„Bez jiného světla a vůdce“. Temná noc a teologální život

Autor: José-Damián Gaitán de Rojas - Překlad: Vojtěch Pavel Kohut - Číslo: 2010/3 (Studie)

Přednáška proslovená na pražském „Dni karmelitánské spirituality“ 2008. –Přeložil Pavel Vojtěch Kohut OCD. – Autor, člen Řádu bosých karmelitánů, vyučuje spirituální teologii na teologickém institutu Gaudium et Spes v Salamance.

Verš „bez jiného světla a vůdce“ z poémy Temná noc se mi vždy zdál velmi vhodný ke shrnutí úzkého vztahu, jaký existuje mezi zkušeností nezbytného očištění, které Jan od Kříže nazývá temnou nocí, a teologálním životem, neboli životem Boha ze strany člověka.

Co je pro Jana od Kříže důležité, je vždy teologální život v člověku. To bylo, můžeme říci, ústřední téma všech jeho spisů. Ne náhodou, jde přece o mystika.

Na této cestě mají pro našeho svatého karmelitána ústřední a rozhodující význam takzvané teologální ctnosti. Věřím však, že je třeba překonat poněkud zjednodušující postoj, který má tendenci redukovat sanjuanistické pojednání o teologálním životě pouze na přímé odkazy na zmíněné ctnosti. Jako by měly smysl samy o sobě, namísto toho, že jej nabývají pouze na základě toho, co nám dávají prožívat z Boha.

V tomto širokém a ne vždy dostatečně zdůrazňovaném smyslu chci zde mluvit o teologálním životě v temné noci Jana od Kříže.

Dvě tváře téže teologální zkušenosti

Před nějakou dobou jsem slyšel jednoho kněze, mého přítele, jak říká, že se mu vůbec nelíbí, když se mluví o temnotě a noci, je-li řeč o křesťanské spiritualitě, protože křesťanské putování není cestou temnoty, nýbrž světla. Jistě měl zčásti pravdu. A tak to nacházím v Novém zákoně. Říká se tam například, že „Bůh je světlo a není v něm žádná temnota“ (1Jan 1,5; srov. 1Tim 6,16; Jak 1,17). A v evangeliu svatého Jana se vkládá Ježíšovi do úst následující vyjádření: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude kráčet v temnotách, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12). V tomtéž duchu mluví Pavel o tom, že nás v Kristu Bůh vytrhl z moci temnot a převedl do království lásky, království svého milovaného Syna (srov. Kol 1,13; 1Petr 2,9). Proto se také křesťané označují jako „osvícení“ (srov. Žid 6,4-6; 10,32). A jsou vybízeni k tomu, aby kráčeli a setrvávali vždy v tomto Božím světle (srov. Mt 5,14-16; Jan 3,21; 1Jan 1,6-7).

To všechno je pravda. Je však třeba také říci, že i tma, temnota a noc jsou kosmickými symboly, silně zakořeněnými v nejstarší lidské kultuře, a s ohledem na křesťanské putování mají nejen solidní zakotvení v křesťanské tradici od prvních staletí, nýbrž také v samotném Písmu svatém. A to nejen v západní, ale i východní tradici.

Biblickými texty na toto téma jsou například:

– kniha Píseň písní s nejrůznějšími komentáři a patristickými texty inspirovanými touto knihou (např. Origenovy, Řehoře Nysského, Ambrože, Bernarda atd.), ve kterých se zdůrazňuje mimo jiné prvky také skutečnost, že snoubenka – církev, duše – vychází za noci a hledá snoubence, Boha, Krista;

– nebo rovněž zkušenost Boha, kterou měl Mojžíš na Sinaji, jako temného světla (srov. Řehoř Nysský);

– nebo kniha Job, jejíž postava se mění v předobraz Krista a osoby, kterou nechává Bůh projít zkouškou pozbavení všeho, a dokonce dopouští, aby byla pokoušena ďáblem, ale které se také zjevuje uprostřed bolesti a utrpení (srov. Řehoř Veliký);

– nebo víra viděná v obrazu temného a zároveň ohnivého mraku, který vedl Izraelity na poušti, atd.

Třebaže tedy Jan od Kříže není první, kdo používá v této křesťanské tradici vyjádření a symbol noci a temnoty, aby jimi odkázal především na etapy očištění a putování víry člověka na tomto světě, je bezpochyby pravda, že uměl zvlášť silně zdůraznit jedno i druhé, to znamená: jak symbolické vyjádření, tak jeho duchovní obsah.

