Rozlišovat, abychom věci vyjasňovali

Autor: Werner Höbsch - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2010/3 (Téma)

Pastoralblatt (Aachen aj.), 2/2009.

Mezináboženský dialog, zvláště mezi křesťanstvím a islámem, je od nějaké doby silně kritizován. Křesťanským účastníkům se vytýká chybějící jednoznačnost a jasnost pozic a předhazuje se jim, že provozují podlézavý dialog. Dobré dialogy jsou podle toho takové, které se vyznačují ostrou profilací místo chápání a tolerance.

Islám a muslimové v Evropě jsou počátkem 21. století přednostně vnímáni jako pole napětí, potenciál konfliktů, nebo dokonce jako ohrožení. Islám se jeví jako „kulturní protinávrh“ vůči moderní demokratické společnosti. Předstírá se, že muslimové nejsou spolehliví demokraté a občané státu. Tak se šíří obecné podezření, které zasahuje celý islám a všechny muslimy.

Sotva se kdy koná veřejné vystoupení na téma islám, které by krajně emocionálními příspěvky neprojevilo polarizaci uvnitř společnosti. Stavby mešit – např. v Kolíně nad Rýnem – jsou často spouštěčem a katalyzátorem pro silné antiislámské city, pomluvy a agrese. Když vystupují muslimská společenství z dosavadních úkrytů, znamená to, že islám přišel do společnosti a trvale tam zůstane. Je pochopitelné, že v obyvatelstvu vzniká strach a nejistota: Jak se má zacházet s těmito cizími a jinými? Multikulturalita a náboženská různost budou znakem všech společností (také v Alžírsku, Pákistánu a Íránu? – není to podobné lhaní do kapsy jako Fukuyamův Konec dějin?); v budoucnu už nebudou žádné uzavřené kulturní a náboženské prostory. Pravicově populistické skupiny jako „Občanské hnutí Pro Köln“ nebo též „Občanské hnutí pro NRW“ využívají tuto situaci pro své politické cíle, vyvolávají strach a resentimenty proti muslimům a podporují polarizaci v obyvatelstvu.

V této situaci společenské polarizace dává jezuita Christian W. Troll radu rozlišovat, aby se vyjasnilo.¹ Touto radou by se měli dát vést nejen křesťané.

Komplexní versus jednoduché myšlení

Myšlení musí být vázáno rozumem a soudy musejí následovat duševní úsilí a rozumnou argumentaci. Myšlení probíhá jako duševní rozhovor, jako proces diferenciace a vnitřního dialogu, probíhá vždy ve vztahu ke kontextu, lépe ke kontextům. Nedostatečná diferenciace vede k jednoduchému „černobílému vidění“, které dále vede k paušálním úsudkům a jednoduchým, často extrémním návrhům řešení. „Nepřátelé se zabíjejí, a svět se stane pokojným.“ Takové jednoduché myšlení se omezuje na schematický rastr pro přiřazování. Výhody takového myšlení mají být jednoznačnost a jasnost úsudku, na rozdíl od rozlišujícího myšlení, jemuž se vytýká, že „diferencuje až do své smrti“ a nakonec vede k relativismu, který sice vše pozoruje diferencovaně a má pro všechno pochopení, ale jemuž je nakonec vše lhostejné. S výtkou relativismu se kritizuje i „tolerantní postoj“, na nějž se hledí jako na nebezpečí či dokonce zničující sílu pro západní společnosti. Tolerance se dnes mnohdy stala obsoletním pojmem, často se mluví o „tzv. toleranci“, která se identifikuje s „multikulturní libovůlí“. Pravda víry stojí proti toleranci. Křesťan je povolán k svědectví pravdě, ne k toleranci, k misii, ne k dialogu.

