Duchovní boj o veřejný prostor. „Třetí církev“ v Africe a její křížová tažení

Autor: Andreas Heuser - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2010/3 (Praxe)

Herder Korrespondenz, 6/2008.

V průběhu 20. století došlo k dosud největší změně v rozšíření náboženství v globálním měřítku. Především christianizace subsaharských zemí vedla k nevratnému náboženskogeografickému posunu křesťanstva, který propůjčuje církevní krajině jihu stále větší význam. Jaký teologický a církevní profil přijímá křesťanství v Africe?

Poučná může být epizoda, která se udála během mé poslední návštěvy v Ghaně: Jednou odpoledne ke mně přišel v Kumasi, starém královském městě Ašantů, mladý umělec, aby mi nabídl ke koupi několik svých obrazů. Když jsem mu v rozhovoru řekl, že jsem evangelický farář z Německa, rychle změnil téma rozhovoru: „Jste tedy jistě jeden z těch charizmatických evangelistů a mocných léčitelů ze zámoří, kteří nás učí víře!“

Téměř euforicky ukázal na nadrozměrné plakáty, prapory a transparenty lemující ulice; ty ohlašovaly nastávající události církevního života, odkazovaly na velké evangelizace a modlitební týdny. Chválily „divotvorné“ evangelisty a mocné kazatele „pravé víry“, slibovaly „uzdravení“ a „nový život“ a konečné vítězství nad Satanem a jeho ničivou silou. Šlo tedy o strategicky umístěné nosiče vizualizované teologie. Ba co více: takové prapory a plakáty odkazují na náboženský boj o veřejný prostor. Jejich šíření ve městě je snadné a rychlé. Na hlavních dopravních tepnách zasahují v krátkém čase značnou část obyvatelstva. Stejně jako v Kumasi charakterizuje všudypřítomnost této zviditelněné teologie městský obraz prakticky všech metropolí subsaharské Afriky.

Když jsem se obrátil zpět k umělci, dal jsem mu odmítavou odpověď a poukázal na to, že můj pobyt v Ghaně probíhá v rámci ekumenického partnerství s nejstarší protestantskou církví v zemi, Presbyterian Church of Ghana, jejíž kořeny souvisejí s německo-švýcarským misijním hnutím v 19. století, což nemá nic společného s mezinárodní charizmatickou církevní scénou.

Má námitka ho nezmátla. Řekl: „Já jsem také křesťan. Mohl byste se za mne pomodlit?“ Takový dotaz většinou farář na německé ulici nezaslechne. Tak jsem se za něho pomodlil, zatímco okolo nás šli další chodci. Za několik týdnů jsem toho umělce potkal znovu a on mi nadšeně sdělil, že dostal stipendium ke studiu na místní univerzitě. Trval na tom, že má modlitba a jeho osobní úspěch spolu přímo kauzálně souvisí.

Křesťanství v Africe má transnacionální dimenzi

Tato zkušenost objasňuje některá ústřední témata, o něž dnes v (západo)africkém křesťanstvu jde. Za prvé: v křesťanské kultuře všedního dne mizí klasické rozlišovací znaky mezi církvemi. Konfesní loajalita a trvání na náboženské rozdílnosti nemají – zdá se – velký smysl. S velkou samozřejmostí se spojuje slovník historických a charizmatických (letničních) církví a stává se společnou formální řečí víry. Habitus farářů se jeví jako stereotypní; nezávisle na konfesi hrají uniformní roli komunikátorů existenciálních potřeb a mediátorů individuálního úspěchu a zdaru – uzdravení v nejširším smyslu.

Za další: osobní postoj víry je veřejnou věcí, neomezenou na privátní oblast. Křesťanská víra je prožívána a projednávána na cestách všedního dne. A konečně: křesťanství v Africe má transnacionální dimenzi. Místní forma víry má schopnost kontrolovat teologické diskurzy působící zvnějšku.

Přes mé námitky mne můj partner v rozhovoru zařadil mezi „charizmatické evangelisty a mocné léčitele vírou ze zámoří“, kteří přicházejí učit pravou víru a dobrou teologii. Z toho vyplývá dvojí argumentační vzorec: na jedné straně se zámořským reprezentantům jakékoli církve připisuje status mocných kazatelů, resp. jejich duchovnímu nadání se předem připisuje zvláštní, mimořádná kvalita. Na druhé straně se však teologické nebo kulturní importy přísně interpretují do gramatiky místního křesťanství. Stal jsem se tak svědkem dění, o němž se už několik let diskutuje s rostoucí plauzibilitou, totiž vzniku křesťanství, které se dá chápat jako tzv. „Třetí církev“.

