Ještě jednou ke knize D'Souzy

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2010/2 (Dialog)

V recenzi na knihu D. D’Souzy Křesťanství a ateismus úplně jinak (Ideál, Praha 2009) v TT 1/2010 (s. 55–56) podává David Černý celou řadu informací, prezentuje recenzovanou knihu, leč opomíjí, podle mého soudu, celou řadu nepřesností, které by soudného čtenáře měly znepokojovat. Autor recenze ovšem nezmiňuje ani některé zajímavé postřehy, s nimiž nelze nesouhlasit. Z uvedeného důvodu si dovolím přehledně připomenout to podnětné a následně se zaměřím na problematické prvky daného díla.

1. Kladně je třeba hodnotit zejména pasáže věnované etice. Jenomže to všechno známe z textů magisteria a z kvalitních pojednání morálních teologů.

2. Ateističtí darwinisté z nás věřících dělají lidi druhé kategorie (s. 51); sociální darwinismus v zásadě ospravedlňuje rasismus (s. 125).

3. „Dawkins si jen sotva uvědomuje, že jeho vlastní nejhlubší přesvědčení je návodem ke konečnému řešení“ (s. 191). On si to ale dobře uvědomuje, je přece důsledný konsekvencionalista, jak sám vícekrát konstatuje.

4. Varování před nebezpečím nové, globální utopie – kdo nebude souhlasit, ten bude uvězněn, nebo vyhlazen (s. 192).

5. Hume sice neguje zázrak, jenomže podle jeho skeptické filosofie nevíme nic ani o přírodních zákonech, zázraky ovšem můžeme vyloučit jedině tehdy, když přírodní zákony známe (s. 164).

6. Ateista není ušlechtilá bytost, která se odvažuje do studené noci, nýbrž člověk, který se bouří proti křesťanské mravnosti (s. 227). Bylo by ale třeba specifikovat typ ateisty, protože řečené platí o praktickém ateismu, nemusí to vždy platit o ateismu teoretickém.

7. Darwinismus ruší moc morálky tím, že staví člověka na roveň zvířete, tedy mimo morálku (s. 229). I zde by ale bylo třeba specifikovat, o jaký typ darwinismu se jedná, protože známe darwinisty hluboce věřící, kteří nic takového nečiní a ani činit nemíní.

Nyní k problematickým pasážím a prvkům recenzovaného díla:

1. Český titul neodpovídá původnímu: What’s so great about Christianity, jenž podle mého soudu mnohem lépe ladí s obsahem knihy, v níž odborník neshledává mnoho opravdu nového.

2. Tvrzení, že ateisté to mají jednoduché, protože křesťané uhnou a utečou (s. 5), je přinejmenším diskutabilní. Dlužno připomenout, že autor opomíjí fundamentální teologii, čemuž se nelze divit, neboť v protestantismu tato disciplína více méně absentuje.

3. Jistě budeme více či méně souhlasit s tvrzeními: „Ateismus nedokáže konkurovat náboženství co do počtu příznivců, ale navíc jakožto praktický životní styl produkuje bezzubá společenstva, která se nedokáží ani zreprodukovat“ (s. 22). Srovnání ateistů s homosexuály je ale velmi nevhodným způsobem argumentace, neboť řečené může urážet věřící s menšinovou sexuální orientací a heterosexuální ateisty. Křesťan přece nemá v nenávisti žádného člověka, odmítá však důrazně demagogii, lež, urážení, nelásku, hřích.

4. Řekové prý neznali romantickou lásku (s. 55). Autor by ale měl vzít v potaz také díla jako: Ílias; Filemón a Baukis; Héró a Leander. Argumentace tohoto typu bohužel poněkud znevěrohodňuje to pozitivní, s čím se v knize na jiných místech setkáváme.

5. Na straně 105 je teorie velkého třesku prezentována jako důkaz stvoření z ničeho. Jedná se však o notné zjednodušení. Stačí připomenout, že Mezinárodní teologická komise se v dokumentu Společenství a služba, čl. 67, vyjadřuje v tomto ohledu výrazně obezřetněji. Navíc bychom si už jednou provždy měli vzít k srdci ponaučení z dějin teologie, v nichž se mnohokrát ukázalo jako velmi nebezpečné vázat se bezvýhradně na dobové přírodovědecké teorie.

