lásky k bližnímu

Bez milosti se ukazuje temná noc charizmatické zakladatelky řádu v nedávno zveřejněných soukromých poznámkách nebo důvěrných dopisech biskupům a duchovním průvodcům, jejím duchovním vůdcům.¹ Na tomto svědectví zakoušené temnoty nejvíc ruší, že trvalo tak dlouho. Tato noc víry trápila Matku Terezu od počátku padesátých let, od doby, kdy bývalá sestra loretánka konečně dosáhla založení nové kongregace.

V mystickém rozhovoru dostala podle vlastního svědectví od Ježíše úkol pomoci tišit jeho „žízeň po duších“; ve vlaku do Kalkaty se jí zdálo, že slyší Ježíšův hlas, který ji žádá, aby k němu přivedla „duše ubohých malých dětí ulice“. Netrpělivě a nespoutaně bojovala rodilá Albánka za novou kongregaci; v prvních dopisech tehdejšímu arcibiskupovi v Kalkatě ji nelze označit jinak než jako troufalou.

Později to byl právě tento biskup, který, poté co mu vyjevila svou krizi víry, chtěl její pochyby vylíčit jako duševní vyčerpání a únavu, jako následek přepracování. Temná noc Matky Terezy se však neprojasnila, trvala do její smrti.

Zveřejnění a občas i velmi tvrdé komentáře jejích poznámek a dopisů z pera Briana Kolodiejchuka, postulátora v procesu jejího blahořečení, popř. svatořečení, vyvolaly – jak se dalo čekat – mimořádný mediální ohlas. V magazinu Time se Tereziny temné hodiny staly titulní událostí. Ani v Německu nebyly větší noviny nebo vysílače, které by nepřinesly zprávy o krizi víry „Anděla z Kalkaty“. Také liberální Zeit, od papežského roku 2005 otevřenější pro katolické záležitosti, se pustil do té „úžasné četby“, věnoval jí skoro celou stranu a divil se mnohoznačně rozsahu toho, co je katolické: papež při setkání s mladými lidmi v italském mariánském poutním místě Loretto mluvil o Božím mlčení vůči své služebnici a s úctou se sklonil před tímto osudem; poté však hovořil o opaku, o jasnosti a poznatelnosti Boha, o jeho viditelných stopách v kráse stvoření, o slavnostní liturgii a duchovní hudbě.

Ve mně je všechno temné

Kdo by ji však vnímal v těchto hodinách, v takovém rozpoložení – Matku Terezu, která byla od věřících i nevěřících, od křesťanů i nekřesťanů uctívána jako „svědomí dvacátého století“, jako (mediální) ikona křesťanské lásky k bližnímu; stala se laureátkou Nobelovy ceny míru, čestnou občankou Spojených států amerických a tehdejším generálním tajemníkem Spojených národů byla označena za „nejmocnější ženu světa“.

Její jméno se stalo přímo metaforou nesobecké až sebezapírající, neustálé a neúnavné angažovanosti ve prospěch chudých a odstrkovaných tohoto světa: tak se i svatá Alžběta Durynská, oslavovaná u příležitosti 900 let od narození, označuje za Matku Terezu středověku. Nedávno se hollywoodská hvězda Angelina Jolie ohradila proti tomu, že ji novináři označují za její rozsáhlou charitativní činnost za „novou Matku Terezu“. Sama si jen uvědomila, jak privilegovaný život vede a chce na základě této zkušenosti udělat něco proti křiklavé nespravedlnosti na naší planetě.

Pro sociology a pedagogy byla fascinace, kterou působil „anděl chudých“ především na mladé, živým důkazem touhy moderních lidí po jasných, jednoduchých a především v souhlasu řeči a konání věrohodných vzorech. Proto byla Matka Tereza oslavovaným hostem na Světovém setkání mládeže ve Freiburgu 1978 a na Katolickém sjezdu v Berlíně 1980. Roku 1980 se zúčastnila biskupské synody.

