Co rozděluje pravoslavné a katolíky? Jak mohou věřící podporovat ekumenismus na rovině církevní kultury
Autor: Maximos Davies - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2010/3 (Ekumena)
Když se v dubnu 2006 shromáždili protestující před budovou vedení Srbské pravoslavné církve, bylo to v hněvu proti navrhované liturgické reformě. Reforma obsahovala instrukci kněžím, aby nahlas recitovali některé modlitby, které se dříve modlili potichu, a aby při slavení eucharistie nechávali otevřena Svatá vrata v ikonostasu, který odděluje oltář od shromáždění věřících. Fotografie v srbských novinách ukazovala aktivistku držící v jedné ruce obraz hlavního světce srbské pravoslavné církve, svatého Sávy, a v druhé ruce plakát s nápisem: „Pane, neproměňuj nás v římské katolíky!“
Co přinutilo tuto Srbku k protestu, nebyl spor o doktrínu, nýbrž strach z invaze kultury vnímané jako cizí. Při bližším dotazování by snad protestující řekla, že katolíci jsou heretikové. Pro mnohé pravoslavné křesťany je však takové tvrzení jen sekundární argument, podpírající hlavní věc: že pravoslavní a římští katolíci jsou prostě jiní. Pro mnohé pravoslavné jsou údajné hereze Říma nevyhnutelné kvůli rozdílům v projevu a tradicím. I kdyby se dařilo urovnat teologické problémy, zůstal by tento hluboký pocit jinakosti vážnou překážkou sjednocení.
Není však známo, že mnozí katolíci smýšlejí stejným způsobem o pravoslavných. Katolické přístupy spíše odrážejí neuvážené předpoklady, typické pro dominantní kulturu. V nedávném dokumentu o povaze víry zopakovala Kongregace pro nauku víry katolickou nauku, že pravoslavní patří ke skutečným církvím, kterým chybí k úplnosti jen společenství s Římem. Mluvčí Moskevského patriarchátu pro zahraniční věci, metropolita Kyril ze Smolenska, na dokument odpověděl: „Pomáhá nám to vidět, jak jsme ve skutečnosti různí.“ I když se Řím pokouší zdůraznit těsné vztahy mezi pravoslavnými a katolíky, východní partneři dialogu to berou jako znamení distance.
Jsou však pravoslavní a katolíci opravdu tak rozdílní? Už půl století mluví oficiálně obě strany o sobě navzájem jako o „sesterských církvích“. Seznam teologických překážek je poměrně krátký a katolické pojetí papežského primátu se obecně považuje za největší překážku. Staré disputace o filioque v Nicejském krédu (Duch Svatý vychází z Otce a Syna) a moderní římská dogmata o neposkvrněném početí a nanebevzetí Panny Marie se obvykle při ekumenických rozhovorech považují za vedlejší produkt prosazování papežského práva. Také je třeba hojit politické rány, zvláště pocit proselytismu katolíků, hlavně v případě „uniatských“ východních katolických církví.
Takové teologické a politické problémy jsou běžné při oficiálním ekumenickém dialogu; daleko méně se diskutuje o hlubokých kulturních rozdílech, jakých se zřejmě bála srbská aktivistka. Nemám na mysli „kulturu“ v etnickém smyslu, nýbrž jako zkrácený popis způsobu křesťanské existence, jehož diference jsou nejhlubší na rovině církevní kultury. Různé církevní kultury vytvářejí různé teologické myšlenky, avšak tyto teologické aspekty nejsou jen myšleny; jsou též hluboce prociťovány na rovině lidové zbožnosti a praxe. Otázky církevní kultury bývají v ekumenických rozhovorech podceňovány. Snad to nepřekvapuje, protože najít teoretickou společnou půdu, kterou lze intelektuálně bránit, může být v praxi jednodušší než pomoci stovkám milionů věřících přijmout takové řešení.
