Pokora srdce

Autor: Barbora Jirsová - Číslo: 2010/1 (Články)

Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází pokora. (Př 18,12)

Tento článek se věnuje tématu pokory z hlediska jejího významu pro duchovní praxi. Právě pokora jako „ponížení se“ patří k esenciální charakteristice samotné Boží inkarnace a celého Ježíšova příběhu až po jeho smrt na kříži. Pokora je tak předpokladem dokonalého následování Krista. Tato hodnota je přitom univerzální a je podstatným aspektem dialogu mezi náboženstvími – a dialogu vůbec.

Právě v dnešní postmoderní době, poznamenané krizí nejen ekonomickou, ale zejména etickou, v době, kdy hledáme a znovuobjevujeme jiné alternativy v přístupu ke světu, než jsou omezené antropocentrické a egocentrické snahy člověka po ovládnutí světa a seberealizaci, právě v této éře je výzva po sebe-překročení zvlášť aktuální.

Následování Krista a čistota srdce

Doléhá-li na nás Kristova výzva „Následuj mě“, pak nás nenechává vlažné ani pasivní, a cesta Kristova se nám stává cestou hodnou následování.

Ve dvacátém století připomněl nutnost následování Krista mezi jinými zvláště výmluvně, slovem i osobním příkladem, německý evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer.¹ Jeho varování před lacinou milostí a důraz na milost drahou nepozbývá své naléhavosti:

„Laciná milost je milost bez následování, milost bez kříže, milost bez živého Ježíše Krista, který se stal člověkem. Drahá milost je poklad skrytý v poli, pro nějž člověk jde a z radosti z něho prodá všecko, co měl. Je zavolání Ježíše, na něž učedník opouští své sítě, aby ho následoval. Je drahá, protože za ni člověk platí životem, je milostí, protože teprve jí získává život.“²

Bonhoeffer vystihl podstatu jak následování Krista, tak pokory – obojí znamená opuštění sebe, „své sítě“, odklon od své vůle. To lze provést jedině se srdcem očištěným od pýchy a egoismu, totiž se srdcem pokorným. Jen čisté srdce dokáže opravdově poznávat Boha a také opravdově nesobecky milovat. Vskutku „blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha“ (Mt 5,8).

Pokora – ono „vyprázdnění se od sebe sama“, potřebné pro následování Krista – se rodí v čistém srdci, a proto se bezprostředně týká stavu našeho nitra.

Tuk izolující srdce

Poznáváme a sledujeme ve svém každodenním životě vůli Boží nebo svou? Opravdu „slyšíme“, „vidíme“ a „chápeme“?

„Proto k nim mluvím v podobenstvích, že hledíce nevidí a slyšíce neslyší ani nechápou. A plní se na nich proroctví Izaiášovo: ‚Budete stále poslouchat, a nepochopíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže neuvidí očima a ušima neuslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se – a já je neuzdravím.‘ Blažené vaše oči, že vidí, i vaše uši, že slyší.“ (Mt 13,13-16)

Domnívám se, že i my jsme tímto lidem, jemuž jsou Ježíšova přísná slova o plnícím se proroctví Izaiáše určena, že se týkají i našeho srdce. Tukem, který je pokrývá, je pak nejspíš lidská pýcha – izolační vrstva, skrze kterou je člověku nemožné poznávat Boha a Boží vůli, a která člověka nejvíc dělí od Boha i bližních.

Pýcha a pád člověka

Biblické poselství už od Geneze svědčí o tom, že pýchou je postiženo celé lidské pokolení už od Adama. Následky pýchy jsou pro člověka fatální. Jí se člověk vydělil z ráje, jí se vzdálil Bohu. A v důsledku oddělení se od Boha se člověk stal ve své lidskosti porušeným a smrtelným. Bible popisuje člověka jako padlou bytost nacházející se v nejzoufalejší situaci – vzdáleného Bohu, druhým i sobě samému. Jen na tomto pozadí také nabývá pravého významu Boží spasitelné jednání v Ježíši Kristu.

Podstata pýchy – porušený vztah

Hlavním znakem pýchy je, domnívám se proto, porušený vztah člověka ke všemu – k celému stvoření i ke Stvořiteli. To se projevuje jak posuzováním druhých, tak sklonem k nereálnému přeceňování se na úkor ostatních – vyvyšováním sebe nade všechny i nad samého Boha, jak uvádí církevní otec Augustin.³ Jakákoli sebestřednost zatemňuje mysl a zatvrzuje srdce, odcizuje člověka Božímu životu (srov. Ef 4,18n).

