Podstata věcí se odkrývá kontemplativní paměti. K Babičce Boženy Němcové

Autor: Leo Zerhau - Číslo: 2010/1 (Kultura)

Babička Boženy Němcové nám představuje stvoření v novém světle, které není komplikované, a přesto proniká do hloubky věcí. Dále nám, podobně jako věčná Boží paměť, uvádí do souvislostí skutečnosti dynamické a lineární se skutečnostmi statickými a cyklickými. Co je tímto světlem a touto usmiřující silou v Babičce?

Pohled kontemplace odhaluje význam věcí

Na mnoha místech v Babičce vidíme doklad jedné z důležitých funkcí paměti, totiž její kontemplativní funkce. Paměť dovoluje proniknout k podstatě věcí, odhalit důležité stránky určité záležitosti, věci v paměti časem „rostou“, pokud jsou i s odstupem hodnoceny jako významné. V Babičce se setkáváme i s prostředky, které jsou typické pro posun reality směrem k fikci, tedy se snem, pohádkou, idylou a dalšími prvky, které posunují příběh od pouhého vzpomínání k vytváření nového literárního příběhu. Je třeba říci, že v této studii vycházíme z Babičky jako literárního díla, nikoliv z babičky jako reálné postavy. Proto pro nás není podstatné rekonstruovat historickou postavu babičky, zdrojem naší práce není její život, ale literární dílo, které k ní odkazuje. Přesto pro nás může být vědomí tohoto srovnání důležité, neboť podtrhuje metodu, kterou autorka v knize používá, a jasněji odhaluje poselství, které má kniha přinést. Nelze zcela pominout reálný prvek, který je v knize ukryt, vzpomínání je součástí celého konceptu Babičky a je pro naši práci důležité. Teoreticky by sice bylo možné přistoupit k celé záležitosti jako k fikci a vnímat jen její obsah bez historických souvislostí, vzpomínání by však přesto zůstalo stěžejní literární metodou Babičky, i když by to bylo vzpomínání fiktivní. Přesto i na něm by bylo možné sledovat ony prvky stylizované práce se vzpomínkou, i ve vymyšlené vzpomínce lze sledovat směřování k realistickému popisu nebo například pohádkovosti.

V Babičce skutečně můžeme sledovat zvláštní zaměření paměti na kontemplaci významu skutečností. Projevuje se jednak v příslovích, které s postavou babičky téměř srůstají, jednak v pohádkových prvcích, jimiž se celý děj Babičky připojuje k symbolickým silám dobra a zla a posunuje se od pouhé všednosti k jistému tajemnému příběhu, a v celé moudrosti babičky, která je schopna vidět svůj život i věci tohoto světa v jistém nadhledu, který však není nezájmem. Vidíme to na celé výstavbě knihy, na pečlivých popisech, které uchovávají i význam maličkostí, na skládání jednotlivých obrazů venkovského života do celku obrazu, které je vidí ne jako součást velkého příběhu, ale jako jednotlivé vrstvy obrazu. Postavy, věci a příběhy nejsou zdůrazněny ve svém historickém významu, jako vykonávající velký úkol, ale jako věci a lidé mající význam absolutní, bez ohledu na výsledky, kterých ve svém životě dosáhli. I onen dětský pohled, který jsme při rozboru Babičky zmínili, má tento význam – pohled na věci jako na nové, významné prostě tím, že existují, ne tím, jakou roli vůči autorovi nebo jiným osobám hrají. Paměť tedy v Babičce sehrává dvojí roli: jednak věci a osoby podtrhuje v jejich významu, a to i za cenu historických zkreslení, zároveň však po tomto zakřivení obrazu zjišťuje, že díky zvýraznění jedněch skutečností i skutečnosti jiné získávají na významu. Takové je zdůraznění kontemplace – při bližším pohledu na jednu věc náhle všechny ostatní věci také září, neboť se odhaluje jejich souvislost s věcí popisovanou. V díle jde o babičku – babička je centrální, není jednou z postav, které mají zalidnit popisované Ratibořické údolí – ale jakmile se pozornost na babičku zaměří, také všechny ostatní věci získávají svůj význam, mimo jiné proto, že o ně má zájem právě babička. Můžeme se ptát, zda je tomu tak proto, že věci sledujeme kontemplativním pohledem, nebo proto, že babička je mimořádně dobrý objekt pro kontemplaci. Obě dvě skutečnosti jsou spojené – postava babičky k pohledu kontemplace přitahuje, protože v sobě odráží moudrost, tedy pohled kontemplace. A pohled na babičku nás kontemplaci zároveň učí, věci se nám ukazují z jejího pohledu, který žádnou věc nepomíjí a dává jí své správné místo.

