Dogma o Boží dobrotě. Neposkvrněné početí Panny Marie
Autor: Wolfgang Beinert - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2010/2 (Studie)
Pastoralblatt (Aachen aj.), 5/2008.
„Uchráněna od každé viny“
Se slzami v očích přečetl 8. prosince 1854 papež Pius IX. svou bulu Ineffabilis Deus, plod staletých snah celých řad teologů a osobní práce posledních osmi let od doby, kdy bývalý hrabě Mastai-Ferreti vstoupil na Petrův stolec. Ústřední věta zněla:
„Nauka, že nejblahoslavenější Panna Maria byla v prvním okamžiku svého početí jedinečným darem a přednostním právem všemohoucího Boha, vzhledem k zásluhám Ježíše Krista, vykupitele lidského pokolení, uchráněna čistá od každé poskvrny dědičného hříchu, je zjevena Bohem, a proto musí být od všech věřících pevně a věrně věřena“ (NR 479).
Ohromný jásot odpověděl tehdy ještě vysoce uznávanému a milovanému pontifikovi (to se mělo brzy zásadně změnit) nejen v církvi, ale ve většině částí katolického světa. Bylo to její vlastní dogma, které si takřka vynutila nesčíslnými podáními ke Svatému stolci. Ten byl k této věci značně nedoslýchavý až do roku 1846, kdy vedení církve převzal Pius IX., vřelý mariánský ctitel. V dětství trpěl epilepsií a své vyléčení připisoval Marii, stejně jako záchranu před revolucí 1848, dva roky poté, co jako naděje liberálů přišel k moci. Po návratu z exilu v jihoitalské Gaetě ustanovil ještě v témže roce komisi kardinálů, která měla zkoumat možnost a postup slavnostní definice v lidu zakořeněné nauky o neposkvrněném početí Matky Boží. Všichni nebyli pro. Uznávaný teolog Antonio Rosmini, který nesouhlasil s dogmatizací, navrhl, aby Svatý otec svolal jakýsi krátký koncil. Biskupové světa a teologické fakulty měli být požádáni o svá stanoviska. Encyklikou Ubi primum z roku 1849 papež přijal tento podnět. Z oslovených 603 pastýřů odpovědělo pozitivně 546, tedy 90 %. To dodalo papeži odvahy. V komplikovaném procesu, který proběhl v osmi krocích (návrzích), vznikl závazný text.
Dosud to byly vždy koncily, které prováděly dogmatizace, tedy církevní shromáždění, která sice vždy zahrnovala římského biskupa, ale nakonec hlasovala jako grémium. Nyní vyhlásil článek víry papež sám a vlastní autoritou. Sice konzultoval s biskupy, jak jsme viděli, ale ti se už dále neúčastnili vlastního aktu rozhodování. Událost z roku 1854 se tak stala předehrou pro papežská dogmata z roku 1870, jen o 16 let později. Z tohoto hlediska měla událost onoho 8. prosince instrumentalizující komponentu. A ještě něco dalšího ji odlišuje od církevní historie předchozích staletí. Dogmatika zná čtyři závazné výroky víry o Marii. V rané církvi byly definovány věty, že
— Maria je Bohorodičkou (koncil v Efezu 431),
— Maria zůstala vždy pannou (koncil v Konstantinopoli 553, vyznání víry).