Už proto křesťanství považuje pýchu za hlavní příčinu utrpení národů i jednotlivců od počátku světa, jak uvádí například C. S. Lewis.⁴ „Skrze pýchu se ďábel stal ďáblem. Pýcha je esencí neřesti.“⁵ Pýcha znamená vždycky nepřátelství. Nepřátelství mezi lidmi, ale i nepřátelství vůči Bohu.⁶

„Duchovní pýcha“

Byla by to však další forma pýchy, té maskovanější, kdybychom se ve snaze o to být pokornější a vůbec „duchovnější“ spoléhali víc na sebe než na milost Boží.⁷ Tomáš Akvinský v této souvislosti praví: „Člověk přichází k pokoře dvojím: Zaprvé a hlavně darem milosti. Z tohoto hlediska jsou věci vnitřní přednější než věci vnější. Druhým faktorem je pak lidské úsilí.“⁸ Úsilí ve smyslu odhodlání změnit své chybné zaměření na sebe a vůbec aktivita ke zušlechťování charakteru je rozhodně potřeba. Avšak ve všem je nutné se obracet k Bohu, sami nic nezmůžeme.

Právě tzv. „duchovní pýcha“ nejvíc ignoruje vlastní lidské meze. C. S. Lewis o ní praví: „Ďábel se směje. Spokojeně vám dovolí být stále cudnější, statečnější a stále lépe se ovládat, pokud tím ve vás nastoluje diktát pýchy.“⁹ Také Písmo varuje před touto pýchou, maskovanou za falešnou pokoru: „Ať vám neupírá podíl na vykoupení nikdo, kdo si libuje v poníženosti a uctívání andělů, jak to v marné pýše své mysli viděl při svém zasvěcování,“ praví se v Epištole Kolosanům (Kol 2,18). Tragické je, že duchovní pýchou nejvíce trpí lidé považující sami sebe za „duchovní“ a dost moudré, aby druhé mohli poučovat a soudit. Horlivě se snaží, aby vyňali smítko z očí jiných, zatímco trám ve vlastním oku nevidí (Mt 7,3).¹⁰ Proti této povýšenosti, ohrožující zejména samo duchovenstvo, vystupují všichni církevní reformátoři.

Nutnost očistit srdce

„Ohavností jest Hospodinu každý pyšného srdce,“ praví se v Příslovích (Př 16,5).¹¹ Je to právě srdce,¹² které na člověku Hospodin zkoumá nejvíc (např. 1Sam 16,7; Jer 11,20; Mt 15,8). Zde, v samém nitru člověka, vznikají všechny lidské touhy a přání (Žid 4,12), motivy budoucích činů (Mt 12,35) – a záleží jen na čistotě motivu, zda budou dobré nebo zlé (srov. Mt 7,17).

Je-li pro dokonalé následování Krista třeba pokory a znamená-li to očistit svá srdce od pýchy a egocentrismu, pak otázkou je pouze jak.

Kristova výzva k následování

Jak tedy očistit svá srdce od onoho „tuku“ (Mt 13,15), který je pokrývá a izoluje nás tak od pravé lásky? Jak se stát pokornými? C. S. Lewis radí: „Prvním krokem je uvědomit si, že jsme pyšní. A je to krok mílový...“¹³ Podobně Billy Graham hledá řešení: „Jak můžeš bojovat proti pýše? Vyznej svou pýchu! Pokoř se před Bohem! Pojď ke kříži Ježíše Krista a ‚nechť je táž mysl při tobě, jaká byla při Kristu Ježíši‘ (Flp 2,5).“¹⁴

Odpovědí je zejména sama Kristova výzva k následování: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ (Mk 8,34) Opravdově následovat Krista můžeme, až když sami sebe „zapřeme“ – až když „sebe překročíme“ a „obrátíme se“ cele k Bohu a k druhým. Tím se zbavujeme v srdci onoho přebytečného „tuku“ a tak je nám dáváno skutečně „vidět“, „slyšet“ a „chápat“ Kristovo slovo (srov. Mt 13,13-16).

Bible o pokoře

Poučení o pokoře se nám dostává v celé Bibli.¹⁵ „Klíčové dění celého Písma vypráví o Božím sklonění se k člověku, o Božím sestoupení a sestupování, o tom, že styk člověka s Bohem je dílem laskavého Boha, který nezůstal člověku vzdálen, ale z vlastní iniciativy přišel na doslech, na dohled, ba nakonec v Kristu dokonce na dosah, aby pomohl a zachránil,“¹⁶ uvádí biblista a teolog Jan Heller.

