Petr Damiani – učení o duchovním životě
Autor: Marek Matějek - Číslo: 2010/1 (Studie)
Na základě výpovědi Damianiho žáka a životopisce Jana z Lodi1 lze sledovat život tohoto autora od narození v severoitalské Raveně a těžké poměry, ve kterých vyrůstal.2 Přestože prameny, které nás zpravují o Petrově dětství, jsou neúplné, lze předpokládat, že v útlém věku ztratil oba rodiče a byl vychováván svým starším bratrem Damiánem. Petr Damiani vyrůstal v jednom z kulturních center tehdejší Evropy. Ravena byla městem, které bylo úzce spjato se svojí minulostí. Napovídají to antické památky a raně křesťanské chrámy s nádhernou mozaikovou výzdobou. Po staletí se zde střetávaly zájmy Byzantské říše, nově se formujících germánských států, ale také sem zasahoval kulturní vliv islámského světa.
1Vita Petri Damiani (PL 144, 113–146).
2 Sv. Petr Damiani (* 1007 v Raveně, † 1072 ve Faenze). Osobnosti Petra Damianiho a jeho působení věnovala od konce 19. století svoji pozornost řada autorů. Chronologicky uvádím nejvýznamnější příspěvky k této problematice: A. CAPECELATRO, Storia di San Pier Damiano e del suo tempo, I–II, Firenze 1862; F. NEUKIRCH, Das Leben des Petrus Damiani, Göttingen 1875; C. MIRBT, Die Publizistik im Zeitalter Gregors VII, I: Der Kampf um den Priesterzölibat, Leipzig 1894; L. KÜHN, Petrus Damiani und seine Anschauungen über Staat und Kirche, Karlsruhe 1913; A. FLICHE, La Réforme grégorienne, I: La formation des idées grégoriennes, Paris 1924; O. J. BLUM, St. Peter Damian: His Teaching on the Spiritual Life, Washington 1947; O. J. BLUM, The monitor of the Popes: St. Peter Damian, Studi Gregoriani 2 (1947), s. 459–476; H. LÖWE, Petrus Damiani. Ein italienischer Reformer am Vorabend des Investiturstreites, Geschichte in Wissenschaft und Unterricht 6 (1955), s. 65–79; J. GONSETTE, Saint Pierre Damien et la culture profane, Louvain 1956; J. J. RYAN, Saint Peter Damian and His Canonical Sources. A Preliminary Study in the Antecedents of the Gregorian Reform, Toronto 1956; K. REINDEL, Zur handschriftlichen Überlieferung der Gedichte des Petrus Damiani, Revue Bénédictine 67 (1957), s. 182–189; K. REINDEL, Studien zur Überlieferung der Werke des Petrus Damiani, Deutsches Archiv für Erforschung des Mittelalters 15 (1959), s. 23–102; 16 (1960), s. 73–154 a 18 (1962), s. 317–417; J. LECLERCQ, Saint Pierre Damien, ermite et homme d’Église, Roma 1960; A. GIABBANI, L’insegnamento monastico di S. Pier Damiano, Vita monastica 15 (1961), s. 3–18; M. DELLA SANTA, Ricerche sulľ idea monastica di San Pier Damiano, Camaldoli 1961; G. LUCCHESI, Clavis S. Petri Damiani, Studi su San Pier Damiano in onore del cardinale Amleto Giovanni Cicognani, Faenza 1961 (II ed. 1970), (Biblioteca Cardinale Gaetano Cicognani 5), s. 1–215; G. LUCCHESI, Per una vita di san Pier Damiani. Componenti cronologiche e topografiche, San Pier Damiano nel IX centenario della morte (1072–1972), 1 (1972), s. 13–179, 2 (1972) s. 13–160; P. PALAZZINI, Spiritualita eremitica di S. Pier Damiani e dei suoi discepoli a Fonte Avellana, Divinitas (1972), s. 353–388; P. PALAZZINI, San Pier Damiano nel IX centenario della morte (1072–1972), in: Centro studi di ricerche sulla antica provincia ecclesiastica Ravennate, I–II, Cesena 1972–1973; K. REINDEL, Petrus Damiani und seine Korrespondenten, Studi Gregoriani 10 (1975), s. 203–219; P. PALAZZINI, S. Pier Damiani eremita e priore a Fonte Avellana, Studi Gregoriani 10 (1975), s. 69–110; K. REINDEL, Fonte Avellana nella società dei secoli XI e XII, Fonte Avellana 1978; CH. LOHMER, Heremi conversatio. Studien zu den monastischen Vorschriften des Petrus Damiani, Münster 1991.
V tomto prostředí započal Petr Damiani svá studia, která zakončil ve Faenze a Parmě získáním titulu magistra svobodných umění. Po návratu domů se věnoval povolání učitele rétoriky. Jeho znalosti a schopnosti ho předurčily ke skvělé kariéře. Petra předcházela pověst vynikajícího rétora a brzy se kolem něj vytvořil okruh žáků.
Přestože dosáhl dobrého postavení a uznání, stále častěji měl pocit, že svět, ve kterém žije, a ekonomické zázemí nepřinášejí trvalé uspokojení.3 Po období nejistoty, váhání a hledání učinil ve svém životě zásadní obrat. Z pramenů je patrné, že se rozhodl zříci se světa pro dosažení vyššího cíle.
3 F. DRESSLER, Petrus Damiani. Leben und Werk (Studia Anselmiana 34), 1954, s. 10.
Po rozhovoru se dvěma eremity vstoupil do poustevny ve Fonte Avellana a otevřel novou kapitolu svého života. Stejně tak, jak byl horlivý ve studiu, pustil se s velkým nadšením do umrtvování těla a asketického života v poustevnické komunitě. Brzy mezi ostatními vynikal svojí pílí a také výjimečným nadáním. Proto ho převor ustanovil za svého nástupce a Petr Damiani se staví roku 1043 do vedení této komunity. Jeho velkým vzorem byl poustevník svatý Romuald. Navázal na jeho působení a patnáct let po jeho smrti píše jeden z nejvýznamnějších spisů Vita Romualdi. Nejedná se o pouhé vylíčení Romualdova života a jeho boje se zlem, Petr zde také nastínil podstatu a smysl poustevnického života.
Základ duchovního života
Duchovní život nebo úsilí o dosažení dokonalosti bylo v jednotlivých staletích pojímáno duchovními autory různým způsobem. Někteří se zabývali otázkami vztahu duše k Bohu ve svých systematických výkladech, zatímco jiní pokryli toto pole bez nějaké koncepce. Do této skupiny musíme zařadit také Petra Damianiho. Jeho spisy obsahují takřka všechny stupně askeze. Jeho učení o duchovním životě směřuje ke konečnému cíli. V tomto smyslu je třeba chápat také proces obecné církevní reformy, který svými texty významně ovlivnil. Petr Damiani byl přesvědčen, že klíčem k provedení skutečné reformy je osobní svatost.