Obě věty je třeba chápat v souvislosti tehdejší teologické a politické situace nikoli jako výroky o Matce Ježíšově, nýbrž o Ježíši samém. Také ony mají instrumentalizující roli, ne však ve směru církevní organizace, nýbrž z christologické nutnosti. Stála za nimi nanejvýš existenciální otázka, zda byli lidé, tedy i my a já, na kříži vykoupeni. Ta mohla být zodpovězena pouze souhlasně a odpověď nám mohla dát šanci na spásu jen tehdy, když Nazaretský byl nejen pravým a skutečným člověkem (který skutečně zemřel), ale i živým Bohem, jak naznačují Velikonoce a některá jiná fakta. Teologie byla postavena před ohromný úkol dokázat a jazykově vyjádřit, že obojí bylo skutečně a pravdivě tak. To se dělo ve fascinujícím myšlenkovém procesu, začínajícím už v Novém zákoně a jazykově uzavřeném teprve roku 451. K ozřejmění Ježíšova lidství i božství se sáhlo k jeho Matce Marii. Jestliže ten, kterého porodila, byl od počátku nejen člověk, ale též Bůh, pak se ona může a musí nazývat Bohorodičkou. Tak rozhodl koncil v Efezu. Jestliže je vykoupení zcela dílem Boží milosti a nepředpokládá žádný lidský výkon, pak to lze velmi vhodně vyjádřit s ohledem na titulování Marie jako Panny v Matoušově a Lukášově evangeliu: při spásném díle Bohočlověka nebyla potřebná jinak nezbytná síla muže.
I když to nebylo přímo zamýšleno, na obou dogmatech se roznítilo uctívání osoby a postavy Matky, které během staletí nabývalo stále silnější, mnohdy až dobrodružné podoby. Přibližně od 12. století se k ní obrací i zájem teologů v soteriologickém aspektu. Jednodušeji řečeno, nejde v první řadě o Vykupitele jako osobu, nýbrž o jeho dílo, vykoupení (řecky sótéria). Příkladné je to opět, nyní podle obecného trendu, na Marii. Dogma z roku 1854 je třetím dogmatem o ní a má teď, alespoň ve všeobecném povědomí, bezprostřední mariologické kontexty. Informuje především a přímo o Ježíšově Matce, ne o Ježíšovi. Ve stejné linii je i dosud poslední mariánské dogma, vyhlášené papežem Piem XII. 1. listopadu 1950 z lodžie Svatopetrského chrámu: nauka o Nanebevzetí, oslavení Bohorodičky. Také toto dogma směřuje přímo k Marii jako té, na níž zapůsobil Ježíšův čin.
Co znamená neposkvrněné početí?
Co se tím tvrdilo, když bylo roku 1854 závazně vyhlášeno, že Maria „v okamžiku svého početí (…) byla uchráněna čistá od každé vady dědičného hříchu“? Sotva existuje věta v souvislosti s křesťanskou vírou, která by byla tak vytrvale špatně chápána jako tato. Přitom ji stačí jen pečlivě číst:
— Podmětem věty je Maria. O její osobě se něco tvrdí, nikoli o jejím Synu. Vůbec se neuvažuje o jeho zrození, jeho významu, jeho životě atd. A co se tvrdí vzhledem k Marii?
— Činí se výrok o jejím vzniku, tj. o okamžiku, od něhož existuje člověk jménem Maria z Nazareta. Člověk vzniká tehdy, když se spojuje vajíčko matky se semennou buňkou otce. Biologové mluví o kryogamii, běžně se tomu říká pasivní početí. Nemluví se přímo o jejích rodičích, kteří jsou v apokryfním Jakubově protoevangeliu nazváni Jáchym a Anna. Mlčky se předpokládá, že oni zplodili Marii. U matky to odpovídá aktivnímu početí. Po zplození vzniklo dítě, které se jednou bude nazývat Maria; je pasivně počato jako výsledek tohoto pochodu.
— Tento proces vzniku, pasivní početí (conceptio) – a teprve to je specifické na tomto výroku – dostává kvalifikaci adjektivem neposkvrněné (immaculata). Tato pasivní část pochodu vzniku, nikoli akt, jímž byl vyvolán, totiž soulož rodičů. Tím je zcela zřejmé, že se neprovádí absolutně žádné hodnocení sexuality a jejího výkonu. Zda je pohlavní styk dobrý nebo špatný, zdravý nebo zhoubný, je jistě brizantní otázka, týkající se zbožných lidí. V dogmatu však nedostává odpověď. O to prostě nejde.
