Osobnost křesťana v médiích: aspekt etický a spirituální

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2010/1 (Téma)

V naší době se média stala snad nejmasovějším prostředkem ovlivňování lidského života – od nákupu přes vládní převraty až po společný étos. V totalitě jsou nástrojem zla už tím, že potlačují svobodu hledat pravdu a volit dobro, proto je mravním příkazem prosazovat svobodu mínění a informací. V demokratické společnosti s její svobodou projevu hrozí opačné nebezpečí: že se v záplavě nejrůznějších mínění a projevů ztratí pravda a dobro. Proto je namístě stanovit základní hodnoty, které je třeba respektovat při aktivitě sdělovacích prostředků. To je úkol politiky a zákonodárství, ale základní úvahy musí poskytnout etika médií.

Mravní jednání je více nebo méně kvalitní v závislosti na osobnosti jednajícího. Normy zůstanou mrtvou literou bez lidí ochotných a schopných řídit se jimi. Takoví vyrostou pomocí výchovy a sebevýchovy. Směrnice Papežské rady pro média, vydané spolu s dokumentem Aetatis novae (17. 3. 1992), mluví o potřebě náboženského duchovního vzdělání, jež patří k odbornosti katolických pracovníků; pastorace jim má nabízet duchovní cvičení, rekolekce, semináře a trvalou asistenci, aby mohli dobře „zprostředkovat světu hodnoty evangelia a pravé lidské hodnoty“ (č. 29).

V následujícím se pokusím nastínit základní rysy mravní osobnosti pracovníka v médiích v několika málo sondách.

V podstatě platí pro obě roviny: 1. obecně etickou, vyžadovanou od každého na všech polích působení; 2. křesťanskou, která ukládá to navíc, co plyne z víry, naplno pro angažovanost v otevřeně náboženských sdělovacích prostředcích, zčásti i jinde.

Základní motivace

Odhlédneme-li od přímo nepřátelského motivu (např. proniknout do našeho tisku jako trojský kůň), rozlišíme trojí typ pohnutek pro volbu a vykonávání profese:

1. Zaměstnání – pro jeho volbu je rozhodující výdělek, popř. jiné okolnosti osobně žádoucí. (Materiální sebezajištění.)

2. Povolání – pohnutkou je vnitřní tíhnutí uplatnit svůj talent, tvořit dílo. (Duševní seberealizace.)

3. Poslání – touha a imperativ svědomí dát se do služby něčemu, co je vyšší než já. (Duchovní sebeodevzdání.)

Třetí stupeň zahrnuje úměrně i předchozí stupně. Vždy byl a bude spíše výjimečný, ale rozhoduje o úrovni smýšlení a aktivity celku. Bývají to vedoucí osobnosti (měly by být), ale také jedinci (ženy!) působící bez hluku stylem práce a života jako skrytý kvas v těstě. Ve světské oblasti vytvářejí velké věci jen lidé plně oddaní národu, třídě, vědě, sportu… V duchovní sféře jsou to charizmatikové, světci, proroci, hlasatelé. V naší době nastoupily na místo slavných kazatelů pro tisícové zástupy televizní hvězdy oslovující miliony, ale i mnozí další v jiných médiích.

Křesťan takto angažovaný je nesen horizontálně-vertikální láskou k Bohu a k lidem. Cítí se být Kristem poslán zvěstovat jeho pozvání ke společenství s Bohem živým a pravým v církvi. Ví, že i bez svěcení je součástí církve učící, posvěcující a pastýřsky pečující o všechny své členy a evangelizující druhé.

Hlavní osobnostní rysy

Spojení s Bohem. Konáme Boží dílo, ale „beze mne nemůžete činit nic“ (Jan 15,5). V modlitbě se uplatní nejen prosba o pomoc, ale i oddanost Boží vůli a jeho řízení, pokání za selhání, důvěra do krajnosti (např. předem počítat i se ztroskotáním). Bez nároků vůči Bohu – „jsme služebníci neužiteční, udělali jsme jen to, co jsme měli udělat“ (Lk 17,10). Trvalý růst, posun těžiště od Já k božskému Ty. Radosti i zkoušky jsou lekce ve škole Ducha Svatého. Prožívání Božího sebesdělení v nauce víry rozvíjí hlubší a živé osvojení a schopnost rozeznávat, ne slepě volit nové místo starého, ale konstantou poměřovat pravost proměnných.

Kladný vztah k lidem. V každém jedinci k nám přichází Ježíš („Cokoli jste učinili…“) a v něm věčný Bůh. Mezi různé druhy lásky k bližním patří i láska mediální. Oslovujeme množství jakoby do prázdna, ale víme, že tam jsou určité tváře a duše, obdobné našim vlastním. Ucházíme se o jejich sluch a zrak, někdy pod firmou církve. Vždycky však musejí pochopit, že nám (a Bohu a církvi) jde o ně, o jejich bytostné životní štěstí. Nejsme ani intelektuálští suveréni házející dobroty někam dolů, ani kramáři získávající kupce podbízením. Boží království je dar, ne výsada nebo zboží. Je třeba transponovat do médií zkušenost, že spíše než strhující debatér evangelizuje věřící osobnost, ze své hloubky a pozváním k přátelství.

