Pavel Ambros, SVOBODA K ALTERNATIVÁM

Autor: Lukáš Nosek - Číslo: 2010/1 (Recenze)

Pavel Ambros, SVOBODA K ALTERNATIVÁM. Kontinuita a diskontinuita křesťanských tradic (řada Prameny spirituality, sv. VIII). Refugium, Olomouc 2008–2009, 846 str., ISBN 978-80-7412-017-6.

Do rukou čtenářů se na počátku letošního roku dostala úctyhodná kniha olomouckého profesora pastorální teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého, jezuity Pavla Ambrose. Jak se v tiráži praví, jde o shrnutí jeho dosavadního výzkumu v oblasti studia křesťanských tradic.

Jaké bylo naše překvapení, když jsme z četby zjistili, že nejde o „monografii“, nýbrž spíše o sborník několika studií (z celkového počtu 23: nově přepracovány a již publikované – 8; přetištěna bez úprav – 1; nové a nepublikované – 14). Navíc je v knize uveřejněno několik tzv. exkurzů, které jsou tvořeny částmi cizojazyčných knih několika autorů (Józef Kulisz SJ, s. 74–110; Yves Congar, s. 210–239, 327–344; Wacław Hryniewicz, s. 275–314, 378–400; John Newman, s. 315–327; Max, princ Saský, s. 344–359; Dumitru Stăniloae, s. 359–370; Vjačeslav Ivanov, s. 370–378; Aimé Solignac, s. 401–425; Gervais Dumeige, s. 426–436; Bernard Lonergan, s. 533–550; Tomáš Špidlík, s. 709–726). K obsahu těchto exkurzů pochopitelně nelze nic namítnout, ba naopak, u mnoha z nich jde o to nejlepší, co kniha může čtenáři nabídnout (viz příspěvky Congara, Hryniewicze, Stăniloae). Navíc jsou to ve všech případech první české překlady daných knih a pasáží. Přínos české teologii je tedy nezanedbatelný, i když poněkud utajený. Celkovým úhrnem však jde o cca 260 stran textu jiných autorů, tj. téměř o jednu třetinu celé Ambrosovy „monografie“!

Bohužel na obě tyto skutečnosti (sbírka různých autorových textů; prof. Ambros není jediným autorem) není poukázáno ani upozorněno nikde na úvodních stranách, v tiráži, v anotaci (i anotacích na knihu) apod. Čtenář to nepřímo může zjistit až z podrobnějšího pročtení tzv. Pramenů uveřejněných studií (s. 844–846). Absence úvodu či předmluvy je tedy v tomto případě více než nešťastná. V úvodu by na takovéto zpracování mohlo být autorem jasně upozorněno, a zvláště mohlo být zdůvodněno použití exkurzů s těmi konkrétními autory. O metodologii a zdůvodnění použitého řazení studií ani nemluvě.

Prof. Ambros text poskládal do osmi částí a doplňujících šesti exkurzů. V části první (Credo, s. 11–73) nejprve prof. Ambros představuje dvě velké postavy ruské tradice (V. Solovjov, V. Ivanov), když si zvláště všímá jejich příklonu k římskému katolictví a zejména textu vyznání víry, který publikovali (Solovjov) či sami použili (Ivanov). Dále hovoří o pedagogice víry jako tvořivé součásti tradice. Poslední část tvoří myšlenky o Evropě. Ambros zde hovoří o historických souvislostech i o současné globalizaci. Na to navazuje krátkou analýzou přístupu k moderní době u současného papeže Benedikta XVI.

Následuje exkurz č. 1 s příspěvkem Józefa Kulisze s názvem Ježíš Kristus v osvícenské autonomii rozumu (s. 74–110).

Název druhé části (Tradere, s. 111–209) autor prokládá citátem z 2Tim 2,2: „Co jsi ode mne slyšel, (…) svěřuj dál spolehlivým mužům.“ Zde si pochopitelně všímá patristického období církve z mnoha úhlů pohledu. Vyzdvihuje např. řeckou a semitskou kulturu v jejich tehdejším horizontu sekularizace, jako příspěvek pro naši dnešní dobu. Dále si podrobněji všímá velkých postav patristiky a jejich slavných děl, myšlenek či života (Řehoř Naziánský, Řehoř Veliký, Jan Zlatoústý).

Následuje exkurz č. 2 s vynikajícím příspěvkem Yves Congara Církevní otcové a prvotní církev (s. 210–239).