Na počátku musí být ujasněno, že Damianiho koncept spirituality byl konceptem zcela monastickým. Prostřednictvím spisů, které nám zanechal, lze vnímat jeho vlastní náboženské zaměření. Budeme-li mít na paměti původ Petra Damianiho a prostředí, ve kterém vyrůstal, můžeme snadno pochopit orientaci na mnišské prostředí v jeho učení. Jeho asketický ideál ovlivnily dva do určité míry protichůdné duchovní směry. Na jedné straně, jak je zjevné z množství odkazů v jeho spisech, Damiani ctil svatého Benedikta a považoval se za jeho následovníka.4 Damiani sám cítil, že duch jeho komunit byl věrný benediktinské tradici.5 Ovšem na druhé straně Damiani stanovil pro poustevnický život přísné pokání a individuální náboženskou praxi, což naznačuje silný vliv svatého Romualda. To, že Petr Damiani považoval tyto dva systémy za slučitelné, je dostatečným důvodem pro vnímání jeho spirituality jako benediktinské,6 ale se zdůrazněním přísné askeze. Tato kombinace zanechává stopu v celém jeho učení. Jeho dílo nese otisk těchto dvou směrů, je ovlivněno horoucí dobročinností, ale také přísností v pokání.
4 Srov. Opus. XV De institutis ordinis eremitarum 18 (PL 145, 351d).
5 Celý Epist. VI 12 ukazuje, že život eremitů byl, v souladu se svatým Benediktem, dokonalou a ideální životní formou. Dále in: Opus. XIII De perfectione monachorum 6 (PL 145, 299nn). Damiani se snaží prokázat, že jistá vnější praxe pokání nebyla v rozporu s Benediktovou řeholí.
6 Jsou však také autoři, kteří odmítají spojování komunity ve Fonte Avellana s benediktinským mnišstvím.
Konverze a boj proti hříchu
Počátek duchovního života Damiani považuje za konverzi. Konverzi (conversio) chápe jako obrácení se a přimknutí se k Bohu, prostřednictvím něhož se člověk vzdává svých hříchů a je očištěn milostí odpuštění.7 Zřeknutí se světa chápe Petr Damiani jako bránu, kterou lze dojít k pokoji kontemplace.8 Tohoto cíle nelze dosáhnout bez tvrdé práce a velkých konfliktů. Pouze po mnohém velkém snažení může duše dosáhnout vidění pravdy v milosti kontemplace.9 Duchovní život je pro něj bojem (certamen) s nepřáteli v nás. Nelze se před nimi bránit opevněním, ani hradbami, ani hlubokými příkopy. Přebývají v nejintimnějších částech našeho nitra. Jde o hříchy, se kterými je třeba neustále bojovat, jestliže nechceme být zahubeni.10
7 Opus. XIII De perfectione monachorum 8 (PL 145, 333c): „Quis autem ad Deum convertitur, nisi ut deposita peccatorum nigredine, per remissionis gratiam dealbetur?“
8 O. J. BLUM, St. Peter Damian: His Teaching on the Spiritual Life, Washington 1947, s. 73.
9 Opus. XIII De perfectione monachorum 8 (PL 145, 303b): „Omnis denique nostra conversio et abrenuntiatio saeculi ad nil aliud nisi ad requiem tendit; sed haec requies sic acquiritur, si prius homo diversis certaminum laboribus exercetur, ut (…) per gratiam contemplationis transferatur animus ad indagandam speciem veritatis.“ K této problematice srov. K. SLÁDEK, Východiska pro (nejen) křesťanskou mystiku, Teologické texty, 19 (2008), s. 20nn.
10 Sermo LXXIV De spirituali certamine (PL 144, 919c): „Hostes nempe nostros adversum quos in acie semper assistimus, non a nobis interjecti aggeres dividunt, non moenia turrita secernunt, non profundi amnes interfluunt (…) Nobiscum semper sunt, quia in nostrae mentis penetralibus degunt. Septem namque principalia vicia sunt…“
S ostrým proniknutím do duchovních procesů spojeným s aktem konverze popisuje Damiani hnutí duše v jejím bojí proti nadvládě hříchů. Nejprve vyvstává touha po vlastním stvořiteli, který vytváří vroucnost, jež rozptýlí ochromující nedbalost. Tato touha je impulzem, který rozpouští chlad předchozí lhostejnosti jako oheň božské lásky. Nakonec se probouzí vědomí vrozené svobody a duše se zardí, že se dala zotročit svým nepřítelem.11 Následuje těžký duchovní zápas. Damiani zdůrazňuje, že zlý duch smlouvá a dělá vše pro to, aby získal zpět ztracenou nadvládu. Používá při tom nejintenzivnější způsoby svádění duše, aby dosáhl svého bývalého vítězství.12 Po celý život takto znovu a znovu začíná boj a duše, která je připravená a obezřetná, v tomto boji zvítězí.
11 Sermo XVII (PL 144, 601b): „Sed cum uniuscuiusque ad Conditoris desiderium recalescit, cum torporem negligentiae deserit, et frigus insensibilitatis pristinae igne sancti amoris succendit, cum libertatis ingenitae meminit, et teneri ab hoste servus erubescit, quia idem hostis se consciderat despici, quia vias Dei videt apprehendi, dolet contra se captum reniti.“
12 Tamtéž: „Mox zelo accenditur, mox ad certamen movetur, mox contra rebellantem mentem se excitat atque in omni arte lacerationis instigat, ut temptationum iacula intorquendo confodiat cor quod dudum quieto iure possdebat.“
Po své konverzi začátečník chrání svoji znovuzískanou nevinnost zachováváním přikázání Dekalogu, zejména posledních sedmi, která se týkají lásky k bližnímu.13 Při soustředění se na obecná pravidla křesťanské morálky se duše připravuje na větší a těžší věci, které přijdou. Zachovávání Dekalogu je prvním stupněm v duchovním životě. Dalším je růst k dokonalosti podle evangelijních textů. Damiani vyjmenovává sedm příkazů vzatých z Blahoslavenství, které korespondují se sedmi výše uvedenými.14 Tak, obecně řečeno, sleduje stupně na cestě duchovního růstu.
