Podporovat bádání. Rozhovor s Lievenem Boevem o teologii v Evropě

Autor: Stefan Orth, Lieven Boeve - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2010/3 (Dokumenty)

Rozhovor s Lievenem Boevem o teologii v Evropě

Před dvaceti lety bylo zveřejněno „Kolínské prohlášení“, v jehož důsledku byla založena Evropská společnost pro katolickou teologii (ET). Kde stojí dnešní evropská teologie? Jak se staví vůči různorodým výzvám? O tom jsme hovořili se současným předsedou ET Lievenem Boevem. Otázky kladl Stefan Orth.

Pane profesore, teologové to dnes v mnoha ohledech nemají snadné. Co vede evropské teology k tomu, aby se starali ne pouze o výzkum a výuku ve vlastní disciplíně?

Teologie čelí v současnosti trojí výzvě: vzhledem k církvi, k univerzitě a ke společnosti. Pokaždé je třeba objasnit vlastní úlohu teologie a její primární úkoly, přičemž právě vzájemné vztahy těchto oblastí přinášejí další problémy.

I když může být situace v různých evropských zemích různá: co je společensky nejdůležitější bod, s nímž se teologové musejí vyrovnat?

V evropských společnostech dnes existuje zlom tradice, který se netýká pouze křesťanství, nýbrž i jiných kulturních tradic. Všechna náboženství musejí nově stanovit svou roli v současném sekularizovaném světě, protože to, co se traduje, už není samozřejmé. Přitom je rozhodující nový náboženský pluralismus, který s sebou přináší dva efekty. Na jedné straně zesiluje procesy ztráty tradice, protože lidé vědí, že všechno mohlo být také jinak – a proto příležitostně myslí, že je nakonec všechno lhostejné. Na druhé straně dává rozmanitost člověku možnost lépe si uvědomit, co to vlastně znamená žít jako křesťan.

Hrozící konec kulturních tradic zaměstnává mnoho lidí ve společnosti. Je však důsledně teologické sledování příčin a následků vůbec žádáno, oceňováno a dostatečně podporováno?

Máme před sebou ještě dlouhou cestu. V některých evropských zemích, třeba ve Francii a Belgii, existuje stále laicistické vědomí, které nám nedovoluje účinně působit v oblasti politiky. Nicméně jinde pro teology příležitostně existuje od politiků nebo státních institucí výslovně vyjádřený úkol, aby zkoumali mezináboženský dialog, na základě jehož výsledků by bylo možné lépe čelit společenským potížím. Ostatně mezi společností a akademickým světem je ledacos v nepořádku. Vědecké poznatky, jak je zprostředkují média, jsou často brány na vědomí jen velmi selektivně.

Jaké jsou argumenty pro silnější podporu teologie společností, když se společnost distancuje od církevních zájmů?

V diskusích o změně klimatu, ekonomické globalizaci a světové chudobě, o výzkumu kmenových buněk, potratech a jiných eticko-politických otázkách se jedná rozhodně o základní antropologická přesvědčení, která stojí za jednotlivými návrhy řešení. Teologové zde k objasnění hodně přispěli. Politici by si měli více uvědomit, že teologické fakulty, které dávají podněty pro reflexi vlastní víry, chrání jednotlivá náboženství, aby se nestala fundamentalistickými. Evropská společnost musí už kvůli svému vlastnímu projektu mít zájem investovat do teologického výzkumu. To platí pochopitelně nejen pro křesťany, ale též pro židy a muslimy a jiné náboženské fenomény. Existuje nový zájem o náboženské otázky, který vede k tomu, že sekularistické pojetí evropské společnosti ustupuje do pozadí.

Co to znamená pro financování teologického bádání? I pro teologii ostatně platí, že náročnější výzkumné projekty a odpovídající štáb spolupracovníků mohou být financovány jen z prostředků třetí strany.

Je to dost rozdílné v jednotlivých zemích a závisí i na příslušných univerzitách, do jaké míry je tam teologie brána vážně. Nicméně: v rámcovém programu pro výzkum a technický rozvoj Evropské unie se teologie vůbec nezmiňuje. To se musí změnit. V dokumentu European Reference Index pro duchovní vědy přesto existuje teologie jako disciplína, i když výběr časopisů by si žádal velké zlepšení. Dobré vztahy, které zde existují, by se teď měly rozšiřovat i k dalším pro výzkum důležitým institucím, aby se pro teologii dosáhlo více. Připouštím, že v současnosti jde jen o zárodek nových možností – a v každém případě půjde o pomalý proces.