Tezi o vzniku „Třetí církve“ zastává Philip Jenkins, religionista a teolog z Filadelfie. Vychází z demografických dat o náboženství, a považuje křesťanství za náboženství 21. století. V jeho náboženském panorámatu získává Afrika zvláštní status. Během několika desetiletí se stane duchovním centrem světového křesťanství; bude to dramatický převrat v křesťanském světě, který pozorovatelé ze Západu dosud nechtějí vnímat.

Podle Jenkinse už nebudou formy tohoto afrického křesťanství určovány ze severu. Tato církev nebude kopií západních velkých církví ani ortodoxie – bude „Třetí církví“. Bude třeba jen vyčkat, jak se Třetí církev odliší od starších tradic.

Odborník na misie Walbert Bühlmann zavedl pojem „Třetí církev“ v analogii k tehdy vedené diskusi o rozvojové politice vůči tzv. třetímu světu. Upozornil tím na přesun těžiště světového křesťanstva a prognostikoval éru jižního křesťanstva.

Aktuální data potvrzují jeho jemný cit. Vezmeme-li v úvahu statistické trendy v průběhu 20. století, budou gravitační centra křesťanství ležet jednoznačně v latinské Americe a, i při konzervativních odhadech, v Africe. Přírůstek světové křesťanské populace je největší v Africe, zatímco na křesťanském Západě se jeví negativní trend. Jestliže byl evropský podíl křesťanského obyvatelstva světa roku 1900 ještě 70 %, klesne při současném trendu do roku 2025 na 20 %.Když se podíváme na statistiku křtů v katolické církvi, je jejich celkový počet v hlavních evropských katolických zemích – Itálii, Španělsku, Polsku a Francii – nižší než v jednotlivých afrických zemích, jako je Nigérie nebo Demokratická republika Kongo. Protože přibližně 40 % křtů se uděluje dospělým, což ukazuje na osobní rozhodnutí připojit se k církvi nebo dokonce změnit náboženství, dává toto číslo tušit důrazně evangelizační zaměření církevního života. Tento megatrend lze pozorovat nezávisle na konfesní příslušnosti.

Od poloviny šedesátých let minulého století, kdy poprvé v dějinách Afriky překročil počet křesťanů počet muslimů, vzrostl podíl křesťanského obyvatelstva Afriky v neuvěřitelně krátkém období ze čtvrtiny na téměř polovinu. Dramatická proměna topografie křesťanstva se proto považuje za nespornou a bude pokračovat.

„Nové církve“ si zajistily určitou duchovní hegemonii

Je jasné, že africké křesťanství netvoří jednotný blok. Zároveň je charakteristické, že napříč vyznáními se vytvořily společné teologické strukturální prvky, které se odrážejí v podobném přesvědčení víry a náboženské praxi. Trend takových přesahujících teologických znaků určují tzv. Nové církve Afriky. Pod tímto názvem se shrnují charizmatické církve a církve neopentekostální tradice, které si v posledních dvaceti letech zajistily jakousi duchovní hegemonii v celkové náboženské kultuře mnoha afrických zemí.

Jejich základní témata – uzdravování, vidění ve snech, vyhánění démonů nebo eschatologická poselství – vyzařují do širokého spektra historických církví katolického a protestantského původu. Tam uvolňují svou vlastní dynamiku, která celkově vede k silnější charizmatizaci církevního života. Takové vlivy však sahají i přes hranice křesťanství, a působí i na jiná náboženství. Jedním aspektem, který v poslední době inspiroval např. mnohá islámská reformní hnutí, je silný impulz Nových církví k evangelizaci a s ním spojená veřejná strategie šíření víry.

Tento rys, zaměřený na náboženskou mobilizaci, který Nové církve vnesly do náboženské kultury všedního dne v mnoha afrických zemích, se nikde neukazuje tak působivě jako v praxi velkých evangelizací, označovaných jako křížová tažení, anglicky crusades.