Proto je v rámci křesťanské tradice, a to jak východní, tak západní, svatý Jan od Kříže uznáván jako velký učitel noci v duchovním smyslu. Pod zmíněným symbolem dokázal mistrným způsobem shrnout to, co předchozí křesťanská tradice vyjádřila ohledně takzvané mystiky temnoty a mystiky světla (srov. Řehoř Nysský a PseudoDionýsios Areopagita), ohledně očistné cesty a očištěních jako podmínce toho, aby člověk dospěl k plné zkušenosti Boha, nebo ohledně jednotlivých etap zkušeností tmy a temnoty a vztahů těchto zkušeností k zakoušení Boha jako světla. Jeho nauka o noci během duchovního putování je bezpochyby bohatší a rozvinutější než to, co se obvykle říká a vysvětluje, jak tomu ostatně bylo a je také v celé křesťanské tradici.¹

Na druhou stranu on sám vyznává, že užíváním symbolu „temné noci“ nemá v úmyslu nic jiného než sledovat křesťanskou tradici a prohloubit ji ve směru nezbytných očištění, jimiž je třeba projít, aby člověk mohl žít své plné přetvoření v Boha. Tvrdí to na počátku knihy Výstup na horu Karmel:

„Má-li duše dospět do stavu dokonalosti, musí obyčejně projít nejprve dvěma hlavními druhy noci, které nazývají duchovní lidé očištěními neboli očišťováními duše. A zde je nazýváme nocemi, protože v obou dvou kráčí duše jako za noci, potmě“ (1V 1,1).²

Jan od Kříže si je dobře vědom, jak husté jsou někdy temnoty, které může člověk cítit a prožívat, a to jak na úrovni čistě lidské, nakolik žije vzdálen Bohu, tak na cestě duchovní zkušenosti, právě kvůli požadavku očištění a vlastního očistného působení Božího. Tak to on sám opakovaně při různých příležitostech tvrdí průběžně ve svých spisech. Odtud pochází ono všeobecné uznání hodnoty Jana od Kříže jako povýtce mystika noci nebo temné noci.

V každém případě se mi zdá velmi výmluvná následující věta, kterou nacházíme v jednom z jeho dopisů: „Kdo nechce nic jiného než Boha, nechodí v temnotách, i kdyby sám sebe viděl velice temného a ubohého“ (K 19).³ Neboť on je zároveň mystikem světla, a to včetně knihy Temná noc, a to se ne vždy dostatečně zdůrazňuje. Pro něj totiž nejsou obě tyto skutečnosti, tj. temnota a světlo, navzájem neslučitelné, nýbrž jsou naopak navzájem velmi niterně provázány.

Noc a noci

Další věc, kterou je třeba mít na paměti, je, že noc není pro našeho mystika vždy synonymem očištění, nýbrž někdy je synonymem opaku. Třebaže je to v případě Jana od Kříže skutečně spíš výjimka, je zajímavé konstatovat, že v prvních strofách Duchovní písně užívá slova a symbolu noci v negativním smyslu, v souladu – na druhou stranu – s jistou předcházející tradicí.⁴ Říká:

„Kdo hledá Boha, chce-li zůstat ve svém zalíbení a odpočinutí, hledá jej za noci, a tak jej nenalezne. Ale ten, kdo jej hledá prostřednictvím cvičení a úkonů ctností a ponechá stranou lože svých zalíbení a rozkoší, hledá jej ve dne, a tak jej nalezne; protože to, co se nenajde za noci, ve dne se ukáže (…). Tím se dává na srozuměnou, že když duše vyjde z domu své vlastní vůle a z lože svého vlastního zalíbení, vzápětí poté, co tak učiní, najde tam venku zmíněnou božskou Moudrost, kterou je Syn Boží, její Snoubenec“ (DPB 3,3).

Na druhou stranu, třebaže my dnes mluvíme o noci v singuláru, svatý Jan od Kříže, který i v tom sleduje duchovní tradici očištění duše na cestě zbožštění a sjednocení s Bohem, mluví spíš o nocích v plurálu. A třebaže to dělá, čímž do jisté míry prolamuje jisté až takřka po dnešní dny tradiční schéma etapy očištění, jakož i etap následujících (osvícení a sjednocení), užívá zde spíše jednolité prezentace, jednotné a v sobě uzavřené.⁵ Jak ve svých aktivnějších fázích, tak i v těch pasivnějších zahrnuje pro Jana od Kříže očištění celý život, neboť láska se vždy může víc vytříbit a upevnit (srov. ŽPB úvod, 2-4; 1,4.8.35; 3,34n.); zároveň je zde od prvních etap mnoho osvícení⁶ a následně sjednocení s Bohem. Neboť řekne: stačí jeden stupeň lásky, aby v duši byl tento Boží život (srov. DPB 11,11n.).

