Nikolaj Alexandrovič Berďajev - filosof svobody
Autor: Vojtěch Šimek - Číslo: 2010/2 (Osobnosti)
Ruský náboženský myslitel Nikolaj Alexandrovič Berďajev1 patří k originálním a svérázným postavám světového myšlení. S odstupem času vidíme, jak se události tehdejšího Ruska i světové dějiny promítly do jeho myslitelského díla a nitra. Narodil se roku 1874 v aristokratickém prostředí v Kyjevě. Otec a jeho předkové byli vojáci. Matka, napůl Francouzka, pocházela ze šlechtické rodiny a byla pravoslavného vyznaní. Cítila se ovšem více katoličkou. Otec nepraktikoval žádnou víru.2 Nikolaj jezdil odmalička do zahraničí a v jeho rodném městě působily vlivy ze Západu. Nevyrůstal v pravoslavném prostředí.3 Ve svém vnitřním životě cítí dva první hybatele – hledání smyslu a věčnosti. Jsou původnější než otázky po Bohu. V mládí byl ohromen touto myšlenkou: „Ačkoliv neznám smysl života, hledání smyslu již dává smysl života, a proto zasvětím svůj život hledání tohoto smyslu.“4 Tento okamžik považuje za převrat, jenž změnil jeho život. Převrat, který nebyl obrácením se k některé konfesi, ale obrácením k duchu a duchovnu. Je více homo mysticus než homo religiosus.5 Uvěřil v prvotní skutečnost ducha, zatímco vnější, objektivní svět považuje za druhotný, symbolicko-znakový. Toto je jeden z jeho určujících přístupů ke skutečnosti. „Z vnějšku, z ne-já, kterému by nic neodpovídalo v já, nic pořádně pochopit a dovědět se nelze. Pochopení a poznání je možné pouze proto, že člověk je mikrokosmos, že se v něm otevírá universum a že osud mého já je zároveň i osudem universa.“6
1 Druhé jméno Alexandrovič má podle ruského zvyku po otci (tzv. otěčestvo).
2 Berďajev označuje svého otce za voltairovce, osvícence, jenž v druhé polovině života sympatizoval s náboženskými idejemi Tolstého, věřil v Boha v deistickém smyslu, uctíval Krista, křesťanství spojoval pouze s láskou k bližnímu, rád četl Bibli a na okrajích si dělal kritické poznámky. Církevní dogmata neuznával. Berďajev vzpomíná, že otec někdy při obědě kritizoval církev a vysmíval se tradičním názorům. U Nikolajovy matky to vzbuzovalo nelibost a říkávala: „Alexandře, jestli budeš pokračovat, odejdu.“ Malému Nikolajovi se to vrylo do paměti. Jeho babička z otcovy strany byla dokonce řeholnicí. Otcův negativní postoj byl dán tím, že v dětství žil v církevně-mnišské atmosféře a většinu roku se musel postit. Srov. NIKOLAJ BERĎAJEV, Vlastní životopis, Refugium, Olomouc 2005, s. 207.
3 Vyrůstal v patriarchálních zvyklostech, po většinu života měl však, jak říká, vždy lepší vztahy se ženami než s muži. Ve vojenské kadetské škole neměl mnoho kamarádů, snad pro svůj zděděný cholerický charakter, ke kterému se družily nervózní bezděčné pohyby, byl spíše uzavřený člověk a výrazný individualista. Od dětství uměl německy a francouzsky, nejvíce mu šla historie a přírodověda, v pravopise byl slabší. Latinu a řečtinu se učil dva roky před maturitou. Již brzy, ve srovnání s vrstevníky, četl filosofickou literaturu. Nazýval se autodidaktem. Své schopnosti projevoval jen tehdy, když iniciativa vycházela od něj. Dobře jezdil na koni, zkoušel malovat, psát filosofické romány. Již v mládí reagoval na své okolí nepřizpůsobivě, byl nonkonformní, měl sklon protestovat. Za svou hlavní vlastnost považoval nepřizpůsobivost okolnímu světu. Dědičná vojenskost přešla do oblasti idejí a mysli. Byl statečný. Rodovou zátěží byl sklon k nervozitě, křečovitost, která se podle něj projevovala i v myšlení. Traumatem pro Nikolaje zůstalo téměř celoživotní jaterní onemocnění jeho matky, která často v noci křičela bolestí. K otci měl celkem vřelý vztah, k matce volnější. Přiznává jistý egoismus, jež se projevoval lpěním na osobních věcech a pedantismem. Důležitým rysem malého Nikolaje byl sklon stavět vnitřní svět proti světu vnějšímu. Měl silnou obrazotvornost. Jako mučivou prožíval štítivost vůči fyziologické stránce života. Měl ostrý zrak, podle lékaře prý dvakrát ostřejší, než tomu bývá u běžných lidí. Když vešel do místnosti, okamžitě vnímal sebemenší detaily. Podle svých slov měl atrofovaný pocit hierarchie ve společnosti, hypertrofovanou fantazii. Ke skutečnosti měl vztah realistický, ke snu romantický. Spíše než tělesnost měl rád její formy. Více než život hledal jeho smysl, raději než svět měl ducha. Berďajevovi se zdá mylným tvrzení, že duch musí bojovat s tělem. Duch musí podle něj spíše bojovat s duchem, který se projevuje tělem. Zdůrazňuje protiklady a rozpory v člověku. Konflikt u něho působí ostrost myšlení. Mísí se v něm hrdost s pokorou, nehledá slávu u lidí, což vysvětluje svou uzavřeností a také sklonem k vnitřní izolovanosti a pocitem cizosti spojeným s tendencí ke snivosti. Je velmi citlivý. Ze čtyř živlů má nejblíže k ohni, což si vysvětluje sklonem k hněvivosti a suchostí své podstaty. Jednu dobu dokonce nosil revolver. Lásku ke zvířatům přejímal z rodiny a měl k nim vřelý vztah. Již brzy se u něho projevilo usilovné zaměření k transcendentnu. Empirický svět považoval za nehotový, nepůvodní, neukončený – to je pocit, který je u něj hlubší než teorie a filosofické uvažování. Plynutí času vnímal s bolestí a říkával, že okamžik je cenný, jen pokud je spojen s věčností. Hmotu považoval za reakční, ducha za akčně-revolučního. Za základní fakt svého vývoje považoval vyjití ze světa aristokratického do světa revolučního. Chápal tento pohyb spíše vnitřně než navenek. Tento přerod se v něm odehrál v mládí a rané dospělosti. Srov. tamtéž, s. 20–50.
4 Srov. tamtéž, s. 103.
5 Věří v univerzální mystiku a univerzální duchovno. Je mu však bližší mystika gnostického a profétického typu než mystika ortodoxní.