13 Opus. XIII De perfectione monachorum 8 (PL 145, 304a): „… sub dealbationis gratia servit, cum septem ea quae ad proximi dilectionem pertinent decalogi mandata custodit: videlicet ut parentes honorat, ut non moechetur, non occidat, non furetur, non falsum testimonium proferat, non uxorem alterius, non rem proximi concupiscat.“
14 Tamtéž (PL 145, 304b): „… ut sit pauper spiritu, sit mitis, lugeat, esuriat, sitiatque justitiam; sit misericors, mundum cor habeat, sit postremo pacifucus.“
Vyznání
Konverze, jakkoli je významná, je však pouhým počátkem. Musí být následována opravdovým úsilím, aby se zabránilo opakování minulých přečinů. Petr Damiani upozorňuje začátečníky na duchovní cestě na celou řadu obtíží a překážek. Hříchy z minulosti jsou zpomalujícím faktorem, a je proto třeba učinit jistá preventivní opatření. K tomuto účelu je nutné pokání jako počátek vykročení novým směrem.15 To umožňuje zacelení ran hříchů předtím, než se člověk vydá na lepší životní cestu,16 vzbudí ducha lítosti17 a kněžskou autoritou obnovuje chrám duše, který byl narušen hříchem.18
15 Srov. Opus. XXXXIV De decem Aegypti plagis (PL 145, 687a): „Ut ergo dignus sis divinae legis edicta suscipere, te per poenitentiam corrige, praeteriti reatus nequitiam confitere; et sic, intra poenitentiae numerum currens, ex confessione peccati pervenies ad montem Dei.“
16 Tamtéž I (PL, 145, 687c): „Ad hoc ergo monte (Sinai qui praefigurat ecclesiam in qua fit confessio sumul et remissio peccatorum) necessarium est medicamenta suscipere, quae te valeant ab eo quem in Aegypto contraxeras languore sanare.“
17 Tamtéž: „Debet enim per confessionem peccator eluviem sui reatus evomere, et sic poenitentiae poculum de vasculo divinae legis haurire.“
18 Sermo LXXII (PL 144, 910d): „At si gravis culpae lepram nos incurrisse contigerit, adeunda est protinus mater ecclesia (…) ut animae nostrae templum, quod violatum atque destructum immani scelere cernitur per sacerdotalis officium ac satisfactionis dignae remedium noviter instauretur.“
Damiani povzbuzuje začátečníky myšlenkou, že v pokání Kristus navrací duši dřívější krásu.19 Nicméně vyznání hříchů musí být provedeno s pokorou, a ne pouze ve zbožné póze a korektně, ale prázdnými slovy. Při předstírané lítosti se naše morálka nemění a my litujeme pouze slovy, ale v srdci zůstáváme zatvrzelí.20 Stručnost slov je jedním ze znaků pokorného vyznání. Petr Damiani zdůrazňuje lítost, protože ta je vyjádřením upřímnosti.21
19 Tamtéž (PL 144, 911a): „Nec dubium quin illa templi spiritualis instauratio, quae per visibilis sacerdotis expibetur officium per divinae virtutis atque potentiae intrinsecus impleatur effectum; et Christus Jesus, qui verus rex est et sacerdos, quod collapsum in homine vel destructum maligni spiritus arte considerat, per plenioris gratiae largitatem in melius renovat et reformat.“
20 Opus. IL De perfecta monachi informatione 6 (PL 145, 726): „Quorum profecto nonnullos saepe videmus ad agendae confessionis judicium frequentare, solo se devote prosternere, tinnulis se et accuratis verbes magis facete quam humiliter accusare; atque ideo nunquam eorum mores ad idoneae correctionis emolumenta procedere, quia videlicet cum Saul ore poenitent, corde tument.“
21 Tamtéž V (PL 145, 725b): „(…) et forte in notitiam venit quia prima post naufragium tabula est culpam simpociter confiteri; prompta confessio facilem pariat veniam, ne, si defensio falsitatis, accesserit, quod acu fartasse fuerat tanuiter punctum, lata videatur cuspide perforatum. Hinc est enim quod, cum David perpetrati reatus arguitur, mox ut in vocem cofessions erupit, dicens: Peccavi Domino.“
Vyznání chápe jako skutečně silný prostředek odpoutání se od minulosti a počátek duchovního rozvoje. Často je doporučuje v boji proti tělesným touhám. Damiani píše:
„Znovu rozryli úhor země, kdo brázdili pole svého srdce pluhem časté a zbožné zpovědi, dokonce přesto, že bylo dříve zoráno; kdo ostrou motykou osobní nápravy a pokání pokračuje v odstraňování špatné vegetace tělesné rozkoše, která, třebaže ji vykořenil, nepřestane opět růst a vyrážet nové výhonky.“22
22 Epist. VIII 14 (PL 144, 491d), srov. Jer 4,3.
Damiani zdůrazňuje význam obrácení od hříchů minulosti, nepřipouští však, že by to byla jediná část konverze, nebo dokonce nejdůležitější krok. V pojednání o tom, co lze označit jako „dlouhodobé pokání“, vytkl domněnku, že běžná monastická disciplína je dostačující pro člověka odvráceného od světa, dokonce i když se provinil těžkými hříchy.23 V jeho mínění se však ukazuje nedostatečná proporce, uvádí pouze, že větší hřích vyžaduje větší odčinění.24
23 Opus. XIII 6 (PL 145, 298c): „Nonnulli namque rectores fratrum plus tribuentes monasticae regulae quam expediat, quibuslibet a saeculo venientibus, etiam si graviter lapsi sunt, aliam poenitentiam non imponunt, nisi tantum communem monasterii ordinem servare praecipiunt. Quod profecto quam sit inconsideratum, quam inhumanum, quam penitus indiscretum, quisquis sapit, intelligit.“
24 Tamtéž (PL 145, 298d): „Nam jus discretionis inspicitur, unusquisque quo magis gravatur offensis, eo majori gravandus est pondere satisfactionis.“
Počátek řeholního života
Damianiho postoj k začátečníkům v mnišském životě se odráží v jeho radách novicům, které v neočekávané míře ukazují světcovu rozvážnost.25 Připustil, že na počátku by měli praktikovat jednodušší body duchovního života, ale doporučuje promyšlený plán, dle kterého by si měli navyknout na povinnosti mnicha. Novicové by se měli cvičit a usilovat o vyšší a obtížnější stupně duchovního života, takže se budou později běžné povinnosti jevit jako snadné a příjemné. Musí se snažit stoupat po náročné a úzké cestě tak, že když budou selhávat jejich síly, je přece ještě hladší a snazší cesta, po které mohou jít.26 Duchovní rozvoj musí začínat na snadných stupních. Začátečníci nemohou napodobovat ty, kteří se vehementně pustili do práce s nepoddajným materiálem, aby na něm zničili nářadí. Raději je nechává vést zkušeným řemeslníkem. Podobně postupná je také cesta ke svatosti, ale jistě se otevře, jestliže se střídá houževnatá práce s periodami odpočinku při odstraňování překážek na duchovní cestě.27
25 Opus. XIII De perfectione monachorum 22 (PL 145, 321–323).
26 Tamtéž (PL 145, 322d): „Quisquis ergo vult facile sibi cujusque laboris exercitium reddere, aggrediatur intrepidus et altiora tentare (…) Neque hoc dicimus, ut non a minimis quis incipere debet; sed hoc potius, ut dum difficiliora tentantur, collatione quadam haec eadem minima levigentur. Studeat etiam hoc novitius, qui ardua tentans angustum (pozn. ed.: augustum) iter ingreditur, ut cum gravari ultra vires coeperit, mox ad latitudinem revertatur.“
27 Tamtéž (PL 145, 323a): „Sic et nos in nostrae conversationis initio, dum modo nitimur, modo remittimur, modo per dura, modo per aspera violenter insistimus, modo nos remittendo laxamus, paulatim via panditur, ut omne quod obstiterat, ingenue transeatur.“
Složení slibů
Jakmile se člověk oprostí od hříchů minulosti, může dosáhnout dalšího stupně na cestě k dokonalosti. Období očišťování může být srovnáno s obdobím mnicha, které následuje po úplném rozchodu se světem, tedy po složení řeholních slibů. Toto zřeknutí se všech věcí Damiani nazývá druhým křtem.28 Jde o podstatný stupeň v duchovním životě. Mnich, který se vrátí k tomu, co opustil, se stává nezpůsobilým pro zvolené povolání a současně je nepřijatelný pro svět, který nechal za sebou.29 Věčné sliby, které musí mnich zachovávat, obsahují tři velké záštity řeholního života: chudobu, poslušnost a čistotu. Vzhledem k množství textů, ve kterých se zabýval zdrženlivostí a čistotou, lze předpokládat, že chápal tuto ctnost jako klíčovou součást řeholního života.30
28 Tamtéž VI (PL 145, 300a): „Sed ne me quis temeritatis incessat, tamquam qui sacrum ordinem derogando dijudicem atque depretiem, nos sanctae professioni tantum tribuimus, ut et secundicerium apostolici ordinis, et secundum nihilominus fateamur esse baptismum.“ Srov. také: Opus. XVI Rhetoricae declamationis invectio 8 ( PL 145, 376c): „Dic, obsecro, legisti aliquando monasticae vitae propositum, secundum esse baptismum? Sed quia hoc invenire in dictis Patrum perspicuum est, negare licitum jam non est.“
29 Opus. XIII 4 (PL 145, 254d): „Qui vero ad ea quae reliquit (…) revertitur, sicut alienus est a saeculo quo se decrevit exuere, ita etiam regno Dei aptus ultra non est, quod indubitanter acceptum noluit possidere.“
30 Epist. V 13 (PL 144, 364a): „Et revera cum monachos ac levitas, vel in peccando, vel in poenitendo canonica frequenter aequet auctoritas, quo pacto potestis conjugales copulas inhibere monachis, quas utique diaconis indulgetis? Nam quomodo in sola mulierum permistione sunt dispares qui in caeteris excessibus reperiuntur aequales? Decernedum est ergo, ut aut monachi, quod dici sacrilegum est nuptias ineat, aut diaconi se penitus ab hujus ignominiosae turpitudinis obscenitate compescant.“ Srov. také: Reg. Ben., kap. 58.