Pro tohoto karmelitánského mystika neexistuje na duchovním křesťanském putování jediný moment nebo jediná etapa očištění či noci, nýbrž celá řada, která se může shrnout do čtyř. Tak má za to, že je třeba mluvit o aktivní noci či aktivním očišťování smyslů, a o aktivní noci nebo aktivním očišťování ducha. A také, že existuje pasivní očišťování či noc smyslů, a jiné pasivní očišťování nebo noc, totiž ducha.

Na druhou stranu, tyto noci se neuskutečňují rozděleny do stupínků nebo odděleně, že jedna začíná, když jiná skončila. Spíše je třeba říci, že se často dějí takřka ve spojené a simultánní podobě, avšak aniž by se zapomínalo, že očišťování ducha, a to jak aktivní, tak pasivní, předpokládají už do jisté míry uvedení a pokročení v procesu očištění smyslů, a to jak aktivního, tak pasivního.

Očistné noci: lidské nasazení a božská pedagogie

Tomu, co se nazývá aktivní nocí nebo aktivním očišťováním, odpovídá zhruba všechno, co dělá člověk dobrovolně, aby žil ve shodě s Boží vůlí (srov. 1V 11,2n.; 2V 5,3n.). Úkol, který tak docela nikdy není možné naplnit, dokud jsme na tomto světě. Naproti tomu pasivnímu očišťování odpovídá spíš onen nezbytný proces očišťování, kterým ve své láskyplné pedagogii nechává danou osobu projít Bůh a do něhož nelze na začátku vstoupit vlastním úsilím nebo vůlí; nejvýše může být člověk povzbuzen tím, že vidí plody, které z něho plynou, a tak jím touží projít a o to prosí Boha.⁷

V každém případě lze říci, že alespoň podle popisů, které nám skýtá Jan od Kříže, zmíněná pasivní očišťování, a to jak smyslů, tak ducha, obvykle člověka překvapí; mimo jiné proto, že se daná osoba často cítí poměrně jistá sebou co do lidského, a jistá rovněž svou ctností a svou blízkostí Bohu co do duchovního (srov. 1N 8,3-5; 14; 2N 2-5; 7,4-7).

Smysly a duch je naproti tomu antropologickým tříděním, které slouží Janovi od Kříže, aby poukázal na nezbytnost celkového očištění člověka, nebo, chceme-li, aby poukázal na to, že celé lidské bytí, jak to nejvíc vnější, tak to nejduchovnější, nejniternější a nejvíc náboženské, musí projít procesem noci očišťování, která umožní, aby člověk překonal aktuální stav, poznačený rozkladnými tendencemi a hříchem; a aby se od nejhlubších kořenů přetvořil celý člověk, a stal se tak novým stvořením v Kristu podle Božího plánu od počátků, kdy člověka stvořil, aby žil ve společenství s Ním.⁸

Antropologicky je naproti tomu možno říci, že Jan od Kříže má jednotnou vizi noci, jako má jednotnou vizi člověka a Božího plánu s ním. Dochází až k tvrzení, že nemůže dojít k opravdovému pasivnímu očištění smyslů, dokud člověk nevstoupí a neprochází pasivním očišťováním ducha, neboť pouze toto očišťování opravdu čistí člověka: očišťování z nejhlubších kořenů od všeho toho, co neodpovídá Božímu záměru s ním (srov. 2N 2-3).

Naproti tomu vědomí bohaté a složité skutečnosti lidské osoby, zvažované o sobě samé, působí, že náš mystik překonává pokušení duchovního zjednodušování. Proto se nám například snaží dát pochopit úlohu, jakou zde hraje lidská smyslovost. I Bůh si jí příležitostně posluhuje, jako například v prvních etapách duchovního putování, když se dává silně pocítit ve smyslové podobě, aby nám pomohl rozejít se s chováním přehnaně závislým na smyslech, jak vnějších, tak vnitřních, které jsou vnímány jako nejvyšší kritérium toho, co je pro nás dobré a co špatné. Zdůrazňuje však také nezbytnost překonat zmíněnou smyslovější etapu, neboť jde poměrně často o přehnaně smyslové nebo kritérii smyslovosti vedené chování, které nám znemožňuje skutečně evangelijní, vírou vedené chování, především následování ukřižovaného Krista. Odtud plyne důležitost toho, aby člověk prošel pasivní nocí smyslu a mohl tak skutečně odpovídajícím způsobem přijmout Boží život v něm (srov. 1V 1-15; 2V 7; 2N 1-8).

