Já, ty, ona aneb Jak se dívám na církev

Autor: Louis Chamming’s - Překlad: Klára Jelínková - Číslo: 2010/3 (Punctum saliens)

Nova et vetera, 1/2007.

Cesta katechumena, stejně jako cesta každého křesťana, i když způsobem, který je jí vlastní, je cestou ke Kristu a s ním. A zároveň, protože církev je tělo Kristovo, to znamená prodloužení jeho vtělení, je to také cesta k církvi, s církví a v církvi.

Existují tři možné postoje k církvi, tři způsoby časování, jež vyjadřují vztah, který k ní máme, a pohled, jakým se na ni díváme: já, ty, ona. Nebo spíš, když zohledníme to, jak po sobě tyto etapy většinou v čase následují: ona, ty, já…

Ona. Na počátku vidí katechumen církev zvnějšku, obrací se k ní ve třetí osobě singuláru. I když je přitahován křesťanskou vírou, jeho vnímání je ovlivňováno deformujícím prizmatem předsudků, karikatur, nepřejících a nepřátelských pohledů, které si na církvi všímají jen jejích historických omylů (křížových výprav, inkvizice, odsouzení Galilea…), pochybení některých z jejích členů (pedofilních kněží, politických a finančních afér, ať už skutečných či domnělých…) nebo těch jejích pozic, které nejvíc protiřečí tomu, co se v dané době považuje za „politicky korektní“ (papež proti prezervativu, zákaz kněžského svěcení žen…), aniž bychom zmiňovali všechny báchorky typu Šifry mistra Leonarda, kterými se nechají oklamat naivní čtenáři.

V této první fázi, kdy je třeba pomoci katechumenovi překonat překážky pokřiveného a omezeného pohledu, by měl doprovázející uvádět věci do souvislostí. Církev se jistě skládá z nedokonalých a hříšných lidí (v tom, co Jacques Maritain nazývá jejím „personálem“), ale přesto představuje tvář Krista, i když znetvořenou našimi chybami, a přednostní cestu k němu. Je tedy třeba ukázat (a tedy také pochopit osobně!), že církev, ačkoli se skládá z hříšníků, je sama o sobě, jakožto „osoba“ (totiž nevěsta Kristova, chrám Ducha Svatého, duchovní a svátostné společenství), ve své vlastní přirozenosti a jako prostřednice Boží milosti prosta všeho hříchu.

Ty. Posléze je závoj z očí katechumena sňat. Církev se mu ukazuje mnohem víc ve své pravé přirozenosti, jako místo přijetí a sdílení víry, prostředek cesty k Bohu ve společenství a skrze liturgii, jako prostřednice svátostných milostí, jež nás otvírají Kristu a spojují nás s ním, především skrze křest a eucharistii. Protože touží po Kristu, chce vstoupit do církve a stát se její součástí, patřit do ní. Začíná o ní uvažovat ve druhé osobě singuláru, milovat ji, tykat jí.

Ale toto setkání je vtělené. V této druhé fázi se katechumen přimkne k určitému doprovázejícímu, k určitému knězi, k určité farnosti či k určitému společenství. Církev, které tyká, je určitá zcela konkrétní církev, přitažlivá (někdy také odpudivá) podle toho, jak jsou mu blízcí lidé a zvyky daného místa. V této fázi slouží lidská přátelství jako podklad duchovní pouti a rozvoje víry. V této fázi rovněž objevujeme nebeskou církev, společenství svatých, a vybíráme si určité svaté či velké duchovní osobnosti, které nás předešly, abychom si z nich udělali své vzory a přímluvce.

Já. Ještě zbývá objevit v našem srdci duchovní skutečnost církve v té její dimenzi, která je zároveň nejhlubší a nejuniverzálnější. Církev je nevěsta Kristova, jeho mystické tělo: církev je Osoba ve vlastním slova smyslu, protože je to Duch Svatý, kdo v ní říká „Já“. A je to týž Duch Svatý, který v nás říká „Ježíš Kristus je Pán“ (1Kor 12,3) a „Abba, Otče“ (Řím 8,15; Gal 4,6). Duch Svatý v nás vidí Krista v našem bližním, Duch Svatý, vylitý v Církvi od Letnic a na každého z nás ve svátosti biřmování, z nás činí svědky Krista v lásce a v pravdě. Skrze Ducha Svatého, který nás spojuje s Ježíšem Kristem a činí nás jemu podobnými, se církev stává tajemně, ale skutečně duší naší duše, tím, co konstituuje naše nejautentičtější, nejhlubší já, to, co v nás říká já. V této fázi můžeme svým způsobem mluvit o církvi v první osobě: jsem s ní nedílně spojený, miluji ji, nesu ji, dávám se jí a za ni, z lásky ke Kristu. Svatí nedělali nic jiného, než že celou svou existencí vyjadřovali jednu z možných tváří, jedno konkrétní já církve.

Doteď jsem mluvil o katechumenech, ale rozumí se samo sebou, že tyto tři „osoby singuláru“ církevního časování, já, ty, ona, představují zároveň tři koextenzivní dimenze cesty každého křesťana v církvi, vzhledem k níž musí bez ustání usměrňovat a prohlubovat svůj pohled, učit se jít od ona k já, přičemž musí nutně projít vtělením ty.