Jen povinnost?

Autor: Marcela Neužilová - Číslo: 2010/3 (Dialog)

Milé Teologické texty, když jsem si přečetla druhé letošní číslo, probleskl mi život naší spolusestry a představila jsem si, jak ona nejen chápe, ale žije lásku. Asi se to nebude k ničemu hodit, ale musela jsem to napsat.

Ještě v šedesáti letech má líbezný, téměř dívčí obličej, za nímž vysoké statné tělo jakoby ztěžka doklusávalo. Symbolizuje to asi spojení tvrdé reality a ladnost krásy. Její duše se v tom lehce a bez obtíží vznáší, ba přímo pluje už zde v nebeském jasu a lehkosti. Ne, nejde třeba o řeholní sestru, osobu zasvěcenou. Je to normální pracující laička, s níž je dobré pobýt a zakoušet přítomnost Boží lásky. Až po mnoha letech společenství jsme pochopili, jak opravdově brala „bázeň Boží“. Bez reptání, samozřejmě, jak situace šly. Ale ne pasivně, trpně. Naopak s velkou energií.

Nad jejím životem by si svět mohl významně ťukat na čelo, demonstrovat tolik zpackaného, odhalovat špatnou rodinnou výchovu v naivní nepřipravenosti k manželství, sobeckost až zlobu rodičů, její vlastní „hloupost“ – „když si to zavinila přece sama“ – a neschopnost vyvléci se rázně, když mohla.

Jak to bylo? Čistá dívka před svatbou nepozná, že budoucí manžel není schopen styku. On i jeho rodiče to tají. Manželství je tedy církevně neplatné – to jí sdělí až jednou zpovědník. Poněvadž s mužem bydlí u jeho rodičů, kteří ji nenávidí a syna proti ní štvou (peníze už z ní po svatbě vytáhli), manžel je nakonec poslechne a chce zažádat o rozvod. Na radu kněze však ona řekne, že jedině tehdy, bude-li i církevní rozluka. Jeho handicap nebere jako důvod k rozvodu, přijala jej takového, má ho ráda. V jejích očích je chudák, který sám nesmírně trpí, je mrzačen rodiči. Jak mu musí být? Tento muž se však zhrozí, že by tak vše vyšlo najevo, couvne, ale zpracován rodiči ji vyhodí z domu. – Začíná druhé dějství: Ona se nejprve uteče ke svým rodičům (kvůli nim v jejich stáří nakonec nechává práce, aby je doopatrovala), pak získá vlastní byt. Celou dobu – kdykoli on chce a potřebuje – přijímá svého manžela k sobě (tak ho stále bere). Nikým jiným se neobírá, nesbližuje se. Jeho má ráda, i když pije, rouhá se, útočí na ni kvůli víře. Až nakonec zůstane sám, bere ho natrvalo k sobě, doopatruje jej a – dočká se v závěru jeho obrácení, svátosti smíření. „Všechno, co jsem prožila, za toto stálo.“ Pro svět nepochopitelné. Bez nenávisti, zapšklosti i vůči rodičům.

Člověk zaskočený její samozřejmostí a jistotou, plný svých trablů v manželství, málem hrdý na to, co všechno vydržel a „obětoval se“, by nejraději s kňučením zalezl v hanbě do nějaké díry. Ale i tam by si kladl pochybovačnou otázku: Je toto láska? Pravá křesťanská láska? Není to opravdu hloupost? Mohla prožít s jiným člověkem lásku, mohla mít a vychovat děti, žít citově naplno… Chce po nás Bůh takové sebetrýznění, takové hrdinství? Toto po nás chce? Ale ona to tak nikdy přece nepociťovala. Jenže co když někomu není dáno takové povznesení se nad reálnou rovinu a vidění druhého jako bratra, milovaného Božího tvora?

Jí jsme se nemuseli ptát, kam se utíkala, koho prosila o radu, kdo ji osvěcoval. Je tak jasné, kdo ji přímo vedl a sjednotil její svědomí se svou vůlí, takže nic nebrala jako těžké jho. A kdo ji zásoboval i humorem. Ten i nám dal jednou okusit. V rozohnění, po smrti jejího manžela, jsme usoudili, že teď, konečně teď, už může prožít opravdový život s někým. Inzerát, který jsme za ni dali, končil testovacím – fiat. Jedna z odpovědí zněla: „Fiatka už taky mám…“ „Tak, holky,“ smála se, „podívejte, co mi Pán poslal, není to krása? Jste hodné, ale já jsem i takhle opravdu šťastná.“

Dnes už víme, že skutečně je. Možná jen nevíme, jak je to jednoduché a prosté, když se člověk odhodlá vzdát se své vůle a odlétá denně s Duchem Svatým na perutích lásky. Spolehne se, je hýčkán, je mu vše dáno a sám je uschopněn dávat. Není „jen“ povinnost, „jen“ oběť. Je to, co chce Bůh – dobro, které má synonymum láska. Pak odpadá filozofování, rozžvýkávání všeho. Zůstává poznání, že děláš to, co vlastně tvoří On v tobě.