Bližší zkoumání učení Petra Damianiho z hlediska řeholních slibů ukazuje, že nejvyšší význam je v životě mnichů, a zejména pak v životě poustevníků, přikládán chudobě.31 Právě díky benediktinské tradici dovolil Damiani klášterům držet majetek,32 ale očekával cvičení se v odříkání. Mnich nepřijímá nic bez vědomí svého nadřízeného33 a musí být spokojený s málem. V tomto ohledu je Damiani mnohem přísnější než svatý Benedikt. Místo sufficientia, dovolené mnichům řeholí, zdůrazňuje Damiani extremitas a penuria.34 Mnich se musí očistit od veškeré hrabivosti a cvičit se v chudobě, například tím, že bude chodit bosý, spát na tvrdém loži, nosit hrubé šaty a bude hasit svoji žízeň vodou.35
31 O. J. BLUM, St. Peter Damian, s. 91.
32 Opus. XIV De ordine eremitarum (PL 145, 334c): „Ut autem ad haec observanda nullus excusationi pateat locus, juxta id quod exiguitati loci humilis competebat, studuimus eotenus possessiones acquirere: ut praedictum fratrum numerum possis, nisi exercendi cura defuerit, sustentare.“
33 Opus. XV De institutis ordinis eremitarum 11 (PL 145, 345a).
34 Tamtéž XXI (PL 145, 353c): „Vestibus quoque vilibus et paucis esto contentus … Porro extremitas vestium ciborumque penuria omnem avaritiam de corde monachi prorsus expellit.“ Srov. S. HILPISCH, Geschichte des benediktinischen Mönchtums, Freiburg 1929, s. 165.
35 Tamtéž (PL 145, 353d): „Igitur et nuditatem pedum, ex exiguitatem vestium, lecti duritiam, cilitiorum (pozn. ed.: ciborum) asperitatem, aquae potum, percipiendo pulmentum, et cetera huiusmodi, incipientes quidem non sine quadam formidine perhorrescimus.“
Především však, jestliže chce získat Krista za dědictví, nesmí mít nic společného s penězi. „Jestliže jsme se vzdali světa, rozhodli jsme se, že naším bohatstvím se stane Bůh. Byli jsme jím stvořeni, takže on bude naším podílem a my jeho dědictvím.“36 Sliby zavazovaly mnichy k tomu, aby vedli chudý život jako jednotlivci. Petr Damiani vnímal to, že komunity, které se soustředily na správu světských statků, se vzdalují svému skutečnému cíli, a proto podotkl: „My se nevzdáváme pouze ušlechtilého zaměstnání a světských zisků, ale učinili jsme slib věčného odříkání se takových věcí, ne pro člověka, ale spíše pro Boha.“37 To je smlouva učiněná mezi Bohem a mnichem, která při zachování přináší prospěch, ale při porušení hrozí nebezpečím duchovní zkázy.38 Stejným způsobem naléhal na tuto ctnost, když oslovoval poustevníky v poustevně v Gamungu: „Řekl jsem to ve vaší přítomnosti a nyní to znovu opakuji: Pohrdejte bohatstvím, abyste pořád nežebrali; buďte dobrovolně chudí, abyste kralovali bez konce.“39 Pro Damianiho byla chudoba královskou ctností, doporučoval vrátit se k ideálu rané církve a učit se pravému odříkání. Nechtěl mnichy spoutané světskými statky, protože mají svoji odměnu v nebi.40 Odměnou za chudobu je tedy nebeský poklad, ze kterého se může těšit už v tomto životě jako z přítomnosti Krista ve svém srdci:
36 Opus. XII De contemplu saeculi 4 (PL 145, 254d).
37 Tamtéž 3 (PL 145, 253d). Srov. dále: Opus. 15, 18 (PL 145, 351b), Opus. XII 8 (PL 145, 259d), Epist. VI 32 (PL 145, 432c), Sermo LIII (PL 145, 806c). K tomu také: J. LECLERCQ, Une lettre inédite de s. Pierre Damien sur la vie érémitique, Studia Anselmiana 18/19 (1947), s. 283nn.
38 Tamtéž (PL 145, 254b): „In conventione etenim pacti quod inter duos fit, sponsionis vox ex utraque parte procedit; ut nimirum uterlibet, qui condicta servaverit, modum deliberati fructus accipiat; e contra qui transgressus fuerit, jacturam violatae sponsionis incurrat.“
39 Epist. VI 32 (PL 144, 426c): „Dixi praesens, dico nunc absens, tantundem (pozn. ed.: tandem) tamen utrobique perficiens: Spernite divitias, ne perpetuo mendicetis; estote voluntarie pauperes, ut sine fine regnetis.“
40 Sermo LIII (PL 144, 806c): „Recurramus itaque, dilectissimi, ad innocentiam primitivae ecclesiae, ut discamus et possessa relinquere it in regiae paupertatis simplicitate gaudere. Non in ima nos terrenae substantiae pondus deprimat, quos (ed.: quod) ad supernae Hierusalem gloriam rex coelestis invitat.“
„Proto uchovej tento poklad, totiž Krista našeho Boha a Pána, který se stal spasitelem a naším vykoupením a odměnou. (…) Uchovej ho, říkám, s vytrvalou péčí v komůrce svého srdce. Svěř mu úzkost veškeré nouze. Raduj se v něm prostřednictvím rozhovoru nepřetržité modlitby. Občerstvuj se v něm zbožnými myšlenkami během nočního bdění. Učiň jej svým pokrmem a svým oděvem. (…) Neváhej ani nebuď nedůvěřivý vůči věrnému slibu, který ti učinil, když řekl: ‚Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.‘“41
41 Opus. XII De contemptu saeculi 8 (PL 145, 259d) Srov. Mt 6,33.
V otázce poslušnosti je Damiani tak nekompromisní jako svatý Benedikt. Od poustevníků nepožadoval žádné další sliby kromě těch, které se skládaly v klášterech. Pouze museli nahradit slovo eremum za monasterium ve formě slibu.42 Dokonce i laičtí bratři, které Damiani přijal do své poustevny jako famuli nebo conversi, museli učinit slib poslušnosti.43
42 Opus. XV De institutis ordinis eremitarum 7 (PL 145, 342d): „Monachi autem nullam promissionem faciunt, praeter eam tantum quae in monasteriis fieri consuevit; solo duntaxat eremi nomine permutato.“
43 Srov. tamtéž (PL 145, 342c).
Tento slib byl skládán písemně, laičtí bratři stvrdili text znamením kříže. Pak byl text přečten jedním z bratří a položen na oltář.
