Špidlík

Autor: Josef Koláček - Číslo: 2010/2 (Osobnosti)

Kolikrát jen já musel po svém příjezdu do Říma v sedmdesátých letech vysvětlovat etymologii jména „Špidlík“ sloupům našeho Historického institutu, jako byl Burrus, Batllori, Zubillaga, Lamalle, Dalmases, Egaňa, Schuhmacher, Polgár, De Aldama, Scaduto a Colpo! Začínal jsem líčením pravé moravské zabíjačky, protože v ní při dělání jitrnic hrají špidlíci důležitou roli. Musel jsem vždycky jako kluk zašpičatit pořádnou kopku špejlí, aby je měl náš řezník, bratranec Bohuš, také Koláček, po ruce. Nejprve „naládoval“ (tak to říkal dědoušek za císaře pána) či „nabíjel“ (to se říkalo za první republiky) vypraná střívka prejtem a pak je rychle propichoval „špidlíky“, tedy zašpičatěnou špejlí, kterou pak ulamoval. Na obou koncích jitrnice zůstaly tak tři až čtyřcentimetroví špidlíci. Naše chodící encyklopedie P. Mario Colpo vtipně poznamenal: „Nomen omen.“ Latina má úžasnou přednost, že dvěma slovy dokáže říci tak mnoho. Česky bych musel vysvětlovat: Jméno je znamením, předzvěstí, co ta osoba je a znamená, a že bez těch špidlíků by prejt, to nejcennější na jitrnici, vyklouzlo a zůstalo by jen střívko. Moudrý úsměv P. Colpa jen pečetil: Rozumíme si – jméno plně vystihuje velikost i bohatství otce Špidlíka.

V posledních dnech, po jeho smrti 16. dubna 2010, jsem četl hodně nekrologů, kázání, soustrastných telegramů i novinových článků – in memoriam P. Špidlík. S mnoha věcmi bylo třeba souhlasit, ale pořád mi něco chybělo, aby postava P. Špidlíka byla dokreslena. Nabodl mě titulek ve zpravodajství: „Dokázal vykládat vtipy i papeži“. Zdálo se mi to jako troškaření. Tehdy křísl nápad, že „našeho Tomáše, kardinála Špidlíka“ mohou dokreslit jenom jeho vtipy, tedy žádná svatozář či chvalořeči.

Každý rok jsme se asi čtyřikrát pravidelně setkávali „u Špidlíků“, tedy my, jezuité žijící, studující nebo jako on přednášející v Římě. Při každém posezení došlo k souboji ve vyprávění vtipů, úplný ohňostroj. V prvních letech po příchodu z husákovského totalitního režimu jsem byl nabit politickými vtipy, a tak jsem dokázal držet krok s jeho zásobou v „patrontaši“. Avšak brzo jsem ztrácel dech, protože jsem neměl čerstvý přísun z vlasti. A tak on bez konkurence kraloval a nejméně půl hodiny dokázal vystřelovat své prskavky vtipů. Pamatuji si ještě na první souboje ve vyprávění vtipů.

P. Špidlík: Dva muži jedou ve vlaku. Jeden říká naproti sedícímu: „Znáte poslední vtip o karabiniérech?“ (To jsou italští policisté.) Ten druhý se zatváří přísně: „I já jsem členem pořádkových sil.“ „No dobrá, budu jej tedy vyprávět pomalu a dvakrát!“ Já mu replikoval: „Víte, jaký je rozdíl mezi indickou ženou a naším estébákem?“ (Chvíle rozpaků a mlčení.) Pak s ukazováčkem uprostřed čela: „Indická žena tu má červený bod, estébák tu nemá nic!“

Počátkem října 2003 dostal úřední pozvání od kardinála státního sekretáře Sodana. P. Špidlík si myslel: Zase nějaké problémy. Jako „peritus“ budu muset radit nebo vyjádřit svůj názor. Trochu se zarazil, když viděl vedle kardinála Sodana podsekretáře a dalšího preláta. Pak už jen slyšel slavnostní: „Reverendissime pater, Jeho Svatost Jan Pavel II. se rozhodl vás jmenovat (v italském originále je ‚elevare‘ – vyvolit, povýšit) kardinálem. Přijímáte?“ – I jinak odvážnému a pohotovému rodáku z moravských Boskovic zatrnulo. Ale ne nadlouho. Brzo se prodralo jeho rty: „Si, accetto!“ (Ano, přijímám.) Pak následoval liturgicky velebný, ale i trochu srdečný amplex kardinála Sodana, doprovázený blahopřáním, které skončilo slovy: „A napříště žádné potměšilé vtipy, reverendissime!“ Nebylo to doprovázeno zvednutým ukazováčkem, ale přesto z toho vanulo kuriální varování. P. Špidlík však pohotově odpověděl jako vzorný žák před panem učitelem: „Ano, eminence, nyní budu vyprávět jen vážné, důstojné, ba svaté vtipy.“ Šibalské přimhouření očí říkalo: Rozumíme si, že ano! –

