Petro Beresh, VPLYV SOFIOLÓGIE S. N. BULGAKOVA NA PONÍMANIE IKONY

Autor: Pavel Ambros - Číslo: 2010/2 (Recenze)

Petro Beresh, VPLYV SOFIOLÓGIE S. N. BULGAKOVA NA PONÍMANIE IKONY. Disertační práce, CMTF UP v Olomouci, Olomouc 2008, 120 str.

Bereshova doktorská teze, vedená M. Altrichterem, přináší originální interpretaci Bulgakovovy sofiologie, která v Bereshově pohledu překonává základní metodologický spor apofatické a katafatické teologie směrem – pro tradiční chápání východní teologie překvapivě – k teologii katafatické. V tezích své práce proto nahlíží a reflektuje ikonu jako zkušenost hledání vyslovení bytostného „ano“ k Božím tajemstvím v životě křesťana, která jsou svojí podstatou antinomická. Logicky proto ikonu klade do sféry duchovního života jako projev její nekončící (stále plodné a životné) teantropie v omezenosti světa, liturgicky – jako „nebe na zemi“.

Doktorand svoji základní tezi rozvíjí v práci, která je charakteristická svojí myšlenkovou ukázněností, sevřeným, přesně promyšleným tvarem a hloubkou kladených klíčových otázek Bulgakovovy teologie zralého období. Rovněž dobře vnímáme zdařilou Bereshovu schopnost analyzovat jeho teologii v kontextu diskusí akademické teologie 20. století, v kontextu osobní angažovanosti teologa na životě církve a z něho vyrůstající zakotvenosti teologické práce. Konečně práce v náznacích ukazuje i genezi vzniku hlavních tezí Bulgakovovy teologie způsobem, jenž se vymyká přístupu, který upřednostňuje analýzu tematickou před obvyklejší analýzou vývoje myšlení v čase.

Výběr pramenů a literatury odráží zralost Bereshovy práce, protože dobře rozlišuje zásadní práce od kupícího se velkého množství komentářů, pro které je Bulgakovovo originální a tvůrčí myšlení polem rozvíjení vlastních konfúzních či sterilních kontraverzí. Bibliografie čítá 55 položek děl Bulgakova (postrádám toliko Автобиографические заметки. Дневники. Статьи, Izdatělstvo Orlovskoj těleradioveščatělnoj kompanii, Orel 1998, které obsahuje doposud nepublikovaný Jaltský deník, Konstantinopolský deník a Americký deník), doplnit je možno některé české překlady jeho děl: Ideál hospodářský a sociální, Čsl. strana soc., Brno 1919; Velehradský sjezd, in Acta VI. Conventus velehradensis anno MCMXXXII, Olomouc 1933, s. 39–41; Na hostině bohů (pro et contra), in Souvislosti, 4 (1991), s. 45–49; Proroctví, Pastorační středisko, Praha 1997; Ivan Karamazov jako filosofický typ, in Velký inkvizitor. Nad textem F. M. Dostojevského, Refugium, Velehrad 2000, s. 239–273; Heroismus inteligence a křesťanská obětavost (Úvahy o náboženském založení ruské inteligence), in H. NYKL (ed.), Věchi (Milníky). Sborník článků o ruské inteligenci, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2003, s. 47–107. Důvodem je spíše snaha ukázat na recepci Bulgakovova myšlení v českém prostředí než nutnost zařadit tyto položky pro úplnost pramenů k tématu sofiologie. Naopak považuji za opomenutí, že bibliografie neobsahuje práce českých autorů: TH. SPÁČIL, De theologicis conceptibus et doctrinis professoris Sergii Bulgakov, in Orientalia christiana Periodica, 11 (1928), s. 194–214, a A. SALAJKA, Názory ruského theologa S. N. Bulgakova o Sofii, vtělení a vykoupení Kristově, in Časopis katolického duchovenstva, 78/103 (1937), s. 240–258. Z významnějších prací zahraničních je možno doplnit při publikování disertace a případně zohlednit ještě tyto práce: E. I. CHOCHLOVA, Генезис религиозной философии С.Н. Булгакова, Rostovskij gosudarstvennyj universitet, Orel 1998; S. S. CHORUŽIJ, София – Космос – Материя: устои философской мысли о. Сергия Булгакова, in S. S. CHORUŽIJ, После перерыва. Пути русской философии, S. Petěrburg 1994; A. NICHOLS, Hans Urs von Balthasar and Sergej Bulgakov on holy images, in Aesthetics as a religious factor in Eastern and Western Christianity, Leuven 2005, s. 1–24; R. SLESINSKI, Sergej Bulgakov on the glorification of the Mother of God, in Orientalia Christiana periodica, 73 (2007), s. 97–116. Bibliografie obsahuje 63 položek primární literatury ruské, francouzské, italské, polské, ukrajinské, slovenské a české (německé originály jsou citovány prostřednictvím překladů) a 35 titulů sekundární literatury, což je dostatečné co do důležitosti a reprezentativnosti.