Některé praktiky poslušnosti obsažené v řeholi svatého Benedikta byly rovněž předepsány v Damianiho komunitě. Nejedli mimo klášter, jestliže byli na cestě a věděli, že se vrátí tentýž den. Okamžitá poslušnost musela být prokázána pokorně a jakákoli činnost jí byla podřízena. Byli vázáni zachovávat mlčení v klášteře, dokonce i o svátcích a v každé době, kdy bylo mluvení omezeno řeholí; v kapitulní síni, v oratoři a v refektáři. Podobně bylo zakázáno mluvit s hosty a mlčení nesměli porušit ani cestou mezi celou a kostelem.44
44 Opus. XV De institutis ordinis eremitarum 7 (PL 145, 342d).
Damianiho ocenění ctnosti poslušnosti se odráží v jeho jednotlivých spisech.45 Podotýká, že síla poslušnosti je taková, že jejím cvičením prosté duše, které neznají význam kontemplace, dosáhnou takové důvěrnosti vztahu s Bohem, že je to v jejich případě podivuhodné.46 Varuje své poustevníky před ochabováním ve cvičení této ctnosti a prohlašuje, že by měli být striktnější v zákonu poslušnosti, protože život poustevníka je lepší než život cenobity.47 Měli by zachovávat závazek vyšší pokory a přijímat příkazy s trpělivostí právě tak, jako by jim byly dávány přímo od Boha.
45 Srov. O. J. BLUM, St. Peter Damian, s. 95.
46 Epist. II, 12 (PL 144, 280d): „Praeterea nonnulli sunt simplices fratres, qui quid sit contemplatio nesciunt atque ideo in spiritualibus sudiis se exercere nullatenus possunt. Sed dum se funditus ab hoc mundo mortificant, dum fatigare se diversis per obedientiam laboribus satagunt ac in omnibus optemperare suis prioribus inardescunt, apud omnipotentem Deum locum familiaritatis optinent, ita ut per eos aliquando etiam signa virtutum fiant.“
47 Opus. XV, 18 (PL 145, 351b): „Illud plane summopere est cavendum, ne sub colore quis eremiticae vitae jugum detrectet obedientiae, imo tanto se arctiori obedientiae lege constringat, quanto hanc institutionem seperexcedere coenobitarum regulam non ignorat.“
Petr nemírnil přísnost svého úřadu. Nesnažil se používat líbivá, alibistická slova, kterými by poslušnost „oblékl“ a udělal ji snáze přijatelnou. Neslibuje svým následovníkům záruku markantního úspěchu. Jednoduše nařizuje tento těžký úkol.48
48 Sermo XXXII (PL 144, 678b): „Solent mundana eloquentia eruditi locutionem suam rhetorici coloris suavitate componere, et quaeque difficilia cum volunt, blandis et exquisitis verbis levia demonstrare, ut si quando grave aliquid imperant, auditorem ad sua vota convertant. Beatus vero apostolus non blanda verba composuit, non rei eventum prosperum repromisit, sed rem difficilem simpliciter imperavit.“
Asketická praxe
Získáme-li přehled o řádu a učení o duchovním životě, které nastínil Petr Damiani svým spolubratrům, pak můžeme vystihnout jedinečnost tohoto díla. Úsilí mnichů se ve všem orientuje na nejvyšší a nejzazší cíle, proto se Petr přiklání k extrémním myšlenkám a formám. Už samotné poustevnictví představuje krajní formu mnišského způsobu života, navíc je zcela vnímáno jako ideální životní forma, takže životní ideál doby, mnišství, ještě překonává. Podobně radikálně a bezpodmínečně uskutečňuje i zřeknutí se světa, které není pouze naučené, ale opravdu realizované, nakolik je to jen možné. Aby byl vytvořen náležitý prostor pro ducha jako nejvyšší pozemský princip, opovrhují tělem a jeho smysly. Stejné úsilí se ukazuje, když Petr požaduje od svých poustevníků největší chudobu a přísnou poslušnost.49 To je vyjádřeno jinou podobou a také druhým znakem: zbožnost a askeze ve Fonte Avellana je zaměřena silně kvantitativně. Doba modlitby je zjevně prodloužená50 a k tomu byl každý větší výkon považován za žádoucí a záslužný. Půst byl rozšířený téměř na celý rok.51
49 Vita Petri Damiani XIX (PL 144, 140b): „Tanto quippe dulcior gustus exoritus in palato cordis, quanto maior amaritudo districtionis perturbat lasciviam Dafnis.“ – Dressler se domnívá, že formu naprostého zřeknutí se majetku, kterou později přináší František, Petr pravděpodobně ještě nepovažoval za možnou, protože nebyla slučitelná s principem samoty a se zkušenostmi ve Fonte Avellana. Srov. F. DRESSLER, Petrus Damiani. Leben und Werk (Studia Anselmiana 34), 1954, s. 61.
50 Dva žaltáře denně vedle oficia.
51 Srov. PH. SCHMITZ, Geschichte des Benediktinerordens II, Einsiedeln – Zürich 1947–1948, s. 384.
Petr Damiani v komunitě prosadil velmi přísnou askezi. „Potírání těla“ bylo prováděno plánovaně všemi možnými způsoby, včetně sebebičování. Zvláště vyzdvihované byly myšlenky zaměřené na pokání, takže se termín „mnich“ v podstatě stává synonymem pro výraz „kajícník“. Jako nová myšlenka se objevuje to, že poustevníci usilují o následování Krista v utrpení umrtvováním těla.
Zde je také třeba zmínit, že Petr Damiani opakovaně mluví o boji proti ďábelským duchům. Tělesná forma, ve které ďábel vystupuje u Romualda, je u Damianiho stále víc a víc zatlačována do pozadí duchovní formou. Zlý duch žije a vládne v nás.52
52 Zjevení ďábla a působení zlých duchů se u Damianiho vyskytuje jen zřídka, většinou mluví jen o takových věcech jako např. Opus. XXXVI, 17 (PL 145, 622). Zlý duch v nás, srov. Sermo LXXIV (PL 144, 919) nebo Opus. XXXXVII, 3 (PL 145, 713).
Mnohé z toho, co považujeme za charakter poustevníků ve Fonte Avellana, bylo připraveno za Romualda. Některé body Petr ještě zpřísnil, jiné ale naopak zmírnil. Ukazuje se také, že byly překonány některé hranice a na základě špatné zkušenosti bylo zapotřebí se vrátit k původní praxi. Poustevnické společenství, které bylo opravdu vybudováno teprve Petrem Damianim, se osvědčilo – na rozdíl od zcela extrémní formy anachoretů, kteří se nemohli stát trvalým jevem. Petr dále dovedl různá společenství poustevníků do jedné „kongregace“. Pak také, poučen negativními důsledky, snížil nemírné umrtvování těla na rozumnou míru.
