Milost ve světových náboženstvích

Autor: Pavel Hošek - Číslo: 2010/2 (Ekumena)

Většina křesťanů se domnívá, a do jisté míry právem, že křesťanské pojetí milosti je naprosto jedinečné. Učení o tom, že člověk si sám ve své bídě nemůže pomoci, že je zakletý v hříchu a neschopný sebenápravy, že záchrana člověka je od začátku až do konce dílem Boží milosti, kterou si nemůžeme nikterak zasloužit, že Bůh se sklání k člověku v Ježíši Kristu a jenom díky němu člověka zachraňuje, ospravedlňuje a posvěcuje – toto učení najdeme v takto formulované podobě skutečně jenom v křesťanství.

Otázkou ovšem zůstává, jestli v ostatních náboženských tradicích opravdu nenarazíme na nic ani vzdáleně podobného. Někteří křesťané tvrdí, že křesťanství je svědectvím o milostivém příklonu Boha k člověku, zatímco ostatní náboženství představují marné pokusy vyšplhat se do nebe po žebříčku vlastních zásluh, vlastních náboženských výkonů, sebezapření a tak dále. Toto pojetí je podle mého názoru přece jen poněkud zjednodušující. V náboženstvích světa najdeme četné stopy vědomí lidské nedostatečnosti a Boží nezasloužené, láskyplné, zdarma nabízené přízně, najdeme v nich (tu a tam) i poznání, že člověk si sám nepomůže, že je zakletý ve své hříšnosti a odkázaný na pomoc přicházející shůry. Ba najdeme v nich zcela výslovnou tematizaci tohoto problému, tedy hloubky lidské porušenosti a z ní pramenící potřeby nezasloužené milosti.

Hinduismus

Začněme v Indii, v kolébce hinduismu a buddhismu. Už v roce 1930 napsal německý teolog Rudolf Otto studii nazvanou Indická náboženství milosti a křesťanství. Otto si v této práci všímá překvapivě podobnosti mezi křesťanským učením o milosti a myšlenkami jednoho z nejvlivnějších indických učenců Ramanudži (1056–1137), který vykládá starší indickou tradici tak, že rozhodující důraz klade na osobní důvěryplný vztah věřícího k osobnímu božstvu (Višnuovi), přičemž důležitým rozměrem tohoto vztahu oddanosti (bhakti) je vědomí vlastní nedostatečnosti a důvěra v boží zachraňující milost (prasáda). Lidské nitro je podle Ramanudži příliš zatemněno nevědomostí a tělesnými žádostmi, člověk je proto odkázán na spásnou intervenci milujícího Boha. Náležitou odpovědí z lidské strany pak není hromadění dobrých skutků a snaha zasloužit si spásu, ale oddanost a láska vůči milujícímu Zachránci. Ramanudžovi žáci toto učení ještě upřesnili a rozvedli – hovořili o opičí cestě a kočičí cestě. Opičí cesta počítá s aktivním podílem člověka na vlastní spáse – tak jako se opičí mládě musí samo pevně držet matky, když ho nese do bezpečí. Stoupenci kočičí cesty naopak trvají na tom, že člověk je ke své záchraně „nesen“ bez vlastního přičinění – tak jako kočka nese své mládě v zubech a ono samo se na přesunu do bezpečí nijak nepodílí.

Buddhismus

Také v buddhismu najdeme zajímavou paralelu křesťanského učení o milosti. Její nejznámější variantou je učení buddhismu Čisté země, tedy odvětví mahájánového buddhismu, rozšířeného v Číně, Vietnamu, Japonsku a v dalších zemích. Podle učení tohoto směru vytvořil buddha Amitábha (japonsky Amida) ze svých zásluh nadzemskou říši, zvanou Čistá země nebo Západní ráj. Učinil tak z nesmírného soucitu (karuna) se všemi nevědomými tvory. Vzhledem k tomu, že lidstvo žije v temném věku, není podle této nauky možné dosáhnout spásy z vlastních sil, lidé jsou příliš slabí a hříšní. Právě proto jim Amitábha zdarma nabízí své zásluhy a po smrti vstup do říše věčné blaženosti, kterou pro ně vytvořil. Věřící se nemají snažit dosáhnout spásy a věčné blaženosti z vlastních sil, ale mají uctívat Amitábhu a vzývat jeho jméno. Toto učení dovádí ještě o krok dále Šónin Šinran (1173–1262), který nejprve (podobně jako Martin Luther) prožil rozčarování z asketického mnišského života a došel k radikálnímu závěru, že člověk je příliš slabý, neschopný dosáhnout vykoupení z vlastních sil, a že dokonce ani vzývání Amidova jména není záslužný „dobrý skutek“ či prostředek spásy, že jediné, co zbývá, a jediné, co stačí, je s důvěrou se spolehnout na „jinou sílu“ (tariki), tedy celým srdcem důvěřovat Amidovu zaslíbení.