— A o co jde? Odpověď: O status, který má zásadně člověk před Bohem. „Zásadně“ znamená: před každým vlastním rozhodnutím dotyčného člověka. Pomysleme na biologický moment genomu. Kdo jsme a jaké vlastnosti máme, co nás odlišuje od druhých, je dáno geny, které nám dali jiní. Jestliže nemám gen jako můj soused, nebudu mít nikdy s tím spojené vlastnosti. Ve světě představ papeže Pia IX. mají lidé „gen“, který je činí neschopnými bezvadného, plně uspořádaného a řádného vztahu k Bohu. Od doby sv. Augustina se tento „gen“ nazývá dědičný hřích. Máme ho všichni od okamžiku svého pasivního početí, od prvého okamžiku, kdy existuje toto já, které představuje každý z nás. Křesťanská nauka omezuje: my všichni – s výjimkou dvou historických osobností. Jednou je Ježíš na základě svého panenského (pasivního) početí, druhou je Maria na základě Božího privilegia („jedinečným darem milosti a privilegiem“, říká Pius). A to je přesným obsahem dogmatu o Marii.
— Otázka pozdější bezhříšnosti nestojí v ohnisku článku víry, patří však do jeho okruhu. Dogma pouze praví, že Maria neměla onen „gen“ dědičného hříchu. Provinila se však později proti Bohu, ve vlastní odpovědnosti, jako všichni lidé s výjimkou Ježíše, získala poskvrnu osobního hříchu? Byla toho vůbec schopná? Můžeme se také ptát: nepatří snad osobní vina natolik k člověku, že skutečně všichni hřeší? Nemůžeme to zřetelně vyvodit z celé křesťanské tradice i Bible? Nemodlíme se z dobrého důvodu před každou eucharistií vyznání hříchů? Zde je třeba jasně uvažovat. Kdyby hřešení patřilo podstatně k lidské existenci, nebyl by Ježíš člověkem. To by však byl základní blud v našem náboženství. Je ostatně těžké nahlédnout, jak by se slučovala pravá lidská svobodná vůle s neodolatelným nucením k hříchu. Jestliže tedy nejsou pojmy být člověkem a být hříšníkem identické, pak lze myslet, že kromě Ježíše byli i další lidé prosti osobního hříchu. Většina teologů, i když ne všichni, předpokládá, že tomu tak bylo u Matky Kristovy. Stejně však v této hypotéze existuje mezi Matkou a Synem zásadní rozdíl. Je třeba jasně rozlišovat:
— Posse non peccare: někdo má schopnost nehřešit. Hřích není pro tuto osobu nepřekonatelným nucením. Toto posse non peccare musíme samozřejmě říci o Marii, musíme předpokládat zvláštní intenzitu této schopnosti, když uvážíme, co o ní píší evangelia. Platí však principiálně o všech lidech, i když to asi fakticky nedokáží, že mohou vždy a bez výjimky natolik aktivovat svou dobrotu, že už nebudou hřešit.
— Non posse peccare: někdo je absolutně neschopen učinit něco zlého. Dobrota patří k jeho podstatě. Tento výrok lze učinit jen a výhradně o Bohu a – protože je Bohem – o Ježíši. Hřích je vždy přerušením společenství s Bohem. Bůh se však nemůže sám připravit o své vlastní společenství.
V prvních stoletích se domnívali někteří církevní Otcové, že ani Maria nebyla prosta osobních nedokonalostí – např. že kladla otázky zvěstujícímu andělu nebo že při svatbě v Káně se zřejmě pokoušela jednat proti Ježíšově vůli. V průběhu rostoucí mariánské úcty byly pozdější časy přesvědčeny, že Maria zůstala vždy čistou pannou i v tom smyslu, že se nikdy nedopustila ani nejmenšího osobního hříchu. To mínil např. i Augustin, který jinak předpokládal, že Maria stála pod zákonem dědičného hříchu a teprve v určitém čase své existence byla „očištěna“. Ať už je tomu jakkoli, dogma o tom neříká nic.
Jak ale přišli křesťané na myšlenku Immaculata Conceptio Beatae Mariae Virginis? Jde přece o větu, která se nedá ničím empiricky dokázat, leda že by k tomu existovalo zvláštní zjevení. Je něco v Bibli?