Co by měli v této situaci dělat teologové? V čem spočívá jejich podíl na ní a jaký má vztah k jedinečnosti oboru, který rád poukazuje na svou zvláštní roli v koncertu věd?

Pro teology je důležité ukázat, že jejich obor má vlastní identitu a nezaměnitelný profil. Odvolávat se na to však nemůže vést k tomu, že bychom se vyhýbali akademickým standardům a především kritériím dobrého bádání. Možná se to v minulosti tu a tam tolerovalo. Dnes už to – právem – tak není. Každý se musí snažit publikovat v dobrých časopisech a akceptovat peer-review systém, publikovat knihy, organizovat setkání a usilovat o granty, aby obstál v soutěži jiných duchovních věd. Zcela ústřední je interdisciplinarita. Máme zásadně dojem, že tam, kde teologie odpovídá standardům duchovních věd, se jí též naslouchá.

Přinesl z hlediska teologů nějaký pokrok Boloňský proces, který už dlouhá léta udržuje v napětí vysoké školy kontinentu?

Vidím to se smíšenými pocity. Teologů se to týká dvojím způsobem: za prvé jde o církevní zájmy, za druhé o národní úroveň, jíž musejí jednotlivé fakulty odpovídat, aby dostaly akreditaci. Fakticky to vždy nevedlo k harmonizaci, protože i vztahy církve a státu jsou v různých zemích různé. Rozmanitost a komplexita zůstávají.

Přinejmenším se slíbilo, že bude jednodušší přejít z jedné univerzity na druhou. Právě teologům, kteří absolvovali svá studia na více fakultách, často i v cizině, by to vyhovovalo.

Přesto nemám dojem, že by to bylo horší… Ale například zde v Lovani musíme nabízet zvláštní kurzy pro zahraniční studenty podle jejich potřeb. Nic se tu nezměnilo, tak jsme to dělali už před začátkem Boloňského procesu. Jistě se nedosáhlo takové harmonizace, aby bylo studium teologie srovnatelné ve všech evropských zemích. To snad ale vůbec není nutné. Rozmanitost přístupů dovoluje jednotlivým zemím a v neposlední řadě i různým vysokým školám, aby se lépe profilovaly.

Jakou roli hrají v této souvislosti teologové na katolických univerzitách, o nichž se v současnosti intenzivně diskutuje jak v Belgii, tak v Německu? Mají to jednodušší než na státních fakultách, protože nemusejí jít tak silně proti větru?

Tady pracujeme na katolické univerzitě. Byla založena roku 1425, bula byla vydána papežem. Avšak ani církevní univerzita není nezávislá na společenském vývoji a musí se zabývat hesly jako pluralizace a rozchod s tradicí. Platí to především pro velkou instituci, jako je naše: studují tu dvě pětiny všech Vlámů. Mnoho z nich je pokřtěno, ale často jde o kulturní katolicismus, který neznamená žitou náboženskou praxi. Studují tu muslimové, ale též agnostikové a ateisté. I oni se musejí vyrovnávat s křesťanskou identitou. Znamená to, že se uvnitř této univerzity vedou společenské diskuse, a tím vůbec není snazší zde učit. Na církevní vysoké škole jsou teologové méně izolovaní: hrají důležitou roli, když se uvažuje o profilu této instituce.

Když se zeptám obráceně: Není výhodou státních univerzit, že jsou teologové méně identifikováni s církví, a že jim společnost proto spíš naslouchá?

Když odhlédneme od toho, že i na státních univerzitách mají teologové církevní úlohu, je pro ně jako představitele katolické univerzity – alespoň v Belgii – obtížnější uvést v pluralizované společnosti do diskurzu křesťanské hodnoty. Ve veřejných diskusích jsme dnes bráni méně vážně i proto, že dříve měla teologie monopol, jehož negativní aspekty dále působí. Patří však k našim úkolům, abychom i ve změněných podmínkách zastávali svá stanoviska.

Co je vzhledem k této situaci pro teologii větším nebezpečím: na základě vlastní příležitostné sekularizace jí hrozí degradace na kulturní vědu, zatímco jiní chtějí její úlohu omezit na výklad církevní nauky.

Nesmí dojít k ničemu z toho. Teologie je fundamentálně církevní záležitostí. Stejně důležité je však i to, aby se církev neodlučovala od akademického světa. Jak jsme viděli v Holandsku, jedná se skutečně o nebezpečí, které je třeba brát vážně – že teologie se identifikuje s vědou o náboženství, a tím se stane pouhou další kulturní vědou. Na druhé straně dialog s ostatními vědami je podstatný a nelze se ho vzdát. Teologie se nesmí redukovat na to, aby pouze vysvětlovala výroky Učitelského úřadu. Má povinnost uvádět tyto výroky do širších, i historických kontextů. Jinak je ztracena.

