Loučení s "dobrým Pánembohem"

Autor: Ralph Sauer - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2010/2 (Téma)

K odpovědné řeči o Bohu dnes

Pastoralblatt (Aachen aj.), 6/2008.

Filosof Peter Sloterdijk jednou poznamenal: „Máme problém s Bohem, protože nám už neimponuje.“ Je to tak; jestliže je tajemný jiný Bůh degradován na „milého Pánaboha“, už na nás nedělá dojem. Obvyklá řeč o Bohu v nedělním hlásání, v katechezi a vyučování náboženství obvykle zdůrazňuje světlou stránku Boha, na niž nesmí padnout žádný stín. „Bůh má kolem sebe světlo“ zní charakteristický název sbírky dětských výroků.¹ Heinrich Heine nazval trefně tento způsob řeči o Bohu „eiapopaia-religiozita“ a ve své Zimní pohádce se jí vysmál. Milý Bůh, jemuž musel Ježíš propůjčit své milé rysy, stojí dnes ve středu hlásání. Děti se s ním setkávají velmi brzo; nechceme se totiž propadnout do chyb minulých generací, které hrozily Bohem jako přísným soudcem a naháněly strach. Velmi brzo však se musejí děti a dospívající dozvědět, že tento Bůh vůbec není vždy tak milý a nakloněný k nám lidem. Nezřídka musejí učinit zkušenost, že je často vzdálený a nepřítomný, že se halí do mlčení. Když jim smrt vezme matku, když na rodinu dolehne těžké utrpení, napadají je první vážné pochybnosti o tomto milém Bohu, který se ve skutečnosti vůbec neukazuje vždy jako milý. „Mé mamince se narodilo mrtvé dítě. Proč ji Bůh nejprve potěšil a pak zarmoutil? To je sprosté!“ Tak reagovalo devítileté děvče – a s takovým soudem není samo. Simone Weilová si poznamenala v deníku: „V době, jako je dnešní, kdy neštěstí ohrožuje každého, je pomoc nabízená duším účinná jen tehdy, když je skutečně připravuje na neštěstí.“ Platí to i pro děti a mládež. Nelze jim tajit, že Bohu je někdy těžko rozumět, že v našich očích se může zdát jakoby krutý. Neprokazujeme jim službu, když zatajujeme temné, propastné stránky života a tím i Boha, jak se to programově dělá ve Waldorfských školách. Musíme mít odvahu mluvit i o tom, co je v Bohu propastné a nemilé. Nesmíme temné stránky Boží tabuizovat. Také oficiální řeč církevních modliteb má sklon předvádět harmonický obraz světa stvořeného Bohem, který je trvale pod jeho ochranou. J. B. Metz k tomu poznamenává: „Řeč žalmů není jen univerzálnější, ale i napínavější a dramatičtější, víc rebelská a radikální než řeč církve a profesionálních teologů. Více zneklidňuje, je neútěšná, méně harmonická.“

V třicátých létech dvacátého století byly nastaveny nové akcenty. Teď stála ve středu Boží dobrota a milosrdenství, zatímco myšlenka na soud a peklo ztrácela na významu. Ve své encyklice Spe salvi si papež Benedikt XVI. stěžuje: „V nové době vybledla myšlenka na Poslední soud.“² Pro něho je „víra v Poslední soud především a hlavně naděje“,³ protože jen Bůh může nastolit spravedlnost, především pro nevinné oběti, aby nakonec netriumfovali viníci nad svými oběťmi. V této souvislosti mluví papež i o pekle, které už není v programu mnoha současných kazatelů: ti se s ním už dávno rozloučili. V jejich očích by existence pekla odporovala obrazu milujícího Boha a jeho univerzální vůli spásy. Naproti tomu papež tvrdí: „Mohou existovat lidé, kteří v sobě zcela zničili vůli k pravdě a ochotu milovat. Lidé, v nichž je všechno lží; lidé, kteří žili nenávistí a zašlapali v sobě lásku. Je to strašná myšlenka, ale mnohé postavy právě naší historie dávají znát úděsným způsobem takové profily.“⁴ Dnes chybí odvaha mluvit o této tematice, protože v minulosti se s ní často zacházelo vadně. Bůh byl funkcionalizován a stavěn do služeb pedagogiky. Lidem se naháněl strach z Boha, aby nesešli s pravé cesty.