Dějiny dogmatu
Je samozřejmé, že všichni zastávali ve věci Mariiny důstojnosti názor, že byla velice, jedinečně svatá. Zda její svatost zářila vždy bez poskvrny, nebo zda byla zkalena tou či onou slabostí, o tom občas, jak už bylo zmíněno, nepanoval úplný konsenzus. Brzy se však našel: po celý život zůstala prosta hříchu. Další otázkou bylo, odkdy měla toto omilostnění – od samého počátku, od narození, nebo od okamžiku početí Ježíše. Uvažovala se každá možnost a každá našla své zastánce. Pro Augustina byla věc jasná: Ježíš nepodléhá dědičnému hříchu, protože za svou existenci nevděčí sexuálnímu aktu. Maria mu podléhá, protože vznikla jako všichni lidé z pohlavního aktu, a proto byla odkázána na očištění nebo obnovu. Na křesťanském Východě, kde dodnes neznají nauku o dědičném hříchu, se rychle prosadilo přesvědčení o absolutní, tj. počáteční svatosti Bohorodičky. Je srovnávána s čistou zemí, z níž byl kdysi stvořen Adam. Tím už byla v podstatě vytvořena teze Immaculaty. Ta pronikala na Západ. Zde ji propagoval mnich Eadmer († 1141). Předpokládá, že Bůh může přeseknout uzel, kterým svázal Augustin plození a dědičný hřích, aniž by odbočoval k panenskému zplození. Od něho pochází výrok, který podstatně přispěl k excesům mariánské úcty a mariologie, který však může být pravým heuristickým principem. Výrok zní: „Quod Deus potuit et decuit, hoc voluit et fecit“ – Vše, co Bůh ve své všemohoucnosti může a co je vhodné, to chce; a co chce, to uvede v čin. Tento princip se dá pochopitelně užít pro nejdivočejší spekulace, je však též schopný ukazovat cesty.
Západní teologie však vidí obrovskou potíž, kterou nelze zvládnout Eadmerovým principem. Cokoli Bůh chce – v každém případě spojil vykoupení s jednou zcela určitou cestou. Z Nového zákona, z listu Římanům (Řím 5,12) byla převzata jednoznačná doktrína o univerzální roli prostředníka a Vykupitele Ježíše Krista. Všichni lidé jsou už od zplození zatíženi dědičnou vinou, k níž se obvykle pojí osobní hříchy; všichni lidé proto musejí být vykoupeni. A všichni vykoupeni jsou. Stalo se to v oběti Pána na kříži. Golgota je událostí, která se stala přibližně půl století po pasivním početí Marie. Platí-li Mariina conceptio immaculata, není Ježíš Vykupitelem všech lidí, nýbrž nanejvýš všech minus jednoho. Tím padá jeden pilíř christologického dogmatu a nauky o vykoupení. Ta je však důležitější než mariologie, což je důvod, proč se proti této nauce vyslovili nejvýznačnější středověcí teologové, např. sv. Bernard, který se v mariánské úctě nechtěl nechat předčít od nikoho, nebo sv. Tomáš Akvinský, nejvýznačnější teolog středověku – a s ním celý jeho řád, dominikáni. Ti byli živými konkurenty téměř současně založeného řádu františkánů, který se přiklonil k tezi o Neposkvrněné. Jeden z nich nalezl řešení, jež vedlo z blokády.
Oxfordský profesor Johannes Duns Scotus († 1308) je nazýván v cechu učenců Doctor subtilis, jemný učitel – a to právem, jak hned uvidíme. Výchozím bodem je již všeobecné přesvědčení o Mariině svatosti. Zcela v Eadmerově linii spekuluje: Bůh ji mohl samozřejmě svou milostí způsobit a vzhledem k nekonečné svatosti jeho Syna bylo více než přiměřené, aby utvořil jeho Matku jako důstojnou nádobu milosti. Potom následuje téměř samočinně přijetí svobody od dědičného hříchu, způsobené Bohem v Kristu: chce ji a působí ji. Otevřen zůstává způsob. Se scholastickou důkladností vypočítává skotský františkán tři myslitelné možnosti: Maria byla
— zatížena dědičným hříchem a z tohoto stavu byla po určité době vysvobozena,
— zůstala v dědičném hříchu jen okamžik,
— nebyla v něm nikdy.