6 Tamtéž, s. 106–107.
Naskýtá se otázka, kým byl Berďajev od mládí myšlenkově ovlivněn. Kdo byli jeho učitelé? Od útlého věku hodně četl, ve čtrnácti sahá po dílech Kanta a Hegela.7 U Spinozy je osloven intuitivností myšlení, kterou podle něj mají všichni opravdoví filosofové. Brzy přijímá Schopenhauera a je jím osloven. V něm nachází pesimistický prvek odpovídající něčemu z jeho vlastní podstaty. Později obdivu k němu zanechává, nicméně zůstává mu blízký schopenhauerovský voluntarismus. Voltaire, jehož spisy byly v knihovně Berďajevova otce, neměl údajně na Nikolaje žádný vliv, podporoval však prý jeho svobodné myšlení. Čte také knihy o buddhismu. V jeho dalším ideovém vývoji hraje roli i Marx. Rovněž je inspirován díly Nietzscheho. V náboženském hledání je inspirován německou mystikou. Je to především Böhme, jenž ovlivní Berďajeva v jeho nejhlubším tázání.8
7 Kanta si velmi váží, považuje jej za největšího z filosofů. Nicméně za zbytečnou považuje jeho, jak říká, školometsky scholastickou kůru, jež obrůstá jeho myšlení. Od Kanta přejímá základní rozdělení na říši přírody a říši ducha. Hegel byl pro něj jistě jedním z myslitelů, kteří ho oslovili antimonistickým přístupem, bojem protikladů. Ten je rovněž pro Berďajeva základní a určující.
8 Jakob Böhme (1575–1624) byl německý mystik, filosof, teosof. Hegel ho nazývá prvním německým filosofem. Berďajev se setkává s Böhmovým myšlením pravděpodobně přes Schellinga. Inspiruje se pojmem Urgrund.
V nitru je a zůstává Rusem. Z ruské literatury je nejvíce ovlivněn Dostojevským, ač četl i Tolstého. Dostojevský má pro Berďajevův duchovní život rozhodující význam. Uchvátil jeho duši více než kterýkoli jiný spisovatel či myslitel. Četl ho již jako chlapec a Dostojevského „prokleté otázky“ souvisí s Berďajevovým raným zájmem o filosofii.9 Dále měl rád četbu proroků, knihu Job, Následování Krista od Kempenského; ze světové literatury Shakespeara, Goetha, Dickense a norského dramatika Ibsena.10
9 To píše Berďajev v předmluvě knihy, kterou napsal o Dostojevského pojetí světa. Viz NIKOLAJ BERĎAJEV, Dostojevského pojetí světa, Oikoymenh, Praha 2000, s. 9.
10 Henrik Ibsen (1828–1906), norský spisovatel, kritik měšťácké společnosti a maloměšťáckého prostředí.
Berďajev se začíná myslitelsky formovat v druhé polovině 80. let 19. století. Objevil své poslání filosofa, avšak filosofa osobitého druhu.11 Považuje se za filosofa-moralistu, historika a teosofa. Podle typu má nejblíže k Baaderovi, ale ne podle názorů.12 Berďajevovo myšlení má vášnivý charakter a je proniknuté volním zaměřením.13 Ačkoli přečetl mnoho knih o logice, nepřikládá jí velký význam. Cesty poznání mají u něho zcela jiný charakter. K tomu, co bylo řečeno, dodejme, že si oblíbil metafyziku, jež plně odpovídá celé jeho existenci. Skrze ni bojuje proti každodennosti, proti empirii. Ve jménu nekonečna bojuje proti konečnosti. Jak již bylo řečeno, Berďajev si uvědomoval i slabé stránky svého myšlení. Málo analyzuje a abstrahuje, zanedbává diskurz. Neusiluje o dosažení obecného, spíše se hrouží do konkrétního, aby v něm viděl smysl a univerzálnost. V detailu, v jednotlivosti, vidí celek, smysl veškerenstva. Poznávání nepovažuje za pouhou činnost rozumu, intelektu, nýbrž za výsledek součinnosti duchovních sil a vůle spolu s intenzivní emocionálností.14 Říká, že poznáváním se pravá tajemství prohlubují a lživá odhalují. Poznávání přináší kromě radosti a osvobození i odhalení a pád iluzí. Rád popisuje, charakterizuje. Přestože prochází dlouhou filosofickou cestou a jeho názory se mění, první hybatelé se nemění. Nezkoumá svět, zajímá se o osud světa, osud svůj, o konec věcí. Zde se dostáváme k dalšímu podstatnému zaměření jeho myšlení. Kromě profétického je to i zaměření eschatologické. Nikdy nebyl čistým materialistou ani pozitivistou. Jak bylo naznačeno, hledání duchovního smyslu nebylo pro Berďajeva zprvu hledáním Boha. Odmítal tradiční náboženské představy a označoval svou pozici v té době jako anti-teismus. To však trvalo jen krátce. Nikdy nebyl panteistou. Ovlivněn německým idealismem, věřil nejdříve ve „stávání se“ Boha podle Fichteho, ale ani v této pozici nezakotvil. Vždy bojoval, podle vlastních slov, za nezávislost myšlení, ať v marxistickém či pravoslavném prostředí. Nikdy nepatřil k žádné škole.15 Brzy se ale začíná chápat jako myslitel existenciálního typu. Filosofie je pro něj svázána s jeho osudem, s celistvou existencí. Je zastáncem morálky neopakovatelně jedinečného a jako kritérium rozlišování klade osobu. V oblasti gnozeologie vychází z Kanta, jde ovšem svou vlastní cestou, směřující proti racionalismu.16 Realita pro něj není totožná s bytím a s objektivností. Reálný je svět subjektivní a personalistický.17
11 „Mé zdroje jsou jiné. Nikdy jsem nebyl ‚čistým‘ filosofem, nikdy jsem neusiloval o odtržení filosofie od života. Naopak, vždycky jsem si myslel, že filosofické poznávání je funkcí života, je symbolikou duchovní zkušenosti a duchovní cesty. Na filosofii zanechávají stopy všechny protiklady života a není nutné se je snažit uhlazovat. Filosofie je boj. Je nemožné oddělit filosofické poznávání od souhrnu duchovních zkušeností člověka, od jeho náboženské víry, od jeho mystického rozjímání, pokud ono u člověka je. Filosofuje a poznává konkrétní člověk, a ne gnozeologický subjekt, ne abstraktní univerzální duch.“ BERĎAJEV, Vlastní životopis, s. 127–128.
12 Franz von Baader (1765–1841), německý lékař, technik, romantický filosof a katolický teolog. Byl odpůrcem racionalismu a osvícenské filosofie.
13 Berďajev je přesvědčen, že svět není, jak říkají někteří myslitelé, „myšlení“, „mysl“, ale vášeň. Srov. BERĎAJEV, Vlastní životopis, s. 111.
14 Srov. tamtéž, s. 112–113. Berďajev popisuje filosofii jako lásku k moudrosti; k lásce ale patří i emoce a vášeň. Z toho vyvozuje, že filosofie není činností pouhého rozumu.
15 Inspiraci ke své nezávislosti získal na jedné straně od Schopenhauera, na druhé od Tolstého. Hlavní roli zde však hrál jeho vrozený individualismus, neschopnost podřídit se, což jsou výrazy jeho dědičné panskosti.
16 Berďajev se zamýšlí nad tím, jak se vytvořil svět jevů, který není prvotní, a proč svět věcí o sobě je nepoznatelný – věda se tak zakládá na světě jevů – druhotném, místo aby vycházela z prvotního. Vychází od Kanta, chce překonat a rozvinout jeho myšlení a ospravedlnit možnost poznávání prvotní reality – věci o sobě. Druhotná realita, svět jevů, je podle něj spojená s rozpadem na subjekt a objekt. Dochází k objektivaci, která je základem odcizení. To způsobuje nemožnost pravého poznávání. Příčinou je podle Berďajeva prvotní hřích. Srov. tamtéž, s. 120–121.