Proroci Starého zákona často varují před povýšeností a nabádají lid k pokoře: „Hledejte Hospodina, všichni pokorní země, kdo jednáte podle jeho práva. Hledejte spravedlnost, hledejte pokoru, snad se skryjete v den Hospodinova hněvu.“ (Sof 2,3) Ponížení, která Izrael zakouší v celonárodních i individuálních zkouškách zkroušenosti (Žl 51,19), jako chudoba, útlak, vyhnanství, jej vedou k uznání bezmocnosti a bídy hříšného člověka, který opustil Boha. Tímto pokořením se a uznáním své úplné závislosti na Bohu je lidské srdce vedeno k Bohu. Nejvyšší přebývá u toho, kdo je pokorného a zkroušeného ducha (Iz 57,15; 66,2), Hospodin pokorné oslaví spásou (Žl 149,4). Vzorem pokory ve Starém zákoně je Mojžíš, nejpokornější z lidí (Nm 12,3). Je jím též záhadný služebník Hospodinův, který svou poslušností až k smrti uskutečňuje Boží záměry (Iz 53,4-10).

V Novém zákoně jsou chudí co do ducha, to jest pokorní, Ježíšem prohlášeni blahoslavenými (Mt 5,3). Ježíš žehná dětem a dává je za příklad pokory. Jen tito „maličcí“ budou moci vejít do Jeho království a právě jim se Bůh zjevuje (Mt 18,3n; 11,25). „Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.“ (Mt 18,4) Bůh pokorné ospravedlňuje (Lk 18,14), dává pokorným milost (Jak 4,6).

Také Jan Křtitel, předchůdce Páně, je ve své službě pokorným služebníkem vykoupení, připraveným ustoupit, jakmile se objeví očekávaný Mesiáš (Jan 1,27; 3,28nn).

Matkou Boží se stává pokorná panna, Boží služebnice Maria (Lk 1,38.43).

Ježíš Kristus – ztělesnění pokory

Ztělesněním pokory je v Novém zákoně Ježíš Kristus. Kristův celý pozemský život – už jeho inkarnace na svět, do lidské bídy a smrtelnosti, včetně jeho podstoupení smrti na kříži a sestoupení do pekel – se vyznačuje dobrovolným pokořením se. On, jak sám řekl, v životě neměl kam hlavu složit (Mt 8,20) a při smrti ještě méně. Svědectvím o pokoře Ježíše Krista je veškeré jeho dílo, které vykonal pro člověka a jež celé znamená službu druhým (Lk 22,27).

Kristus se nejprve ponížil, než byl opět vyvýšen. Ačkoli byl způsobem bytí roven Bohu, přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, všeho se zřekl, ponížil se až na smrt, a to zlořečenou smrt na kříži, aby bylo jasné, že On je Beránek, který snímá hříchy světa (Flp 2,5-10).¹⁷ „To je teologie kříže, Boží kondescendence, jádro Kristova stavu ponížení.“¹⁸ Vyvýšený Pán je současně ponížený Služebník. „To je vrcholný paradox Velikonoc. (…) Bůh skrytý (Iz 45,15) je především Bůh mlčící na lidském soudu jako Ježíš před svými soudci (Mt 26,63; Mk 14,61), Bůh v Kristu, sestoupivší do místa mlčení – do hrobu. Víra ovšem ví, že to je příprava velikonočního jitra, slavného vítězství nad ďáblem, peklem a smrtí, které dodnes a navždy dává našim dnům radost nevýslovnou (1Petr 1,8) a smysl nezrušitelný.“¹⁹Jednou z událostí svědčících o Ježíšově nezměrné pokoře je Kristovo umývání nohou učedníkům (Jan 13,5-10), služba, kterou se dávala najevo bezmezná úcta, pokora a pohostinnost, a kterou obvykle vykonával nejposlednější otrok (např. 1Sam 25,41; Lk 7,44).²⁰ Svým významem navazuje mytí nohou na křest: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než umýt nohy“ (Jan 13,10a). A stejně jako křest odkazuje také mytí nohou k očištění v duchovním smyslu – to jest lidského srdce. Podobně odkaz v Listu Jakubově: „Umyjte si ruce, hříšníci, a očistěte svá srdce, lidé dvojí tváře!“ (Jak 4,8) Ježíš se v pokoře sklonil k nohám svých učedníků, aby s ním měli podíl (Jan 13,8). On, „první“, se pro spásu lidí – nás všech – stal „posledním“. Sklonil se ne jednou, nýbrž celým svým životem – a nejen ke svým učedníkům, nýbrž k nám všem.