Můžeme tedy říci, že Babička je knihou, která nás učí kontemplativnímu pohledu na svět. Možná by bylo lépe použít teologicky přesnějšího termínu meditace, protože se v Babičce nejedná o výslovné modlitební spočívání u nadpřirozených předmětů. Přesto však babiččin pohled na svět není zkoumavým pohledem filosofa. Je to ryze praktický pohled, jejž činí moudrým láska a zkušenost. A protože tento pohled je v Babičce tak výrazně spojen se zbožností, a to zbožností účinnou a radostnou, jistá dávka milosti, myslím, na Babičce spočívá, a přechází i na ty, kdo tuto knihu čtou. Jde o kontemplaci, která nachází zvláštní čistou radost v pohledu na tento svět¹ a na lidi a je spojena s Božím pohledem na své stvoření, ačkoliv tento pohled není příliš tematizován. Právě to je zvláštním přínosem Babičky – zachycení Božího pohledu na svět, ono vyslovení slov z počátku Písma svatého: „Bůh viděl, že je to dobré.“ Němcová podléhající svým bezútěšným myšlenkám nacházela ve své iluzivní kresbě útěchu pro svůj život a nacházela ji právě v tomto vylíčení světa jako oázy štěstí a lásky, ve které věci fungují, jak mají. Toto světlo přitom není nereálné, knihu neodkládáme s pocitem, že je to jen hezký sen, ale se zvláštním pocitem krásy. Možná podobné, jakou nacházíme v pohádkách, které se přece také výrazně dotýkají našeho života. Babiččino světlo se ovšem od pohádek liší, tímto světlem je zde zvláštně prostoupen právě náš reálný svět, aniž by bylo nutné uchylovat se k nadpřirozeným řešením. Tím je ono světlo zvláštní a silné, je totiž pohádkou přítomnou uprostřed reality, aniž by realitu umenšovalo: dává jí význam, který má mít. Babička nás tedy učí Božímu pohledu na svět, který vidí věci nejen v jejich zuboženém stavu, ale v jejich kráse, kterou si stále v Božích očích uchovávají. Tak se babička na svět dívá a tento pohled čerpá ze své moudrosti napojené na zbožnost: se soucitem, s odvahou věci řešit, s očekáváním dobrého i trpělivostí.