Vraťme se však k cestě mladého Nikolaje. Odchází z vojenské kadetské školy a připravuje se v Petrohradě na maturitní zkoušku. Chce vstoupit na univerzitu. V této době se u něho vytvářejí revoluční a socialistické sympatie. Problém konfliktu mezi osobou a společností se mu jeví jako základní, proto je mu blízký socialismus individualistický. Roku 1894 se setkává s marxismem. Začíná také studovat na právnické fakultě kyjevské univerzity. Při hlubším setkání s marxismem však pociťuje stesk. Už vůbec se však nemůže ztotožnit se socialisty, ať národního či revolučního zaměření. Stává se kritickým marxistou, zůstávaje idealistou ve filosofii.
Roku 1898 byl zatčen v souvislosti s první velkou sociálnědemokratickou akcí v Rusku a vyloučen z univerzity.18 Při výslechu mu bylo oznámeno, že z jeho spisů vyplývá, že usiluje o svržení instituce státu, církve a rodiny. Byl poslán na tři roky do Vologodské gubernie.19 Již předtím usilovně hledal v oblasti osobní i filosofické a během vyhnanství přehodnocuje své marxistické přesvědčení. Říká, že v době před vyhnanstvím prožíval období velkého tvůrčího rozmachu. Do tohoto období spadá důležité setkání, které mladému Nikolajovi naznačilo další cestu. V Kyjevě se seznámil se Lvem Šestovem. Ten byl významným exponentem náboženského a existenciálně orientovaného ruského myšlení.20 Lev ovlivnil vnitřní krizí zmítaného Nikolaje. V roce 1901, v prvním roce Berďajevova vyhnanství, vychází jeho první kniha, ve které můžeme vidět první náznak rozchodu s marxismem. Předmluvu napsal Petr Struve,21 který kolem sebe na začátku nového století shromáždil skupinu intelektuálů, jejichž vztah k marxismu je kritický. Jsou jimi kromě Berďajeva a Struveho i Sergej Bulgakov,22 Semjon Frank23 a další ruští myslitelé. Intelektuální vývoj členů skupiny označil Bulgakov později heslem „Od marxismu k idealismu“.24 Většina z nich se pak přibližuje dále i k pravoslaví.
17 Srov. tamtéž, s. 114–121.
18 Berďajev se ve Švýcarsku několikrát setkal s hlavami ruské sociální demokracie.
19 Srov. tamtéž, s. 145–146.
20 Lev Šestov (1866–1938), iracionálně zaměřený myslitel usilující o ideál metalogického poznání, založeného na biblickém zjevení. Berďajevovi byl sympatický Šestovův boj proti nezbytným zákonům logiky a etiky. S Šestovem ho pojilo celoživotní přátelství. Považoval ho za jednoho z nejpozoruhodnějších a nejlepších lidí, které kdy potkal.
21 Petr Struve byl na konci 90. let 19. století jeden z nejvýznamnějších vůdců marxistického hnutí. Berďajev je s ním zprvu v bližším vztahu, posléze se od něj pro jeho příklon k politice na úkor duchovního hledání vzdaluje.
22 S Bulgakovem se Berďajev seznámil během vyhnanství, při jedné ze svých návštěv Kyjeva. Zde působil Bulgakov jako profesor politické ekonomie na Polytechnickém institutu. V roce 1918 byl vysvěcen na kněze a o čtyři roky později byl sovětskou vládou spolu s Berďajevem, Frankem a dalšími ruskými intelektuály expatriován na slavné „Lodi filosofů“. Krátce žil v Praze, poté přesídlil do Paříže, kde spoluzakládal Teologický institut.
23 Semjon Frank byl rovněž jako student poslán do vyhnaství. V Berlíně a Heidelbergu absolvoval sociologii a filosofii. Stejně jako Berďajev a Bulgakov byl v roce 1922 vyhnán. Žil v Německu, Francii a Anglii. Umírá v Londýně.
24 Tamtéž, s. 158.
Období po vyhnanství charakterizuje Berďajev jako „období klesání“.25 Sociální demokraté se k němu chovají nepřátelsky a on si uvědomuje, že nikdy nebyl politikem, ačkoli k politice lhostejný nebyl. Snad je provokuje jeho duchovní hledání a idealismus, který naplno projevuje ve svých prvních publikacích. Rozhovory s Bulgakovem o náboženských tématech mu pomáhají překonat krizi. Bulgakov byl duchovně vyzrálejší a pro Nikolaje měla jejich společná přemýšlení velký význam. V létě roku 1905, po období, jež je pro našeho myslitele spojeno s jistou agonií, dochází duchovního osvícení a přiklání se definitivně ke křesťanství.26 Revoluci27 považoval za nutnou, odmítá však její podobu, a především její morální důsledky. V té době se pravděpodobně upevnilo Berďajevovo přesvědčení, že pravá revolučnost by se měla týkat primárně osoby, a ne masy lidu. Svou práci soustřeďuje na oblast revoluce ducha. Je přesvědčen, že ve všech revolucích se ve jménu svobody ruší svoboda.28 Dokonce předpovídá vítězství bolševismu na úkor svobody a humánnosti.
25 Tamtéž, s. 160.
26 Zůstává nicméně podle svých slov „svobodným křesťanem“, jeho myšlení je spíše teologizující filosofií než filosofující teologií.
27 Jde o tzv. Ruskou buržoazní revoluci. Proběhla v letech 1905–1907 v podobě nepokojů, které byly způsobeny rusko-japonskou válkou a tzv. Krvavou nedělí. Car nicméně zůstal nadále autokratem a situace směřovala k další revoluci v roce 1917.
28 Tamtéž, s. 164.
Vraťme se o rok nazpět. Léto roku 1904 přináší Nikolajovi setkání s jeho budoucí ženou Lýdií – ženou neobyčejné duchovnosti, která se mu stává životní přítelkyní. Podporovala jej po všech stránkách a Nikolaj si jí velmi vážil. Během komunismu přešla ke katolictví a na sklonku života se přiblížila svatosti.29 Na podzim přesídlili společně do Petrohradu, kde Berďajev spolu s Bulgakovem řídil redakci náboženského časopisu Novyj puť,30 který se od roku 1905 nazývá Voprosy žizni a stává se nejvýznamnějším tiskovým orgánem nové ruské inteligence. Spolupracovaly s ním důležité postavy ruského „stříbrného věku“31 – Merežkovský, Rozanov,32 Šestov, Frank, Struve a další. Berďajev se pohroužil „do velmi napjaté a zhuštěné atmosféry ruské kulturní renesance začátku 20. století“.33 Byla to doba vzepětí, tvůrčího vzestupu a napětí, probuzení samostatného filosofického myšlení v Rusku, rozkvětu poezie, ale na druhé straně i doba náboženského hledání s příklonem k okultismu. Scházela však opravdová radost a ve vzduchu jako by visel blížící se zánik starého Ruska. Berďajev píše další knihy a v roce 1907, rozčarován z dekadentní petrohradské atmosféry, odjíždí do Paříže. Tam pobyl nějaký čas ve společnosti Merežkovských, aniž by se zbavil „nezdravého petrohradského ovzduší“.34 Proto se nevrací do Petrohradu, ale do Moskvy, kde zůstává až do svého nuceného odchodu z vlasti.