Ve své encyklice Deus caritas est ji Benedikt XVI. třikrát uvedl jako příklad, mj. pro to, jak světci čerpali svou schopnost lásky k bližnímu ze setkávání s eucharistickým Pánem, a naopak jak toto setkávání získává vlastní realismus a hloubku ze služby bližnímu (DCE 18). Zároveň je pro papeže zárukou, že zbožnost neoslabuje boj proti chudobě a bídě bližních, „že čas věnovaný Bohu v modlitbě nejen neškodí skutečnému působení lásky k bližnímu, nýbrž je ve skutečnosti jejím nevyčerpatelným pramenem“ (DCE 36).

Nyní tedy svět čte, že se takto ctěná Matka Tereza ve své nouzi též ptala, pro co vlastně pracuje – právě ona, která při hledání finančních prostředků na službu svých sester často překračovala své fyzické hranice. V zakoušené temnotě se pokoušela vidět prostředek ještě větší identifikace s chudými.

Její obraz v církvi a světové veřejnosti jí zřejmě připravoval ještě další obtíž, i když se navenek většinou usmívala. Zklamává snad ty všechny lidi, kteří prohlašovali, že se cítí víc přitahováni Bohem, když vidí pevnou víru té malé ženy v modrobílém sárí? Jednomu svému zpovědníkovi přiznala v osmdesátých letech: když otevře ústa, aby k sestrám a druhým lidem mluvila o Bohu a jeho díle, přináší jim to světlo, radost a odvahu. „Já však z toho nedostávám nic. Ve mně je všechno temné a mám pocit, že jsem zcela odloučena od Boha.“ Její záznamy a dopisy však podávají výmluvné svědectví o tom, že nikdy neztratila hlubokou touhu po tom, kdo se jí vzdaluje a je nepřítomen.

Blízká duchovnímu vyhladovění

Je zřejmé, že za publikací těchto soukromých záznamů a dopisů právě v tuto dobu spočívá jistý strategický zájem. Proces svatořečení, zahájený blahořečením, které provedl v říjnu 2003 Jan Pavel II. v rekordním čase a s obejitím předpisů církevního práva, se mezitím zastavil. Dosud (2007 – pozn. red.) chybí zázračné uzdravení na přímluvu budoucí světice, které je předpokladem pro svatořečení.

Publikací těchto soukromých textů – přičemž zůstává otevřené, zda se to nestalo proti výslovnému přání této v hloubi srdce plaché jeptišky – by se mohlo procesu dostat jistého důrazu. Pro Briana Kolodiejchuka, který je sám členem mužské větve Misionářek lásky, je Terezino „hrozné a neúprosné trápení“ cenným svědectvím její svatosti. Kniha vylíčila Matku Terezu jako člověka, který dosáhl mystického sjednocení s Ježíšem a poté tím bolestněji vnímá pocit nepřítomnosti Boha. Pro postulátora nečiní texty o vzdálenosti Boha a krizích víry Matku Terezu menší, nýbrž větší. Ukazují rysy její svatosti, které byly dosud jen velmi málo známy. Publikace zdůrazňuje, že byla blízká nejen hmotně chudým, nýbrž i těm, kdo jsou duchovně vyhladovělí.

Je beze sporu, že vyznání její noci víry ji činí jak pro její ctitele, tak i pro kritiky a průměrné věřící „lidštější“, sympatičtější světicí – světicí dnešních dnů, jíž nejsou cizí postoje a otázky, pochyby a nejistoty obecně považované za znaky moderní existence. Kdo by chtěl odpírat tuto útěchu současníkovi, pro něhož není víra snadná a Bůh není jasně a lehce poznatelný?

Nezakusila snad tato radikálně věřící ještě radikálněji, že ten, kdo se o svou víru poctivě snaží, musí snášet trvalé napětí mezi důvěrou a pochybností, jistotou a skepsí, vydržet touhu, která často zůstává nezodpovězená a nenaplněná? A nepokoušejí se denně rodiče a víru zprostředkující vychovatelé kráčet po úzké cestičce: odložit vlastní pochyby, aby svěřené děti zbytečně nezatěžovali, a přesto upřímně svědčit o tom, jaké výzvy víra přináší, jakým útokům a pochybnostem, jakým nocím víry jsou vystaveni?

