Mlčení přede mší jako výraz eucharistické úcty

Autor: Michal Černý - Číslo: 2010/1 (Praxe)

Prostor před začátkem mše svaté (a svátostných liturgických úkonů obecně) získal s liturgickou reformou II. vatikánského koncilu zcela nový rozměr a význam. V celém textu budeme hovořit o časovém úseku přede mší, aniž bychom ho jako časový interval přesně definovali. Tento přístup volí moudře všechny církevní dokumenty. Cílem liturgických knih není věřící svazovat v umělé univerzální póze, ale umožnit důstojné slavení liturgie tak, aby mohla sloužit k co největšímu užitku věřících a oslavě Boha.

V tomto duchu přistupují k problematice zachovávání ticha před bohoslužbou základní církevní dokumenty: „Je chvályhodné zachovávat mlčení v kostele, v sakristii a v prosto­rách k nim přilehlých už před začátkem bohoslužby, aby se všichni zbožně a řádně disponovali k jejímu slavení.“¹ Ve Všeobecném úvodu k římskému misálu dále čteme: „Bohoslužba slova se má konat tak, aby vedla k rozjímání; je proto nutné vyvarovat se jakékoli uspěchanosti, která je na překážku usebranosti. Je také vhodné vkládat krátké chvilky ticha, přizpůsobené shromážděnému společenství, při nichž s přispěním Ducha Svatého srdce přijímá Boží slovo a modlitbou připravuje odpověď. Tyto chvilky ticha je vhodné vkládat např. před začátkem bohoslužby slova.“² IGMR přitom hovoří o tom, že mše má dvě části – bohoslužbu slova a eucharistickou bohoslužbu.³

Pro zachovávání ticha hovoří také otázka eucharistické úcty tam, kde se svatostánek nachází přímo v kostele a není umístěn v adorační kapli. Dokument ČBK Rok eucharistie: podněty a návrhy uvádí, že mezi základní rysy eucharistické spirituality patří ticho.⁴ Tuto myšlenku pak rozvádí: „Prodléváním v modlitbě u Pána Ježíše, živého a pravého v Nejsvětější svátosti, zraje jednota s ním: disponuje k plodnému slavení eucharistie a prodlužuje obřadní a existenční postoje touto svátostí vyvolané. Vyjadřuje se podle tradice církve různými způsoby: jednoduchou návštěvou Nejsvětější svátosti uchovávané ve svatostánku, krátkým setkáním s Kristem vnuknutým vírou v jeho přítomnost a charakterizovaným tichou modlitbou (…)”⁵

Problematika umístění svatostánku

Problém umístění svatostánku přímo v hlavní lodi kostela se tedy jeví poněkud problematicky nejen pro čas přede mší, ale obecně pro jakékoli pobožnosti i neliturgicky orientované aktivity provozované v tomto prostoru. Eucharistická úcta má nezastupitelné místo v duchovním životě každého katolíka a je otázkou, jak ji vhodně spojit s pastoračními činnostmi. Tam, kde je to možné, se preferuje přemístění svatostánku do zvláštních adoračních kaplí. Zatímco v kostele pak může probíhat pobožnost (ať již modlitba růžence či křížová cesta), v adorační kapli mohou být shromážděni ti, kteří chtějí v tichosti adorovat. Toto řešení umožní pastorálně využívat prostor hlavní lodi kostela, aniž by byla narušena eucharistická úcta.

Tomu se také věnuje Benedikt XVI. v posynodální apoštolské exhortaci Sacramentum caritatis: „Správná poloha svatostánku totiž napomáhá poznat skutečnou přítomnost Krista v Nejsvětější svátosti. Je nutné, aby každý, kdo vstoupí do kostela, také díky věčnému světlu snadno našel místo, na kterém jsou eucharistické způsoby uchovávány. S tím musí počítat architektonické řešení sakrální budovy: v kostelech, v nichž není kaple Nejsvětější svátosti a svatostánek zůstává na hlavním oltáři, je vhodné užívat této struktury k uchovávání a adoraci eucharistie (…) V nových kostelech je dobré naplánovat kapli Nejsvětější svátosti blízko presbytáře. Kde to není možné, měl by být svatostánek umístěn na vyvýšeném místě v prostoru apsidy nebo na jiném místě, kde je na něj dobře vidět.”⁶ To koresponduje i s doporučením CIC: „Svatostánek, ve kterém se uchovává Nejsvětější svátost, nechť je umístěn v nějaké význačné, dobře viditelné části kostela, důstojně vyzdobené a vhodné k modlitbě.“⁷