Kulturní rozdíly
Ve způsobu, jímž prožívají katolíci a pravoslavní svou vizi křesťanství, lze najít dva hlavní kulturní rozdíly. První zahrnuje přístupy k liturgii, oblasti, v níž je překvapivě obtížné definovat odlištnosti, protože daleko překračují rituální variace. Běžné nedorozumění je, že pravoslavní si cení uctivost víc než katolíci na současném Západě, což nemusí být nutně pravda; i klaunská mše je svým způsobem uctivá. Nicméně je podstatné, co přesně se uctívá. Přiblížíme se pravdě, když řekneme, že pravoslavní vidí v liturgii primární dílo, z něhož plyne každá další aktivita. Na druhé straně katolíci mají sklon vidět liturgii jako jednu z mnoha křesťanských činností; je povinná a důležitá, ale existuje mezi mnoha ostatními důležitými díly. I když není možné vyslovit takové tvrzení bez značné generalizace, je tento rozdíl dvou tradic zdrojem odcizení.
Dalším projevem kulturní rozdílnosti je různý pohled těchto tradic na soukromou modlitbu a askezi. Legitimně lze tvrdit, že v římském katolicismu obojí prošlo procesem privatizace. Naproti tomu pravoslavné církve si uchovaly hluboký pocit, že askeze je společenským dílem. Jeden pravoslavný kněz, jinak velmi ekumenicky smýšlející, mi jednou řekl, že by byl proti bezprostřednímu sjednocení kvůli tomu, co u katolíků cítí jako nedostatek respektu pro disciplínu postu. Jak by mohl říci svým věřícím, aby se před přijetím eucharistie od půlnoci postili, když na místní katolickou mši by mohli jít hodinu po snídani? V základu takového přístupu je strach, že bez správných zábran by pravoslaví podlehlo zpěvu sirén západního individualismu.
Katolíci s konzervativními sklony to mohou schvalovat a domnívat se, že zde mají v pravoslavných spojence v boji proti liberalismu a sekularismu, což je pravda jen do jisté míry. Mnozí konzervativní katolíci hovoří o „obětování“ asketických činů za oběti potratů nebo za jiný hodnotný cíl. Je těžké si představit, že by stejně smýšleli pravoslavní; předěl mezi katolíky a pravoslavnými je daleko komplexnější než jakýkoli interní konflikt uvnitř katolické církve. Pro mnohé pravoslavné se to, co se dnes nazývá „tradiční“ katolickou zbožností, může jevit stejně cize jako „liberální“ výrazy víry.
Další velký rozdíl mezi těmito církevními kulturami lze shrnout v principu oikonomia, což je řecký výraz pro „pravidla domácnosti“ nebo „management“, často užívaný ve vztahu k otázkám církevního řádu a předpisů. Tento koncept není pro katolíky zcela cizí, zvlášť pro ty, kteří žijí vně anglo-německých, více legalistických, tradic, avšak princip oikonomia zbarvuje pravoslavnou praxi způsobem, který by mnozí katolíci považovali za překvapující, dokonce rušivý. Princip oikonomia může být v pravoslavných církvích užit např. pro otázky nejen církevního řádu, ale dokonce i morálky. Dva příklady této praxe lze najít v kontraverzích ohledně nového manželství po rozvodu a umělé antikoncepce, což je obojí za určitých okolností v pravoslaví možné. Miliony obyčejných katolíků jsou vnitřně vázány trváním jejich církve na absolutní nerozlučitelnosti manželství (žádné nové svátostné manželství po rozvodu) a na odsouzení umělé kontroly porodnosti jako naprostého zla. Z katolické perspektivy je otázka, jakou pastorační výhodu by přineslo sjednocení s církví, která „dovoluje“ rozvod a antikoncepci.
