Karel Slavíček a Ippolito Desideri – dva osudy jezuitských misionářů v Číně a Tibetu
Autor: Lukáš Nosek - Číslo: 2010/1 (Osobnosti)
Člověk byl stvořen Bohem skrze Slovo, „jedná se tedy o Boha, který mluví, který otevírá rozhovor, který se sdílí. Právě proto, že je to Bůh Slova, a dokonce právě proto, že to Slovo samo je Bůh, chápali někteří Otcové stvoření člověka jako slovo, kterým Bůh oslovuje člověka. Člověk vzniká proto, že Bůh se na něj obrátil svým slovem.“ 1
1 MARKO IVAN RUPNIK, Adam a jeho žebro, Refugium, Olomouc 2004, s. 12–13.
Pokud náš příspěvek chceme věnovat jezuitským misiím, pak nemůžeme jinak než příběhy. Mluvit o misiích beze jmen a osudů samotných misionářů jde totiž velmi těžce.
Pokusíme se jen částečně nastínit osudy dvou jezuitů, jež spojuje několik detailů, ale o to zajímavější pak je sledovat jejich biografie vedle sebe. Možná tím ztratíme onu jedinečnost ponoření se do studia životopisu jednoho. Ale otevře se nám horizont přesahu ke druhému, vůči druhému a pro druhého. Dotkneme se tak alespoň špičkou prstu tajemství, jež nás zahaluje od prvopočátků, totiž tajemství člověka, jež byl stvořen v dialogu.
Čech Karel Slavíček a Ital Ippolito Desideri, oba příslušníci Tovaryšstva Ježíšova.2 První narozen 24. prosince 1678, druhý 20. prosince 1684. Oba v necelých šestnácti letech vstupují k jezuitům. Vysvěcení na kněze je pro Moravana Slavíčka spojeno s datem roku 1706 a pro Itala Desideriho pak 1712. Slavíček chce vstoupit do misí v Asii, je následně vybrán pro Čínu, kam doplouvá začátkem října roku 1716. Desideri sní o tibetské misii, pro niž je nakonec i vybrán. Do hlavního města Tibetu, Lhasy, dochází v polovině března roku 1716. Slavíček dosahuje svým vzděláním, umem i všestrannými zájmy v Pekingu velkých úspěchů. Nakonec tam i umírá, dne 24. srpna 1735. Je zde i pochován. Desideri se ve Lhase soustředí na studium tibetské kultury, jazyka a náboženství a dosahuje pro Evropana do té doby jedinečných znalostí. Pobývá zde pouze pět let. Poté odchází zpět do Evropy a po dlouhé nemoci umírá dne 13. dubna 1733 v Římě.
2 Zajímavý příspěvek viz PETR CHARVÁT, Dálkové styky českých zemí a Hedvábná cesta v raném středověku (do roku 1300), in: ĽUBICA OBUCHOVÁ – PETR CHARVÁT (edd.), Hedvábná cesta (Soubor studií pracovní skupiny „Orientalia Bohemica – české země a Orient do roku 1500“), Česká orientalistická společnost, Praha 1998, s. 11–37.
1. Láska k nepřátelům jako imperativ – pár slov ke křesťanské misii
„Vy všichni jste totiž Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni pokřtění v Krista, oblékli jste na sebe Krista: už tu není Žid anebo Řek, už tu není otrok anebo člověk svobodný, už tu není muž anebo žena; všichni jste jeden v Kristu Ježíši. A když patříte Kristu, jste Abrahámovo potomstvo a přechází na vás ono zaslíbení jako dědictví.“ (Gal 3,26–29)3
3 Všechny citace z Nového zákona dle: Bible. Písmo svaté Starého a Nového zákona, ekumenický překlad, 6. přepracované vydání, Česká biblická společnost, Praha 1995.
Křesťanství, zrozené v samém lůně židovské dívky Marie, se již neorientuje podle věcí viditelných pouhým okem. Křesťanství již nevidí hranice mezi obřezanými a neobřezanými, mezi hříšníky a jistojistě spasenými, mezi Izraelitou a nevěrcem. Křesťanství trhá řetězy partikularismu, řetězy pokrytectví, řetězy falešných smývání vlastních vin. Pro křesťanství již neexistují hranice, již neexistují rasy a plemena, již neexistují prázdná viditelná znamení bez vnitřních smyslů a významů.
Křesťanství se tak stává otevřeným náboženstvím a univerzálním světonázorem. Stává se otevřenými dveřmi k dalším národům a kulturám, nabídkou, pozváním pro cizí národy a kultury. Právě tím, že nejenom nevidí, ale i neuznává žádné hranice, žádná omezení.
Křesťanství je životní dynamikou celého člověka k napodobování životního příběhu Ježíše z Nazareta. Samotným vrcholem jeho příběhu, největší ukázkou jeho identity, nejhlubším vyjevením pravdy v dějinách, nejzřetelnějším zjevením Božího tajemství pak je jeho ukřižování na Golgotě.