Ve skutečnosti celý lidský život má mnoho z noci očišťování, jak aktivní, tak pasivní, jak smyslů nebo smyslovosti, tak ducha, třebaže je to prožíváno na rozdílných úrovních intenzity podle situací a okolností. Z hlediska pasivity jistě nechybějí příležitosti, ve kterých nás Jan od Kříže někdy učí, abychom objevovali láskyplnou Boží pedagogii. Avšak když odkazuje na pasivní očišťování jako etapy duchovního života, jasně tvrdí, že když se Bůh rozhodne nechat nějakou duši projít tímto duchovním stavem, je tomu tak proto, že v ní vidí kapacitu postoupit kupředu, a v takovém případě se zmíněná noc neomezuje na chvíle nebo několik dnů, nýbrž obvykle trvá déle, i roky. A mezi jednou a druhou nocí nebo mezi jednou a druhou etapou noci mohou také uplynout léta.

Naproti tomu, když odkazuje na pasivní noc ducha, jasně tvrdí, že se jí neprochází najednou a napořád, nýbrž že se v ní střídají etapy temnoty s jinými, plnými světla, přičemž v jednom i druhém případě mohou uběhnout dlouhá období (srov. 1N 14,5n.; 2N 1,1n.; 7,4-7).

Závěrem tohoto bodu musíme říci, že temná noc, o které nám mluví Jan od Kříže, je, antropologicky i teologicky vyjádřeno, něco vážného. Nespočívá pouze v úsilí být víceméně dobrými nebo patřit mezi osoby umrtvené „ve věcech světa“, které možná tím víc lpí na vlastním já nebo na „věcech Božích“. Jde, antropologicky i teologicky vyjádřeno, o něco mnohem hlubšího. Cesta sanjuanistické noci nutně prochází procesem úplného obnažení a smrti s Kristem, až do té míry, že se člověk cítí Otcem opuštěn, aby bylo možné dospět k prožívání nového Božího života. Z toho, že nikdo není schopen dobře a úplně umřít sám sobě, plyne význam pasivních nocí. Zejména pasivní noci ducha, ve které Bůh působí především tak, že léčí a uzdravuje, ovšem daná osoba, ve které se to děje, to cítí spíše tak, jako by se z Boha stal její nepřítel. Je to zkušenost, která je zde popisována jako projití očistcem, ba je dokonce pociťována jako peklo; jako „hrob temné smrti“, jímž je třeba projít, aby člověk dospěl ke vzkříšení, v něž se doufá, k novému životu. Je to zkušenost, ve které se může zdát, že se všechna Boží dobra, včetně teologálních ctností, ztratila, zkušenost, ve které však bezpochyby ony všechny, především láska, jsou živější než kdykoli jindy (srov. 1V 1,4n.; 2V 7; 2N 6-10.21).

Temná noc, teologální život a teologální ctnosti

„Opuštěnost je pilníkem a pro velké světlo je zapotřebí snášet temnoty“ (K1). Tak psal Jan od Kříže v roce 1581 z Andaluzie, několik let po své zkušenosti toledského vězení.⁹

Pro našeho mystika není temná noc, především v tom, co on považuje nejvíc za temnou noc, tj. etapy a období pasivního očišťování smyslů a ducha, nikdy cílem, nýbrž spíše krokem nebo přechodem k většímu světlu.

Je však ještě něčím víc. Můžeme říci, že jakýmsi způsobem to, co nazývá temnou nocí, je opět velkou zkušeností světla: světla Božího, které očišťuje. To nám říká například následující text věnovaný pasivní noci smyslů:

„A tak je vhodné upozornit na jiný vynikající zisk, který je v této noci a vyprahlosti smyslové žádosti (…) a to: (že) v této temné noci žádosti – aby se uskutečnilo, co říká prorok (Iz 58,10), čili: Zazáří tvé světlo v temnotách – osvítí Bůh duši nejen tím, že jí dá poznání o její nízkosti a ubohosti, jak jsme řekli, nýbrž také o velikosti a skvělosti Boží“ (1N 12,4).

