Tajemství a rozum

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2010/2 (Dialog)

Odpověď Ctiradu V. Pospíšilovi a Stanislavu Sousedíkovi

I.

Profesor Pospíšil učinil v minulém čísle TT¹ průlomový krok: pokusil se o bezprostřední uplatnění trinitologického hlediska na filosofický text.² Explicite přitom uznal samostatnou schopnost filosofie vést s teologií kompetentní dialog i v oblastech, které by pro ni podle některých teologů a filosofů – těch, kteří bytostný vztah „přirozeného“ lidského rozumu k Božímu tajemství spíš více či méně popírají – měly být tabu.

Filosofie – disciplína, pro niž ex definitione nesmí být žádná otázka „zakázaná“ – může takovýto dialogický krok ze strany teologie jedině vítat. Vždyť jádrem její dynamické identity je zájem o celek a o jeho nejhlubší principy, a jestliže v některých svých představitelích³ formuluje jako nejhlubší princip všeho, co je (včetně jí samé), princip dialogu, pak je mimo jiné právě to svědectvím jejího živého vztahu k tématu, jímž je nejhlouběji utvářena i teologie. Ta, ať už se ve svých jednotlivých oborech zabývá jakoukoli oblastí Božího tvoření a sebezjevování, nakonec rovněž dospívá těmito nejrůznějšími dílčími způsoby v podstatě k téže (vyslovené i nevyslovené) reflexi: že tím nejzazším, co z tajemství Boha můžeme poznat, a v zájmu své spásy i spoluuskutečňovat, je princip trinitárního dialogu. Poznávání a spoluuskutečňování nekonečně produktivní potenciality tohoto principu (jejíž plné rozvinutí vyžaduje nic menšího než právě křesťansky myšlenou věčnost) vrcholí pro teologa i pro filosofa otevřením lidského rozumu (a zároveň celého lidského bytí) vůči tajemství veškeré dialogické komunikace trojjediného Boha – ať už je zaměřena „ven“ (ke světu, k člověku) nebo „dovnitř“ (k rozvinutí jeho vlastního perichoretického⁴ života).

Dialog mezi teologií a filosofií je proto uskutečnitelný i v této nejzazší, trinitologické oblasti – zásadně však jen díky tomu, že Bůh vede svůj iniciativní dialog jak s teology, tak i s filosofy. Jen na jeho zprostředkujícím základě může také mezi teologií a filosofií přeskočit cenná jiskra vzájemné verifikace poznání dosaženého z různých metodologických východisek, ale přesto zásadně koincidujícího.

Souhrnně řečeno: Co tedy je pro mne nejdůležitějším poznatkem, který vyplývá z Pospíšilova průlomového dialogu s filosofickým textem? Jednou větou vyjádřeno: Říká-li dialogická filosofie, že neexistuje hlubší metafyzický koncept skutečnosti, než je koncept dialogu, pak říká v podstatě totéž co křesťanská teologie: že tvůrcem dialogického paradigmatu není nic a nikdo menší než Bůh.

Odvažuji se předpokládat, že prof. Pospíšil by s touto formulací minimálního společného východiska trinitologie a dialogické filosofie souhlasil – s jednou výhradou: Vyjádřil se totiž – v podstatě pravdivě –, že „naše autorka klade poněkud větší důraz na Boží jednotu než trojičnost“.⁵ Sice vzápětí uznává tento důraz jako „legitimní“, přesto však jej v určitém smyslu považuje za málo dialogický. Očekává proto ode mne přinejmenším nějaké vysvětlení.

Jak to tedy myslím? Především ne jako v pravém slova smyslu důraz, nýbrž spíš jako projev určité zdrženlivosti (a tím i opatrného čekání na eventuální větší vhled či Oslovení, kterým by se mi „věc“ mohla lépe vyjasnit). Zatím si kladu tyto otázky:

Za prvé: Jaký přesný stupeň (nikoli ve smyslu věcné exaktnosti, ale spíš empatické jemnosti) by mělo mít naše pojmové oddělování Otce, Syna a Ducha Svatého, jestliže tito tři jsou ve svém perichoretickém vztahování natolik vzájemně prostupní, že obracíme-li se (v dialogu, v modlitbě) k jednomu z nich, nemůžeme se neobracet zároveň i k ostatním dvěma? (Skoro bych provokativně řekla: Snažíme-li se v naší komunikaci některého z nich si jakoby „zafixovat zvlášť“, nemodlíme se tím způsobem spíš k nějakému svému nehybnému, pasivně dostupnému obrazu Boha než k živému Bohu, který vždy zároveň komunikuje beze zbytku a transparentně i sám se sebou?)