29 Lýdie Judifovna Truševová (1874–1945) byla dcerou notáře. Nikolaj ji potkal po svém návratu z vyhnanství. I ona byla krátce předtím propuštěna z vězení. Spolu se svou sestrou Jevgenií získaly dobré vzdělání. Lýdie strávila rok v Paříži. Před svým dvacátým rokem podle „narodnického“ zvyku chodily mezi lid a vyučovaly venkovany. Kvůli revolučním aktivitám byly tři měsíce ve vězení, kde vyhlásily hladovku. Lýdie se po setkání s Berďajevem rozvedla se svým prvním manželem a v roce 1904 se vzali. První sňatek byl pravděpodobně uspěchanou volbou, sice v souladu se společenským třídním postavením, nikoli však v souladu srdcí. Rovněž Lýdiina sestra opustila svého muže a stala se součástí rodiny své sestry. V posledních třech letech se starala o ovdovělého Nikolaje a on jí věnoval svou autobiografii. Nikolajovi i Lýdii se naplnila idealistická touha po lásce a pochopení. Po zbytek života si rozuměli především v náboženské oblasti. Nikolaj byl bouřlivý samotář, Lýdie nervózní a citlivá. Vybudovali si celoživotní pouto a vedli kultivovaný život, četli klasiky, poslouchali hudbu, den za dnem sledovali politické dění a žili střídmě. Srov. LESLEY CHAMBERLAINOVÁ, Parník filosofů, Mladá fronta, Praha 2009, s. 27.
30 Časopis vycházel od roku 1903 z iniciativy Merežkovského. Dmitrij Merežkovský (1866–1941) byl ruský literární kritik, publicista, romanopisec a náboženský myslitel. Autor monumentální románové trilogie Kristus a Antikrist. Berďajev byl setkáním s Merežkovským obohacen. Díky němu poznal kulturně-literárně-náboženské prostředí Petrohradu na počátku 20. století, nicméně se s ním v mnohém neshoduje. Vytýká mu nietzschovské anulování křesťanství, vymizení ruského soucitu ve prospěch buddhistických tendencí. Také mu vytýká mystický materialismus pohlaví. Berďajev považuje rehabilitaci tělesnosti a pohlaví za nepřátelské pravé svobodě ducha.
31 Autorem označení „stříbrný věk“ je pravděpodobně sám Berďajev. Označuje se jím období 1905–1917, kdy došlo v prostředí ruských intelektuálů k hledání nového druhu morálního světa, jenž měl být postaven na tom nejlepším z kulturní a filosofické tradice Ruska 19. století. Alternativní porevoluční projekt stříbrného věku vycházel z historicko-filologických, filosofických a právnických fakult, jeho úkolem bylo šířit duchovní ideu ruství, jež by mohla být uchována spolu s liberalizovaným politickým systémem. Politickou slabostí tohoto způsobu myšlení byl jeho duchovní a idealistický obsah. Lenin jím mohl pohrdnout pro jeho spojení s náboženskou vírou. Byl to mocný proud, ale byl beztvarý a neměl jasný směr. Tento křesťansko-humanistický proud byl také naivní a bohužel i politicky slabý. Ironií dějin zůstane fakt, že komunismus s Leninem v čele byl spíše západním, neruským projektem, jenž byl naroubován na upřímně ruské dědictví a snahy ruského stříbrného věku. Leninův komunistický projekt zcizil potenciál „stříbrného věku“ a ruský lid omámený ideou rovnosti a pokroku opustil svou starou víru a nahradil ji marxistickou vizí. Srov. CHAMBERLAINOVÁ, c.d., s. 52–56.
32 Vasilij Rozanov (1856–1919), ruský publicista a myslitel, proslavil se originálním stylem svých statí a provokativností myšlenek. Berďajev o něm říká, že „nepřemýšlel logicky, ale fyziologicky“, viz BERĎAJEV, Vlastní životopis, s. 181.
33 Tamtéž, s. 169.
34 Srov. tamtéž, s. 172. Berďajev dostával od literárních petrohradských kruhů „rány“ kvůli svému náboženskému vědomí, což mu pomohlo, aby se zcela podle své povahy odporem a vymezením přiblížil k pravoslaví.
V Moskvě se angažuje v Nábožensko-filosofické společnosti V. Solovjova, jejíž členy považuje za vážnější a hlubší než literární petrohradskou společnost.35 Roku 1909 se podílí na vydání epochálního sborníku Věchi, který dovršil nejen idealistickou, ale vpravdě náboženskou konverzi významných ruských myslitelů.36 Reakce na Věchi byly bouřlivé, pozitivní i negativní. Vyjádřil se k němu tehdejší petrohradský metropolita, ocenil heroismus autorů vyzývajících ruskou společnost k pokání, a zároveň polemizoval s některými modernistickými tezemi, jež sborník obsahoval. Berďajev odvážně metropolitovi odpověděl a za největší devízu skutečného křesťanství označil svobodu. V roce 1910 zahajuje spolupráci s nakladatelstvím Puť a stává se členem jeho redakce. V nakladatelství vychází o rok později Berďajevova kniha nesoucí příznačný název Filosofie svobody.37 Ten by se mohl stát nadpisem celého myslitelova díla. Kniha shrnuje autorovy názory z dosavadního myšlenkového úsilí – Berďajev filosoficky a nábožensky dospěl. Publikuje a píše knihy a články, zaměřuje se v tomto období na odkaz slavjanofilů38 a Dostojevského.
35 Berďajev projevoval velkou sympatii pro světonázor Vladimíra Solovjova a nejednou jeho teze hájil před jeho odpůrci či dezinterpretátory – srov. KAREL SLÁDEK, Vladimír Solovjov: mystik a prorok. Osobnost a dílo Vladimíra Solovjova pohledem (nejen) české reflexe, Refugium, Olomouc 2009, s. 52–53.
36 Nepokoje v letech 1905–1907, které můžeme nazvat obrovským kataklyzmatem, byly zaviněny jednak porážkou carského impéria v rusko-japonské válce a jednak mnohem hlubší krizí připravovanou téměř v celém 19. století. Přešly v decentralizované vznikání „dělnických a rolnických republik“. Objevovaly se i útvary s anarchistickým působením; atentáty, rabování a svévole byly na denním pořádku. Situace se po roce 1907 začala uklidňovat a v roce 1909 vychází sborník Milníky (Věchi), jenž se snaží poukázat na příčinu vzniknuvších problémů a chce varovat před podobným vývojem v budoucnu. Sborník pokračoval v kritice pozitivismu, kterou započal předchozí sborník Problémy idealismu z roku 1902, a v kritice základního pilíře kroužků organizované inteligence – radikalismu a revolučního naladění. Berďajevův příspěvek nese název „Filosofická pravda a ‚pravda‘ ruské inteligence“. Berďajev vytýká revoluční inteligenci, že láska k rovnostářské spravedlnosti, k obecnému dobru a k národnímu prospěchu ochromila lásku k pravdě a skoro úplně potlačila zájem o pravdu. Vytýká jí, že zbožštila lid, že překroutila přijaté evropské filosofické učení a použila je k potvrzení teorií o třídním boji. Ví, že ruské myšlení touží po celistvém pohledu a je mu cizí abstraktní idealismus. Nabízí mu konkrétní idealismus spojený s realistickým vztahem k bytí. Vybízí k syntéze rozumu s vírou a říká, že myšlení inteligence potřebuje očistný oheň filosofie a organické spojení teorie s praxí. Srov. NIKOLAJ BERĎAJEV, Filosofická pravda a „pravda“ ruské inteligence, in: Věchi, nakl. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2003, s. 15–46.