Jan od Kříže vidí celou lidskou existenci z hlediska lásky Boha, který tvoří člověka pro lásku, vykupuje ho láskou¹⁰ a jako láskyplná matka jej občerstvuje a živí svou láskou (srov. 1N 1,2). Láskou jej však také má v úmyslu doprovázet všemi jednotlivými etapami jeho růstu a podporovat v něm nezbytné kroky, třebaže v mnoha z těchto chvil se člověku spíše zdá, že ho Bůh nemiluje nebo se mu změnil v protivníka, jak se někdy stává i v lidské zkušenosti dítěte s vlastní matkou nebo otcem.¹¹

Bůh, který je zároveň láskou i světlem, dělá svůj díl, aby se tato láska a toto světlo uchytily v člověku. Proto zároveň předpokládá pro člověka – od začátku až do konce tvora plného nedokonalostí a omezení – projití celou řadou situací a etap temnoty nebo očistné kontemplace, způsobených zmíněnou přemírou láskyplného světla, jímž je Bůh, jak říká náš mystik. Je to takzvaná temná noc, oblíbený symbol Jana od Kříže k vyjádření tohoto zatemňujícího, a tím také očišťujícího osvícení, které člověk v těchto okolnostech cítí ve svém nejhlubším bytí, jak již bylo uvedeno výše.

„Avšak podívejme se nyní – říká Jan od Kříže – jaká je příčina, proč – když je toto světlo kontemplace vůči duši tak mírné a přátelské, takže (ta) již nemá po čem toužit, vždyť, jak bylo výše řečeno, jde o totéž (světlo), jímž se má duše sjednotit a nalézt v něm všechna dobra ve stavu dokonalosti, po kterém touží, – jí způsobuje svým vpádem v těchto počátcích tak těžké a bolestivé účinky, jak jsme zde řekli. Na tuto pochybnost se snadno odpoví tím, co jsme již částečně řekli: že příčinou je to, že ze strany kontemplace a božského vlití není nic, co by samo (o sobě) mohlo působit bolest, naopak, (působí) mnoho příjemnosti a rozkoše, jak bude dále řečeno, nýbrž že příčinou je slabost a nedokonalost, jakou má v té době duše, a dispozice, jež v sobě má, a překážky k jejich přijetí; takže, když do nich vpadne zmíněné božské světlo, duši nezbývá než trpět již zmíněným způsobem“ (2N 9,10n.).

Člověk tedy nemůže projít a prožít pozitivním způsobem tyto okamžiky a etapy zrání v životě Božím, leč pouze nakolik se opírá o teologální ctnosti, které pro našeho mystika shrnují to podstatné v křesťanském životě.

Tak nám to vyjadřuje nádherná jedenadvacátá kapitola druhé knihy Noci, takřka na závěr popisu pasivní noci ducha. Vysvětluje v něm, jak a v jaké míře každá z těchto tří ctností (víra, naděje a láska) je nezbytná a nepostradatelná k tomu, aby se člověk mohl opravdu znovuzrodit k novému životu podle Boha, což je plodem projití, spolu s Kristem, smrtí všemu, co je starý člověk v každém z nás (srov. 2N 4; 6-7; 13,11; 21,22). A takto shrnuje své myšlení v této věci v závěru zmíněné kapitoly:

„Protože tyto ctnosti (víra, naděje a láska) mají za úkol oddělit duši ode všeho, co je menší než Bůh, a mají ji následně spojit s Bohem. A tak bez opravdového kráčení v oděvu těchto tří ctností je nemožné dospět k dokonalosti sjednocení s Bohem skrze lásku. Proto, aby duše dosáhla toho, oč usilovala, což je toto láskyplné a lahodné sjednocení s jejím Milovaným, byl velmi nezbytný a vhodný tento oděv a toto přestrojení, které si zde na sebe duše vzala. A také to, že se trefila do oděvu a vytrvala v něm až po dosažení vytouženého nároku a cíle, jakým je sjednocení lásky, bylo velkým štěstím“ (2N 21,11n.).