Za druhé: Jestliže vskutku – slovy jednoho osobního příběhu – „On se dívá na mne a já se dívám na Něho“, bylo by pak správné vyhýbat se dohlédnutí až do té nejhlubší milující propasti jeho pohledu, z níž „Otec“, „Syn“ a „Duch Svatý“ vystupují jako nám ještě snad trochu srozumitelné vyjádření Božího tajemství, o kterém jinak nevíme (a jako lidé ani nemůžeme vědět) nic, ale přesto bychom neměli na kontakt s ním rezignovat? Není ten sjednocující či nediferencující výraz „Bůh“ (mimo jiné) důležitým a nezastupitelným výrazem našeho dialogického respektu k Božímu tajemství v jeho lidsky jinak nevyjádřitelné plnosti a absolutnosti?

Za třetí: Je správné, že filosofie (která je o několik století starší než křesťanská teologie) v zásadě přihlíží i k ne-trinitárně či před-trinitárně koncipovaným vztahům lidstva k Bohu? Měla by skutečně – na rozdíl od křesťanské teologie – svým obecně myšleným slovem (či oslovením) „Bůh“ udržovat živé povědomí o vývojové kontinuitě i vzájemné synchronní neoddělitelnosti všech (velmi různých) vztahů mezi člověkem a Bohem či Bohem a člověkem?

Vezmu-li vážně tyto otázky, nezdá se mi jednoznačně jasné, že by filosofický výraz „Bůh“ – který opravdu zatím preferuji – byl méně dialogicky nosný či otevřený než například teologický výraz „Trojjediný“. Ale nevím; nechť to z druhé strany posoudí teologové – zejména právě ten u nás v současné době k tomu nejpovolanější: Ctirad Václav Pospíšil.

II.

Profesor Sousedík stejnou knížku⁶ recenzoval v revui Salve.⁷ I jeho výzvy k dialogu si velmi vážím, protože vychází z opakovaně vyjadřované a velmi rozumné touhy tohoto filosofa po znovudosažení určité základní oborové celistvosti či vnitřní komunikativní jednoty dnešního filosofického poznání, a to na základě obnovení ne-autonomistického přístupu ke skutečnosti. Tato orientace pozitivně souzní právě také s konstitutivním směřováním filosofie dialogu, i když ta se pohybuje v jiných koncepčních horizontech než profesorem Sousedíkem zkoumaná a pěstovaná tradiční aristotelsko-tomášovsko-tomistická metafyzika a lingvisticko-logická „metafyzika“ analytické filosofie. Přes své zakotvení v těchto dvou filosofických přístupech je profesor Sousedík schopen iniciativního dialogu s přístupy jinými⁸ – což svědčí o tom, že své výše zmíněné tíhnutí k překonávání vnitřních bariér našeho společného oboru myslí vážně. Tato jeho odvaha je ovšem riskantní, protože může – a někdy musí, jak bude patrno níže – vyvolat více či méně oprávněnou kritiku: není totiž v lidských silách, aby si filosofičtí „sourozenci“, kteří spolu už desítky či stovky let nekomunikují, hned napoprvé porozuměli. Proto vidím jako hlavní úkol své odpovědi pokusit se o odstranění alespoň dvou nedorozumění, korespondujících s dvěma obecnými, i profesorem Sousedíkem opakovaně proklamovanými pravidly správného filosofického myšlení: objektivitou a racionálností.

S prvním pravidlem souvisí otázka prof. Sousedíkem uplatňovaných hermeneutických zásad – konkrétně na příkladu interpretace Kantovy etiky. K spravedlivému posouzení elementární přijatelnosti Sousedíkova výkladu – ve smyslu jeho pravdivosti či objektivity – je třeba nechat promluvit oba filosofy v originále.