Christian Troll ukázal v teorii a praxi dialogu křesťanů s muslimy, že katolík může spojovat diferencovaný pohled s jasným a jednoznačným postojem a že diferencované myšlení vůbec nevede k relativismu hodnot a víry, že katolický pohled přímo vyžaduje takový diferencovaný pohled. Jednotlivé příspěvky v jeho knize Unterscheiden um zu klären (2008) jsou důležitým přínosem pro vyjasnění a rozlišování v dialogu křesťanů s muslimy.² „Křesťané a muslimové říkají a zastupují jako věřící každý své krédo, na jehož základě zastávají obraz člověka a odpovídající morální přesvědčení a nauky. Od tohoto bodu nastupuje teologické rozlišování.“³

Mezináboženský dialog může být veden jen lidmi, kteří cítí svou příslušnost k různým náboženstvím a tradicím víry. Nejen předpokládá toto vědomí o rozlišování, nýbrž činí je základem a výchozím bodem rozhovoru. Rozlišování je nejprve úkolem, jehož je člověk schopen prostřednictvím rozumu; dar rozlišování je darem ducha, nejen Ducha Svatého. Aktuálním debatám v médiích o islámu a islamismu většinou chybí diferenciace, a tím též intelektuální poctivost. Nediferencované myšlení se svými jednoduchými soudy a řešeními je výrazem chudoby ducha.

V následujícím se chceme pokusit ve třech tematických okruzích o nutnou diferenciaci v dialogu křesťanů s muslimy: islámské prostředí v Německu, vztah pravdy a tolerance, otázka identity v dialogu.

Islámské prostředí v Německu

Nemůžeme zde podat úplný přehled,⁴ nýbrž jen diferencovaný pohled na projevy a organizační formy. Počet muslimů v Německu se ve statistikách uvádí mezi 3,2 a 3,5 miliony. Tato čísla jsou založena na odhadech, ani úřady nemají přesné údaje. Není známo, kolik z těchto 3,5 milionů jsou skutečně praktikující muslimové. V tomto počtu jsou turečtí nebo z Turecka pocházející sunnité, ale též alevité a ahmadisté, a také šíité z Íránu; dále muslimové z Bosny a Afghánistánu, z afrických a arabských zemí. Rozličný původ muslimů žijících v Německu odkazuje na různost kultur, odrážející se i v náboženské oblasti. Nacházíme tak v Německu kulturně plurální islám. Multikulturalita a mnohost náboženství v naší společnosti se projevuje nejen v počtu různých náboženství, ale též v jejich vnitřní pluralitě.

Pouze část muslimů v Německu je organizována ve svazech nebo se cítí k nim příslušná: údaje o členstvu kolísají mezi 12 až 20 %. Islámské svazy poukazují na to, že do organizace vstupuje obvykle jen jeden člen rodiny, ale připočtena musí být celá rodina, takže počet muslimů, za něž svazy mluví, je podstatně vyšší než 15 %. Dominují Turecko-islámská unie (DITIB), Svaz islámských kulturních středisek (VIKZ) a Islámské společenství Milli Görüs (IGMG). Kdo hledá v Německu partnera k rozhovoru s islámem, nemůže obejít tyto svazy a jejich zastřešující organizace. Rada nestarat se v dialogu o svazy je proto pošetilá. Svazy reprezentují skutečně významnou část muslimů a musejí být vnímány a brány vážně jako mluvčí muslimů v Německu. Na druhé straně je třeba vidět stejně jasně, že značná část muslimů se necítí být zastupována svazy. Zde je třeba hledat vlastní cesty setkávání a dialogu. Rovněž nelze pustit ze zřetele mystická hnutí a řády usazené v Německu a hledat dialog i s nimi.⁵

Pluralitu muslimského života v Německu potvrzuje studie Muslimská religiozita v Německu,⁶ vydaná roku 2008 Bertelsmannovou nadací. Dochází k závěru, že muslimové v Německu jsou značně zbožnější než průměr obyvatelstva, že však tuto religiozitu nelze identifikovat s netolerancí vůči jiným náboženstvím, nebo dokonce s fundamentalismem. Asi 86 % z dotazovaných 2000 muslimů bylo toho názoru, že „člověk by měl být otevřený vůči všem náboženstvím“. Studie také ukázala, že náboženství získává na významu u mladých muslimů, ale že i v této skupině lze najít různé islámské kultury, od salafitické, obrácené k minulosti, až po módní life-style islám.⁷

Pravda a tolerance

Neschopnost rozlišování je základem pozic těch, kdo v dialogu principiálně vidí relativizaci nebo vzdání se vlastní pravdy víry. Hans-Peter Raddatz, stále uznávaný v mnoha církevních kruzích, je zastáncem tohoto postoje.⁸ Pro něho, i pro celé Lefèbvrovo hnutí, je Druhý vatikánský koncil – zvláště v prohlášeních Unitatis redintegratio, Nostra aetate a Dignitatis humanae – velkým hříchem katolické církve. Tolerance vůči jiným náboženstvím a světovým názorům je z tohoto hlediska zrada křesťanství.