Podobné úvahy nalezneme také u Pavla Kopečka: „V době barokní se oltář stal jistým podstavcem mohutnému svatostánku, který dominoval celému presbytáři. Bohatě zdobená struktura měla poukázat na vítězství a exaltaci Krista v eucharistii, jehož stálou přítomnost pod způsobou chleba protestanti popírali. V dnešní době se v liturgii zdůrazňuje centrální místo oltáře, není to svatostánek, a tudíž ten se přesouvá do boční kaple, přičemž je třeba se snažit, aby špatné umístění svatostánku nevedlo ke snížení či vymizení eucharistické úcty.“⁸ Autor zdůrazňuje rozměr změny posvátného ritu a jeho vliv na architekturu sakrálního prostoru, spíše než problematiku pobožností a jejich možného konfliktu s eucharistickou úctou.

Od 16. století docházelo k postupnému zavádění svatostánků jako nedílné součásti celé oltářové struktury. Pouze na místech, kde se konaly chórové modlitby, či na velmi navštěvovaných poutních místech bylo předepsáno uchovávat eucharistii ve zvláštní kapli.⁹ Současná liturgika tedy představuje návrat k této tradici, která byla téměř úplně vytlačena. „Ať se vynechá, co bylo během času zdvojeno nebo přidáno ne právě účelně. Ať se naopak obnoví podle starobylé tradice svatých otců i něco z toho, co nepřízní doby zaniklo, pokud to bude uznáno za vhodné nebo potřebné.“¹⁰

Zajímavým řešením je také například umístění paladia Panny Marie do zvláštní kaple ve velehradské bazilice. Zatímco běžně se z hlavní lodi odsouvá kult eucharistický, na Velehradě je do boční lodi odsunut kult úcty k paladiu. Cesta přesunu pobožností neeucharistického charakteru do oratoří či bočních kaplí by se mohla jevit jako vhodné řešení především tam, kde je vzdálenost svatostánku od kaple velká či je k dispozici oratoř (tedy v především tam, kde byly kostely stavěny jako řádové).

Otázka ticha jako prostoru k adoraci

„Nelze očekávat aktivní účast na eucharistické liturgii, když se k ní přistupuje povrchně, bez předchozího zkoumání vlastního života. Takovéto vnitřní dispozici napomáhají například usebranost a mlčení aspoň chvíli před začátkem liturgie, půst a – je-li to nutné – svátostná zpověď. Srdce smířené s Bohem uschopňuje k opravdové účasti.“¹¹

Benedikt XVI. klade chvíli ztišení před bohoslužbou na první místo, ještě před kanonicky ukotvenou¹² povinnost hodinového postu před přijímáním. Z toho lze usuzovat, že její dodržování vnímá jako klíčový předpoklad osobních podmínek pro actuosa participatio. Současně je třeba mít na paměti, že eucharistie je svátostí mystické zkušenosti.¹³ „Křesťanská bohopocta a klanění zušlechťuje člověka a povznáší ho (…) Adorace je nejjasnějším výrazem syntézy Boží slávy, osvobození a lidského povznesení.“¹⁴

„Již sv. Augustin řekl: Nemo autem illam carnem manducat, nisi prius adoravit (…) peccemus non adorando – Nikdo nejí toto tělo, aniž by předtím adoroval (…) hřešili bychom, kdybychom neadorovali (…) Eucharistická adorace není ničím jiným než přirozeným rozvinutím slavení eucharistie, které je samo o sobě tím největším církevním úkonem adorace (…) Úkon klanění mimo mši svatou prodlužuje a umocňuje to, co bylo vykonáno samotným slavením liturgie, neboť jenom v adoraci může zrát hluboké a opravdové přijímání.“¹⁵

V současném přístupu k otázce ticha jako prostoru pro otevření se Bohu a pro adoraci je patrný návrat k tradici pouštních otců. Křesťanství vždy považovalo mlčení za velkou hodnotu.¹⁶ Apofthegmata vkládají do úst Arseniovi: „Častokrát jsem litoval, že jsem mluvil, nikdy jsem však nelitoval toho, že jsem mlčel.“¹⁷ Od něj je také známé pravidlo duchovního života: „Prchej, mlč, buď klidný.“¹⁸ Pro hésychasty je mlčení a pokoj přirozeným a nezbytným prostředím pro neustálou modlitbu.¹⁹ Východní tradice zná mnichy, kteří byli tzv. „mlčenliví“. Například Sába Mladší nepromluvil po dobu svého dvacetiletého putování.²⁰ Podobné období svého života měl také již zmiňovaný Arsenius, který utíkal před lidmi, aby nemusel mluvit.²¹

