Špidlík - dokončení

Autor: Josef Koláček - Číslo: 2010/3 (Osobnosti)

Je to asi světový unikát. Když se blížily 90. narozeniny otce kardinála Špidlíka, vydalo malé, téměř rodinné nakladatelství Centra Aletti „Lipa“ v prosinci 2009 celou knížku jeho vtipů. Asi aby to nezpůsobilo pohoršení, mají titul Apophtegmata anonima, tedy anonymní vtipy v duchu rčení otců pouště. Já dostal při blahopřání jubilantovi už jen druhé vydání. Uvedu aspoň pár ukázek z těch „vážných, důstojných ba svatých“, jak sliboval nově jmenovaný kardinál státnímu sekretáři kardinálu Sodanovi.

Jeden Neapolitán jede stoosmdesátikilometrovou rychlostí. Veze jednoho Miláňana, Toskánce a dalšího Neapolitánce. Najednou Miláňan, když si uvědomil šílenou rychlost, říká: „Zastav, já vystoupím.“ – „Neboj se, já mám anděla strážného.“ – „Řekl jsem, zastav!“ – Jedou dál a po nějaké chvíli říká Toskánec: „Zastav, chci vystoupit.“ – „Říkal jsem, že mám anděla strážného.“ – „Zastav,“ téměř zařval Toskánec. Nakonec i Neapolitán žádá: „Zastav, i já chci vystoupit!“ – „Že se nestydíš! I Neapolitán nemá důvěru v mého anděla strážného?“ – „Zastav!!!“ – A řidič zůstane sám, ale pokračuje ve své šílené jízdě. Najednou mu někdo zaklepe na rameno a řidič se ptá: „A ty, kdo jsi?“ – „Jsem tvůj anděl strážný, zastav, chci vystoupit!“

Dva faráři diskutují, zda se i dnes dějí zázraky. První to popírá, druhý však naléhá: „O jednom mohu vydat svědectví. Šel jsem na procházku do lesa a najednou se přede mnou objevil velký medvěd. Já udělal kříž a hlasitě jsem říkal: Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého … a medvěd se dal ihned na útěk.“ Druhý farář však zvolal: „To není žádný zázrak. Ten medvěd vzal nohy na ramena, protože si myslel, že chceš začít kázání!“

Jedna stará paní šeptá ve zpovědnici: „Otče, když jdu večer spát, neodpustím si, abych se nepodívala do zrcadla a abych se neobdivovala, jak jsem krásná. Co říkáte? Je to pýcha nebo marnivost?“ – „Ani jedno ani druhé, to je strašný blud!“

Maminka se ptá malého Petříčka: „Jak se učíš katechismu?“ Petříček pohotově: „Pan kaplan nám říká, že je lepší naučit se nazpaměť některé texty evangelia a pak je použít, když se naskytne příležitost.“ Maminka celá hrdá: „To je pěkné, právě tak to máš dělat!“ Druhého dne ráno jej přijde vzbudit: „Hošíčku, vstaň!“ Petříček odvětí: „Ženo, ještě nepřišla má hodina!“

Jeden poustevník jde pouští a potká náhle lva. Pozvedne ruce k nebi a úpěnlivě volá: „Ach, Pane, vnukni této bestii křesťanské city!“ – A stane se zázrak: Lev padne na kolena a modlí se: „Ach, Pane, požehnej toto jídlo, které dostávám z tvé ruky!“

Na konci lidových misií v jedné farnosti misionář oznamuje: „Nyní posvětím obrázky, které jste si koupili. Držte je v rukou. Pak zvedněte růžence. A pak zvedněte k nebi i kříže.“ Jeden muž, poslušen těchto slov, zvedl vzhůru svou ženu.

Adam se ptá Boha Stvořitele: „Hospodine, proč jsi stvořil Evu tak krásnou?“ „Aby se ti líbila,“ zaznělo z bílého oblaku. „A tak proč jsi mě stvořil tak hloupého?“ naléhá vyčítavě Adam. „Aby ses líbil sám sobě.“

U nebeské brány se setká farář a řidič autobusu. Farář se hrne do brány první. Svatý Petr ho zadrží: „Dej přednost jemu!“ Na udivený pohled faráře svatý Petr dodává: „Když jsi kázal Boží slovo, všichni klímali nebo spali. Zatímco když on řídil autobus, všichni se modlili, dokonce i ateisté!“

Podle Písma svatého žili první lidé více než 900 let. Jak to bylo možné? – „No jasně! Tehdy ještě nebyli lékaři, aby jim pomáhali brzo umřít.“

Jaký je rozdíl mezi nebem a peklem? – V nebi je italská kuchyně, anglická policie, administrativa německá. V pekle je anglická kuchyně, němečtí policisté a italská administrativa.

Jeden student se vrátil po zkoušce domů a ustaraní rodiče se ho ptají, jak dopadl. „Myslím, že velmi dobře. Profesoři se chovali zbožně. Kladli mi otázky a po každé mé odpovědi spínali ruce jako v modlitbě a vzdychali: Bože můj! Bože můj!“

Benedikt XVI. jistě vícekrát zakusil vtipy kardinála Špidlíka, ale zůstaly mezi čtyřma očima. Pouze jediný je znám, a to z kázání před začátkem konkláve, v němž byl pak Benedikt XVI. zvolen nástupcem sv. Petra. Více než půl hodiny kladl kardinálům na srdce, aby se otevřeli působení Ducha Svatého a zvolili toho, kterého vybral On, aby vedl Kristovu církev. Na tvářích přítomných kardinálů se zrcadlilo uspokojení nad teologickou úrovní i mystickým obsahem kázání. Ale to by nebyl Špidlík, aby neskončil vtipem. Zakončil vzpomínkou na domov: „U nás na Moravě je už zakořeněný zvyk, že mužové během kázání vyjdou z kostela a venku se radí, vyměňují názory, agitují i hádají. Jak pan farář skončí kázání, vejdou do kostela a zapojí se do slavení eucharistie. V konkláve je to jednodušší. Kardinálové vykážou kazatele za dveře a mohou začít rokoval a volit. Amen.“

20. dubna 2010 v bazilice sv. Petra při pohřebním elogiu na Tomáše kardinála Špidlíka Benedikt XVI. vytříbeně formuloval jeho smysl pro humor:

„Uslyšet Boží vůli z úst Jeho samého je nezměrný dar. Myslím, že velcí mužové víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat pravdu se zvláštní silou, a tak mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel otec Tomáš Špidlík, bez ztráty důvěry a dokonce si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamením inteligence, ale také opravdové vnitřní svobody. Z tohoto hlediska byla zřetelná podobnost mezi naším zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli vtipní a dovedli žertovat, protože měli nelehké a z určitých hledisek podobné mládí. Prozřetelnost je svedla dohromady a spolupracovali na dobru církve především v tom, aby se naučila plně dýchat ‚oběma plicemi‘, jak rád říkával slovanský papež.“