Myslím, že je docela zřejmé, že jak hinduistická, tak buddhistická „nauka o milosti“ v některých rysech nápadně připomíná křesťanství, nebo dokonce reformační učení sola gratia. Právě tak je ovšem zřejmé, že celkový rámec těchto nauk – tedy zákon karmy, učení o reinkarnaci, specifické pojetí božství, resp. buddhovství – je v případě hinduismu i buddhismu přece jen jiný. Proto bude jistě zajímavé podívat se na učení o milosti v tradicích, které stejně jako křesťanství věří v Boha Abrahamova, Stvořitele vesmíru a Pána dějin, tedy v judaismu a v islámu.

Judaismus

Pokud jde o judaismus, je třeba na úvod poznamenat, že jej křesťané často interpretují prizmatem některých výroků Pavlových epištol, což, jak se shodují biblisté a religionisté, může být velmi zavádějící. Předně je na místě jasně říci, že judaismus není a nikdy nebyl (s výjimkou patologické deformace, s níž se vyrovnává apoštol Pavel) náboženstvím skutků. Stačí se zeptat kteréhokoli rabína. Žid nezískává podíl na smlouvě s Hospodinem za to, že dodržuje přikázání nebo hromadí zásluhy. Získává jej z milosti, zadarmo, v době, kdy si ještě nemůže nic zasloužit, protože je stár osm dní (tehdy se provádí obřízka). Rabínský judaismus také velmi dobře ví o hříšnosti a nehodnosti člověka, o tom, že spásu není možné si zasloužit, že jedinou nadějí je spolehnutí na Boží nezaslouženou, zdarma udílenou milost. Podle Talmudu Hospodin sám napovídá kajícníkům, jak se mají modlit, aby jim mohl odpustit, radí jim, jaké mají použít argumenty, aby mohl přesednout z trůnu soudu na trůn milosti. Také synagogální liturgie Dne smíření je plna proseb o naprosto nezaslouženou milost, nikde nenajdeme ani stopu po nějakém vykazování náboženských zásluh a dobrých skutků. Naopak, Židé se modlí: „Otče náš, králi náš (Avínú Malkéjnú), smiluj se nad námi a vyslyš nás, vždyť se nemáme čím vykázat.“ Anebo: „Nejsme tak drzí a tvrdošíjní, abychom pravili před tebou, Hospodine, že jsme spravedliví a nehřešili jsme. Ano, hřešili jsme.“ A každý Den smíření se Židé Hospodinu omlouvají, že nemohou (už 2000 let) přinášet náležité oběti v Jeruzalémském chrámu, jak by si velmi přáli, a doufají, že snad už příští rok to bude možné (Lšaná habaá bírušalájim). Celá synagogální liturgie Dne smíření je jedno velké zoufání nad vlastní špatností a úpěnlivá prosba o „nespravedlivou“ milost.

Islám

A jak je to v islámu? Zdálo by se, že Alláh je přísný, nesmlouvavý Bůh, že jeho vztah k člověku nemá s milostí nic společného. Není to tak docela pravda. Téměř všechny koránské súry (kapitoly) jsou uvedeny basmalou, tedy slovy: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.“ Mnohé z 99 Božích titulů, které najdeme v Koránu, svědčí o jeho láskyplném příklonu k člověku (Ochránce, Promíjející, Dárce, Poskytující, Laskavý, Shovívavý, Štědrý, Milující, Obhájce, Přítel, Vlídný ke kajícím, Odpouštějící, Soucitný, Trpělivý). V islámské mystice se tento láskyplný Boží příklon k člověku stává rozhodujícím náboženským prožitkem. A lidskou odpovědí opět nemá být žádná zákonická a záslužnická křeč, ale intimní, niterný vztah k Bohu, založený na důvěře. Islám také dobře ví o tom, že člověk nemá ve své moci směřování svého srdce, že je to Bůh, kdo lidské srdce zatvrzuje a obměkčuje (Korán 10, 99–100), a že tedy o nějakých zásluhách nemůže být řeči.

V tomto kratičkém nástinu některých podobností mezi křesťanským učením o milosti na jedné straně a obdobnými myšlenkami v hinduismu, buddhismu, judaismu a islámu na druhé straně, jsem se pokusil ukázat, že vedle celkem zřejmé jedinečnosti křesťanského učení o milosti (které souvisí se specificky křesťanským učením o člověku, o hříchu, o spáse a o Kristu) najdeme v jiných náboženstvích prvky a motivy, které budou křesťanům znít překvapivě povědomě.

Co z toho vyplývá? Jsou to stopy všeobecného zjevení? Jsou to teologicky nepodstatné náhodné analogie? Těžko říct. Ale celkem jistě můžeme podle mého názoru konstatovat dvě věci: 1. představa, že jenom křesťanství ví a hovoří o tom, že člověk si sám nepomůže a že je ve své nedostatečnosti odkázaný na zásah nezasloužené Boží milosti (zatímco všechna ostatní náboženství marně usilují o spásu člověka z jeho vlastních sil), je hrubě zkreslující nebo spíš vyloženě mylná (přestože je mezi křesťany stále poměrně rozšířená); 2. aniž bychom chtěli jisté podobnosti mezi křesťanským pojetím milosti a podobnými motivy v jiných náboženských tradicích jakkoli přeceňovat, zdá se, že křesťané, kteří se pokoušejí své pojetí Boží milosti srozumitelně vysvětlit stoupencům jiných náboženství, mohou ve snaze o dorozumění odkázat také k některým motivům jejich vlastních posvátných tradic.