Mezi mnichy pouště byla tichost jedním ze základních a důležitých prvků duchovního růstu, a dokonce na ni vznikaly hymny. „Ó tichosti, pokroku těch, kdo žijí v samotě. Ó tichosti, nebeský žebříku, cesto do nebeského království. Ó tichosti, která rodíš kajícnost, prostřednice pokání, zrcadlo hříchu, které ukazuješ člověku jeho chyby (…) Ó tichosti, zemi Kristova, nesoucí dobré plody.“²² Tichost je tedy vnímána jako cesta pro dobrý život mnicha. Lze říci, že pouštní otcové považovali tichost za cestu k biblické moudrosti. „Někdo mlčí a je shledán moudrým.“²³

V tomto směru se vyjadřuje také Serafím Sarovský: „Nadevše je nutné se krášlit mlčením (…) Není-li pro tebe možné žít v samotě a mlčení, tak alespoň na čas je potřeba všeho nechat a posvětit se samotou a mlčením. Za tento malý čin nebude Bůh prodlévat seslat svou milost.“²⁴

Mlčení je tedy projevem přirozené úcty a bázně před Hospodinem: „A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny.“²⁵ To potvrzuje ve svém listu také svatý Jakub: „Kdo je mezi vámi moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost.“²⁶ Mlčení je výrazem moudrosti nikoli lidské, ale přicházející od Boha. Pambo, proslulý svým mlčením, nemohl hledět na Boží tvář pro její nesmírnou slávu, která z ní zářila.²⁷ Dokonalé nemluvení je kříž, na kterém se má člověk ukřižovat i se svými vášněmi a rozkošemi.²⁸

„Jestliže se ti v ústech slova náhle zastaví, jestliže je tvá duše donucena mlčet (…) pak věz, že vstupuješ do hésychie.“ Modlitba srdce předpokládá, že vše, co je stvořené, umlká, aby Bůh sám mohl vstoupit do duše, která je bez formy.²⁹ „Připravme si náležitě tělo i duši, abychom dostali hodně milosti při mši svaté a posilněni ke všemu dobrému opouštěli dům Boží s nejbohatším požehnáním.“³⁰

Katechismy vydané před II. vatikánským koncilem nereflektují dostatečně účast lidu prostřednictvím svátostného kněžství a uvádějí lapidární poučku: „V kostele se mám chovat uctivě a pobožně.“³¹ Nebo jinde: „Hodný věřící rovně stojí nebo klečí, neohlíží se, ani se nesměje, ani zbytečně nemluví.“³² Tento přístup není vhodný při zvážení principu aktivní účasti věřících na bohoslužbě, ale může být inspirativní pro okamžiky, které aktivní být nemusí – pro adoraci či kontemplaci. „Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.“³³

Závěr

Problematika adorační přípravy a nutnosti ztišení přede mší svatou má hluboké kořeny. Její aktualizovaná a akcelerovaná důležitost se projevila po teologických, liturgických, architektonických a spiritualistických změnách, které připravil II. vatikánský koncil. Zatímco před ním byla celá mše svatá vnímána jako prostor pro zbožnou adoraci a ztišení, pak nová liturgie, kladoucí důraz na aktivní participaci věřících na ritu skrze všeobecné kněžství, tento prostor značně zúžila a věřící se s ním stále nedokázali dostatečně vyrovnat.

Ideální cestou, kterou doporučuje jak IGMR v aktualizovaném vydání z roku 2002, tak Svatý otec ve své apoštolské exhortaci Sacramentum caritatis, je větší samostatná odpovědnost věřících, kteří budou sami před začátkem liturgického slavení adorovat a připravovat se v tichosti.

Pokud jsou v daném místě obvyklé pobožnosti směřující k přípravě věřících na liturgii, pak je nutno zvážit jejich pastorální důležitost a vhodnost. Je-li svatostánek umístěn v samostatné kapli, pak se mohou věřící preferující osobní adoraci a ztišení modlit zde, a průběhu liturgických obřadů nesvátostného charakteru v hlavní lodi kostela nic nebrání. „Pobožnosti se mají konat se zřetelem k liturgickým dobám a v souladu s posvátnou liturgií. Z ní mají nějakým způsobem vycházet a k ní přivádět lid, neboť ona je svou povahou daleko převyšuje.“³⁴ Pokud architektonické uspořádání chrámu umístění svatostánku mimo hlavní loď neumožňuje, pak je zřejmě vhodné přesunout liturgické obřady do oratoře, je-li přítomná. V každém případě je však nutné dbát na to, aby žádnému věřícímu nemohlo být odepřeno právo v tichosti a adoraci se připravit na mši svatou, tak jak je to po staletí zvykem.