V poměrně krátké třetí části (Auctoritas, s. 240–274) autor hovoří o liteře a duchu, o církvi jako instituci a události, závěrem pak o živé tradici. O ní hovoří mj. v tzv. tezích proti ahistorismu (s. 255–260), když brání dějinnost křesťanství: „Kristus je součástí lidských dějin od Adama (Lk 3,23-38), je součástí dějin vyvoleného národa od Abraháma (Mt 1,1) a patří do královské davidovské dynastie (Řím 1,3).“ (s. 243)

Následující exkurz č. 3 tvoří text polského teologa Wacława Hryniewicze Hierarchie pravd a jednota křesťanů (s. 275–314). Vedle Congarových příspěvků jde i v tomto případě o naprosto zásadní příspěvek. V chudé české teologické kotlině je škoda, že tento velký polský teolog není příliš znám či překládán. Tento jeho příspěvek doplňuje metodologii dogmatické teologie, metodologii ekumenismu i ekleziologie. Je vpravdě nutným úkolem pro studenty základních teologických kurzů se s tímto příspěvkem seznámit.

Prof. Ambros část čtvrtou (Quaestiones disputatae, s. 315–400) složil z dalších textů cizích autorů: John Newman – Co říká Vincenc z Lérina?; Yves Congar – Protestantská reformace; Max, princ Saský – K otázce církevní unie; Dumitru Stăniloae – Přijetí tradice v dnešním světě z pohledu pravoslavného teologa; Vjačeslav Ivanov – Živá tradice; Wacław Hryniewicz – Proces recepce pravdy v církvi. Jde v mnohém o mistrné texty, nicméně čtenáře musí napadnout otázka po důvodu umístění právě těchto textů v Ambrosově monografii.

Na čtvrtou část navazuje čtvrtý exkurz, který je tvořen z dvojitého příspěvku francouzské teologie. Ambros vybral Aimé Solignaca, Tradice v církvi (s. 401–425), a Gervais Dumeige, Duchovní Tradice (s. 426–436).

Část pátá (Ego vobis propitius ero, s. 437–532) je opět provázena citací ze sv. Pavla, z 1Tim 3,15 („V církvi živého Boha, která je sloupem a pevnou oporou pravdy“). Zde prof. Ambros nejprve nastiňuje teologii řeholních slibů. Poté předkládá stručné dějiny Tovaryšstva Ježíšova v českých zemích od roku 1851 do roku 2005. Následně uvádí zajímavé poznámky k jezuitskému exercičnímu hnutí v českých zemích v 2. polovině 19. století, resp. do r. 1919. Na to navazuje – pro Ambrose signifikantní – studie o cyrilometodějství a jezuitech na Velehradě v jejich prvotní třicetileté historii (1890–1919) či o jezuitech v Olomouci v nedávné minulosti (od r. 1989). Vzápětí se čtenář také seznámí s životopisným medailonem věnovaným Adolfu Kajprovi z rámce projektu českého martyrologia.

Navazující exkurz je příspěvkem k metodologii teologie. Jde o příspěvek Američana Bernarda Lonergana Dějiny (s. 533–550), což je pasáž ze známé Method in Theology.

Část šestá (Ex Oriente lux, s. 551–708) je dle našeho názoru nejpřínosnější. Z větší části by měla být povinným penzem těch čtenářů, kteří se zajímají o studium křesťanského Východu, jako i pro ty, kterým nejsou lhostejné dějiny české teologie. Vedle metodologicky orientované první části, kde se čtenář dozví základní informace o pojmu „křesťanský Východ“, obecně o studiu křesťanského Východu i o periodizaci tohoto studia a o českých a slovenských dějinách těchto studií, Ambros předkládá stručný soupis východních církví, v němž navrhuje i českou terminologii, „vycházející ze snahy překonat konfesní apologetické bariéry, zřetelně se projevující v současných diskusích, a přitom bez snahy rezignovat na věroučnou transparenci jednotlivých východních církví z pozice katolické teologie, ekumenicky vstřícné“ (s. 597). Pasáž uzavírá nástinem charakteristiky východní teologie či analýzou listu papeže Jana Pavla II. Orientale Lumen. V další části pak Ambros předkládá vynikající komentovanou bibliografickou rešerši české a slovenské literatury ke studiu křesťanského Východu po roce 1989 (s. 635–697). Nutno upozornit, že autor užívá i starší literaturu, ze které v nemalé míře čerpá a odkazuje na ni. Každopádně jde o skvělý příspěvek prolegomen k dějinám české teologie. Šestou část pak autor uzavírá kratší studií opět o cyrilometodějské tradici, včetně známých velehradských kongresů. Jak jsme od něho zvyklí, zvláště zde vyzdvihuje nosnost této tradice pro současnou evropskou kulturu. „Cyrilometodějské dědictví je oním hledáním, které při stálém úsilí po kulturní jednotě Evropy nechává promlouvat božskolidské tajemství stálé přítomnosti Krista v dějinách.“ (s. 708)