Pravoslavné církve si jsou však dobře vědomy procenta žádostí katolíků v západních státech o anulování manželství a nejsou slepé ani vůči rozsahu, v němž je ignorováno katolické učení o antikoncepci. Kdyby katolíci chtěli tvrdit, že jejich učení se drží Kristova poselství věrněji, jak by mohli přesvědčit obyčejné pravoslavné věřící, že současný proces anulování je něčím jiným než drahou, časově náročnou a psychicky zatěžující verzí církevního rozvodu? A proč by měli pravoslavní kněží odpuzovat své věřící zasahováním do jejich plánování rodin?
Žít to, co člověk vyznává vírou
Jak může církev žádat znovusjednocení na základě praxe a nauk, kterými její členové zřejmě pohrdají? Otázka je obousměrná, protože prohlašovaná svoboda a princip oikonomia závisí na osobní svatosti těch, kdo spravují domácnost víry. Kde chybí svatost a spravedlnost, mohou katoličtí a pravoslavní věřící vidět jen chaos a úplatnost. Chce-li každá strana představit dobro své církevní vize, musí tuto vizi žít, nejen argumentovat. Skutečný klíč k ekumenickému pokroku – obrácení druhého – musí začít obrácením sebe.
Poznání, že osobní konverze je srdcem ekumenické činnosti, není vůbec nové. V Dekretu o ekumenismu mluví Druhý vatikánský koncil o „změně srdce“ a „svatosti života“ jako o „duchovním ekumenismu“ a nazývá je „duší celého ekumenického hnutí“. V Příručce duchovního ekumenismu napsal kardinál Walter Kasper, že „zraněná pouta jednoty mohou být vyléčena pouze v kontextu konverze a obnovy mysli“. Dále pokračuje, že tato konverze může být nejlépe pěstována ve společenstvích víry: ve farnostech, modlitebních skupinách, církevních domech, klášterech a mládežnických organizacích, kde může být organické pouto mezi osobní svatostí a ekumenismem prakticky učeno a vyjadřováno. Pouze na této základní úrovni mohou katolíci a pravoslavní začít dlouhý, pomalý proces vzájemného poznání, bez něhož se i nejoptimističtější prohlášení o ekumenickém dialogu ukáží jako bezcenná.
Patřím k Východní církvi, sjednocené s Římem, a věřím, že v základu jsou katolická a pravoslavná vize schopny vzájemné jednoty. Jako východní katolík však mohu mluvit s jistou autoritou o napětích, která vznikají, když se pokusíme učinit tuto jednotu opravdu reálnou. Ve věci těchto napětí je katolická strana příliš optimistická. Jedovaté reakce, které východní katolíci (zvláště ve východní Evropě) vyvolávají svou pouhou existencí, by měly upozornit naše římskokatolické bratry a sestry na pocit rozšířený mezi pravoslavnými, že naše odlišnosti jsou příliš velké, než aby je bylo možno vyřešit na papíře, a každý pokus o to se může jevit jako neautentický, dokonce lživý. I když se pravoslavní představení snaží vyslovit tento nesouhlas umírněnějšími způsoby, provokují ekumenicky smýšlející katolíky k úzkostnému zmatku. Perfektním příkladem může být negativní reakce, kterou dostal ekumenický patriarcha Bartoloměj I. z Konstantinopole, když řekl roku 1997 na univerzitě v Georgetownu o pravoslavných a katolících: „Způsob, jakým existujeme, se stal ontologicky různým. Dokud se nedosáhne naší ontologické transfigurace a transformace ke společnému modelu života, a to nejen ve formě, ale i v podstatě, jsou jednota a její uskutečnění nemožné.“
Protestující žena v Bělehradě by jistě souhlasila s nevysloveným vědomím, že katolíci a pravoslavní jsou odlišní v zásadních věcech. Lze pochopit, že ekumeničtí teologové a církevní diplomaté se snaží vést ekumenismus na rovině toho, co nás spojuje; naneštěstí odlišnosti trvají. K uzdravení těchto rozdílů, zvláště těch na kulturní úrovni, mohou teologové a diplomaté dělat jen to, co dělají. My, duchovní ekumenici, věrní křesťané, musíme udělat zbytek.