37 Kniha má v českém vydání dva díly. Autor označuje filosofii svobody za činnost, která je vlastní těm, kdo jsou svobodní, jejichž přemýšlení vychází ze svobody, v protikladu k těm, jejichž filosofie vychází z nutnosti. V prvním díle se zabývá filosofií ve vztahu k náboženství. Základním výsledkem je rozchod s racionalistickým přístupem ve prospěch integrálně-intuitivního a duchovního přístupu. Berďajev ho nazývá mystickým realismem. Jeho základním postulátem je důraz na svobodu a osobu. Klade proti sobě cestu poznání člověkobožskou, která je nesprávným zabsolutizováním člověka, a cestu boholidskou. Srov. NIKOLAJ BERĎAJEV, Filosofie svobody, 1. díl, Votobia, Olomouc 2000.
38 Ruská inteligence se formovala v dlouhém a složitém procesu. Předobrazem tohoto procesu může být kniha A. N. Radiščeva Putování z Petrohradu do Moskvy (1790). Na konstituování ruské inteligence měli vliv také účastníci povstání v roce 1825 – tzv. děkabristé. Dějiny ideových směrů začínají až rozdělením vzdělané společnosti na tábor slavjanofilů a zapadniků. Slavjanofilství vzniklo na přelomu 30. a 40. let 19. století, prosazovalo pro Rusko osobitou cestu dějinami, usilovalo o vytvoření autentické ruské filosofie bez přílišného vlivu západního myšlení. Snažilo se o sblížení s pravoslavnou církví. Zapadnictví vzniklo ve stejné době jako slavjanofilství a bylo do jisté míry jeho antipodem. Budoucnost Ruska spatřovalo v přijetí základních forem evropského myšlení, v reformách a demokratizaci ruského života. K definitivnímu zformování ruské inteligence do typických podob kroužků a jakýchsi „řeholních společenstev“ došlo až v 60. letech 19. století, kdy do kulturního života masově vstupovaly nešlechtické vrstvy obyvatelstva (tzv. raznočinci), které s sebou přinášely ideovou radikalizaci. Viz Věchi, c.d., s. 9–10, 41–42.
Na konci roku 1912 odcestoval spolu s manželkou Lýdií a její sestrou do Itálie. Navštívil Řím, Florencii a na zpáteční cestě i Assisi. Tam vznikl jeho obdiv a vztah ke sv. Františkovi, kterého měl z katolických světců nejraději. Odjezd do Itálie byl způsoben ochlazením Berďajevova vztahu k oficiálnímu pravoslaví.39
39 K tomu přispělo i to, že reagoval na zásah Svatého synodu proti athoským mnichům. Šlo o spor mezi částí mnichů a jejich představených ve věci uctívání Božího jména. Zásah byl ze strany synodu neadekvátní. Berďajev napsal článek, v němž ostře odsoudil pošlapávání duchovní svobody jako takové, ač neměl k mnichům žádný osobní vztah. Byl soudně obžalován a soudně stíhán pro zločin rouhání. Hrozilo mu doživotí na Sibiři. Zachránilo ho vypuknutí I. světové války. Podobně se zastal i svého přítele Bulgakova, jehož teologické a filosofické učení o Sofii bylo odsouzeno jako nepravoslavné a gnostické. Berďajev hájil naproti tomu obecné právo na svobodné rozvíjení teologických a filosofických konceptů. Kdyby žil ve středověku, jistě by jej neminula hranice. Srov. MARTIN JABŮREK, Koncept svobody v eschatologickém existencialismu N. Berďajeva, FF UP, Olomouc 2008, s. 22.
V dalších letech píše svou nejumělečtěji založenou knihu o tvorbě. Je-li pro Berďajeva pojem svobody tezí a pojem objektivace antitezí, pojem tvorby oba předchozí dovádí k syntéze.40 Tvorba a tvůrčí poslání člověka je pro něj ústředním tématem. Tvůrčí spoluúčast člověka na stvoření a spáse světa připomíná ve většině dalších knih. Tvorbu chápe jako antropodiceu, aktivní odpověď člověka Bohu. Je přesvědčen, že Bůh dokonce od člověka tvorbu očekává.41 Lidská tvorba je přetvářením světa směrem k eschatologické dokonalosti. Úvahy o eschatonu tvoří vyústění jeho filosofie.
40 Srov. tamtéž, s. 85.
41 Srov. NIKOLAJ BERĎAJEV, Sebepoznání, Arbor vitae, Praha 1996, s. 5–8, a BERĎAJEV, Vlastní životopis, s. 252–261.
Po říjnovém převratu roku 1917, v němž Rusko nastoupilo na cestu bolševismu, začal aktivně přednášet a psát. Vnitřně se s komunistickými revolučními ideály neztotožnil, převrat však považoval za výsledek existenciální dialektiky národa. Je přesvědčen, že Rusko musí projít skrze zkušenost bolševismu, že není cesty zpět. Krátce působí v prozatímním Sovětu Ruské republiky, tzv. Předparlamentu. Od začátku je nicméně nesmiřitelný vůči morální zvrhlosti bolševiků a nikdy nezradí své vnitřní přesvědčení.42 Jedním z nejtěžších zážitků v životě je pro něj přeměna lidí, které znal před a po revoluci, změna, kterou způsobilo pokušení moci a vlivu. S komunismem vede duchovní, ne politický boj. Dva roky po revoluci zakládá Svobodnou akademii duchovní kultury, jež vznikla z pravidelných setkání, pořádaných u Berďajevových doma. Usiluje o to, aby se co nejvíce rozšířilo působení ruské duchovní kultury. Je činný ve Svazu spisovatelů. Mimo jiné napsal knihu o Dostojevském, která vzešla z přednášek, jež v akademii pořádal.43 V roce 1920 je dokonce zvolen profesorem moskevské univerzity a jeden rok přednáší. Kritizuje marxismus, neboť v tu dobu to bylo, podle jeho vlastních slov, ještě možné. Tajná policie (Čeka) nakonec Berďajeva zatkla v souvislosti s činností tzv. Taktického centra. Šlo o vykonstruovaný proces. Alexandr Solženicyn v knize Souostroví Gulag píše, že mělo jít o soud revoluce nad inteligencí. Berďajev si počínal neohroženě a při výslechu se rozhodl, že bude otevřeně vyjadřovat své přesvědčení. Jako odpůrce komunistické ideologie mohl očekávat rozsudek smrti. Nakonec byl, snad díky své neohroženosti a upřímnosti, propuštěn.44 Nemohl však opustit Moskvu bez povolení. Celková situace v zemi se změnila začátkem roku 1922. Začala protináboženská pronásledování. Čeka provedla u Berďajeva domovní prohlídku a podruhé ho zatkla. Ve vězení strávil přibližně týden. Posléze mu vyšetřovatel sdělil, že je vyhoštěn ze sovětského Ruska do zahraničí45 – ne z politických, ale z ideologických důvodů.46 Zaplavil ho stesk. Nechtěl emigrovat. Netušil, že jeho vyhnanství bude trvat 25 let a že svou rodnou zemi již nikdy nespatří. Zažívá ale i pocit naděje na svobodnější podmínky, které mu exil umožní. Po více než dvou měsících se spolu s dalšími představiteli ruské inteligence nalodil na elegantní německou loď Oberbürgermeister Haken, na které byli přepraveni z Petrohradu do Štětína. Berďajev si poznamenal, že mužů bylo dohromady dvacet pět, s rodinami sedmdesát pět lidí. Tato loď je od té doby nazývána „Lodí filosofů“ nebo také „Parníkem filosofů“. Bylo deportováno celkem jedenáct ruských myslitelů. Mezi nejznámější patřil filosof Frank, spisovatel Karsavin, učitel Ajchenvald a profesor filosofie Losskij. Tito myslitelé se střetli s Leninem, neboť byli přesvědčeni, že nové Rusko bude ztraceno, pokud pohrdne náboženskými morálními hodnotami.47
42 Říjnovou revoluci považuje za opravdové zpustošení (pogrom) vysoké ruské kultury a vytýká činitelům revoluce, že se inspirovali spíše idejemi již zastaralého ruského nihilismu a materialismu a byli lhostejní k problémům tvůrčího myšlení své doby. Lenin byl dle Berďajeva filosoficky a kulturně reakcionář. Srov. tamtéž, s. 183. Bolševici nejen revoluci připravili, ale především jí „využili“ k dosažení svých cílů. Srov. tamtéž, s. 275.