Láska jako zdroj kontemplativní paměti

Zvláštní živost, ono ranní světlo, které se v knize tak často objevuje, věci viděné jakoby poprvé, jsou zde v kontrastu s postupem vzpomínky i s postavou staré ženy, která jistě nevidí svět kolem sebe poprvé. Není to ojedinělá věc, víme, že vzpomínky na dávné časy u lidí vystupují často s neobyčejnou čerstvostí, ale přece jen tato čerstvost zaráží právě ve spojení s kontemplativním pohledem. Kruh obrazů, kterými je celý poklidný děj Babičky vytvářen, by možná mohl být skládán spíše ze zkratkovitých nebo zadumaných črt než z radostných obrazů přírodního lidského života. Kontemplativní pohled tedy neubírá věcem na jejich živosti, zrychlený běh života, který nedovoluje spočinout pohledem nebo myšlenkou delší čas u jednotlivé věci, není tedy jedinou zárukou živosti obrazu. Právě naopak – zvláštní radost, kterou prožívají v knize děti i dospělí, když se těší na vyprávění nějakého člověka o daleké zemi, o místních pověstech i prostě o známých lidech, ukazuje, že ohlédnutí, předání věci, tak jak ji uchovává paměť, dodává věcem zvláštní význam i přítomnost a vytváří k nim nový vztah u dalších lidí. Jak by vypadal svět v Ratibořickém údolí bez vyprávění? Nebyla by to živá síť vztahů a lásky, ale strojový chod přírody, i když biologicky živé. Právě skrze vyprávění, skrze paměť, skrze sdělované příběhy a osudy roste mezi lidmi v údolí láska a vytváří se skutečné společenství osudů a životů. Paměť slouží nejen k zachycení souvislostí života a skutečností, které jsme potkali, ale také k vytváření souvislostí nových. Ratibořické údolí žije opakováním situací, přírodním cyklem, jeho ozvěnou a pochopením v cyklu liturgickém a vypravováním a očekáváním nových opakování tohoto cyklu. To vše nezmenšuje, ale umocňuje důležitost záležitostí necyklických, osobních příběhů lidí, které ale vždy také souvisejí s podobnými příběhy lidí jiných, vyjádřenými a předávanými pamětníky, zejména babičkou, ale také příslovími, a tato souvislost umožňuje lidem jasněji se chopit nabízených příležitostí a najít osobní cestu k naplnění cesty ke středu, který je společný všem lidem. Cyklický prvek, tak výrazný v celé kompozici Babičky, není zde popřením postupu lineárního, ale oba jsou v jednotě a směřují k témuž cíli. Cyklický prvek není prokletím, ale kontemplativním dotýkáním se krásy, a prvek lineární není cestou bez cíle, ale cestou ke středu a základu, k němuž odkazuje i prvek cyklický. Je v Babičce vůbec něco nového? Ano, všechno, i to, co se opakuje, právě tak jako v paměti. Již v Ratibořickém údolí se žije věčný život, neboť věci pomíjející jsou prozářeny zvláštní cenou ničím nezpochybnitelnou a věci trvalé mají jen natolik cenu, nakolik slouží skutečnému životu s jeho pohybem a objevováním nového. Věci stálé se jeví jako nové a věci nové nacházejí svůj význam a pochopení skrze vzpomínku na věci podobné a na kulturní návyky, kterými předkové učili člověka na podobné jevy reagovat. Jakou roli hraje v tomto podivuhodném živém světě láska? Je zvláštní, že i její erotická podoba s veškerou svou temnou stránkou (u Viktorky) je zde překryta pokojným závojem moudrosti a lásky agapické. Vůbec láska agapická má v Babičce navrch. Odtud také plyne zvláštní pokojné světlo, které naši lásku nevzrušuje, ale rozněcuje. Jak by to také mohlo být jinak u staré ženy, která svou lásku zaměřuje na děti a obecně na všechny lidi? Láska, jak už jsme viděli, stojí u kořene babiččiny moudrosti, ona je vnitřní strukturou, která uspořádává paměť, aby byla životodárnou. Láska také stojí za celým záměrem Babičky, vyjádřeným už na začátku knihy, je jakýmsi zdrojem, který celou paměť nese a pokouší se uchovat památku na milovanou bytost i celé údolí. Láska je tedy životodárnou silou a silou uchovávající správným způsobem lidi i hodnoty. Láska je podkladem skutečně uspořádané paměti, láska nenechává věci upadnout do propasti zapomnění ani zcela, ani částečně, jejich pokřivením. Ona naopak dává vyniknout dobrým věcem, někdy až na úkor spravedlnosti, ale zároveň tak dosahuje toho, o čem byla řeč na začátku, že i jiné věci než věc milovaná začínají více zářit, když se na jinou obrátí pozornost skutečné lásky. Láska k jedné věci, skutečná láska, si brzy všímá i věcí dalších, láska je nedělitelná a zahrnuje do své paměti celé stvoření. Víme, že u Němcové splývá tato láska s láskou Boží, celé její osobní náboženství je náboženstvím lásky,² také její život je hledáním upřímné lásky, někdy až bez rozlišení, a můžeme tedy říci, že i zde se odráží její chápání Božího pohledu na svět, v němž je každý důležitý. To se ukazuje i při známém pohledu babičky s dětmi na hvězdy, v nichž vidí každý svou hvězdu. Je to stará lidová pověst, ale v Babičce ukazuje symbolicky význam, jaký přičítá Němcová každému člověku (a tím i každé věci), který se tak nemůže ztratit. Hvězdy září na obloze, mimo dosah našich pozemských bouří, a tak je i jméno každého člověka v Boží paměti významné.

Téma Boží paměti není v Babičce přímo vyjádřeno, Němcová není moderní pravoslavnou teoložkou, ale její dílo dotýkající se paměti má s tímto konceptem společné minimálně to, jak se při její práci s pamětí ukazuje její životodárnost, zaměřenost na celek a také zaměřenost na zbožnost a transcendenci. Téma Boží paměti je zde přítomno spíše symbolicky, láska, a zvláště láska k dobru, zde dávají vzniknout takovým strukturám, které mají velmi blízko k paměti i k věčnosti a koncept věčné paměti připomínají. Protože věčná paměť je Boží odpovědí na aspirace lidského srdce po nesmrtelnosti, odpovědí Boží lásky na pomíjivost jeho stvoření, je dobré tyto aspirace lidského srdce znát. Tak jako se o lásce Boha k člověku dozvídáme velmi mnoho i při sledování lidské lásky, stejně je tomu i při sledování lidské paměti a působení lásky v ní. I tam se dozvídáme mnoho o Boží paměti. Samozřejmě Bůh jedná jinak než člověk, jeho láska nekonečně přesahuje lásku lidskou. Ale paměť očišťovaná liturgií a zbožností, paměť babičky, i paměť vedená láskou k ní, paměť autorky knihy, nám mohou o této Boží paměti mnohé napovědět. Ukazují nám, co se děje se skutečnostmi ve strukturách láskyplné paměti, že se na nich zvýrazňují podstatné a hodnotné prvky, že zaměřenost na jednu věc dává vyniknout i jiným a že věci v paměti spíše rostou, než aby ztrácely na síle a čerstvosti. Nejde jen o pouhý popis lidské paměti a její funkce, ale o tvůrčí čin paměti vedené zbožností a láskou, a tím odrážející Boží tvůrčí paměť, jejímž je pozemským obrazem a výrazem.

Výňatek z doktorské práce Věčná paměť v Babičce Boženy Němcové, obhájené v roce 2008 na Cyrilometodějské teologické fakultě v Olomouci.