Sdílení je „sebedarování v lásce“ (Communio et progressio, 11). To je dnes zvlášť významná forma předávání hodnot jiným lidem. Učitelská nadřazenost je odpudivý postoj: „Co máš, co jsi nepřijal?“ (1Kor 4,7); všichni přece máme stále co hledat a dostávat. Na druhé straně nám ovšem víra zprostředkuje dar „rozlišování duchů“ (1Kor 12,10; 1Jan 4,1-6), příliš lidský ohled odvádí od věrnosti Boží pravdě.

Vztah k církvi je třeba si vyjasnit. Poslušnost vůči občanské autoritě má zralý křesťan internalizovanou zásadně z rozumu a víry, tím spíše to má platit o autoritě duchovní. Nedostačí zaměstnanecká loajalita, správná orientace vyplývá ze společného úkolu se společnou odpovědností, i když na různé úrovni. Nadřízený se může mýlit, v tom případě je namístě kritika, v krajním případě nepodřízení. (Šéf světských novin dal katolickému redaktorovi příkaz napsat skandalizující článek poškozující pověst církve, on poslechl.) Je třeba cítit se v církvi doma, jinak se nenajde správný poměr mezi šetrností vůči hodnotám, popř. lidem, a závazkem k pravdě.

Lakmusový papírek křesťanského humanismu je postoj k odpůrcům. Vyznavačům evangelia nepřísluší nevybíravý slovník politického boje. Ale „nastavit druhou tvář“ nebo aspoň nenechat se vyprovokovat, k tomu je nutné vypěstovat si trpělivost a uvědomělou toleranci.

Pravdivost patří mezi vrcholně potřebnou výbavu pracovníka se slovem. Jejím opakem není jen nepravdomluvnost, ale také, podstatněji, neprůhlednost nebo nedialogická uzavřenost proti všemu jinému poznání. Druhá krajnost je naprosté znevážení pravdy podle hesla: Každý má svou pravdu. Dopracovat se k osobní pravdivosti je věc postupného zrání osobnosti. Jeho cílem je jedinec, který stojí na celkovém sebepoznání v souvislosti s lidským rodem, s klady a zápory, včetně smrti. Přitaká ke svému životu vědomě, protože ho vezme jako smysluplný. Ze svého pochopení životní pravdy žije. Víra je pravda tohoto druhu, životodárná a přijatá. Dává orientaci pro všechny životní situace a sílu je zvládat. Pravda evangelia není proti rozumu, ale nad něj, je to pravda přijatá rozumem, srdcem a vůlí. Je to pravda vztahu. Ten se nedá logicky dokázat, spíše vycítit ze života v pravé lásce.

Čestnost je slovo dnes mnohem méně frekventované než dříve. Přesto i cynik nebo padouch osobně ocení někoho, kdo s ním jedná fair. Zaujetí pro pravdu může ústit k nelidskému fanatismu. V oblasti práva to vyjadřuje heslo Fiat justitia, pereat mundus. Pravda, ať právní nebo faktická, nesmí vládnout tak tvrdě, že by ničila. Novináři se dokážou zmocnit mnoha skutečností a těžit z nich profesionálně. Pokud však v sobě nepopřeli zlaté pravidlo mravnosti – „Co nechcete, aby jiní činili vám, nečiňte vy jim“ –, zachovají náležitou diskrétnost.

Demokratická společnost ovšem potřebuje znát i negativní stránky života lidí, kterým má svěřit vládu. Křesťan uváží, jak podá nezbytné informace a komentáře, aby posloužil zdraví společnosti a na druhé straně dal člověku možnost napravit zlo nebo slabost a získat znovu místo mezi ostatními. Těžení z přítmí soukromého života, bez skutečné potřeby veřejného zájmu, je hyenismus, kazící obecné cítění lidí, i když není právně postižitelný. Křesťanská média hodná toho jména se zásadně nesníží k takové ani jiné nečestnosti, i kdyby nepronikla do široké veřejnosti. Noblesse oblige – Šlechtictví zavazuje! „Uvědom si, křesťane, svou důstojnost…“ (Lev Veliký)

Moderní média jsou velmi náročná, potřebují vyškolené profesionály. Nedorostou-li však do křesťanské zralosti, k čemu to všechno bude?

Z autorovy knihy V zápasech za Boží věc. Vzpomínky, texty a rozhovory (Vyšehrad, Praha 2007). Původně publikováno v: Nová evanjelizácia. Zborník sympózia s medzinárodnou účasťou (Trnavská univerzita, Bratislava 1996).