Stačí tedy vůči státu a společnosti odkazovat na vlastní zákonitosti vzdělávání církevních pracovníků? Do jaké míry lze dnes v rámci univerzity klást otázku o Bohu a diskutovat nároky na pravdu?

Kdybychom se o to aspoň nepokoušeli, nedostáli bychom svému úkolu. Pochopitelně existuje mnohost teologických disciplín s jejich vlastními úkoly. Ovšem do jaké míry je dnes Bůh přítomen v naší společnosti, to patří k nejdůležitějším otázkám, které teologové vždy kladli a dále mají klást. Nesmíme pouze přemýšlet o tom, jak můžeme žít jako křesťané v dnešní sekularizované společnosti. Musíme se spíš zabývat i otázkou, do jaké míry se Bůh sám zjevuje v této společnosti. Rozeznávat znamení času, jak to nazvala Pastorální konstituce Druhého vatikánského koncilu, je i nadále ústřední a nanejvýš aktuální úlohou. Přitom jde přesně jako v Gaudium et spes o teologické myšlení vycházející z těchto znamení; ne o to, vypracovávat nějakou teologii, s níž by byla společnost konfrontována. Dnes při tom nejde jako dřív jen o dialog křesťanů s ateisty. Kromě zastánců sekulárního světového názoru patří v Evropě k partnerům diskuse s křesťany i muslimové.

V Německu se teď diskutuje případ profesora muslimské teologie Muhammada Kalische z Münsteru. Kritikové výuky islámských učenců na univerzitách se obávají, že na základě kooperace s přísně konzervativními muslimskými spolky se omezí akademicky samozřejmé svobody.

Kardinál Godfried Danneels rád poukazuje na to, že islám ještě musí projít fází osvícenství, aby se dala řešit celá řada problémů. Cestou k tomu by mohlo být umožnit muslimským učencům bádat na univerzitách a jejich výsledky nechat zkoumat v kontextu jiných věd, od filosofie až po přírodní vědy. Muslimové tak musejí například diskutovat o tom, jak se dá spojit víra ve Stvořitele s evoluční teorií. Dokud na univerzitách nepracuje víc muslimských teologů, nebude mít tato otázka takovou závažnost, jaká jí přísluší. Zjednodušeně se pak řekne, že evoluční teorie je částí západního světa, a proto se o ni muslimové nemusejí starat.

Nemusí se však vycházet z toho, že se tu po delší dobu budou muset dělat kompromisy, které jsou proti základnímu přesvědčení univerzitního bádání a nauky?

I když to nebude snadné, což ostatně nebylo nikdy snadné ani pro nás křesťany, jiná cesta není. Rádi zde zapomínáme na vlastní historii. Musíme si uvědomit, jak obtížné bylo přijmout v teologii výsledky historicko-kritické exegeze v 19. a 20. století. Měla s tím problémy jak katolická, tak evangelická církev. Tento proces potřeboval svůj čas. Proč bychom měli očekávat od jiného náboženství, které je v Evropě přítomno teprve několik desetiletí, že udělá takový krok naráz? Je dokonce naším úkolem pomáhat jim v takovém vývoji. V každém případě bychom měli takové diskuse brát velmi vážně a jako své.

Jaké jsou minimální nároky na muslimskou teologii, která se chce etablovat v kontextu evropské vysokoškolské krajiny?

V Belgii se teď diskutuje, zda má být na univerzitě výchova imámů. Přitom je zcela jasné: chtějí-li muslimové udělovat akademické hodnosti, musejí akceptovat vědecká pravidla. Práce na teologických fakultách zde může být příkladem. I my se setkáváme se stále novými problémy: práce s fenoménem relativismu nebo mnohost náboženství a z ní plynoucí otázky mezináboženského dialogu a teologie náboženství jsou problémy, které ještě nejsou v teologii a církvi ani zdaleka vyjasněny.

Právě k těmto tématům se opakovaně vyjadřoval Benedikt XVI. jako teolog i jako papež. Je vzhledem k historii konfliktu mezi teologií a katolickým Učitelským úřadem výhoda, že současný papež je renomovaným teologem?

Je a není. Na jedné straně je zisk, že máme papežem teologa. Je zřetelné, že teologie hraje v jeho výrocích důležitou roli. Na druhé straně existuje riziko, že se určitý teologický přístup stane normativním. Pochopitelně: jeho spíše augustinovský přístup k teologii je zcela legitimní, ale zůstává jedním přístupem mezi mnohými. Naše církev byla vždy zdrženlivá ke kanonizaci určitých teologických škol. Papež velmi dobře ví, že tu existuje nebezpečí. Proto vyzývá ve svých teologických publikacích, aby byly diskutovány i kontroverzně, jak to učinil nedávno se svou knihou o Ježíšovi.