43 Viz BERĎAJEV, Dostojevského pojetí světa.
44 Vyslýchal ho samotný zakladatel sovětské tajné policie, Polák Felix Dzeržinský. Berďajev se otevřeně prohlásil za protivníka komunismu a objasnil Dzeržinskému filosofické i etické důvody svého přesvědčení. Ke svému vlastnímu překvapení byl propuštěn. Snad měl být zatčen později, snad na Dzeržinského zapůsobila filosofova svobodomyslnost a neohroženost. Berďajev popisuje Dzeržinského jako člověka fanaticky přesvědčeného, vědomého si vlastní moci. Bylo v něm prý něco jemného a děsivého zároveň. Srov. BERĎAJEV, Vlastní životopis, s. 291–293.
45 Dokonce musel podepsat, že v případě návratu bude bez vyšetřování zastřelen.
46 „Co jsem stavěl do protikladu s komunismem, proč jsem vedl a stále vedu boj proti němu? Do protikladu s ním jsem stavěl především princip duchovní svobody, pro mě prvotní, absolutní, které není možné se vzdát za žádná blaha světa. Do protikladu jsem stavěl také princip osoby jako nejvyšší hodnoty, její nezávislosti na společnosti a státu, na vnějším prostředí. Znamená to, že jsem obhajoval ducha a duchovní hodnoty.“ Komunismus dle Berďajeva chce být náboženstvím, je vytvářením modly kolektivu. Sociálně ovšem může být v komunismu pravda. Berďajev o sobě říká, že je stoupencem socialismu, ale jeho socialismus je personalistický, podtrhuje hodnotu osoby jako obrazu Božího. Tamtéž, s. 295–296.
47 Vyhnání bylo relativně mírným činem v tehdejších krutých časech. Lenin chtěl „zracionalizovat“ Rusko, vybudovat výkonný moderní stát. Potřeboval k tomu zničit všechny myšlenkové školy odporující bolševismu. Prioritou bylo odstranění náboženských myslitelů, kteří promlouvali k individuálnímu svědomí jednotlivců. Lenin věděl, že Západ přihlíží, a tak maskoval pravou povahu totalitního projektu nenásilným odstraněním filosofů. Chtěl vypudit zaostalý a škodlivý mysticismus. S odstupem času lze říci, že se sovětský komunismus stal jakousi náhražkou tradiční kolektivní ruské religiozity. Srov. CHAMBERLAINOVÁ, c.d., s. 19–20, 32.
Po vylodění nastoupila skupina do vlaku a téhož dne přijela do Berlína. Píše se rok 1922. Věrný svému základnímu životnímu krédu aktivní tvorby, zakládá tehdy osmačtyřicetiletý Nikolaj s pomocí amerického Svazu mládeže (YMCA) Nábožensko-filosofickou akademii, jež navazuje na tradici společností z Petrohradu a Moskvy. Pobyt v Berlíně trvá dva roky. Berďajev se setkává se Struvem, se kterým se kdysi radikálně rozešel, a na německé půdě se jejich vztah ještě vyostřuje. Berďajev občas propadal hněvivému rozčilení, zvláště pokud šlo o ideologické otázky. Tak tomu bylo i tentokrát. Struveho přesvědčení o možnosti svržení bolševismu cestou intervence Nikolaje popudilo. Je přesvědčen, že se ruský národ osvobodí sám.
Berďajev se v prvním období emigrace spíše straní svých vlastenců. Vydává dvě knihy – Smysl dějin a Filosofii nerovnosti, na nichž začal pracovat ještě v Rusku – a pouští se do třetí, jež nese název Nový středověk. Byl přesvědčen, že svět vstupuje do nové historické epochy. Po I. světové válce a revoluci v Rusku nadchází „epocha ducha“. Po otřesení důvěry v rozum sílí iracionální síla dějin. V Berlíně se setkává s některými německými mysliteli – Schelerem, Keyserlingem a Spenglerem. Na přelomu roku 1923 a 1924 je již atmosféra v Německu pro Berďajevovu rodinu příliš těžká. Přispěla k tomu hospodářská situace, jež nebyla příhodná pro domácí obyvatelstvo, natož pro ruské emigranty. Centrum ruské emigrace se přesouvá dále na západ, do Paříže.48 Tam odchází i Berďajev se svými nejbližšími. Do Francie přesouvá i činnost akademie, kterou započal v Německu.