Mnohé lidi může toto dosud neznámé „svědectví svatosti“ s Matkou Terezou smířit. Pro svou prostou víru, bezprostřední zbožnost vůči Ježíšovi, pro svou vlastní přímočarou a především praktickou spiritualitu byla velmi obdivována. Avšak tato víra, zdánlivě nezkalená žádnými pochybnostmi a intelektuálními výhradami, také provokovala; zdála se příliš prostá: svatá prostota. Ve své ohromující pevnosti víry, v neotřesitelné poslušnosti víry sloužila po celá desetiletí kazatelům a pedagogům za levný příklad víry – dosud nedostižný.

Solidární se společností, jíž je Bůh vzdálen

Svědectvím tak bolestně zakoušené „temnoty nitra“ se světice řadí do tradice, kterou představují Jan od Kříže, Terezie z Avily a velká mystička novověku Terezie z Lisieux. Právě s ní, tak poznamenanou tělesným i duševním utrpením, se Matka Tereza silně identifikovala.

V krátké, ale působivé meditaci o „noci víry“ se jezuita Carlo Martini, exegeta a dlouholetý arcibiskup v Miláně, zabýval zkušenostmi temnoty, jak je dosvědčili Jan od Kříže nebo Charles de Foucauld, a ptal se po jejich příčinách.² Opatrně formuloval provokující myšlenku: myslí si, že ve skupinách, ba i v celé společnosti existují takové situace temnoty a bolesti, i když jsou těžko definovatelné a těžko se interpretují.

„Zdá se mi, že křesťan v současném sekulárním světě může vnímat onu samotu a vzdálenost Boha, a že je povolán, aby na ni odpověděl. Snad právě tím, že sám vstoupí do bolesti noci, že – aniž by svou víru ztratil – bude solidární s těmi, kdo (možná aniž by si to uvědomovali) žijí daleko od Boha.“ Zřejmě existuje určitý vztah mezi utrpením věřících a vzdáleností společnosti od Boha. „Temná noc víry“ může být tajemnou účastí na tom, čím, možná i nevědomě, trpí svět bez víry.

Otevřenost pro bolest trvale ambivalentní zkušenosti Boha

Popis náboženského profilu současnosti se dnes děje ze dvou rozdílných perspektiv: na jedné straně jsou temné scénáře zániku církevně institucionalizovaného křesťanství a stížnosti na hrozný nedostatek víry a věřících. Na druhé straně stojí nová pozornost pro spirituální touhu moderního člověka, často nemotorně etiketovanou neurčitými hesly jako „renesance náboženství“.

Bezpochyby oprávněná starost ve věci úpadku se jeví vhodná k tomu, aby učinila pohled církve na současnou náboženskou situaci až příliš temným. Jindy se lidé opíjejí domnělým novým nadšením pro víru, například v nově se formující „Benediktově generaci“. Obojí však snadno deformuje pohled na skutečnou náboženskou dispozici současníků.

„Přála bych si být věřící, myslím.“ Tak zní titulek kvalitativně empirické studie „o přístupu k náboženství a religiozitě v životním stylu pozdní moderny“. Autorka studie, Judith Könemann, vedoucí renomovaného švýcarského pastorálněsociologického institutu v Sankt Gallen, říká, že citát uvedený v titulku popisuje rozervanost současného individuálního životního stylu ve věci významu náboženství a religiozity:³ rozervanost individua mezi přáním moci věřit a orientovat se tím na náboženský výklad smyslu života, a pocitem, že už věřit nedokáže.

Církev jako společenství svatých, jíž je důvěrně známa „bolest noci“ a která se otevřeně a čestně staví k bolesti vždy ambivalentní zkušenosti Boha – mezi věřenou přítomností Boží a zkušeností vzdálenosti Boha – tato církev bude moci vnímat i osamělost a vzdálenost Boha, tuto rozervanost jednotlivých věřících, uvnitř i mimo ni. V sebejistotě, že vně oblasti víry může existovat jen zkáza, se to nepodaří. A vůbec se nepodaří být solidární s těmi, kdo žijí daleko od Boha, aniž by to pozorovali.