Jacques Maritain, na jehož filosofické dílo Distinguer pour unir⁹ navazuje titul Trollovy knihy, publikoval roku 1957 dnes zapomenutou knihu Truth and Human Fellowship,¹⁰ která ani po padesáti letech neztratila svou aktuálnost. Autor v ní jasně a zřetelně ukazuje, že podle křesťanského nazírání nemůže existovat žádná tolerance bez závazku k pravdě, ale že pravda osvobozuje křesťany i k toleranci.

Nejprve je třeba vyjasnit pojem tolerance,¹¹ který byl v dějinách různě chápán, používán v mnohém smyslu a různě obsahově naplňován.¹² Je třeba jej oddělit od představ, podle nichž je tolerance možná teprve tehdy, když se náboženství principiálně vzdají svého nároku na pravdu, kdy už neplatí víra (fides quae), nýbrž jen věření (fides qua). Tyto představy zásadně zpochybňují toleranci, pokud jsou člověk nebo společenství přesvědčeni, že žijí v pravé víře a hlásají ji.

Tolerance znamená nepřipouštět pouze svůj nárok na pravdu, ale i nárok druhého, respektovat ho a dát mu prostor. Koncilní otcové po dlouhém zápase zdůraznili v prohlášení o náboženské svobodě Dignitatis humanae oba aspekty: právo na náboženskou svobodu i závazek církve hlásat pravdu. Křesťanská existence je založena na víře, že Ježíš Kristus je pravda a jeho evangelium je pravdivé, muslim žije z přesvědčení, že Korán je zjevené Boží slovo, a tím je pravdivý. V tomto bodě dialog nekončí, naopak začíná – v ochotě naslouchat, tázat se a odpovídat. „Jen tehdy existuje skutečná a pravá tolerance, když je člověk pevně a absolutně přesvědčen o pravdě nebo o tom, co za ni považuje, ale zároveň přiznává popíračům této pravdy právo odporovat a říkat své mínění; ne proto, že by nechtěli mít nic společného s pravdou, nýbrž protože pravdu hledají svým způsobem.“¹³

Křesťan také ví, že člověku je v jeho pozemské existenci dostupná plnost pravdy jen částečně. Toto poznání nerelativizuje pravdu, nýbrž ví o Boží velikosti, která přesahuje všechen rozum a všechny pojmové představy. Pro Jacqua Maritaina vyplývá z pozitivního vztahu pravdy a tolerance základ dialogu mezi náboženstvími nebo – jak to nazývá – „společenství cesty věřících“. Slovu „společenství cesty“ dává přednost před pojmem tolerance.¹⁴ Toleranci může vykazovat i ten, kdo druhého jen trpí a nechává ho jít jeho cestou v pokoji. Respekt před cestou víry druhého nemusí znamenat jít s ním společně cestou. Naproti tomu společenství cesty znamená nejen respekt, ale i zájem o druhého a vůli jít s ním společně určitý úsek cesty. Volba označení „společenství cesty“ poukazuje na to, že všichni lidé bdělého ducha jsou na cestě hledání pravdy. Maritain působivě vykládá, že společenství cesty nespočívá jen v intelektuálním vztahu. „Neboť základ dobrého společenství cesty mezi lidmi různého vyznání víry nepatří k řádu intelektu a idejí, nýbrž srdce a lásky.“¹⁵ Maritain pokračuje: Láska nesměřuje k bytnostem, kvalitám nebo ideím, nýbrž k osobám. „Je tajemstvím osob a Boží přítomnosti v nich, co je tu ve hře. Toto společenství cesty není tedy společenstvím mezi vyznáními víry, nýbrž mezi věřícími lidmi.“¹⁶ Maritain právem vyzdvihuje, že dialog mezi náboženstvími se nevyčerpává výměnou informací, nýbrž je událostí vztahů. Takové společenství na cestě, „takový vzájemný přístup je myslitelný jen za předpokladu, že každý prokazuje v nejvyšší míře věrnost víry jemu ukázanému světlu“.¹⁷ Společenství cesty není koupeno za cenu pravdy, naopak: společníci na mezináboženské cestě budou znát nebo se naučí vydržet a nést rozdíl ve víře v důvěře v Boha. Vědí, že k dialogu patří též rozlišování nábožensko-teologických pojmů. Náboženské pojmy, i když se vyjadřují stejnými slovy, nemají nutně stejný obsah. Tak např. slova „zjevení“, „evangelium“, „Boží slovo“ dostávají u muslimů jiný obsah než u křesťanů. Každý chápe stejná slova v kontextu vlastní náboženské tradice.