6. Na straně 110 se setkáváme s tvrzením, že světlo bylo dříve než Slunce. D’Souza v tom okamžitě spatřuje jasný soulad biblické zprávy o stvoření s moderní přírodovědou, což však zavání metodologickým konkordismem, jenž je specifickým projevem fundamentalismu. Bible je přece neomylná v tom, co se týká naší spásy, a nikoli v otázkách přírodních věd. Pokud by zmíněný soulad nebyl shodou náhod, pak by to nevyhnutelně znamenalo, že Bible by musela být neomylná i v oblasti přírodovědeckého obrazu světa, což v případě jiných výroků Bible nemůže nečinit problémy.

7. Na straně 113 a dále autor prezentuje antropický princip jako doklad víry ve stvoření. Kdo zná danou problematiku blíže, musí si povzdechnout, neboť celá věc je mnohem složitější, než si D’Souza myslí. Existují totiž také vyloženě ateistické koncepce antropického principu.

8. Na straně 123 český překladatel tlumočí „natural theology“ výrazem „přírodní teologie“, přísně vzato se ale jedná o „přirozenou teologii“.

9. Nemalým problémem je to, že nejenom na stranách 141–143, ale na mnoha dalších místech se slovo „dogmatický“ používá v pejorativním smyslu jako synonymum pro výraz „ideologický“. Otevřenost mystériu a transcendenci, tak vlastní pravé dogmatické teologii, jsou v přímém rozporu s tímto lingvistickým nešvarem. Uvědomme si už konečně, že prvním a základním „dogmatem“ víry je sám Ježíš Kristus. Ateismus proto určitě není „dogmatický“ (s. 144), nýbrž ideologický.

10. Na straně 157 se hovoří o „neposkvrněném početí“, evidentně se ale jedná o panenské početí Ježíše Krista. Otázkou je, zda chybu lze přičíst na vrub autorovi, anebo českému překladateli.

11. Na straně 248 se dočteme, že křesťanství se shoduje s hinduismem a buddhismem v otázce odumření vlastnímu „Já“. To však není celá pravda, podle křesťanské víry totiž mé „Já“ trvá i poté, co jsem odumřel sobě, neboť je drženo v existenci Božím otcovským „Ty“. Cílem naší víry je věčný život, a nikoli splynutí s neosobním základem bytí v nirváně!

12. Na stranách 247 a dále se setkáváme s opravdu velmi zjednodušenou soteriologií, v níž shledáváme náběhy na takzvanou penální substituci, což v případě protestantského myslitele není zase tak překvapivé.

Již v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století vynikající teolog W. Kasper razil tezi, podle níž nejpádnější odpovědí modernímu ateismu je důsledně trinitární teologické myšlení. Právě v tomto ohledu zůstává recenzovaná kniha spíše v devatenáctém století nebo v první polovině dvacátého století. Z hlediska způsobu myšlení a podání máme v rukou starou apologii, která odborníka určitě nenaplňuje úžasem. Otázkou je, zda na ideologickou nabubřelost a argumentační nesolidnost současných představitelů vulgárního ateismu máme odpovídat tím, že se snížíme na jejich úroveň. To pochopitelně nevylučuje pádnou odpověď. Nesmlouvavá kritičnost k určitým typům současného ateismu musí být provázena ještě nesmlouvavější kritičností k našim vlastním myšlenkovým výtvorům. Právě v tom totiž tkví tajemství otevřenosti pravé transcendenci, která je tím nejpádnějším důvodem věrohodnosti naší křesťanské víry.

Má tedy smysl danou knihu číst? Asi ano, ale rozhodně bych to nikomu neukládal jako povinnost. Čtenář by si měl od výkonu D’Souzy udržet kritický odstup. Názor, podle něhož ve více či méně popularizačních knihách můžeme tolerovat chyby a nepřesnosti, tak docela nesdílím. Uvědomme si, že teologicky neerudovaný čtenář není většinou s to rozpoznat správné od nesprávného a problematického. Nekriticky vnímaný text tohoto typu pak vede k deformacím v oblasti víry, a to určitě není bez nebezpečí. Úkolem teologa není jenom bádat, ale také upozorňovat na určitá úskalí, která v sobě podobná literatura skrývá. Právě proto jsem považoval za svou povinnost přičinit k uveřejněné recenzi těchto několik poznámek.