„Crusade Style Ministry“ se původně rozvinulo krátce po druhé světové válce v prostoru evangelikálního a pentekostálního hnutí v USA. Pro tyto evangelizační kampaně jsou charakteristická strukturovaná masová shromáždění většinou v městském prostředí. V Africe proběhly prvé „Crusades“ během vlny dekolonizace kolem roku 1960, kdy prováděli evangelizační kampaně v měřítku přesahujícím jednotlivé země američtí kazatelé, jako např. Billy Graham.

Od konce devadesátých let však praxe křížových výprav zasahuje daleko víc než prostředí původních církví a patří doslovně do ekumenického inventáře všech církví. Shromáždění křížových výprav jsou průvodním jevem obecného charizmatizačního procesu, který zasáhl africké církve. Podléhají sice svrchovanosti jednotlivých církví, jsou však často připravována v nadkonfesní spolupráci. Týká se to jak organizační, tak infrastrukturní přípravy.

Může však být domluvena i kampaň, na niž se společně pozve mezinárodně uznávaný kazatel, který je pak střídavě hostem při shromáždění v různých církvích. Během čtyř týdnů jsem zažil v Kumasi tři populární typy Crusade: jednu centrální, provedenou transnacionálně, jednu decentrální transnacionální a jednu organizovanou jednotlivými farnostmi.

V prvním případě byl hlavním aktérem zakladatel jedné anglické neopentekostální církve. Akce trvala týden a točila se hlavně kolem tzv. „Miracle Healing“ (zázračného léčení), pořádaly ji téměř všechny historické církve a většina klasických letničních církví v Kumasi na jediném místě. Taková Crusade přitahuje tisíce až desetitisíce účastníků.

Další transnacionální Crusade trvala jen tři dny a měla skromnější dosah. Zde učil metodista, vysvěcený v USA, ale pocházející z Ghany, první večer v presbyteriánské farnosti o „působení Svatého Ducha“, následujícího rána vystoupil jako hostující řečník s tématem „Growth in Spiritual Life“ v evangelizační kampani největší místní katolické farnosti, a svou cestu ukončil v letniční církvi výkladem o „Spiritual Warfare“.

Třetí formou byla akce jediné – presbyteriánské – církve, jejíž místní mládežnický svaz vyrazil plně vybaveným autobusem na venkov; opustil obvyklou městskou a stacionární formu „křížové výpravy“. Důležitými tématy této evangelizační kampaně byly zvláště uchování víry a nácvik misijních strategií v blízkém okolí.

Takové Crusades dovolí dobře poznat svět víry afrických církví. Živí se jistotou, že Boží jednání je bezprostředně účinné a může poznatelně změnit život jednotlivců. Jak může Bůh přímo zasáhnout do všedního života, to se ukazuje v jednotlivých dílech, která se předvádějí během křížového tažení.

Velkým tematickým komplexem, který hraje základní roli v celém církevním spektru, je chápání a praxe léčení. Léčení se týká tělesných i duševních a sociálních bolestí a koná se jako zázračné léčení a léčení vírou, a také jako prorocká diagnóza a potlačení posedlostí. V centru stojí jednotlivá osoba a její životní rozvoj.

Za nemoc se považuje už ovlivnění životních možností vnějšími vlivy. Takové negativní vlivy zesilují v situaci chudoby, v níž se nacházejí mnozí věřící a v níž církev roste. Proto se uzdravování stalo klíčovým prvkem církevního sebevědomí. Vlastní léčivé jednání je performativní, tj. je zařazeno do celé řady rituálních komponent.

Toto křesťanství zdůrazňuje spoluúčast člověka na události uzdravování. Obvykle mu předcházejí očišťovací prvky postu, následuje rituální vyhánění zlých duchů a – od devadesátých let – forma tzv. bohoslužeb „Deliverance“. Ty se odvozují od prosby Otčenáše „zbav nás od zlého“, přičemž zbavením se rozumí odražení útoků zlých mocí démonů na křesťana, osvobození z moci Satana.

Démonické útoky na morální integritu osoby se odrážejí, určité projevy nemoci jsou vysvětlovány jako napadení ďáblem nebo jeho lidskými pomocníky a jsou rozdělovány do kategorií různé závažnosti. Proces uzdravování je potvrzován rituály pomazání, v jejichž průběhu se nanáší především olivový olej na postižená místa.