Následování Krista – cesta pokory srdce

Pokorným je dáno Boha opravdu následovat: „On pokorné učí chodit po své cestě.“ (Žl 25,9) Kristus je ta cesta (Jan 14,6), On sám nás vyučuje té pravé pokoře, bere nás s sebou do ponížení, příkoří, bolesti a trápení.²¹ A hle, právě tato úzká cesta Kristova, na které se musíme umenšit, abychom po ní mohli jít, vede k pravému životu (Mt 7,14). Samo následování Ježíše Krista předpokládá nejhlubší pokoru srdce, čistou pokornou lásku a službu Bohu i bližním.

„Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Mt 11,29) Toto Ježíšovo slovo je patrně klíčovým výrokem souvisejícím s pokorou. Kristova pokora proniká skrze Ducha Svatého do všech, kdo mu patří, praví k tomuto verši Jan Heller.²² Odpočinutí zaslíbené Ježíšem se neděje až na konci věků, nýbrž ihned – příchodem ke Kristu.²³

Tomáš Kempenský ve svém Následování Krista, jež je takřka „učebnicí pokory“, hned v úvodu praví: „Přeji si raději mít pokoru nežli znát její definici. Kdybys znal zpaměti celou Bibli i výroky všech učenců, co by ti to všechno prospělo bez Boží lásky a milosti?“²⁴

Pokorný je ten, kdo – jsa ponížen – své ponížení přijal, kdo se ve zkoušce seslané všemohoucím a milostivým Bohem dobrovolně pokořil.²⁵ Tím je především Kristus – a ti, kdo jsou Jeho a v Něm a Duch Kristův v nich, kdo s Kristem, až nadejde čas, budou vyvýšeni do slávy Božího Syna (Mt 23,12; Řím 8,17; Flp 2,9nn; 1Petr 5,6-10). Ti nehledají svou vůli, sebe-potvrzení, netouží po svém ospravedlnění, nýbrž vše bezpodmínečně odevzdávají Bohu. To, jak bylo řečeno, neznamená ze strany člověka pasivitu či lhostejnost k dění. Naopak, pokorný člověk je vnitřně stále bdělý, aby iniciativa ke všemu, co koná, přicházela od Boha, nikoli z lidí ani z něho samého. Je veden Duchem Svatým.²⁶

Podstata pokory – uzdravení lásky

Co je tedy podstatou pokory? Domnívám se, že očištění a uzdravení našeho srdce, a tím i lásky a veškerého našeho vztahování se k „Ty“.²⁷

Avšak má-li být srdce očištěné od pýchy a egoismu, je třeba je také znát – rozpoznat neblahé sklony a nečisté výtvory své mysli a svého srdce (srov. Gn 6,5) a rozpouštět je. Jak? Misionář Carlo Carretto praví: „Že jsme stvořeni k tomu, abychom milovali, je evidentní. Nesnáz je v tom, abychom poznali, co máme milovat a jak máme milovat.“²⁸ Až když spatříme svou skutečnou slabost a hříšnost, začne se naše srdce očišťovat. Bolest provázená dobrovolným pokořením se lásku očišťuje. Bez kříže není odpuštění. „Z člověka se stalo dítě, které nevede polemiky s Bohem ani s lidmi, ale vrhá se do náruče Otcovy.“²⁹

Pokora, pro niž je nutná zmíněná bdělost (srov. Mk 13,37), proto vyplývá z pravého poznání sebe, své duše o sobě.³⁰ Toto sebepoznání je přitom niterně spjato s poznáním Boha, a to se děje jedině na půdě pravé pokory, jak připomíná Kateřina Sienská.³¹ Bernard z Clairvaux k tomu říká: „Pokora je ctnost, kterou člověk naprosto pravdivým sebepoznáním sám vidí svou malou cenu.“³² Pozorujeme-li totiž dobře sebe sama, zjistíme, že nám chybí milost a pravé poznání, že jsme „duchovně slepí“, praví Tomáš Kempenský.³³ Podobně jako apoštol Pavel chápeme, že poznáváme jen zčásti, že většina pravé skutečnosti nám v tomto čase zůstává utajena (1Král 13,9). Uznání našich lidských mezí a naší závislosti na Jediném nás zpokorňuje a přibližuje Bohu i druhým lidem, s nimiž poznáváme svou sounáležitost.³⁴

Pokora je tak cestou bezmezné důvěry v Boží milosrdenství při vědomí vlastní bezmocnosti, jak ji vystihuje Terezie z Lisieux.³⁵ „Ano, stačí se pokořit, tiše snášet své nedokonalosti. To je pravá svatost!“³⁶ V pokoře srdce odevzdáváme vše v lásce do Boží vůle, jak se modlíme v Otčenáši (Mt 6,10). Vše přijímáme z Boží ruky. Učíme se nelpět na sobě po vzoru Krista (Flp 2,6-8). „On musí růst, já však se menšit“ (Jan 3,30). Jen tak se může zrodit ono nové (1Král 5,7). Pak budeme moci vyznat s apoštolem Pavlem: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).