Jak tomu skutečně bylo, nevíme, přiznává Scotus, avšak Eadmerův princip činí nejpřijatelnější třetí hypotézu – neposkvrněné početí. Nedochází k němu však bez prostřednické funkce Kristovy, pouze v případě Marie není jako v jiných případech očištěním od již nastalého přenesení viny, nýbrž předběžným uchováním a vykoupením. Takové je Scotovo řešení, které bylo výchozím bodem pro dogmatické hnutí, které vyvrcholilo 8. prosince 1854 ve Sv. Petru ve Vatikánu.
Tento vývoj vůbec nebyl přímočarý. Proto lze pochopit, že ještě krátce před vyhlášením dogmatu v roce 1854 se proti tomuto kroku ozvaly závažné hlasy. Už na základě obecného nepřátelství mezi syny sv. Dominika a sv. Františka se utvořily dva tábory, které se urputně potíraly: makulisté, kteří mysleli na Mariino prvotní „poskvrnění“, a imakulisté, kteří takovou myšlenku rozhořčeně odmítali. Na jejich stranu se od 16. století připojili jezuité. Církevní učitelský úřad nemohl trvale hrát roli neutrálního pozorovatele. Papežové sympatizovali střídavě s oběma stranami. Mnozí se spokojovali s tím, že napomínali křiklouny k umírněnosti, většinou bez úspěchu. Příležitostně jim docházela trpělivost. Roku 1616 řekl Pavel VI. zřetelně: Dost! Konec diskusím! Miska vah se pozvolna klonila ve prospěch imakulistů. Koncem 15. století zavedl papež Sixtus IV. pro Řím svátek 8. prosince, který slavil zbytek kontinentu už dlouhou dobu. Důvod právě tohoto data byl zřejmý a znovu jasně ukázal pravý obsah nauky o neposkvrněném početí. Odedávna, v Římě už od sedmého století, se slavil 8. září svátek Narození Panny Marie, vlastně svátek posvěcení chrámu Narození. Když odpočítáme devět měsíců těhotenství, docházíme přesně k 8. prosinci.
Bylo už poznamenáno, že dogma z roku 1854 je jakoby druhým vydáním v něm obsažené nauky. Roku 1431, za pontifikátu Evžena IV., se konal v Basileji koncil, který se mj. zabýval i naší problematikou. Opět proti sobě stály oba tábory řeholníků. Nicméně na základě práce kardinála Ludwiga Alemana z Arles došlo k prohlášení ve prospěch Immaculata Conceptio. To konstatovalo, že „Maria byla vždy vyňata z jakékoli dědičné i osobní viny, svatá a neposkvrněná. Tak to má být všemi katolíky schváleno, přijato a uchováváno jako zbožné a souhlasné s kultem církve, s katolickou vírou, se zdravým rozumem a s Písmem svatým“. Nejde o kategorickou definici s přísnou teologickou argumentací, ale spíš o potvrzení církevní skutečnosti, kterou vyjadřovaly liturgie a teologie. Přesto máme před sebou koncilové rozhodnutí. Problém je v tom, že církev nikdy neuznala Basilejský koncil za ekumenický, takže jeho kánony jsou neplatné. Dogma z roku 1854 je ne sice obsahově, ale právně novým, nikdy nebývalým krokem. Problémy s legitimitou Basileje však nebránily mnoha zemím a univerzitám v tom, aby se výslovně připojily k jeho učení; platilo to pro Španělsko, Francii i Německo; pro Paříž, Lovaň, Kolín a Mohuč.