Skutečný dialog je možný pouze ve svobodě a bez jakéhokoli nátlaku. Pravda nebo nárok pravdy, který se opírá o nátlak a násilí, pohrdá člověkem. Rámec a hranice tolerance jsou v Německu jasně vymezeny státem: ústava garantuje a chrání svobodu druhého. Chráněna musí být svoboda víry, svědomí, náboženského a světonázorového vyznání (GG 4,1) – náboženská svoboda. K tomu patří též svoboda nevěřit a nepatřit k žádnému vyznání.

Identita

Do středu diskusí se v posledních letech dostala otázka identity účastníků mezináboženského dialogu. Vede dialog ke ztrátě vlastní náboženské identity a získává vlastní identita váhu striktním oddělením od jiných náboženství? Amin Maalouf se ve vynikajícím eseji¹⁸ ujal otázky identity v náboženském a kulturním kontextu a pokoušel se zjistit, kdy se identity stávají „vražednými identitami“. Maalouf opakovaně ukazuje, že identita je komplexní a nemůže být redukována na jediný znak. „Aniž bych příliš zobecňoval, mohu říci: s každým člověkem mám společné některé znaky identity, ale s nikým nesdílím všechny své příslušnosti, ani většinu z nich.“¹⁹ Identitu jednotlivce charakterizují kultura, národ, náboženství, rodina a mnoho jiného. V komplexním procesu přijetí a odmítnutí předloženého identifikačního vzorce vytváří jednotlivec svou osobní identitu – s tím, co má společného a rozdílného s druhými. Každý člověk je jedinečný a tato jedinečnost předpokládá diferenci. Ale žádný člověk není jen jiný. Když je identita člověka omezena na jediný znak, nazývá ji Maalouf „vražednou“. „Tato formulace se mi nezdá přehnaná, protože mnou kritizovaný postoj, redukující identitu na jedinou příslušnost, zahání lidi do stranických, sektářských, netolerantních, pánovitých, často i sebevražedných postojů a činí z nich nezřídka vrahy či jejich společníky.“²⁰ Náboženský postoj a příslušnost k náboženské společnosti patří u věřících lidí k podstatným a určujícím znakům identity. Živí-li se náboženská existence pouze z vymezování, nebo dokonce z ponižování jiných náboženství, přispívá k tvorbě „vražedných identit“. V takovém případě potřebuje jinak věřícího jako negativní fólii pro zajištění vlastní identity.

Identita se tvoří průběžně, není statická; právě při setkání s druhým se vlastní identita vytváří. Platí to i pro setkání lidí rozdílné náboženské příslušnosti. V mezináboženském setkání se druhý dotazuje na naši náboženskou existenci, může ji zpochybňovat a vyzývat k objasnění. Vzhledem k druhému nastává ujištění a vyjasnění vlastního. Člověk musí skládat účty o své víře nejen vůči druhému, ale především vůči sobě. I k tomu vyzývá mezináboženský dialog a podporuje vytváření vlastní identity. Za to patří účastníkům dík.

Křesťanská identita je založena na přesvědčení „Kristus je Pán“. V něm se zjevila Boží láska a blízkost k lidem. Tato víra se dosvědčuje v setkání a dialogu. Tato láska musí být určující pro postoj křesťanů v dialogu. Láska, která se poměřuje na zjevení lásky v Kristu a skrze něj, se nesrovnává s bezprávím a násilím, nebude mlčet, když se porušují lidská práva, nebude se vyhýbat konfliktům „kvůli milému pokoji“ a nikdy se nenechá infikovat nenávistí.