Pokora a mezináboženský dialog

Pokora jako vědomí limitů vlastního poznání přispívá ke smysluplnému dialogu s druhými, zvláště pak mezináboženskému. V umenšení sebe nepovažujeme své názory a soudy za jediné správné, vidíme lépe druhého, dovedeme mu naslouchat. Slovy Jana Hellera: „Je to Kristova pokora v mém srdci, která mi otvírá srdce bratra. Až tato pokora začne mezi námi nově proudit, zmizí spory a napětí mezi lidmi i mezi různými křesťanskými skupinami, a začneme si pozorněji naslouchat ve skromnosti a lásce. A království Boží se přiblíží.“³⁷

Princip dialogu dává do souvislosti s pokorou také religionista a teolog Pavel Hošek, když pojímá „odpovědnost a pokoru tváří v tvář jinému jakožto základní etické východisko v oblasti teorie a praxe mezináboženských vztahů“.³⁸ Předkládá tak myšlenku nutné změny, ba přímo nutnost „etického zlomu“, ke kterému by mělo dojít ve vztahu křesťanů k jiným náboženstvím.³⁹ Totiž proti „kosmocentrickému“, „logocentrickému“ a „antropocentrickému“ myšlení je dán návrh myšlení „alocentrického“, v jehož centru je „Druhý“ jako bližní.⁴⁰ Jedině respektováním etických principů může být dialog skutečně dialogem, nikoli monologem.⁴¹

K pokoře nás přivádí i zkušenost postmoderny, ve které právě dialog hraje důležitou roli. Filosofka Jolana Poláková tuto problematiku vystihuje ve své knize Perspektiva naděje: „Otázka pravdy je znovu otevřena. (...) Vztah k pravdě se tak může navázat jako pokorné osobní hledání“, přičemž, jak dále autorka praví, „princip dialogu dostává primát před principem moci“.⁴²

Pokora – univerzální ctnost

Hodnotu pokory uznávají všechny kultury. To je zřejmé i na množství pohádek zejména na motivy „pýchy předcházející pád“, známých všude na světě. Také každé náboženství obvykle funguje na principu „podrobení se vyššímu“, jenž pokoru předpokládá. Univerzální rozměr pokory si můžeme ozřejmit slovy duchovního vůdce Tibetu, J. S. dalajlámy.

„Moderní společnost samozřejmě nepropůjčuje pokoře místo, které zaujímala v Tibetu, když jsem byl malý. Tehdy naše kultura spolu s obdivem lidí k pokoře poskytovala prostředí, ve kterém pokora vzkvétala, zatímco ctižádost (kterou musíme odlišit od naprosto oprávněné snahy uspět při dosahování správných cílů) byla nahlížena jako vlastnost, která vede příliš snadno k sobeckému myšlení. Přesto je v současném životě pokora důležitější než kdykoli dříve. Čím úspěšnější my lidé jsme, jako jednotlivci i jako celek prostřednictvím rozvoje naší vědy a techniky, tím větší význam má zachovat si pokoru. Protože čím větší je náš přechodný úspěch, tím náchylnější jsme k pýše a aroganci.“⁴³

„Když vychováme své děti tak, aby měly znalosti bez soucitu, jejich postoj k ostatním bude pravděpodobně směsí závisti k těm, kdo jsou v postavení nad nimi, agresivní soutěživosti ke kolegům a pohrdání těmi méně šťastnými. To vede ke sklonu k lačnosti, domýšlivosti...“⁴⁴ „Opravdu, pokud bychom si museli vybrat mezi znalostmi a ctností, to druhé je jistě hodnotnější. Dobré srdce, které je plodem ctnosti, je samo o sobě velkou výhrou pro lidstvo. Pouhé vědomosti nikoliv.“⁴⁵

Závěr

Se začátkem nového roku se nabízí jedno novoroční předsevzetí, které je i mým přáním pro nás všechny: pěstovat pokoru Kristovu ve svém srdci. Pouze takto, tiší a pokorní, můžeme nalézt to, co z hloubi duše hledáme – pravý Domov, království nebeské. Kéž Jej s Božím milosrdenstvím všichni nalézáme!