Dogmatický obsah
Zůstaňme chvilku u pojmu dogmatu. Rozumíme jím v prvním kroku výrok, který se přiřazuje k jiným a může být přiřazen k většímu celku. Křesťanství se projevuje jako událost vztahu a setkání mezi proklamátorem nebo proklamátory – tedy církví, členy obce, věřícími, např. námi – a Proklamátorem, jímž je Pán, Kyrios. Ptáme-li se po základu a smyslu takového navázání vztahu, tedy po základu a smyslu křesťanské existence, pak najdeme odpověď v již klasické dikci Josefa Ratzingera / papeže Benedikta XVI. V knize Ježíš Nazaretský se ptá: Co přinesl Ježíš? A odpovídá: „Přinesl Boha. Boha, jehož tvář se od Abrahama přes Mojžíše a proroky až po literaturu moudrosti pozvolna odhalovala, (…) přinesl k národům Země.“ (73 něm. vyd.) Každý článek víry je dílčí výpovědí a dílčím prohlášením této obsáhlé jediné osobní odpovědi.
Co v této perspektivě znamená dogma Pia IX.? Má fundamentálně co dělat s charakterem vztahu, který existuje mezi Bohem a lidmi. Neopisuje se v univerzální výpovědi, nýbrž pomocí dějinně spásné situace vtělení Pána, vlastního a podstatného ztělesnění lásky Boha k lidem. Takto viděno není toto dogma nějakou okrajovou větou, jíž bychom se mohli vzdát. Není také jen výsledkem všech historických rámcových podmínek, které jsme museli vylíčit, abychom učinili srozumitelným jeho bezprostřední obsah. V okamžiku, kdy je předloženo k věření, získává nadhodnotu, která je na tom všem nečiní nezávislým, ale to vše relativizuje a – v Hegelově smyslu – zahrnuje a pozvedá do velkého celku. I když jsou novozákonní texty o Marii kvantitativně skromné, kvalitativně jsou velmi závažné. Nejsou to poučné anekdoty, nýbrž ilustrují jen jednu jedinou výpověď: Maria byla vyvolena Bohem a toto vyvolení ve víře přijala. Klíčovou scénou je Zvěstování podle Lukášova evangelia. Bůh jí sděluje svůj plán spásy, který spočívá v tom, že z čisté milosti a bez jakéhokoli lidského předběžného či následného činu chce ve Vtělení vstoupit do myslitelně nejužšího společenství lásky s člověkem.
Co podává Lukáš narativně, formou vyprávění, předkládá Pavel deskriptivně, abstraktní řečí jako ústřední bod své teologie. Mluví o ospravedlnění z pouhé víry. Tím se rozumí přesně totéž co v řeči třetího evangelia o vyvolení. V dopisu římské obci čteme: „Víme, že všechno napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy“ (Řím 8,28-30).
Je pro to příklad v dějinách spásy? Ano, hlásí Lukáš, a hned vypráví: „Anděl přistoupil k Marii a řekl: Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou“ (Lk 1,28). V teologické řeči je Lukášova zpráva Pavlovým poselstvím o ospravedlnění. To je, jak známo, středem vyznání reformovaných. Z pochopení právě načrtnutých souvislostí vznikly v mnoha evangelických kruzích nové úvahy o věcném obsahu dogmatu o Immaculatě. Jeho biblická fundovanost je viděna zřetelněji. Stejně jako dřív platí, že v Novém zákoně to nedosvědčuje ani slabika. Jako skutečnost se však jeví, že teologická meditace nauky o ospravedlnění otevírá horizont, před nímž má svou legitimitu. Můžeme říci: Maria jako Immaculata je vážným případem ospravedlnění.
Ve světle nauky o ospravedlnění lze zahlédnout ještě další dimenzi dogmatu. Mnoho teologů bylo od prvních staletí přesvědčeno, že povolání lidstva ke spáse dostává v Ježíši Kristu novou, původní kvalitu lásky Boha k lidem v řádu stvoření přesahující nadhodnoty. Vykoupení znamená, že se něco vyhlašuje jako nové stvoření a uvádí se to do života. Rozdíl vůči starému stvoření spočívá v tom, že Bůh staré stvoření neodstraňuje, jako (téměř úplně) při potopě, nýbrž uskutečňuje svou vůli v solidaritě vůči němu. Šifrou k tomu jsou ve vyprávění o vtělení skrze Marii mateřství a panenství. Zachránce náleží na jedné straně úplně a zcela – přes svou Matku Marii – lidstvu, tedy existujícímu tvrostvu, na druhé straně stojí plně na straně Boha, signifikantně tím, že nemá lidského otce. K této solidaritě patří svobodný souhlas tvorstva v jeho osobní formě, tedy v člověku. Kdyby byla svobodná vůle vyloučena, byla by rozhodujícím způsobem zničena solidarita. Tento souhlas nazýváme vírou: Staň se mi podle tvého slova. Není to součást výkonu, nýbrž lidská předběžná podmínka takové události.