Bohužel postrádáme v této části – jejíž název je Ex Oriente lux – jednu typicky československou historickou reálii. Vždyť komunistický moloch moci si vzal za své stejné heslo a silně je zdiskreditoval. Pamětníci, vnímaví čtenáři i badatelé si jistě vybaví fotky z projevů ministra zdravotnictví Josefa Plojhara z 50. let, kdy hovoří ke kněžím sdruženým v tehdejším Mírovém hnutí katolického duchovenstva, přičemž za ním kamenně hledí do sálu busta Klementa Gottwalda, příp. Josifa Visarionoviče Stalina. Velkými písmeny je pak na rudé oponě přišpendleno heslo EX ORIENTE LUX. Ministr Plojhar v r. 1950 získal čestný doktorát Římskokatolické Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Praze a ve své děkovné řeči při přebírání doktorátu v Karolinu vyslovil tento bonmot o dvojím „spásném“ Východu. První spojený se světlem a vtělením Božího Syna (Ex oriente lux) a druhý spojený s mírem a Velkou říjnovou socialistickou revolucí (Ex oriente pax).

Na šestou část navazuje šestý exkurz, který tvoří překlad slovníkového příspěvku Tomáše kard. Špidlíka pro francouzský Dictionnaire de la vie spirituelle (Paris, Cerf, 1983) s názvem Křesťanský Východ (s. 709–726).

Předposlední, sedmá část (Inspiratio, s. 727–773) má opět v podtitulu citát z apoštola Pavla (2Tim 3,15-16). Tématem části je biblický text. Nejprve se zde Ambros zamýšlí nad dosahy a důsledky anagogické exegeze, v níž „růst konverze je vnitřně spojen s růstem pochopení“ (s. 745). Dále hovoří o vztahu sv. Pavla a Evropy, což současně aktualizuje v další pasáži představenou exegezi jedenácté kapitoly Janova evangelia.

Poslední, osmou část tvoří bibliografický soupis české a slovenské literatury ke studiu křesťanského Východu (s. 774–835). Jde o tematicky i konfesně řazený výběr, který doplňuje výše zmíněnou komentovanou bibliografii (s. 635–697). Osmou část je třeba hodnotit jako další vynikající příspěvek prolegomen k dějinám české teologie.

Ambrosova kniha v sobě zahrnuje téměř kompletní šíři celku katolické teologie. Autor předkládá téměř všechna hlavní témata, od biblistiky a dogmatiky přes fundamentální teologii až po spirituální a pastorální teologii či konfesní právo. Je nasnadě otázka, nakolik se autorovi daří k jednotlivým otázkám přistupovat nosně a nakolik jsou jeho závěry přínosné. Na to se dá odpovědět velice stručně. Prof. Ambros nevybočuje ze svého osobitého stylu a jeho přínos je právě v těchto jeho vlastních úhlech pohledů, v jeho zobecňujících závěrech, jako i v důrazech, aktualizacích a ve specifických interpretacích.

Skutečnost, že výsledný text je poskládán z mnoha studií, negativně ovlivňuje plynulost, návaznost i určitou kontinuitu celku textu. Což ovšem samo o sobě, zvláště z hlediska monumentálnosti celku, není vůbec na škodu. Čtenář tak není unaven z jednotvárnosti stylu a stovky stran je schopen poměrně rychle pročíst. Navíc tento způsob umožňuje kdykoliv a kdekoliv knihu otevřít a začíst se do dané pasáže.

Vynecháme-li exkurzy (které jsou většinou zásadními částmi celku), pak je z našeho pohledu nosnou pasáží téměř kompletní druhá část této publikace (od s. 437). Jak jsme viděli, zde autor často hovoří o historii českých jezuitů, o cyrilometodějské tradici, a podává naprosto zásadní příspěvky ke zpracování dějin české teologie.

Zásadním nedostatkem publikace je jistě absence jmenného rejstříku. Publikaci o téměř devíti stech stranách nutně nesmí chybět jmenný rejstřík, zejména pokud značnou část publikace představují prolegomena k dějinám české teologie, plná jmen známých, polozapomenutých i zapomenutých teologů. Je nesmírně obtížné v tomto bohatém textu hledat, byť pouze ta nejznámější jména. S tím souvisí absence seznamu použité literatury. To je ovšem snáze pochopitelné, zvláště z hlediska rozsahu výsledného textu či z hlediska přiloženého seznamu tematické české a slovenské literatury (s. 774–835).

Přes všechny zápory a nedostatky, které jsme nastínili, je však nutné čtenářům knihu doporučit. Povinnost seznámit se s jejím obsahem by jistě měli mít ti, kteří se zajímají o východní křesťanství, o velehradský unionismus či o ekumenismus. Pro badatele, kteří se zabývají dějinami české teologie, by pak její druhá část měla být povinnou četbou.