Budeme-li pátrat po pramenech tohoto životního řádu, pak musíme nejprve odkázat na Romualda, jehož příklad byl v tradici živý.53 Teprve v druhé řadě můžeme myslet na ty spisy, které pojednávají o životě východních a západních poustevníků.54 Petr Damiani ale zanechal jen málo citací. Zmiňuje jedno místo z Palladiových příběhů pro komořího Lausa (Historia Lausiaca)55 a jako pramen uvádí také Vita Martini Turonensis od Sulpicia Severa.56 Mimoto zmiňuje Collationes Patrum,57 jednou ve zkrácené verzi od Eucheria z Lyonu,58 dále mluví o Instituta Patrum.59 Plně se seznámil s životopisy prvních mnichů a poustevníků.60
53 Romualdova doba je pro Damianiho „aureum Romualdi saeculum“, in: Vita Romualdi LXIII (PL 144, 1002d). Je nápadné, že jméno poustevníka Nila, který působil v jižní Itálii v Romualdově době, se u Damianiho nevyskytuje.
54 Petr si někdy cenil žitého řádu a jejich působení v tradici víc než napsaného slova, srov. Opus. XV 18 (PL 145, 351d), Epist. VI 32 (PL 144, 423c).
55 Epist. V 8 (PL 144, 351c).
56 Sermo V (PL 144, 531c), Opus. 28, 1 (PL 145, 513d).
57 Opus. XV, 18 (PL 145, 351d).
58 Opus. XXVIII 2 (PL 145, 515a).
59 Sermo XXXIX (PL 144, 711b).
60 Epist. VI 12 (PL 144, 395a), Opus. XVI 8 (PL 145, 377a), Opus. VL 5 (PL 145, 699a–b), Sermo XXXVIII (PL 144, 706a).
Z katalogu knihovny ve Fonte Avellana, který pochází z 12. století, se dozvídáme, že knihovna vlastnila Vitae Patrum a Collationes Patrum.61 Ostatní spisy, které Damiani použil, musí být buďto ukryté pod jinými názvy, nebo je Damiani přečetl, popřípadě zapůjčil, jinde.62
61 F. DRESSLER, Petrus Damiani. Leben und Werk, s. 63.
62 Knihovna ve Fonte Avellana obsahovala podle katalogu ještě následující mnišskou literaturu: Augustinus, De opere monachorum; Liber regularum ss. Patrum Augustini et Basilii, Hieronymi et Pachomii. K tomu: O. J. BLUM, St. Peter Damian. His Teaching on the Spiritual Life, s. 204n.
Jestliže měl tedy Petr k dispozici dost velkou část starých monastických spisů, nemůže být pochyb o tom, že je důkladně studoval a že pro jeho myšlenky hrály větší roli, než nakolik mohou jeho zjevné citace prokázat.63
63 Damianiho studium mnišské literatury: Opus. XV 18 (PL 145). – To, že existuje silný vliv, ukazuje srovnání Damianiho myšlenek stejně jako životní formy ve Fonte Avellana s vyobrazením raného mnišství, srov. S. HILPISCH, Geschichte des benediktinischen Mönchtums, Freiburg i. Br. 1929, s. 55nn.
Podíváme-li se na četnost, pak jsou citáty staré monastické literatury překonány citacemi z Benediktovy řehole, takže můžeme předpokládat její silný vliv.64 Všechny citáty dokládají to, co jsme již z Petrova stanoviska poznali výše. Benediktova řehole je předstupněm a jako takovou ji Petr přijímá jako základ65 pro poustevnu a dbá na to, aby neodporoval jejím ustanovením jako posvátné autoritě. Stále znovu se však snažil dokázat, že Benedikt kvůli slabosti svých mnichů prosadil něco jiného, než vlastně chtěl. Následující slova vyjadřují jeho postoj se vší zřetelností: „(…) k poslušnosti (klášterní) se i u nás přidává to, že (…).“66 Celý životní řád je tedy založen na vzestupu. Petr Damiani usiloval o překonání Benedikta, což dokazuje řada citátů.67
64 Pochopitelně se i Benediktova řehole nachází v katalogu knihovny ve Fonte Avellana. Damiani přináší 10 citátů a 6 parafrází. Na mnoha jiných místech se mluví jednoduše o Benediktově řeholi jako o „regula“ nebo se používá také označení „regularis norma“. Srov. Opus. XXIII 7 (PL 145, 569d), Opus. LI 5 (PL 145, 754c).
65 Opus. XV 18 (PL 145, 351d). Benediktova řehole platná pro poustevníka: Opus. XV 11 (PL 145, 344n).
66 „(…) observantiae (monasterii) illud etiam apud nos additur, ut…“ Opus. XIV (PL 145, 332c) = Opus. XV (PL 145, 344d) k Reg. Ben. 51.
67 Srov. Opus. XIII 7 (PL 145, 301n) k Reg. Ben. 53. a 41; vykonávání pokání a požívání vína. Opus. XXXIII 7 (PL 145, 569d) k Reg. Ben. 56.
Congregatio
Středem veškerého působení byla poustevna ve Fonte Avellana, které si cenil nade všechno jako duchovního domova a důsledného způsobu života poustevníků. Tak vztáhl všechny povinnosti, které vyrostly novým komunitám v souvislosti se založením a další péčí o živobytí a existenci, na Fonte Avellana68 a povýšil ho tím na hlavu tohoto společenství. To však držela pohromadě především osobnost Petra Damianiho. A tak se v listinách často setkáváme s formulací: „Já Petr, hříšný mnich, se společným souhlasem větších a menších, stanovuji, rozhoduji a neporušitelným ustanovením zákona potvrzuji, (…).“69 Toto zřetelně poznáváme z jeho starosti, která ho zachvátila, když myslel na smrt. Proto v jednom z dopisů napsal: „A prosím Ducha Svatého, aby, až zemřu, mezi vámi rostla táž svornost, která ve vás poutem lásky vytváří jedno srdce a jednu duši.“70 Pak je tedy pro něj otázkou, zda jeho vnitřní přesvědčení a duch, který spojoval všechny jeho fundace, se po jeho smrti vytratí a dlouho budované dílo zanikne. Musel být za svého života neúnavně činný, aby se o tohoto vnitřního ducha podělil, posílil ho a aby předal svým spolupracovníkům životní řád.
68 Opus. XIV (PL 145, 329c–d). Vita Petri Damiani VII (PL 144, 125b). Petr měl velmi silný pocit domova ve Fonte Avellana. Srov. Epist. VI 5 (PL 144, 378n).