Ovšem o nezbytnosti této cesty teologálních ctností se k nám hovořilo již od počátku druhé knihy Temné noci, když se nám například praví:

„V chudobě, bezmocnosti a opuštěnosti od všech vjemů mé duše, to je v temnotě mého rozumu a v tísni mé vůle, ve sklíčenosti a úzkosti co do paměti ponechána v temnotách v čisté víře, která je temnou nocí pro zmíněné přirozené mohutnosti, (kdy) pouze vůle je dotčena bolestí a sklíčenostmi a touhami lásky Boží, vyšla jsem ze sebe samé, to je z mého nízkého způsobu chápání a z mého slabého druhu milování a z mého ubohého a nedostatečného způsobu okoušení Boha, aniž by mě rušily smyslovost či ďábel“ (2N 4,1).

V podstatě všechno, co se nám popisuje v knize nebo knihách Temné noci, je jednou velkou zkušeností víry, naděje, a především lásky. Ctnosti jsou zároveň Božím darem a zároveň osobní a pozitivní životní volbou, nebo lépe: pozitivní volbou života, protože je darem Božím. A pokud člověku z jedné strany pomáhají, aby se očišťoval od všeho, co není Bůh, z druhé strany je naše prožívání teologálních ctností zároveň očišťováno působením a zkušeností Boha-lásky, pociťovaného v této noci jako světlo a temnota: jako noc očišťující člověka v jeho celkovém bytí a v jeho vztahu s Bohem.

Jednota a rozlišení mezi třemi teologálními ctnostmi

U konkrétního člověka existuje těsný vzájemný vztah mezi třemi teologálními ctnostmi. A takto, těsně vzájemně propojeny, vystupují v celé druhé knize Temné noci. Zároveň však každá z nich přináší specifický odstín.

Předně můžeme říci, že projití takzvanou temnou nocí je bezpochyby od počátku záležitostí víry, jak v noci smyslů, tak v noci ducha, ve které poté, co se v jistém okamžiku ze zkušenosti pozná Boží láska, aniž by se vědělo, jak a proč, přechází se k tomu, že má člověk dojem, jako by Boha navždy ztratil, i kdyby se sebevíc snažil vrátit předcházející situaci. A nejen to: zdá se, jako by se Bůh sám změnil člověku v protivníka a odmrštil ho navždy daleko od sebe (srov. 1N 7,5; 8-10; 2N 2.5n.).

Zároveň to všechno předpokládá očišťování paměti, neboť duše se v podstatě cítí, jako by ztratila všechnu naději na znovunabytí minulé duchovní prosperity. Tyto etapy očišťování je možné pozitivně žít pouze do té míry, do jaké se s obnoveným úsilím a s vědomím vlastní reality vkládá naděje pouze do lásky Boží, kterou člověk poznal a zakusil tak citelně a zblízka v minulých dobách. Jan od Kříže na toto téma říká:

„Této duši se vše stává těsným, nevejde se do sebe, nevejde se do nebe ani na zem, a naplňuje se bolestmi až do temnot, jak (…) říká Job; řečeno duchovně a k našemu tématu (to znamená) čekat a trpět bez útěchy jisté naděje na nějaké světlo a duchovní dobro, jak zde takto trpí duše. Tím je úzkost a bolest této duše v tomto roznícení větší, neboť je znásobena ze dvou stran: z jedné strany duchovními temnotami, v nichž se vidí, které ji svými pochybnostmi a obavami skličují; a z druhé strany láskou Boží, která ji rozněcuje a podněcuje a svým zraněním ji láskyplně a podivuhodně děsí. Tyto dva způsoby utrpení vystihuje v podobném období velmi dobře Izaiáš (26,9), když říká: Má duše po tobě toužila v noci, to je: v ubohosti; a to je způsob utrpení ze strany této temné noci. Avšak svým duchem, říká, budu pro tebe ve svých útrobách bdít; a to je druhý způsob utrpení v touze a dychtivosti ze strany lásky v útrobách ducha, jimiž jsou duchovní náklonnosti“ (2N 11,6n.).

V tomto textu jsme mohli nalézt nejen vzájemný vztah mezi vírou a nadějí, ale rovněž mezi nimi oběma a láskou.

Na samém počátku Temné noci se nám říká, že toto je cesta následování Krista, která předpokládá, že jej budeme následovat i v opravdové smrti tím, že budeme žít život opravdové lásky. A to je možné pouze do té míry, nakolik jsme zamilováni do Snoubence Krista.