48 Srov. BERĎAJEV, Vlastní životopis, s. 311.
V roce 1926 vzniká pod jeho redakcí časopis Puť – orgán ruského náboženského myšlení. Časopis vycházel po 14 let a byl vydáván redakcí Nábožensko-filosofické akademie.49 Nikolaj přišel do Paříže v padesáti letech. Napsal zde většinu svých knih a prožil nejproduktivnější období života. Sblížil se s místním filosofickým prostředím a seznámil se s mnoha francouzskými mysliteli. Přes Johannu Bloyovou, vdovu po zesnulém katolickém spisovateli Léonu Bloyovi, se seznamuje s předním tomistickým filosofem Jacquem Maritainem.50 Berďajev si více rozumí s lidmi mimo pravoslavné kruhy. S pařížským Teologickým institutem, oficiální půdou pravoslaví, se záhy po svém příchodu do Francie rozchází. Pokládá se za individuálního křestanského myslitele. S pravoslavným církevním myšlením se zcela ztotožnit nemohl a nechtěl. Účastnil se však průkopnických setkání mezi pravoslavnými, katolíky a protestanty. Setkání probíhala na ruské půdě – v ruském domě na Boulevard Montparnasse.51 Od roku 1928 se setkání konala přímo v jeho domě v Clamart.52 Účastnil se také tzv. dekád v Pontigny. Na místě bývalého cisterciáckého opatství se sjížděla intelektuální elita Francie a dalších zemí. V průběhu měsíce srpna probíhaly pravidelně tři po sobě jdoucí dekády. Jedna s filosofickým tématem, druhá s literárním a třetí se sociálně-politickým. Nikolaj přednášel referáty a živě se účastnil debat. Usiloval vždy o odhalení náboženského smyslu projednávaného tématu. Cítil rozdíl mezi ruským a francouzským myšlením, které zůstávalo více u literatury a kultury, zatímco ruské směřovalo k objevování podstaty a překonání kulturního odrazu daného problému. Berďajev se často zamýšlel nad zvláštnostmi ruského myšlení. Je více iracionální, neorganizované a neuspořádané. Vyjadřuje se v krajnostech. Nikolajovo myšlení bylo jakoby ještě umocněnější, hraničící s patologií.53 Charakteristická jsou v této souvislosti jeho vlastní slova: „Zůstávám individuálním myslitelem a vždycky se vracím k sobě, ke svému individuálnímu myšlení. Přemýšlím o čase, o své době, o jejích problémech a jejím zlu, ale jsem nesoučasný, nečasový myslitel. Nacházím se v úplném rozporu se svou dobou. Opěvuji svobodu, když ji moje doba nenávidí, nemiluji stát a mám religiózně anarchistické tendence, když doba stát zbožšťuje, jsem krajní personalista, když je doba kolektivistická a popírá důstojnost a hodnotu osobnosti, nemám rád válku a vojáky, když doba žije patosem války, miluji filosofické myšlení, když je doba k němu lhostejná, vážím si aristokratické kultury, když jí doba opovrhuje, a konečně – vyznávám eschatologické křesťanství – když doba uznává pouze křesťanství tradičně každodenní. Cítím sebe sama obráceného k příštím věkům.“54
49 Puť neměl bojový, polemický charakter. Nabízel prostor pro tvůrčí myšlení na půdě pravoslaví. Berďajev píše, že se mu časopis někdy zdál i nudným. Nejbojovnější články podle vlastních slov psal on sám. Některé mohly budit i dojem skandálu (např. článek proti episkopátu Synodální církve, proti rozkolu s Moskevskou církví, proti odsouzení učení o Sofii tehdy již pravoslavného kněze Bulgakova). V roce 1940 zastavila vydávání časopisu německá okupační moc. Srov. tamtéž, s. 312.
50 S Maritainem se seznámil v roce 1925. Roli prostředníka hrála i Berďajevova žena Lýdie, která napsala vdově Bloyové dopis. Ta je pak seznámila s Maritainem. Maritain – v minulosti anarchista a materialista, poté protestant – se setkal s Berďajevem již jako katolík. Berďajeva okouzlil svým zjevem a on si ho zamiloval, ačkoli byly jejich filosofické názory odlišné. Srov. tamtéž, s. 323–324.
51 Srov. tamtéž, 318–319. Berďajev se účastnil také mezinárodních křesťanských sjezdů. Píše, že na nich převládali protestanté. Zdáli se mu konzervativnější, tradičnější a autoritativnější než on „pravoslavný“. Považuje se ve srovnání s nimi za levicového modernistu, (...) „který klade před křesťanské vědomí nové problémy a vyznává křesťanství jako náboženství svobody a tvorby, a ne autority a tradice“. Tamtéž, s. 321.
52 Besedy u Berďajevových opouštěly témata teologická a přesouvaly se k mystickým a filosofickým. Pravidelnými návštěvníky byli např. historik středověké filosofie Gilson, křesťanský existencialista Marcel či personalista Mounier, který později založil s Jeanem Lacroixem personalisticky orientovaný časopis Esprit, do kterého přispíval rovněž Berďajev. Časopis mu byl svými idejemi velmi blízký.
53 Berďajev se bezesporu svým chováním a vystupováním lišil od konvenčních způsobů. Vyznačoval se křečovitými pohyby úst i celého těla. Celkově působil bizarním dojmem a „byl jako někdo, kdo drží klíč k přetvořenému světu, do něhož nikdo jiný nemůže nahlédnout“. Srov. CHAMBERLAINOVÁ, c.d., s. 42.
54 BERĎAJEV, Vlastní životopis, s. 317.
U Berďajeva lze pozorovat typickou antinomičnost a konfliktnost, nasměrovanou k horizontům eschatonu. Často se cítí být špatně chápán. Určitě k tomu přispívá jeho vyhrocený pocit odcizenosti. I přes svou příbuznost s francouzským existencialismem jím býval málokdy zaujat. Znal téměř všechny francouzské filosofy své doby. Rozhovory s nimi považoval za poučné, leč, jak sám říká: „zřídka mě uchvacovaly, protože probíhaly vně toho nejpodstatnějšího. Celý svůj život jsem toužil po rozhovoru o tom hlavním, o posledním, překonávajícím vzdálenost a podmíněnost, označujícím existenciální událost.“55 V hlubině duše se cítí být opravdovým Rusem, ale, jak sám říká, v jeho zevnějšku je i něco francouzského. Typická ruská otevřenost vůči všem je u něho potlačována vrozenou distancí, duševní uzavřeností. Jeho typickým způsobem kontaktu s okolím je boj v oblasti idejí.
55 Tamtéž, s. 346.
Posledních dvacet let jeho života je obdobím usilovné filosofické tvorby. Z knih, jež napsal, přikládá největší význam knize O osudu člověka56 a knize O otroctví a svobodě člověka.57 V nich jsou jeho stěžejní myšlenky vyjádřeny s největší ostrostí. Posledně zmíněná kniha vyjadřuje silně extrémy a ostrou konfliktnost Berďajevova myšlení. Přesto žádná z knih, které kdy napsal, nevyjadřuje, jak sám říká, plně jeho samého. V tvůrčím zanícení přijímá jeho myšlení psanou podobu, ale vždy vidí téměř tragický nesoulad mezi prvotní intuicí a objektivním produktem. Tato nevyjádřitelnost intuitivně zachycené skutečnosti a nemožnost ji zachytit pro druhé, objektivně, činí z Berďajeva existenciálního myslitele.
56 Toto dílo je nejsystematičtější prací autora. V první části se zaobírá kritickým rozborem problematiky etického poznání, původu dobra a zla, filosofickou antropologií. V druhé části představuje svou etiku zákona a vykoupení, jež jsou překonány novou etikou tvorby. Pojednává o ní z pohledu eschatologie. Základní myšlenkou knihy je idea nestvořené svobody. Viz NIKOLAI BERDIAJEW, Von der Bestimmung des Menschen. Versuch einer paradoxalen Ethik, Gotthelf-Verlag, Bern – Leipzig 1935.
57 NIKOLAJ BERĎAJEV, O otroctví a svobodě člověka, Oikoymenh, Praha 1997. Platformu knihy tvoří personalisticky zaměřená obhajoba důstojnosti člověka a jeho osvobození z různých druhů otroctví. Berďajev chápe filosofii a potažmo celý život člověka jako zápas, zápas protikladů. Ten se odehrává v osobě – mikrokosmu. Za základ osoby považuje svobodu. Osoba je existenciálním středem. Zotročení osoby se děje skrze objektivaci. Zdrojem sociálního otroctví je společenské rozdělení na „pána“ a „raba“. Jsou to korelativní stavy, jež může překonat opravdu svobodný člověk. Ten, kdo nepřistoupí na tuto hru „nutnosti“.
Začátek II. světové války byl otřesem pro všechny národy a pro všechny lidi na zemi, píše Berďajev.58 Na pocit katastrofična si během svého dramatického života zvykl a válka nebyla nic neočekávaného. Nabídky ruských přátel odjet do Ameriky odmítá, ač není ve Francii zcela v bezpečí. Je ideovým protivníkem fašistických Němců a neskrývá své názory na hitlerismus a nacionální socialismus. V té době píše svou autobiografii.