Takové individuální postupy tělesného pomazání mohou často sloužit i k odvrácení nehod a neštěstí od dotyčného člověka. Jsou zakotveny v životní praxi, takže nic nemluví ani proti opakovaným pomazáním. V charizmatických a neopentekostálních církvích se považuje pomazání za vnější znak požehnání Svatého Ducha. Na základě této kombinace medikace, ochranné funkce a vyvolení dostaly uzdravovací bohoslužby přední místo v duchovním životě jednotlivých církví.

I když se nám tento scénář může zdát jakkoli nevhodný, přesto nevyjadřuje žádnou extatickou víru cizí světu, nýbrž naopak přesvědčení, že křesťanská víra působí zde a teď a ve všech životních oblastech. V jádře těchto projevů víry jde o konkrétní uchopitelné zvládnutí problémů.

Na základě každodenní praxe víry se uchytila teologie, která chápe vysoký společenský status a individuální blaho i hmotný úspěch jako Boží požehnání. Toto tzv. Evangelium blahobytu (Prosperity Gospel) oslovuje často mladší generaci směřující vzhůru a většinou vzdělané městské vrstvy. Estetický kód takových kazatelů blahobytu a habitus jejich příznivců zdůrazňují západní značkovou módu. Kazateli, jemuž se dostalo hmotného blahobytu, patří též odpovídající prestiž jako prostředníkovi božské pravdy. Připisuje se mu schopnost transformovat duchovně i hmotně též život druhých lidí.

„Evangelium blahobytu“ oslovuje především mladší generaci

Tato doktrína blahobytu je dosud omezena na charizmaticko-neopentekostální proudy africké církve a okázale prezentovaný materialistický světový názor je silně kritizován. Na jedné ze zmíněných Crusades bylo řečeno, že růst víry není vázán na zaslíbení hmotného blahobytu. Zdůrazňováním tohoto aspektu roste korupce, a to i v církevní oblasti.

Dalším velkým tématem spojeným s Crusades je duchovní vedení boje neboli „Spiritual Warfare“. Zde převládá teritoriální myšlení, rozlišující mezi světem vykoupených a světem zavržených. V tak stereotypním rozdělení světa neexistuje neutrální půda. V naučné literatuře cirkulující v Kumasi se píše: „Lidé musejí vědět, že od okamžiku, kdy je křesťan znovuzrozen, působí proti němu jako osobě ďábel, který útočí na jeho rodinu a celou církev. Vzhledem k této trvalé hrozbě začínáme duchovní boj už v mateřském těle a pokračujeme v něm až do hrobu.“ Arzenál agresivního jednání proti světu věřících vyžaduje účinná protiopatření. V pohledu Nových církví je církev „vojenskou akademií, kde se člověk učí zároveň teorii i praxi strategie duchovního boje“.

V myšlení duchovního vedení války se často nachází náboženská geografie, která „démonizuje“ především venkovské oblasti. Tam totiž bydlí agenti Zlého ve skříních animistických náboženství. Mapa vedení boje mezi silami dobra a zlými mocnostmi umisťuje „Satanovu školu“ do pouště. Nejen proto, ale i kvůli tomu vycházejí křížové výpravy z městských center, aby z tohoto místa, které je božskou doménou, evangelizovaly venkovské okolí, místo možných Božích nepřátel.

Na druhé straně město, symbol Nového Jeruzaléma, je přitažlivým bodem pro obyvatele venkova a pracovní migranty. Je v nebezpečí, že může být vlivem migračních proudů infiltrováno zlými silami ze „Satanovy školy“. V brožuře, která je šířena mezi církvemi v Kumasi, se dramaticky praví: „Na satanském computeru znají město, ulici, tvé domovní číslo, ba i číslo bytu.“ Ohrožení démonickými silami, označené za reálné, vyžaduje činnou sílu účastníků křížových tažení a božský zásah, aby byl chráněn městský život nebo obnovena jeho čistota.

Boj o sféry vlivu není ústupovou bitvou. Křížové výpravy nesměřují k tomu, aby se označily svaté oblasti, do nichž by se mohli věřící stáhnout před démonickými útoky. Nehledají městské ochranné zóny, nýbrž jednají o posunu hranic, chtějí dosáhnout hegemonie božské sféry. Jak naznačuje už všudypřítomná vizualizovaná teologie Třetí církve, veřejný prostor se má stát posvěcenou krajinou.