69 Za Romualda, předtím než se Petr stal převorem, neexistovalo žádné spojení mezi jednotlivými poustevnami. Teprve Petr Damiani semknul kláštery a poustevny kolem Fonte Avellana, jak stará zřízení, tak i nová založení. Opus. XXXIII 3 (PL 145, 564d): „(…) nos etiam eremis sive monasteriis quorum videlicet (…) ministri sumus (…)“ Tak obsahuje pojem congregatio u Damianiho víc než jen jednotlivá klášterní společenství. Srov. předání pozemků v dědičném pronájmu roku 1065: „Ego (…) Petrus Dei gratia prior Fontis Avellanae una cum voluntate monachorum meorum et cuncta congregatione iure emphiteosim do et trado (…)“ K tomu: A. GIBELLI, Monografia delľ antico monastero di S. Croce de Fonte Avellana, i suoi priori ed abbati, Faenza 1895. Jestliže Damiani vnímal Fonte Avellana jako střed, vztahoval všechny povinnosti závislých klášterů na poustevnu: poplatky, odvody atd. Ale tato právní vazba byla vytvořena jen velice slabě. Celé společenství je Damianiho dílem a bude také do konce drženo jeho osobností. Tak může psát: „Omnibus fratribus in qualibet eremo sub nostri ministerii custodia constitutis, (…)“ a dále „(…) loca ista nobis commissa, (…)“, in: Epist. VI 36 (PL 144, 434); nebo: „Nos etiam, quibus (…) animarum vestrarum est commissa custodia (…)“, in: Opus. LIV 1 (PL 145, 795c); podobně také na dalším místě (PL 144, 500b): „Unde nos eorum paci, quod nobis commissi sunt, necesse est providere, (…).“ Petr tedy stojí nad kláštery a poustevnami, proto to také znamená, že je řídí (suo patrocinio guernabat) nebo že je klášter svěřen jeho disponování. Petrova dispoziční moc se ale méně vztahuje, jak se zdá, na vnější řízení a také na volbu převorů, opatů a dalších. My od něho máme doloženy pouze upomínky a příkazy, které se vztahují na určité zvyky v klášteře. Například Epist. VI 32 (PL 144, 429c, 423b). Taková pravidla ustanovil jen ve shodě s ostatními mnichy: „Ego Petrus peccator monachus, cum communi fratrum maiorum minorumque consensu, statuo, decerno et inviolabilis iudicii sanctione confirmo, ut (…)“, in: Epist. V (PL 144, 40nn). V průběhu doby sice právní vazba zesílila, na Damianiho stanovisku ale tento vývoj nic nezměnil. V Damianiho době se nikdy v kongregaci Fonte Avellana nevytvořily vztahy, jaké známe z přísné hierarchie Cluny. Srov. PH. SCHMITZ, Geschichte des Benediktinerordens I, s. 134. Jestliže osobně jednomu mnichovi přikázal převzít úřad, tak přece stále ještě spolurozhodovala volba bratří: „A me plane iussus, imo rogatus, et a fratribus indifferenter electus, eremi regimen suscepisti“, in: Epist. VI 9 (PL 144, 387d). Vazbou celého společenství je v Damianově smyslu „láska“. Srov. spojení Acereta-Gamugna: „(…) fraterna charitas utrumque in amore Christi connectat“ (PL 144, 500d).
70 Tamtéž (PL 144, 434b): „Et oro Spirituum sanctum, ut eadem, me defuncto, inter vos concordia vigeat, quae nunc in vobis cor unum et animam unam per charitatis glutinum confiat“, in: Epist. VI 36 (PL 144, 434c); krátce před tím napsal: „(…) loca ista nocis commissa, me vivente quasi unum sunt“.
Petr Damiani byl pro tento úkol tím pravým převorem. Celou svou bytostí a celým svým životem naplňoval požadavky, které sám stanovil pro představeného poustevny. Byl poustevníkem z nejhlubšího přesvědčení a primárního poslání, chytrý a přesvědčivý v jednání, vzdělaný a dostatečně obeznámený o formách řeholního života, měl vlastní zkušenost s duchovním obratem. Byl spolubratrům životním vzorem, který nedovolí, aby někdo poklesl. Proto je připraven každého nedbalého potrestat.71 Všechny tyto vlastnosti mu umožnily udržet nové kláštery a poustevny jako jedno společenství a utvářet jejich život svým působením a příkladem, s vědomím, že všechna spása závisí na převorovi.72 Aby postupně vytvořil ve všem stejně smýšlející rodinu mnichů, dával Petr při svých návštěvách, v obecné řeči v kapitule a v osobních rozhovorech ponaučení a povzbuzení.73 Na druhé straně se nezdráhal obrátit pro radu74 na některého bratra, který ho nazýval učitelem a mistrem. Zvláště vítanou příležitost v tomto úsilí nabízela kázání. Dochováno je jich kolem šedesáti a jsou většinou přechovávána v klášterech.75 V rétorickém dopise, ozdobeném všemi prostředky a zaníceném ohněm velkého nadšení,76 volá na mnoha místech po přísnosti a tvrdosti, po vzájemné lásce a ctnostném způsobu života. Představené nabádá, aby dbali svých povinností, neplnili je s přehnanou mírností. Mnichům staví zářný vzor.
71 Opus. XV 28 (PL 145, 360n).
72 Opus. XV 31 (PL 145, 363b–c). O Damianově vztahu ke spolubratrům srov. P. W. E. ROTH, Der heilige Petrus Damiani, Studien u. Mitteilungen aus dem Benediktiner- u. Cisterzienserorden 7 (1886), s. 116.
73 Vita Petri Damiani 7 (PL 144, 125c). Vita Rodulphi XI (PL 144, 1020).
74 Opus. XI Praef. K vedení a osobním rozhovorům také: Opus. IX, 5 (PL 145, 218b), Opus. XII 1 (PL 145, 251c), Opus. XXVIIII (PL 145, 517b–c) a další.
75 Srov. O. J. BLUM, St. Peter Damian. His Teaching on the Spiritual Life, s. 15, pozn. 55, dále Sermo XXXII (PL 144, 678b). O opatských a kněžských povinnostech Sermo V a VI. Další určená čtenářům biblických komentářů: Sermo LXXIV (PL 144, 919d). Sermo 6 v St. Apollinaris in Cl. u Raveny, Sermo XXXVIII v Arezzu, v chrámu sv. Petra v Římě kázal Petr dle Epist. VIII 1 (PL 144, 461). Veřejné kázání je ještě zmíněno v Epist. V, 12 (PL 144, 354). Mnohá kázání ale Petr vytvořil jen písemně, srov. Sermo 21 (PL 144, 620a).
76 O Damianiho kazatelských schopnostech: Vita Petri Damiani 15 (PL 144, 132b–c). Srov. mimoto jeho kázání v Milánu a Halonu. Damianiho požadavky na kazatele: Opus. XXIV 6 (PL 145, 490b–c), Opus. VL (PL 145, 698b), Epist. VIII, 1 (PL 144, 462a).
Je třeba se v této souvislosti zamyslet také nad tím, jaké bylo Damianiho stanovisko k cenobitskému životu a k Benediktově řeholi, a vysvětlit na tomto základě, jaký byl v jeho kongregaci vztah mezi klášterem a poustevnou.