„Duše v této první písni vypráví o způsobu a počínání, které měla, když vycházela co do náklonnosti ze sebe a ze všech věcí a když umírala opravdovým umrtvováním všem věcem a sobě samé, aby dospěla k prožívání sladkého a příjemného života s Bohem. A říká, že toto vyjití ze sebe a ze všech věcí bylo temnou nocí, kterou zde míní očistnou kontemplaci, jak se dále řekne, jež pasivně působí v duši zmíněné popření sebe samé a všech věcí. A toto vyjití, jak zde ona říká, jež mohla uskutečnit silou a vroucností, kterou jí k tomu dala láska jejího Snoubence ve zmíněné temné kontemplaci“ (1N prohlášení,1-2).

Bez této dispozice je zkušenost nového života v Bohu a s Bohem nemožná, nebo, jak řekne světec na různých místech, je možná pouze do té míry, do jaké se udržuje a prožívá zmíněná láska.

Zároveň, jak už bylo řečeno výše, tato láska je především darem Boha, který se člověku ve své lásce k němu ukazuje nejprve spíš jako láska smyslová a později, kdoví, možná spíš ve zkušenosti absence a očišťující temnoty. Ale je to kupodivu právě z této temnoty, z níž se rodí a raší v člověku opravdová láska k Bohu, která se pociťuje skutečně jako zdarma daná, jako skutečný dar. Tak říká Jan od Kříže například v první knize Temné noci:

„Toto roznícení lásky se v počátcích obvykle necítí, protože k němu (ještě) nedošlo nebo nezačalo pro nečistotu přirozenosti, nebo (se nerozvinulo) protože mu duše nedala pokojný prostor, jelikož si nerozumí, jak jsme řekli; přesto se někdy i bez toho a onoho začíná vzápětí pociťovat určitá dychtivost po Bohu; čím víc (totiž) duše postupuje, tím víc (se) vidí s náklonností a roznícená v lásce Boží, aniž by věděla či rozuměla tomu, jak a odkud se jí rodí tak jemná láska a náklonnost, a vidí jen, jak v ní (někdy) tak roste tento plamen a roznícení, že s touhami lásky dychtí po Bohu (…). A protože roznícení v lásce někdy v duchu velmi roste, touhy po Bohu jsou v duši tak velké, že se jí zdá, že jí v této žízni chřadnou kosti a uvadá přirozenost a živostí žízně lásky se kazí její teplo a síla, protože duše cítí, že tato žízeň lásky je (velmi) živá. (…) Avšak je třeba poznamenat, že prudkost této žízně není stálá, leč (jen) někdy, třebaže obvykle se (alespoň) nějaká žízeň pociťuje. Avšak je třeba zde upozornit, že, jelikož jsem začal mluvit o tom, že v počátcích se obvykle necítí tato láska, leč vyprahlost a prázdnota, o nichž mluvíme; a tehdy, namísto této lásky, která se později roznítí, to, co s sebou nosí duše uprostřed oněch vyprahlostí a prázdnot mohutností, je obvyklá péče a starost o Boha, s bolestí a obavou, že mu neslouží“ (1N 11,1n.).

To, co se pociťuje již v první části pasivní noci, tj. v noci smyslů, bude pociťováno mnohem silněji ve druhé noci, ducha. Ovšem i její plody sebepoznání a poznání Boží moudrosti a plody lásky a věrnosti v lásce budou tím také větší. To Jan vysvětluje především v komentáři k veršům „ve tmě a bezpečná po skrytém žebříku“¹² a shrnuje to takto:

„Toto je ten skrytý žebřík, o kterém zde mluví duše, třebaže na těchto horních stupních již pro duši není příliš skrytý, neboť se jí velmi odhaluje láska velkými účinky, které v ní působí. Avšak na tomto posledním stupni jasného vidění, což je poslední stupeň žebříku, kde spočívá Bůh, jak jsme již řekli, již není pro duši nic zahaleného na základě úplné spodoby; proto náš Spasitel (Jan 16,23) říká: Onoho dne se mě nebudete na nic ptát atd. Ale do tohoto dne dosud, byť by se duše vznesla sebevýš, jí to zůstává poněkud skryto, a to tolik, kolik jí chybí, aby se úplně spodobila s božskou bytností. Tímto způsobem, touto mystickou teologií a skrytou láskou, vychází duše ze všech věcí a ze sebe a vystupuje k Bohu. Protože je spodobena s ohněm, který stále stoupá vzhůru v touze dostat se do středu své oblasti“ (2N 20,6).