Existuje však ještě další vážný důvod, proč jsou v dnešní řeči o Bohu nastaveny důrazy tak jednostranně. Na rozdíl od Nového zákona se Starý zákon nijak neostýchá mluvit o Bohu velmi drasticky a nezamlčuje jeho nás skličující stránky. Zde se mluví o Bohu elementárním, neučesaným způsobem. Poněvadž však kazatelé a učitelé náboženství obcházejí Starý zákon velkým obloukem a spokojují se s Novým zákonem, uniká jim tato druhá strana Boha, která není vždy jen světlá a jasná. U proroka Izaiáše čteme: „Já vytvářím světlo a tvořím tmu“ (Iz 45,7). Zde se utrpení a zlo nejen Bohem dopouští, ale přímo od něho pocházejí; před tím se křesťanští teologové obvykle děsí, i když sami nedokážou uspokojivě odpovědět na otázku původu zla na zemi. Karl Rahner se bez zábran ptal: „Proč nás Bůh nechává trpět?“⁵ Kdyby se naši kazatelé pozorněji podívali na hebrejskou Bibli, především na žalmy, pak by se setkali s jiným Bohem, který není jen blízký, ale často na dlouhou dobu velmi vzdálený. Je Vzdálený-Blízký (Markéta z Poreta), který se vždy vzdaluje. Modlící se člověk ve Starém zákoně se odvažuje s ním hádat, stěžovat si na svou nouzi a – jako v případě Joba – stěžovat si na jeho nespravedlnost. A překvapivá reakce tohoto obžalovaného Boha spočívá v tom, že pro „urážku majestátu“ nekárá Joba, ale jeho teologické přátele. E. Bloch je nazývá „náboženskými šosáky“, protože podle dobře osvědčené manýry teologů hledají pro Boží jednání vůči Jobovi omluvu. „Nemluvili jste o mně náležitě,“ zní Boží rozsudek (Job 42,7c). Po dlouhou dobu bylo v církvi zakázáno pochybovat o Bohu, natož pak vznášet proti němu žaloby. Člověk měl přijmout utrpení, které ho potkalo, bez výčitek, podle motta: „Uč se trpět bez stížností.“ Když však uvážíme, že víc než polovina žalmů jsou stížnosti, pak je třeba, abychom i v našich modlitbách měli místo pro stížnosti. I děti by měly být seznamovány s touto formou modlitby. S. A. Kierkegaard chválí Joba jako prototyp stěžujícího: „Tys nezklamal lidi; když se vše rozpadlo, stal ses ústy trpících, voláním utlačených, křikem ustrašených a úlevou všech, kdo oněměli v trápení, věrný svědek v každé nouzi a rozervanosti, neomylný mluvčí, který se odvážil stěžovat si, s hořkostí v duši se hádat s Bohem. Proč to skrýváme? Neodvažujeme se stěžovat si před Bohem? Nezapomenutelný Jobe, v tvé řeči je důraz, v tvém srdci bázeň Boží, i když si stěžuješ… Stěžuj si, Pán nemá strach, dokáže se bránit, ale jak se má bránit, když si nikdo nestěžuje, jak by se na člověka patřilo?“⁶ Právě v této upřímné řeči zpozoruje ve svém srdci bázeň před Bohem. Starozákonní autoři se neostýchali postavit do popředí temné, propastné stránky Božího mystéria. Tematizují hněv Boha soudícího, válečnického, mstícího se a násilného, který zatvrzuje lid svého vlastnictví.⁷ U Izaiáše čteme: „Působím pokoj a tvořím zlo“ (Iz 45,7). Tento výrok ruší naše cítění, nechce zapadnout do našeho tradičního obrazu Boha, a tak jej raději v kázání obcházíme.

Hovořit takto je mnohem napínavější, ale též temnější. Bůh se prokazuje jako daleký-blízký, jehož bytost je tajemná a propastná, takže ji nemůžeme vyzkoumat. Na mnohé otázky nedostaneme jednoznačnou odpověď, s mlčením Boha na své hlodavé otázky musíme žít. Tímto způsobem se však nestane produktem lidských přání, na nějž bychom přenášeli všechny své nedostatečnosti a touhy, stále znovu se vymyká našim pokusům ovládat ho. Ve známé scéně u hořícího keře odpírá Mojžíšovi prosbu, aby sdělil své jméno. Sděluje mu pouze, jak smýšlí se svým lidem, že ho povede pouští, v noci v podobě plamenného sloupu, ve dne v sloupu oblačném. Jeho podstata však zůstává skryta v temnotě. „Když myslím na Boha, obklopuje mne tma,“ vyznala Terezie z Lisieux. A v denících Matky Terezy „Tajné záznamy“, které proti její vůli kongregace předložila veřejnosti, nám autorka dává vhled do svého vnitřního života, poznamenaného krajními protiklady. Vyznává tam: „V mé duši panuje velký protiklad. Hluboká touha po Bohu, tak velká, že to bolí. Je to trvalé utrpení. Cítím se nechtěná Bohem, odmítnutá, prázdná. Žádná víra, žádná láska, žádné nadšení.“ Na mnohé to působilo jako šok. Tak jsme si přece novodobou světici nepředstavovali! Jenže temná noc víry je téměř charakteristikou všech velkých mystiků. Na žádném místě v Bibli není Bůh představován jako milý a něžný, jak se to dělalo od osvícenství, spíše je jeho podstata nevyzpytatelná; „neboť Bůh je větší než člověk“ (Job 33,12).

Evoluční biolog a „papež ateistů“ Richard Dawkins z Oxfordu vyslovil trefnou poznámku, že osvícení křesťané čtou Bibli velmi selektivně. Rozumovými prostředky se vybírají některá místa, která se hodí pro moderní, milostivý obraz Boha, zatímco jiná, mluvící o mstivém a žárlivém Bohu, se zamlčují.⁸ Podle již zmíněného filosofa kultury P. Sloterdijka však patří k podstatě víry v jednoho Boha i „děsivá komponenta“, která teprve probudí v člověku metafyzickou hrůzu. Máme co dělat se strašným Bohem. Potřebujeme my, křesťané, aby nám tuto biblickou pravdu připomínal filosof – cizí prorok? Tomuto Bohu se máme blížit tím, že se ho budeme bát, tj. že mu budeme prokazovat příslušnou úctu, a zároveň ho budeme milovat. V tom spočívá paradox víry: bázeň Boží a láska k Bohu bydlí v sousedních dveřích. Pro svatého Hilaria má všechna naše bázeň své místo v lásce.⁹ Církev vyjádřila pregnantně tento dvojí postoj v denní modlitbě dvanácté neděle během roku: „Svatý Bože, dej, ať jsme naplněni úctou a láskou k Tobě.“