Stanislav Sousedík:

„Kantova etika kategorického imperativu je založena na myšlence, že ‚dospělý‘ člověk epochy osvícenství je morálně autonomní, tj. nemůže již být podroben nějakému z vnějšku mu uloženému mravnímu zákonu, nýbrž je povinen poslouchat jen toho mravního zákona, který si sám ukládá.“⁹

Immanuel Kant:

„Tímto způsobem vede morální zákon přes pojem nejvyššího dobra jakožto objekt a konečný účel čistého praktického rozumu k náboženství, tj. k poznání všech povinností jakožto Božích příkazů, nikoliv jako sankcí, tj. libovolných, pro sebe náhodných nařízení nějaké cizí vůle, nýbrž jako podstatných zákonů každé svobodné vůle samé pro sebe, které ale musejí být přesto považovány za příkazy nejvyšší bytosti, protože jen od morálně dokonalé (svaté a dobrotivé), zároveň však všemohoucí vůle můžeme očekávat nejvyšší dobro, které nám morální zákon ukládá za povinnost učinit předmětem svého snažení a v jehož dosažení můžeme tedy doufat díky shodě s touto vůlí. (…) Morální zákon přikazuje, abych učinil nejvyšší možné dobro na světě posledním předmětem veškerého svého chování. Nemohu však doufat, že toho docílím jinak než sladěním své vůle s vůlí svatého a dobrotivého původce světa.“¹⁰

Tento Kantův postoj, který objektivně kvalifikuje jeho filosofickou etiku jako významně podnětnou i pro křesťanský morální život a jeho reflexi, profesor Sousedík z neznámých důvodů nerespektuje, proto jeho výklad Kantovy koncepce vyznívá v jiném smyslu než tato koncepce sama.

S pravidlem jasné racionality filosofického myšlení pak souvisí otázka Sousedíkova faktického pojetí metafyziky i samotné filosofie, teologie a vůbec abstraktního myšlení. Je totiž nejasné, proč profesor Sousedík například konstatuje,¹¹ že v recenzované knize je poznání chápáno „ve šlépějích velkých křesťanských myslitelů“ jako „dialog s poznávanou skutečností“, ale vzápětí hovoří naopak o údajných autorčiných „pochybovačných vyjádřeních o významu metafyzického myšlení“, aniž přitom jediné takové vyjádření cituje nebo může citovat, neboť (za prvé) slovo „metafyzika“ se v daném textu vůbec nevyskytuje a (za druhé) sám daný text, jak to na půdě filosofie dialogu ani není jinak možné, je koncipován metafyzicky. Vynořuje se tedy otázka, jak vlastně profesor Sousedík metafyziku chápe. Ovšem zároveň: jak chápe i samu filosofii a teologii; protože čtu-li dále, že „popírat hodnotu abstraktního filosofického a teologického myšlení vůbec“ je „krajnost“, do které „upadá i autorka“, nemohu se zbavit dojmu již naprosté záhadnosti. Jak k tomu recenzent dospěl? Svá tvrzení ničím nedokládá. Co tedy vlastně chápe pod pojmy „filosofie“ a „teologie“? Dokonce i kdybychom zredukovali rozsah této výtky na eventuálně zdůrazněný pojem „abstraktní“, ani pak není srozumitelná, neboť pasáž, o které profesor Sousedík mluví, je principiálně vystavěna právě na abstraktních pojmech, jako je „alterita“, „univerzalita“, „identita“ (a v druhé řadě pak „nejvyšší idea“, „spontaneita“, „receptivita“ apod.). Jak tedy vlastně – na rozdíl od celé filosofické a vědecké tradice – chápe profesor Sousedík „abstraktnost“?

Na pozadí těchto významných nedorozumění jsou dílčí vstřícně přitakávající poznámky profesora Sousedíka právě jen výrazem spíše upřímné osobní ochoty k dialogu než filosofickým přínosem. Ale tato ochota je přesto důležitá: jen na jejím základě může mít smysl vznést výše uvedené věcné otázky.

III.

Loni na stránkách TT probíhající rozhovor Stanislava Sousedíka a Ctirada V. Pospíšila¹² poskytuje příležitost k obecnějšímu filosofickému zamyšlení. Inspiruje například k základnímu srovnání dvou možných typů metafyzického myšlení, které jsou u nás reprezentovány právě myšlením profesora Sousedíka a profesora Pospíšila.