Takovou větu nelze vyslovit prostředky pouhé stvořenosti. Vyžaduje pouze v milosti možnou naprostou koordinaci mluvícího s Bohem. Ta je však zcela nemožná, když pomyslíme na hroznou svázanost lidstva hříchem, která se artikuluje slovem dědičný hřích. Ve světě existuje hluboké rozpolcení, takže mnohdy už nelze zahlédnout principiální dobrotu tvorstva, o níž mluví Bible. Toto rozpolcení se musí odstranit, má-li se od základu změnit situace lidstva před Bohem. V klasické řeči: musí existovat osvobození od dědičného hříchu, má-li se Bůh dostat ke slovu a činu. Právě v tom hlavně spočívá to, co nazýváme vykoupením. Jenom Bůh může, jen Bůh musí rozvázat ve své iniciativě tyto souvislosti viny. To je obsahem života, utrpení a smrti Vtěleného.
Uvolnění ze společenství viny dědičného hříchu je tedy nezbytné, míní-li to Bůh vážně s vykoupením. Zůstává už jen otázka časového bodu. Církevní nauka jej umisťuje pro normálního člověka do křtu, resp. jeho možných ekvivalentů. Zde se Bůh ujímá nezbytné iniciativy. Pro Marii se tento okamžik uvádí při jejím pasivním početí. To je jediný rozdíl vůči pokřtěným křesťanům. Privilegium nespočívá tedy v tom, že by se jí dostalo něčeho, co nedostává nikdo jiný. Spočívá v tom, že volba Boží milosti vzhledem k rozhodujícímu bodu dějin má jedinečnou radikálnost. Uvnitř biologicky obvyklého procesu vzniku člověka splynutím dvou zárodečných buněk zasahuje Bůh od počátku. S tím je nejprve spojena chronologická kvalita. Z tohoto aspektu nazývá křesťanská teologie Kristovu Matku První vykoupenou. Navíc je tím myšlena i zvláštní intenzita, teologicky vyjádřeno: Plně vykoupená. Maria se tak stává prototypem čistého člověka, symbolem svazku s Bohem, který se dnes uskutečňuje v církvi. Ona je tím, čím bychom se v milosti křtu a z této milosti měli stát. Tato žena tedy nijak nestojí mimo lidstvo, ale právě kvůli svému přednostnímu postavení je s ním všemi vlákny spojena. Není a priori prosta dědičného hříchu, nýbrž je ho Bohem zbavena jako všichni věřící; pouze historická konstelace je jiná. Boží čin se děje v okamžiku vzniku člověka Marie, u nás později, v okamžiku křtu.
Právě tento okamžik v historii života Kristovy Matky má též důležitý duchovní význam. Ujišťuje nás, že řeč víry o spáse, vykoupení a záchraně není nějaké teologické opium utišující droga, abychom mohli protrpět bídu „lidského života“, dobře či špatně. Nic si nepředstíráme, nic si nenamlouváme. V novozákonních zprávách o Ježíšově Matce se setkáváme s pravým, plným a dobrým člověkem. Že nejde o epithteta ornantia, ozdoby bez věcného obsahu, o tom nás ujišťují ona upřesnění, která nazýváme mariologická dogmata, a mezi nimi na předním místě dogma o Immaculata Conceptio. Ta všechna nejsou nic jiného než variace rozhodující věty z Prvního listu Janova: DEUS CARITAS EST – Bůh je láska: skutečně, pravdivě, historicky ověřitelně mimo jiné a podstatně na Marii z Nazareta. To, co říká a chce říci dogma z r. 1854, je cena Boží dobroty a ujištění o jeho lásce ke všem lidem.