58 Srov. BERĎAJEV, Vlastní životopis, s. 413.
Vojenskou invazi Němců do Ruska prožívá Berďajev velmi osobně. Cítí se být spojen s úspěchy Rudé armády. Ačkoli vždy kritizoval komunistickou ideologii, jeho mezinárodní orientace je sovětská.59 Situace v Paříži se vyostřila, někteří jeho přátelé byli zatýkáni, deportováni do Německa a jako političtí odpůrci tragicky usmrcováni. Berďajev byl několikrát navštíven agenty Gestapa. Dokonce je rozšířena novinová zpráva o jeho zatčení. K tomu však nikdy nedošlo.60 Podle jeho slov mu nezbývalo nic jiného než sedět ve svém clamartském domě na předměstí Paříže jako feudál ve svém zámku.61 Veřejnou činnost nevyvíjel, nepřednášel ani nečetl referáty, jak bývalo jeho zvykem. Typicky ruské tvoření kroužků a debat však utlumeno být nemohlo. V clamartském domě se o nedělích schází vlastenecky naladění Rusové. Sám Berďajev přednesl referát o mesiánské ideji a problému historie. Zúčastnil se také sjezdu věnovanému posouzení jeho knihy Duch a realita.62 Přijeli lidé z kruhů levicových katolíků, protestantů, pravoslavných a hledajících.
59 Srov. tamtéž, s. 415.
60 Důvodem byla jeho již tehdy světová známost a snad jisté sympatie jednoho z vyšších stoupenců nacionálního socialismu v Německu. Berďajev žertem říkal, že se tím odhalila úcta Němců k filosofii. Srov. tamtéž, s. 416.
61 Jako feudál ve svém zámku se zdviženým mostem. Tak se s nadsázkou charakterizuje Berďajev a stejných slov používá Peter Rainhard Schuster ve své recenzi Berďajevovy autobiografie. Ruskému mysliteli neodpouští jeho vypjatý individualismus, jeho zredukovaný přístup k realitě, v němž dochází ke střetu „omezené“ versus „věčné“ v Berďajevově nitru (!): „Berďajev nechce být objektem mezi objekty, chce překonat odcizení od světa a překonat je tvůrčím zásahem, který, a to je zásadní slabina celé koncepce, naráží na jeho vypjatý individualismus, na slabost sil jednotlivce, jež zákonitě vyúsťuje v pouhou iluzi svobody, v pouhou potenci svobodně žít ve světě vlastních idejí. Jeho vzpoura je výhradně vzpourou teoretickou – chce bojovat a přetvářet, ale jen abstraktně; kritizuje z hlediska vyšší morálky, nicméně jsa omezen na vlastní síly a limitován hrůzou ze ‚znečištění ideje‘, není schopen skutečnost prakticky měnit.“ Srov. www.e-knihy.komunisti.sk/P_Schuster_Berdajev_recenze.doc (1. 12. 2009).
62 Berďajev se tehdy střetl s Gabrielem Marcelem, jenž ho označil za anarchistu. V těchto letech se setkává také s Romainem Rollandem, který si vzal vdovu po Berďajevově synovci.
V roce 1942 prodělal vážnější operaci, při níž došlo k anestezii dolní části těla. V této souvislosti přemýšlí nad bezmocností a za tragickou považuje moc nezbytnosti nad svobodnými bytostmi. Přichází konec II. světové války. Berďajev se nikdy nechtěl sklánět před žádnou mocí, pociťoval však, že nemůže zůstat stát vně osudu svého národa a setrvávat na výši abstraktních principů. Je pobouřen oficiálním přijetím sovětského režimu Svazem ruských vlastenců ve Francii. Opět jako by vybočoval z řady.
Z těchto let se mu vybavuje vzpomínka na návštěvu mladého kapitána Rudé armády. Tento sympatický a talentovaný muž mu přinesl novinky z rodné vlasti. Vyzařoval z něj ostrý dojem Ruska, jakési náboženské zanícení. Nešlo o nadšení komunismem. Berďajevovi se ulevilo. Celý národ čte naši ruskou literaturu 19. století, zvěstuje mladík. Berďajev je potěšen a zároveň zarmoucen. Rusové se vracejí ke svým kořenům. Odhalí však i plody dědictví, které spočívá v návratu k pravé ruské religiozitě? Cítí paradox. Je známý v mnoha zemích Evropy, v Americe, Asii a Austrálii, ale ve své vlasti téměř vůbec ne. Jeho osud se bolestně proplétá s osudem filosofického myšlení Ruska. Právě teď tam vládne dialektický materialismus. Svoboda myšlení neexistuje – alespoň navenek ne. Může se vrátit zpět? Srdce mu krvácí. Přemýšlí o ruských rozporech, o ruské kultuře, o tragičnosti ruského osudu. A srovnává ho s osudem Západu. On, mystický anarchista,63 spojuje v sobě myslitelský odkaz Ruska s tradicí Západu.64
63 „Celý život jsem věřil, že Boží život, život v Bohu je svoboda, volnost, svobodný let, ‚bez-vládí‘, ‚an-archie‘.“ BERĎAJEV, Vlastní životopis, s. 186–187.
64 Srov. tamtéž, s. 423.
Koncem roku 1945 roste jeho celosvětová známost.65 Dělá mu to však málo radosti. Jeho nejmilejší žena je těžce nemocná, nemůže téměř mluvit a s obtížemi polyká stravu. Ztrácí síly a umírá. Její smrt je však prosvětlenou a vnitřně nejvýznamnější událostí Nikolajova života. Mnohému se naučil právě tehdy. Lýdie psala do posledních chvil básně, zachovala si plné vědomí a intenzivní duchovnost. Do posledních chvil ji navštěvoval a navečer spolu vedli duchovní a mystické debaty. Měl velmi rád tuto část dne a po jejím odchodu pociťoval intenzivně prázdnotu a nemohl se smířit s nenávratností. Zároveň spatřil i druhou, prosvětlenou stránku smrti – „ve smrti je krajní zostření lásky,“ píše.66 Nikolajova představivost se v reakci na smrt zaobírá problémem nesmrtelnosti. Přemýšlí nad konkrétními obrazy. Jde mu o zachování všeho neopakovatelného a nezaměnitelně individuálního.
65 Na jaře téhož roku je Cambridgskou univerzitou prohlášen doktorem teologie honoris causa. Je do té doby vedle Čajkovského a Turgeněva třetím takto poctěným Rusem.
66 Tamtéž, s. 424.
Berďajev stárne, ale nemá pocit stárnutí své duše. Až do posledního okamžiku tvořivě píše, považuje to za hygienu duše. Píše články k aktuálním otázkám, k filosofii politiky. Na sklonku života si uvědomuje, že ačkoliv se stal velmi známým, cítí se spíše nepochopen než pochopen. Je tím vinna jeho přílišná protikladnost? Ctitelé jeho myšlenek je používají pro své cíle, které jsou mu někdy cizí. Je dynamický, vždy mu byl cizí pocit statičnosti, a přece – jako by stále psal o jednom a tomtéž. Odráží protiklady a boje své epochy, povstává proti ní a směřuje k budoucímu. Svůj pozemský život završuje neukončenou tvorbou za psacím stolem v Clamart. Je březen roku 1948.