Je možné, že papež sám dbá na rozlišování mezi svou teologickou prací a svou úlohou nejvyššího představitele Učitelského úřadu. Není se však třeba bát, že v normálním vědomí církve – a to až po kurii – budou tyto roviny rychle zaměňovány?

Skutečně existují studenti, kteří se odvolávají na teologickou práci Josepha Ratzingera a říkají: Papež řekl to či ono. Přitom to byl sám Joseph Ratzinger, který jako kardinál dbal na oddělování vlastní teologické práce od práce v Kongregaci pro nauku víry.

Kongregace pro nauku víry byla v poslední době zuřivě napadána pro nedostatek vědeckosti své práce, a to nejen od Petera Hünermanna, čestného předsedy Evropské společnosti pro katolickou teologii. Zlepšilo se něco od jím kritizované notifikace práce latinskoamerického teologa Jona Sobrina?

V tomto ohledu se dosud moc nezměnilo. To se ostatně ani nedalo čekat.

Jak vypadá tento problém z vašeho hlediska? Co by se mělo změnit v již dlouho napjatém vztahu mezi teologií a katolickým Učitelským úřadem?

Hlavní potíž je v tom: když se objeví notifikace, přeruší se teologická diskuse určité otázky. Často i sami teologové vidí problémy z určité pozice. Ostatně je v neposlední řadě úkolem teologie diskutovat nové teze. Když však promluví Učitelský úřad, pak se už o určitých, nadále naléhavých otázkách dál nediskutuje. Mechanismy vlastní korektury uvnitř akademické teologie se předčasnými intervencemi ruší nebo zcela blokují. Škodí to teologii, ale též církvi.

Před dvaceti lety poukázala řada teologů z německé jazykové oblasti v tzv. Kolínském prohlášení na tyto problémy. Následně byla založena Evropská společnost pro katolickou teologii…

Když byla tato společnost roku 1989 založena, viděli mnozí teologové situaci jako zneklidňující. Mezitím se situace poněkud uklidnila. Ve středu jsou konstruktivnější vztahy. To však nijak neznamená, že by se neměly dále zlepšovat. Otázky zůstávají stejně aktuální: Jak může teologie plodně přispívat k životu církve? Jak zachází církev s vlastní tradicí? Jak chce oslovovat současníky?

Co dnes mohou teologové nabídnout církvi?

V teologii se rozhodující měrou jedná o výchovu budoucích kněží a laických spolupracovníků tak, aby se stali reflektujícími věřícími. Musejí uvažovat o své víře a dokázat zhodnotit vztahy mezi církví a společností. Teologové bývají žádáni o radu i od svých biskupů a církevních institucí. Na jedné straně je to pro teologii výzva, na niž musí odpovědět. Na druhé straně k tomu musí dostat od církve příležitost. Nabídka a poptávka se tu musejí držet v rovnováze.

Jaká očekávání mají teologové od svých církví?

Je nebezpečné zapomínat, že pro dobré vzdělávání teologů je nevyhnutelné kontinuální bádání. Církev se musí trvale ptát sebe, jakým způsobem může tento výzkum podporovat. Na druhé straně – my profesionalizujeme práci naší Společnosti: kongresy se konají v kratších intervalech. Chceme také v Evropské společnosti pro katolickou teologii umožnit členství jednotlivců. V každé zemi nebo regionu nemusí nutně existovat vlastní sekce, ale i zde už existují nové iniciativy, např. v Portugalsku. Mladí vědci silně naléhají.

Jak intenzivně dnes můžete, jako představitelé evropských teologů, jednat s odpovědnými činiteli ve Vatikánu o úkolech vašeho oboru?

Jsme v dobrém kontaktu s Vatikánem. Každé dva roky navštěvovali moji předchůdci i já Kongregaci pro nauku víry i Kongregaci pro katolickou výchovu. Při tom chceme též informovat o záležitostech teologů. Naše rozhovory jsou vždy informativní a probíhají v přátelské, konstruktivní atmosféře. Příležitostně jsme dotazováni, čím mohou teologové přispět k určitému tématu – naposled k rozhovorům s pravoslavnými. Na podnět bývalého sekretáře Kongregace pro nauku víry připravujeme v současnosti zvláštní vydání Bulletinu ET k tomuto tématu.

Herder Korrespondenz, 1/2009.