Karel Vrána - Václav Havel, POSLÁNÍ A POKUŠENÍ SLOVA
Autor: Michal Altrichter - Číslo: 2010/2 (Recenze)
Karel Vrána – Václav Havel, POSLÁNÍ A POKUŠENÍ SLOVA. Trinitas, Svitavy 2009, 84 str., ISBN 978-80-86775-47-6.
Recenze by mohla být nadepsána: O tom, jak se teolog s politikem sejdou v krásném slově, aneb Vrána1 si přisedla k havlovi.2 Na každý pád, psát recenzi o význačné osobnosti českých kulturních dějin otci Vránovi a o prezidentu Havlovi není zrovna snadné. Vkusně vybavená publikace pod redakcí Daniely Iwashity to snad přesto umožňuje. Jsou zde představeny dva texty: první cca 40 stránkové Poslání a pokušení spisovatele (KV) a Slovo o slovu (VH) o cca 20 stránkách. Oba mají jediný cíl: odhalení slova v autenticitě píšícího autora.
1 „Ach, ten vránin hlas umně světem zaléhá se!“ („Ah, der Krähe Stimme anmutig saust durch die Welt!“ Srov. H. J. CH. VON GRIMMELSHAUSEN, Der Abentheuerliche Simplicissimus Teusch, Verlag Ort, Leipzig 1921, s. 227.)
2 „Proč by havel-havran neměl švitořit ve světě hlasem?“ („Warum sollte Havel–Raabe mit der Stimme in der Welt nicht zwitschern?“ Srov. J. SCHOPENHAUER/OVÁ, Neue Novellen, Rütten & Loening, Frankfurt am Main 1836, s. 53.)
„Metodologie“ KV: Odhalená (a tím pak i stanovená) idea je komentována vhodnými citáty z Heideggera, Piepera, Maritaina... Goetha, Gida, a to za stálého leitmotivu Platónova dialogu Gorgiás: slovo nelze zotročit.3 Kultura slova odpovídá nejen nepřetržité formaci, ale recepci jediného Slova (s. 21). Biblická konkluze Vránova je Město bytí jako Jeruzalém, kde se slovo nemusí přetvařovat.
3 Sókratés rozmlouvá, pakliže se sdílí; Gorgiás má ovšem přednášku ve smyslu monologu. Lahodivá dovednost rétorů, vystupujících v okázalém kultovním úboru, nemůže pravdivost slova poznat, neboť poznání je výsledkem zjihnutí před krásným slovem, které si vyhledává toho, kdo se jím chce nechat poučit (srov. PLATÓN, Gorgiás 488d).
„Metodologie“ VH: Na počátku je Boží slovo, které přebývá v každém slově (i jednání) člověka. Jaké by mělo slovo Kristovo být (s. 52)? Existují paradoxy, abychom rozuměli jeho putování napříč dějinami. Jako nelze, říká autor, jednoduše posoudit spletité fenomény určité ničené starodávné americké kultury či krvavý prapor křižáckých výprav (s. 53), tak se podobně dějiny slova vždycky budou dotýkat reality socialismu spravedlivějšího slova, třebaže nejde o odkaz na socialismus před rokem budovaného leninismu (s. 52). Tím, že jde o proslov k udělení Mírové ceny německých knihkupců z roku 1989, láme se zde čas a dějí se věci nezvyklé: což také přináší prověrky našeho hovoření (nejde pouze o lingvistiku, s. 64).
Doslov Zdeňka A. Emingera, půlený na dvě části (technické údaje o příspěvcích a širší reflexe pro „Čechy a Evropany“), je zdařilým objasněním tohoto celého redakčního počinu. (V textu se objevuje několik málo překlepů, např. s. 56, čtvrtý řádek.)
Pro oba příspěvky je teologicky důležité, že slovo nepředstavuje kultovní uspokojení nenaplnitelného člověčenství, ale kreativní absolutní prostor pro tvoření ze strany Pána (Logos), který se nemůže neinkarnovat: nevtělovat do našich slov (s. 46). Tím se dá zdůvodnit, že je-li člověk služebníkem přicházejícího slova, nemůže podléhat pokušení jeho vlastnění (tedy zneužívání). V oboustranném těšení se na sebe (Slova do slov a slov na Slovo), i přes všechny klikatosti podivných různic (v mlčení před Sytostí), existuje misijní dimenze slova: hlásání spravedlnosti.
Že duchovní dědictví otce Vrány není podbízejícím se tatínkovstvím, ale primárně pozváním k bohatství Slova od Otce (a jak K. Vrána sděloval díky oblíbenému zmíněnému dialogu Gorgiás při obdržení čestného doktorátu na olomoucké univerzitě: že nezkušený člověk začíná napřed s nejtěžší a nejsložitější věcí), tak i náš počátek při psaní, ve kterém všichni odkrýváme svou identitu, tkví naopak ve snadném a nesložitém Pánově umění se odhalit (nekalkulovat, nemaskovat se): Dříve, než se vydáte na cesty uspořádávání kazů se svým slovem, naslouchejte mně, jedinému Slovu. A také přání Václava Havla je, aby se nepřeslechnutelné Slovo, které nemůže nebýt, nikdy nevytratilo – díky úsilí být Mu věrný (s. 56): i když můžeme být křehce nesmělí, náběhově bloudící, nikdy nebuďme dvojací, lživí, křivící se.