V prvním postním týdnu 1995 dával exercicie římské kurii za účasti Jana Pavla II. Je už tradiční, že před exerciciemi má exercitátor audienci, při níž mu Svatý Otec vyjadřuje svá přání. Je to formalita, protože už dávno je vše napsané, ale přesto jejich setkání mělo hřejivý ráz. P. Špidlík už byl na odchodu, když na něho papež zavolal: „A nezapomeňte na své vtipy!“ Právě tohle povzbuzení P. exercitátor potřeboval. Předkládal jednoho dne látku k meditaci o Nejsvětější Trojici. Uvědomoval si, jak jsou teologické pravdy vysoké, obtížné k poslouchání, natož k meditaci. A tak to zakončil vyprávěním: „Jednou kapucíni pozvali jezuitu na svátek Nejsvětější Trojice, aby měl slavnostní kázání. Kostel byl naplněný, jméno kazatele táhlo. Navzdory tomu po nějaké chvíli kazatel cítil, jak na všechny padá únava. (A přitom P. Špidlík viděl před sebou kardinála Gantina, jak blaženě klímá v první řadě.) I sáhl k příběhu: Drazí věřící, tajemství Nejsvětější Trojice lze snadno pochopit – (Hlavy v kostele se zvedly a pozornost se zvýšila): To máte jako v rodině. Bůh Otec – to je jako otec rodiny, Bůh Syn, no, to jsou děti a Duch Svatý je přece láska, tedy to je matka.“ A rázně uťal: AMEN. – Sestupoval z kazatelny a hrnul se za ním bratr sakristán. Dohonil ho až v křížové chodbě: „Padre! Padre! Moc vám děkuji, vy jste mi tak krásně vysvětlil, proč naše generální kapitula skončila tak katastrofálně. Naši otcové kapituláři se ji rozhodli konat v klauzuře!“ A v té chvíli se už kardinál Ratzinger, sedící v první řadě, srdečně rozesmál, brzo se přidávali další. (Pohotový fotograf udělal fotku a L’Osservatore Romano ji přineslo v celé kráse.) Na Jana Pavla II., který seděl ve výklenku za záclonou, nebylo vidět, ale jistě se smál také. Proč? Žena nesmí do klauzury, a proto, je-li Duch Svatý žena, pak musela generální kapitula bez přispění Ducha Svatého ztroskotat.

Po exerciciích mívá exercitátor opět audienci u Svatého Otce, a tehdy se zrodil onen nádherný vtip, který sice čeští novináři uváděli, ale zkomoleně, zkráceně.

Po krátkém rozhovoru, který tvoří hlavně slova díků za exercicie, papež uděluje exercitátorovi požehnání, k němuž si má kleknout. P. Špidlík se naklonil k papežovi a pošeptal mu: „Svatosti, já mám bolavé nohy. Nemohu si kleknout.“ Jan Pavel II. suverénně: „Nic si z toho nedělejte, já také!“ A tehdy zajiskřila ona pointa P. Špidlíka: „Svatosti, jak jsme šťastni, že to stárnutí začíná od nohou a ne od hlavy.“

Při jednom vánočním setkání „u Špidlíků“ se nám pochlubil, ba téměř jásal: „Mám papežské schválení na jeden svůj vtip.“ Pochopitelně jsme byli zvědavi, na který. Tu však je nutno předeslat malé vysvětlení. Jan Pavel II. pravidelně zval na večeři, každých čtrnáct dní, tři profesory z Orientálního institutu, kteří měli jediný úkol, aby před ním během večeře diskutovali o nějakém tématu východní spirituality, aby byl tak informován o této teologické oblasti. Pokaždé byl přítomen P. Špidlík. Ti dva další se střídali. Na závěr pak už u čaje nebo kávy se rozhovor odlehčil a to byla příležitost na vyprávění vtipů. P. Špidlík tedy vyrazil: „Svatosti, jak se v Polsku definuje absolutní nic?“ Nastala dramatická pauza. Papež několikrát rozvláčně vyslovil: „Absolutní nic? Absolutní... nic???“ S přimhouřenýma očima a lišáckým úsměvem naznačil, že se vzdává: „Absolutní nic – to je litr vodky pro dva Poláky!“ Nejenže se Jan Pavel II. srdečně zasmál, ale pak týž vtip vyprávěl při návštěvě římského semináře asi dvěma stům bohoslovců a sympatizujících studentů. Odtud pocházelo ono vítězoslavné: „Mám papežské schválení na svůj vtip!“

Pokračování příště.