Na úvod je třeba obecně konstatovat, že ať už je metafyzika rozvíjena z jakýchkoli teoretických předpokladů a jakýmikoli metodologickými prostředky (a že se jich v dvou a půl tisíciletých dějinách metafyziky vystřídalo opravdu hodně!), sjednocujícím specifickým záměrem všech různých metafyzik je poznávací kontakt lidského rozumu s nejzákladnějšími či nejzazšími skutečnostmi, které mu – někdy opravdu na hranicích jeho možností – mohou být dostupné. Filosofické názory na tento „dosah“ metafyziky se pochopitelně liší, přirozeně v závislosti na tom či onom vymezení poznávacích schopností našeho rozumu. Hledání správně strukturovaného poměru mezi jeho „naivní“ otevřeností a „skeptickou“ sebekritikou je přitom částečně ovlivněno i mimofilosoficky – situovaností (biografickou, společenskou, kulturní atd.) toho či onoho filosofického rozumu. Právě díky těmto vlivům může být metafyzický vzmach lidského myšlení v celých směrech či historických obdobích filosofování třeba i zcela popřen nebo může skromně končit zájmem o podstaty empiricky se vyskytujících jsoucen či vágního „bytí“, nebo – a v tom je cenné specifikum právě křesťanského a židovského myšlení – se nemusí spokojit s ničím menším než s pohledem obráceným k Bohu.

Srovnáme-li na tomto obecném pozadí metafyzické myšlení profesora Sousedíka a profesora Pospíšila, mohou dobře vyniknout jejich hlavní „teze“.

Stanislav Sousedík:

„Skláním se v úctě před tajemstvími naší víry, ale jsem přesvědčen, že dříve než narazíme na jejich hradbu, musíme všichni usilovat o co největší možnou míru jasnosti a racionálnosti. Logika, formální i filosofická, je tu užitečným nástrojem. Hranice mezi tajemstvími víry a oblastí rozumem jasně postižitelného je ostrá.“¹³

Ctirad V. Pospíšil:

„V první řadě je třeba upozornit na nesmírnou komplexnost problematiky, či spíše tajemství času, dějin a věčnosti. Podle mého skromného soudu stojíme před mnohočetnou paradoxností, jejíhož jednoznačného zmapování a ‚rozpletení‘ se (snad) dočkáme až ve vlasti. (…) Nic naplat, posledním kořenem oné mnohočetné paradoxnosti je přece sám Bůh Otec, Syn a Duch Svatý.“¹⁴

Vidíme, že Sousedíkův rozum se „v úctě sklání“ před „tajemstvími naší víry“, na jejichž „hradbu“ naráží – zatímco Pospíšilův rozum je právě za touto „hradbou“ doma, Boží tajemství je jeho „vlast“. Lze se pochopitelně ptát, zda Sousedíkův proklamativní důraz na „co největší možnou míru jasnosti a racionálnosti“ nemůže být v daném kontextu především prostředkem sebeobrany lidského rozumu před kontaktem s Božím tajemstvím. Toto tajemství totiž klade na náš rozum neslýchané nároky: Pospíšil mluví o „nesmírné komplexnosti problematiky“, o „mnohočetné paradoxnosti“, jejímž kořenem je „sám Bůh Otec, Syn a Duch Svatý“. Právě od těchto nároků dokáže Sousedíkovo zdůraznění mimoracionálního odstupu („skláním se v úctě“) a zároveň vyzdvižení autonomního kritéria „jasné postižitelnosti“ lidský rozum spolehlivě oddělit: „Hranice mezi tajemstvími víry a oblastí rozumem jasně postižitelného je ostrá.“ Kdežto Pospíšil se Božímu tajemství – „nic naplat“ – evidentně už dávno vzdal a, aniž by sebeméně rezignoval na racionální jasnost, tříbí ji v jeho náročných službách.

Z tohoto srovnání vyplývá zásadní otázka: Jakou podobu má mít autenticky křesťanská metafyzika? Má to být spíše agnosticismus racionalistického narážení na tajemství (doprovázený uctivým fideismem), nebo spíš otevřené rozvinutí a naplnění všech potencialit lidského rozumu vstupujícího do dialogu s Božím tajemstvím?

Nechme tuto otázku otevřenou pro další diskusi.