Leo Zerhau, VĚČNÁ PAMĚŤ V BABIČCE BOŽENY NĚMCOVÉ

Autor: Pavel Ambros - Číslo: 2010/2 (Recenze)

Leo Zerhau, VĚČNÁ PAMĚŤ V BABIČCE BOŽENY NĚMCOVÉ. Disertační práce, CMTF UP v Olomouci, Olomouc 2008, 169 str.

Předloženou tezi Lea Zerhaua můžeme označit za teologii literatury, kterou konkretizuje rozborem jednoho ze stěžejních děl českého národního obrození – Babičky Boženy Němcové. Je příkladem zdařilého monografického zpracování teologického tématu paměti ve službě překonání odcizení (propasti) mezi kulturou a vírou. Práce je nepolemickou konfrontací možného teologického nahlížení kulturního a uměleckého tvoření – autorem promyšleně zvoleného a traktovaného námětu, který by mohl být pro svoji šíři, hloubku a letitost zájmu v neteologických disciplínách i značně rizikovým počinem přinejmenším ze dvou důvodů: Cožpak je možno vůbec říci něco nového? Nebo není oprávněné přesvědčení široce zastávané akademickým světem, „že víra do vědy ani do filosofie nepatří“ (I. BLECHA, Filosofie, věda a víra, Filosofický časopis, 2/2008, s. 255)? Dále je kultivovaným svědectvím zájmu teologie být metodickým výrazem nového vědomí člověka moderní doby a uchopit jej teologicky s tím, že mu ponechává jeho vícedimenzionalitu a konkrétnost lidského příběhu (narativní teologie). V neposlední řadě můžeme disertační práci rozumět jako vědomému přihlášení se nové kněžské generace k české kultuře, k literatuře zvlášť, jako tradiční charakteristice českého pojetí kněžské spirituality.

Autorovo rozdělení práce do tří kapitol (Pojem věčné paměti, s. 7–56; Věčná paměť v Babičce Boženy Němcové, s. 57–119; Zhodnocení Babičky Boženy Němcové jako teologického zdroje v dané otázce, s. 120–149) přesvědčivě ukazuje k metodické, obsahové a argumentační koherenci, s kterou zvolené téma rozvíjí. Navíc samotná bibliografie (s. 154–169, prameny zahrnují 36 položek, 147 je ostatních položek) naznačuje, jak autor uvažuje o spojení literárních pramenů s teologickými. Ztráta řeči prorůstá do dnešního světa podobně jako ztráta křesťanského nahlížení (kořenů) a autor spojením teologie a víry vytváří nový společný narativní prostor pro zkušenost lidského a duchovního života. Autor přistupuje k literárním pramenům jako k jedinečnému rezervoáru nashromážděné lidské zkušenosti, která je vyjádřena s mimořádným symbolickým znázorněním, které jí nenásilně navrací její křesťanskou tvář– autor vede čtenáře k probuzení tím, jak kontempluje a interpretuje literaturu. Nepracuje prostředky analytické psychologie, ale pomocí analogií – které objevují v sociálních dějinách člověka původní vrstvu jeho stvoření – tím, že neodkazuje na stanovené morální hodnoty, nýbrž na to, co je hmatatelně dobré, a tudíž smysluplné a co vytváří hlubší rovinu vzájemnosti lidské zkušenosti.

První kapitolou (Pojem věčné paměti, s. 7–56) si Leo Zerhau vytváří pojmové předpolí pro svoji teologickou analýzu přesným vymezením klíčového pojmu paměť. Je pro něj skutečností sociálně-psychologickou, kulturní, náboženskou a výsostně teologickou. Jejich vzájemnou propojenost nehledá násilně logickými vazbami, nechává každé oblasti její autonomní roli, která může být smysluplná sama o sobě. Tím, že jí přiřkne symbolickou hodnotu, nechává paměti její stěžejní určení v rovině vztahů člověk – člověk a člověk – Bůh. Zřetelné stopy vlivů, které do sebe autor nechává vstupovat, jsou vždy inspirací, kterou samostatně rozvíjí. I když je postřehnutelná linie pramen (patristický, teologický, spirituální, literární) a jeho vlastní text, nikdy v závislosti na nich neupadá do kompilace. Naopak, text je zřetelně autora samého. Samostatné promýšlení témat nese jeho osobité rysy, takže je jeho rukopis nejen dobře čitelný, nýbrž i jednoznačně autorsky rozlišitelný od jeho vzorů, předloh či zdrojů.