V jednom dopisu si opat „J“ stěžoval na to, že Petr přijal mnichy z jeho kláštera do poustevny, a při tom odkázal na jedno místo z Benediktovy řehole, které zakazuje převzít mnichy z jiného kláštera bez dovolení jejich opata. Petr se snaží ospravedlnit svoje jednání a říká: „(…) ať poustevníci přijímají bratry mnichy přicházející z kláštera s dovolením opata bez omezení.“77 Současně odpovídá na naši otázku po vztahu k Benediktově řeholi: „(…) zajisté nařizoval sv. Benedikt svými předpisy, ale nepřisvojoval si učitelský úřad nad poustevníky.“ A toto Petr dokazuje větami z řehole, ve kterých Benedikt vysvětluje, že píše cenobitům,78 jako i z faktu, že se Benedikt v 61. kapitole obrací se svým ustanovením na opaty, ale ne na převory pousteven. Benediktova řehole tedy není pro poustevníky závazná.79 Dokonce Benedikt ve svých regulích oslovil mnichy, aby usilovali o poustevnický život, neboť už v první kapitole vyzývá:
77 Epist. VI 12 (PL 144, 392nn). Reg. Ben. 61: „Caveat autem abbas, ne aliquando de alio noto monasterio monachum ad habitandum suscipiat sine consensu abbatis eius aut literis commendatoribus.“
78 Reg. Ben. 1 vypočítává různé druhy mnichů a pak říká: „His ergo omissis ad coenobitarum fortissimum genus disponendum (…) veniamus.“ Srov. Epist. VI 12 (PL 144, 392c).
79 Epist. VI 12 (PL 144, 392c–d). Reg. Ben. 1 a 61.
„Dalším druhem jsou anachoreté neboli poustevníci, kteří už v řeholním životě nejsou horliví začátečníci, ale prošli všednodenními zkouškami v klášteře. S pomocí mnoha lidí se naučili bojovat proti ďáblu, v šiku bratří se dobře vycvičili k boji v samotě. Jsou jistí a jsou schopni s Boží pomocí bojovat proti špatnostem těla i myšlenek vlastními silami, bez opory druhého člověka.“80
80 Benedikt z Nursie, Regula Benedicti, Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 1998, s. 12: „Deinde secundum genus est anachoritarum, id est heremitarum, horum qui non conversationis fervore novicio, sed monasterii probatione diuturna, qui didicerunt contra diabolum multorum solacio iam docti pugnare et bene extructi fraterna ex acie ad singularem pugnam heremi securi iam sine consolatione alterius sola manu vel brachio contra vitia carnis vel cogitationum deo auxiliante pugnare sufficiunt“.
Benedikt také označuje svoji řeholi jako „initium conversationis“, což Damiani vysvětluje jako „pravidla pro začátečníky“ a sám poukazuje na cestu k naplnění prostřednictvím Bible a spisů Otců.81 V klášteře se proto mnich cvičí a připravuje se po nějakou dobu v poslušnosti podle pravidel na poustevnictví, neboť podle Damianiho pojetí Benedikt člověka do kláštera přijímá jen proto, aby ho zavedl do poustevny. Petr dále vysvětluje: „Tak neznamená klášter pro toho, kdo usiluje o horu dokonalosti, místo k dlouhému pobývání (transitus, nikoli mansio), ne příbytek, ale hostinec (hospitium, nikoli habitatio), ne cíl jeho snažení, ale přestávku na cestě (nikoli finis intentionis, nýbrž quies itineris).“82 Kdo přestoupí do poustevny, k vyšší životní formě, budiž veleben. A proto je pro Petra překážkou k poslednímu kroku pouze stáří nebo nemoc. Všechny bratry nabádal, aby vyhledali poustevnu,83 protože ta je pro Petra naplněním, o které musí každý usilovat.84
81 Reg. Ben. 73: „initium conversationis“, srov. Epist. VI 12 (PL 144, 396b).
82 Epist. VI 12 (PL 144, 393d).
83 Epist. VI 12 (PL 144, 396b).
84 Srov. tamtéž (PL 144, 396c–d). Vůči arcibiskupovi z Besanconu se neodvážil tento názor zastávat: Opus. 10 Praef. Na základě Epist. VI 12 věřil Franke, že je možné rozdíl mezi Romualdem a Benediktem charakterizovat následujícím způsobem: „(…) jen v tom se charakteristicky odlišuje od Benedikta, že stavěl poustevnický život jako nutný cíl pro každého mnicha, kdežto Benedikt pro několik vyvolených.“ Srov. W. FRANKE, Romuald von Camaldoli und seine Reformtätigkeit zur Zeit Ottos III., Berlin 1913, s. 150.
Petr přitom nešetřil slovy chvály. Dlouhá kapitola „Laus eremiticae vitae“85 předkládá co do úrovně jazyka a užitých výrazových prostředků opravdu rétorické umělecké dílo. Petr označuje poustevnický život jako „aurea via“86 a vysvětluje, že mezi všemi cestami „žádná není tak přímá, tak jistá, tak vhodná a prostá všech nohy podrážejících pochybení…“.87
85 Opus. XI 19 (PL 145, 245–251), Opus. XV 1 (PL 145, 336n).
86 Opus. XV 1 (PL 145, 336c). Reklama: Opus. XIII 4 (PL 145, 295c), Epist. VI 12 (PL 144, 394).
87 Tamtéž (PL 145, 337b): „(…) nulla via est tam recta, tam certa, tam expedita atque cunctis supplantatoriae impactionis offendiculis aliena (…)“
V tomto duchu upravil Petr vnitřní zřízení regulí a vztahy mezi kláštery a poustevnami, aniž by ovšem přitom jednal zcela jednotně, všechno se přece ještě nacházelo ve vývoji. Většinou Petr při zakládání rozdělil klášter a poustevnu, které pak žily podle rozdílných pořádků.88 Benediktova řehole ovšem tvořila základ a první formu pro lidi, kteří vstoupili přímo do poustevny.89 Otázkou je, proč potom vůbec Petr zakládal kláštery, často navíc vedle poustevnické kolonie. K tomu je třeba říci, že měl Petr nejprve ke klášterům a jejich zvykům nepokrytý odpor. Doufal však, že ve vlastních klášterech, kde může uplatnit svůj vliv a vliv svých žáků, bude možno snáze naplnit smysl, který jim přisuzoval. Petrovy kláštery měly být přípravou na cestě k poustevnictví. V jiných klášterech bylo ale příliš velké nebezpečí, že bude mnich odveden od vstupu do poustevny, neboť tam se žije podle jiného výkladu Benediktovy řehole.90 K tomu mohl působit ještě odpor k úpadku mnohých klášterů oné doby. To, že Petr zakládal kláštery ještě v druhé fázi svého působení, může souviset s tím, že i on pochopil, jakou vzácností zůstal přestup k poustevnictví.
88 „(…) diversis utentes regulis non eiusdem conversationis instituta custodiunt“ (PL 144, 500b).
89 Srov. Opus. XIV (PL 145, 334n), Opus. XV 30 (PL 145, 362).
90 Opus. XV 30 (PL 145, 362b).
Závěrem lze říci, že za svého působení ve Fonte Avellana učinil Damiani z této congregatio opravdové centrum asketického života a reformy mnišství. Odtud zakládal další kláštery a poustevny a reformoval už stávající cenobitské komunity.
Svým spolubratrům byl životním vzorem, přísným učitelem, ale také laskavým otcem. Nebylo mu proti vůli požádat o radu kohokoli ze svých bratrů. Tím se stal tento vynikající kazatel a autor také učitelem pokory. Z jeho písemných děl poznáváme celý rozsah a obsah duchovní péče o poustevnickou kongregaci, jeho životní řád a učení o duchovním životě.