„Vy jste světlo světa“ (Mt 5,14)

Tento výklad o „temné noci a teologálním životě“ u svatého Jana od Kříže by nebyl úplný, kdybychom alespoň krátce nezmínili jeden důležitý aspekt aktuálnosti světce.

Když má náš mystik pojednávat o těchto tématech, má před sebou především konkrétní cestu individuálně reflektovaných osob. Avšak poslední dobou, v několika posledních desetiletích, se začíná mluvit o možnosti a vhodnosti aplikace (do jisté míry) celé této sanjuanistické nauky na putování, které dnes prožívá církev a společnost a které se prožívá na mnoha místech, mimo jiné i v Evropě. Byť to bezpochyby není poprvé, a předpokládám, že ani naposled, kdy se zmiňované situace jisté temnoty prožívají kolektivně nebo ve společenských a církevních skupinách a kolektivech.

Papež Jan Pavel II. to sám konstatoval přinejmenším při dvou příležitostech. Jednou při svém proslovu roku 1982 v Segovii. A podruhé v roce 1990 ve svém apoštolském listu Učitel víry, který byl sepsán při příležitosti čtyřstého výročí smrti Jana od Kříže.

V Segovii mimo jiné řekl:

„Moderní člověk, navzdory svým výdobytkům, naráží ve své osobní i kolektivní zkušenosti také na propast opuštěnosti, pokušení nihilismu, absurditu tolikerého fyzického, mravního a duchovního utrpení. Temná noc, zkouška, která nás přivádí k tomu, abychom se dotkli tajemství zla, a vyžaduje otevřenost víry, nabývá někdy epochálních rozměrů a kolektivních proporcí. Také křesťan a samotná církev se mohou cítit identifikování s Kristem svatého Jana od Kříže, na vrcholu jeho bolesti a opuštěnosti. Všechna tato utrpení byla Kristem přijata v jeho výkřiku bolesti a v jeho důvěryplném odevzdání se Otci. Ve víře, naději a lásce se noc mění v den, utrpení v radost, smrt v život. Jan od Kříže nás svou vlastní zkušeností vybízí k důvěře, abychom se nechali očistit Bohem; v nadějeplné a láskyplné víře začíná noc poznávat ‚východ úsvitu‘; stává se světlou jako velikonoční noc – O vere beata nox! Ó, noci milejší nad svítání! – a zvěstuje vzkříšení a vítězství, příchod Snoubence, který se sebou pojí a přetváří křesťana: ‚Milovanou v Milovaného přetvořila.‘ Kéž by temné noci, které hrozí individuálním i kolektivním vědomím naší doby, byly prožívány v čiré víře; v naději ‚která dostává tolik, kolik doufá‘; v planoucí lásce moci Ducha, aby se proměnily ve světlé dny našeho bolestného lidstva, ve vítězství Vzkříšeného, který osvobozuje mocí svého kříže!“¹³

V tomto smyslu nedávno zesnulá zakladatelka hnutí Fokoláre, Chiara Lubichová, mluvila při jisté příležitosti o nezbytnosti podporovat kulturu vzkříšení se vzkříšeným Kristem, novým člověkem. Něco, co by se mělo bezpochyby stát kulturou ztotožnění se s Ukřižovaným a Opuštěným Kristem, objeveným a milovaným v ranách trpícího lidstva. A v tomto světle ráda nabízela větu, kterou vkládá liturgie do úst svatého Vavřince v den jeho svátku: „V mé noci není temnoty, nýbrž všechny věci září světlem.“¹⁴

Není pochyb, že působit, aby toto Boží světlo bylo přítomno uprostřed temnoty noci nebo nocí našeho světa, je možné pouze tehdy, když budou existovat osoby, které se zároveň nechají osvítit Kristem a velikonočním tajemstvím jeho smrti a vzkříšení. Takto má noc ve svém nejpozitivnějším významu, dokonce i tehdy, když je chápána pouze v osobním smyslu, vždy kolektivní dopad, třebaže obě noci mají ne vždy souhlasné charakteristiky.

Všichni si pamatujeme, jak nás překvapila média zprávou o tom, že matka Tereza z Kalkaty prožila dlouhá léta ve vnitřní temné noci. A přitom byla vždy svým houževnatým nasazením pro nejpotřebnější bližní uprostřed temnot našeho světa a společnosti, které usilovaly budovat sebe samé zády k Bohu, výmluvným svědkem Boží lásky, jak to uznal Benedikt XVI. ve své encyklice Deus caritas est.¹⁵