Druhá kapitola (Věčná paměť v Babičce Boženy Němcové, s. 57–119) se věnuje analýze narativního textu Babičky. Autorův zájem se nesoustřeďuje na zajímavé otázky dnes kladené v souvislosti s historicitou příběhu i samotné postavy autorky. Rozhodl se číst samotný text literárního tvůrčího aktu v jeho nejvlastnější tvořivosti, tudíž koncipované dialogičnosti autor – dílo – čtenář – tradice četby. Uznává kánon literárního druhu, přistupuje k němu z pozice kánonu ikony. Tímto povýšením textu na „ikonu tvořenou psaným slovem“ si vytváří prostor pro teologická témata proměny, moudrosti, obnovy porušeného, posvěcení času, nekonečnosti času a naplnění (eschatologického). Autor v této části textu projevuje bdělost vůči vlastnímu přístupu, který literární text neznásilňuje teologickými premisami, ale i vůči textu literárnímu, v němž objevuje spojení lidského a božského v tematizaci, která tvoří jádro této kapitoly. Nejde mu o výběr náboženských motivů, které přitáhnou pozornost sociologa, religionisty či po právu i etnografa, ani svým přístupem nepřekračuje neutrálnost literární vědy přihlašující se svým výkladem ke křesťanství jako k světonázoru literárního kritika (jinak poctivě přiznávajícího svá východiska a lavírujícího mezi rizikem ideologie teologické a ideologie bezideologičnosti). Hovoří o tom, o čem se jinak mlčí. Rekonstruuje zapomenutý literární text ve smyslu dát slovo tomu, co bylo ve slovu umlčeno. Teologicky – dát slovo Slovu.

Třetí kapitola (Zhodnocení Babičky Boženy Němcové jako teologického zdroje v dané otázce, s. 120–149) přináší doktorandovu četbu své vlastní četby, která je filosofující teologií a teologickým rozlišováním. Autor sám ukazuje na hranice literatury jako teologického pramene tím, že mu ponechává nadále jeho autonomii a nechce mu přičíst (dodatečně) například preevangelizační, evangelizační, katechetický či mystagogický význam („Po přečtení Babičky se nerozhodujeme ke konverzi“, s. 128). Je návratem k teologii stvoření ve smyslu ponechat tomuto stvoření ráz nepoznatelnosti, mýtu, předkritického poznání, které nachází sílu svého vyjádření v symbolech. Přílišný antropocentrismus teologického vyjadřování dal zapomenout na to, že vize kosmu, který byl natolik zaměřen na lidstvo, v podstatě znamená pouze lidskou společnost a její zájmy. Dnes tušíme o světě to, co věděla Babička: že je životním prostředím. Obnovený přístup k patristickému dědictví, ke kterému došlo zhruba v posledních padesáti letech, poukázal na zbídačení, které způsobilo selhání v kazatelské činnosti, a také na práci, kterou je ještě třeba vykonat, aby se správné použití představivosti osvobodilo od „svlačce“ racionalismu a následné škály katolického fundamentalismu. Můžeme připustit po přečtení této disertace, i této kapitoly, že plamen posvátnosti světa, času, umírání a věčnosti byl udržován při životě spíše básníky a že teolog se od nich může učit. Ale opačně platí, že i služba teologie pro kultivaci lidského (kultury) je nenahraditelná.

Disertace představuje zcela původní teologický přístup k tématu. Je teologickou prací ve vlastním slova smyslu, nehraje si na interdisciplinární přístup. Nevěnuje se otázkám literární kritiky ani dějin literatury. Kdo by očekával vstup a ponor do dějin lidského myšlení ve smyslu vyčerpávající pozitivní práce historické a literární, odejde zklamán. Nepodléhá pokušení náboženské přívětivosti (všechno je stejně dobré a není třeba radikálně rozlišovat), ani opačnému pokušení, že umění je nástroj ďábla. Nicméně pevně odmítá i diskriminaci teologie hovořit o „neteologických“ tématech ani se nezaštiťuje křesťanskou estetikou jako charitou, kterou umělecké dílo může od křesťanství dostat. Nechce evangelizovat kulturu, kulturu chápe jako evangelium. Píše ikonu, tj. okno, kterým skrze literaturu nahlíží do Božích tajemství. Paměť lidská tvoří formu, věčná paměť je jejím obsahem. Navíc vysoká stylistická úroveň textu, uvažování v odstavcích a celcích dávají jeho práci onu potřebnou přesvědčivost svědectví, které se nesnaží být prokazatelné, nýbrž důvěryhodné.