Zvolená struktura práce vhodně napomáhá sledovat základní tezi autora: Úvod (s. 11–24) představuje nutné zarámování celé práce, všímá si důležitosti přijetí svátosti kněžství pro teologický přístup. Přibližuje rovněž některé podrobnosti známého sporu o pojetí Sofie (možno doplnit ještě Bulgakovovo shrnutí О Софии Премудрости Божией. Указ Московской Патриархии и докладные записки проф. прот. Сергия Булгакова митрополиту Евлогию, Paříž 1935 a lépe objasnit roli arcibiskupa Serafima Soboleva z bulharské Bogučary).

První kapitola (Υποστάσις v Trojici: τάξις alebo poriadok, s. 25–53) objasňuje Bulgakovova teologická východiska kontextualizací korelace východní a západní teologie, jejich vzájemné geneze a ovlivňování v učení otců a novým definováním problematiky trinitární teologie jako základního vztahu trojjedinosti (Trojice) a dvojjedinosti (osoby Krista). Toto pojmové uspořádání pak doktorandovi umožňuje systematizaci dějinného vývoje sofiologie. V duchu Bulgakovova přístupu sleduje deduktivně a analyticky antické i středověké směřování teologické diskuse. Vytváří si tím zázemí pro další část práce.

Druhá kapitola (Antropológia „ikony“ a jej bytostná liturgičnost, s. 54–85) postupuje naopak skvělou indukcí rozborem teologické báze studované problematiky. Je třeba si všimnout především toho, že navzdory důkladné analýze je rozvíjena vždy z hlediska komplexnosti náhledu, takže se často setkáváme s poukazem na jednotlivost Bulgakovova teologizování, které v sobě nese schopnost postižení celku jeho myšlení. Jako příklad můžeme uvést rozlišení, kterým ujasňuje známý Bulgakovův termín „čtvrtá hypostaze“ (s. 61–62), s kterým se většina autorů vypořádává krkolomným způsobem. V podání Bereshe je definována jednoduše: „božská Sofie jako hypostatizovaná Božská usia“ (s. 61). Propojení a odlišení božské a stvořené Sofie lze považovat za nejzdařilejší část celé práce.

Třetí kapitola (Jednota dyádická a teantropická, s. 86–103) je naopak poznamenána jistým chvatem, obsahuje asymetrii celistvosti vynikajícího způsobu zpracování trinitární a útržkovitosti zpracování ekleziologické spekulace ve prospěch oné první zmíněné. Autor totiž zůstává konzistentní ve svém přístupu k Bulgakovovi, opomíjí do jisté míry jeho meze: ikona je totiž obrazem dogmatické normotvorby tradice a jejího liturgického slavení, není „jen“ produktem christologických koncepcí. Bulgakov je natolik zaujat teologií z Boží strany, že opomíjí (snad jako podvědomou reakci na své dlouhé marxistické a sociologické mládí) teologii svobodného lidského afirmování této danosti v konkrétní realitě církve. Ostražitost vůči „spirituálnímu mysticismu“, který předhazuje východní tradici laciná a s věcí málo obeznámená „teologická osvěta“ mnoha západních popularizačních děl, jako by mu bránila přiznat církevní tradici stejnou míru spekulativnosti, tak typickou pro jeho zpracování v první a druhé kapitole. Zde onu lehkost analýzy „jednotlivosti“ z hlediska komplexnosti nenacházíme v tak jednoznačné podobě, nýbrž tu a onde jako v mozaice. Celkový obraz však zůstává ještě nehotový.

Závěrečné shrnutí (s. 104–107) není jen fádním opakováním řečeného, ale vyslovením teologického soudu: 1. přiřazuje odůvodněně Bulgakova ke K. Barthovi a Hans Urs von Balthasarovi a hovoří o nich v jisté komplementaritě ekumenické; 2. propojení filosofie a teologie chápe jako explicitní a kondicionalizuje je jako nutné pro rozvoj teologického myšlení a jako hlavní přínos Bulgakova dnešku; 3. spojení teologie a duchovního života je společným zápasem o komunikaci v rovině reflexivní a zkušenostní.

Práce představuje stylisticky, odborně a metodologicky zdařile zpracované monografické téma, navíc s erudicí, zápalem i vysokou kulturou vyjadřování. Přínosem práce je jednoznačnost hypotéz a způsob jejich odůvodnění. Vhodné střídání dedukce, indukce a pojmové analýzy, doplněné o potřebnou kontextualizaci v rovině osobní i historické geneze studované otázky, přesvědčuje jednoznačně o autorově kompetenci odborné i stylistické. Výhrady jsou míněny jako náměty pro eventuální doplnění při publikaci díla.