Totiž poslušnost z lásky v zapomenutí na sebe. Poslušnost, svoboda, láska. Tomu všemu dává pravý smysl a pravý význam událost na Golgotě. Dodnes je jedním z viditelných znamení a hlubokých symbolů křesťanství kříž. Kříž dřevěný, slaměný, kovový, kříž zaprášený, nalakovaný, praskající, kříž dvoumetrový, centimetrový, kříž na náramku, na prstenu, na zdi, kříž nad městy, kříž na fasádách, kříž v kostelech a chrámech po celém světě. Zadíváme-li se na kříž a na Ježíše na něm ukřižovaného, možná nás napadne, že tento výjev jako by znázorňoval výše zmíněnou dynamiku. Dynamiku pozvání Ježíše jeho samého následovat. Totiž dynamika otevřené náruče Ježíše na kříži, vyšlé z poslušné lásky Syna, to ona proměňuje Ježíšovu otevřenou náruč na kříži, jakožto symbol jeho smrti, v láskyplné Synovské obejmutí pozvaných na svém srdci při okamžiku Zmrtvýchvstání.
Existují sochy světce, který klečí pod křížem a snímá Ježíšovo tělo. Ježíš ho přitom objímá. Láska až za hrob. „Láska nikdy nepřestává… zatím zůstává víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.“ (1Kor 13,1–13) Totiž toto objetí, toto univerzální objetí, tato láska sjednocuje vše, co existuje.4
4 Srov. M. I. RUPNIK, op. cit., s. 13.
„Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.“ (Mt 28,19; dále srov. Mt 28,18; Lk 24,47; Jan 17,18; Jan 20,21; Sk 1,8) Misijní příkaz, jenž stojí na samém počátku dějin křesťanství, totiž jeden ze základů, jeden z nosných pilířů křesťanského pojetí spásy jakožto nabídky směřující ke všem lidem všech ras, všech kontinentů, všech kultur i jazyků, nabídky láskyplného objetí s Kristem Ježíšem.
„Pán celého světa si vyvoluje tolik osob, apoštoly, učedníky a podobně, a rozesílá je do celého světa, aby rozsévali jeho posvátné učení ve všech stavech a ve všech životních situacích.“5
5 IGNÁC Z LOYOLY, Duchovní cvičení, Křesťanská akademie, Řím – Praha 1990, čl. 145.
2. Karel Slavíček SJ – „Iam totus in Providentiae divinae Oceano natare mihi videor“6
První český sinolog, ale také hudebník, matematik, astronom, v neposlední řadě pak i teolog a filosof, ale třeba také výborný znalec hebrejštiny a čínštiny.7 Tak ho v krátkosti charakterizuje sinolog a tibetolog Josef Kolmaš. Pojďme však k životnímu příběhu otce Karla Slavíčka samotného.8
6 Dopis K. Slavíčka z Prahy generálnímu představenému Tovaryšstva Ježíšova Michelangelu Tamburinimu do Říma ze dne 10. července 1715, in: JOSEF KOLMAŠ (ed.), P. Karel Slavíček SJ, Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři (1716–1735), Vyšehrad, Praha 1995, s. 20.
7 Srov. JOSEF KOLMAŠ, Slavíček Karel – český misionář, matematik, astronom, hudebník a první český sinolog, in: JIŘÍ FILIPSKÝ (ed.), Kdo byl kdo. Čeští a slovenští orientalisté, afrikanisté a iberoamerikanisté, Praha 1999, s. 441–442; JIŘÍ MARTÍNEK – MILOSLAV MARTÍNEK, Slavíček Karel – český jezuitský misionář, in: JIŘÍ MARTÍNEK – MILOSLAV MARTÍNEK, Kdo byl kdo. Naši cestovatelé a geografové, Praha 1998, s. 384–385.
8 Srov. JOSEF VRAŠTIL, Z předmluvy k 1. vydání, in: J. KOLMAŠ (ed.), P. Karel Slavíček SJ, Listy z Číny…, s. 13–18.
Štědrý den roku 1678. Městečko Jimramov na řece Svratce nedaleko Poličky. Místní římskokatolická farnost je toho času spravována dvěma jezuity. V jedné z katolických rodin se v tento den neoslavují Vánoce pouze večerní Půlnoční mší. Rodina Slavíčkova k oslavě narození Ježíše Nazaretského připojuje i oslavu narození svého vlastního potomka. Narodil se sem totiž malý Karel. Po studiu na brněnském gymnáziu vstupuje ve svých skoro šestnácti letech do Tovaryšstva Ježíšova. Stalo se tak dne 9. října 1694. Po studiu v Olomouci a několikaletém zdejším působení učitele studuje dále v Praze. Roku 1706 je vysvěcen na kněze, to mu již bylo 28 let. V následujících letech působí v Jičíně, Vratislavi, a opět v Olomouci. Krátce před složením čtvrtých slavných řeholních slibů (1712) vyučuje na vratislavské univerzitě matematiku. V Brně je pak pomocníkem věhlasného profesora matematiky Jakuba Kresy SJ (1648–1715).
V tomto období (podzim r. 1714) se sám Karel Slavíček nabízí – jak je koneckonců v tuto dobu velmi obvyklé – do misií. V říjnu je pak spolu s Ignácem Köglerem (Bavorsko, 1680–1746) a Ondřejem Pereyrou (Portugalsko, 1690–1743) vybrán pro Čínu. Jezuita Vraštil o Slavíčkovi hovoří v tom smyslu, že měl pro čínskou misii ty nejlepší předpoklady: „Mimo obecné požadavky vědecké a mravní, jež se žádaly od každého nastávajícího misionáře, měl navíc to, že rozuměl výborně matematice a byl dobrý výkonný hudebník.“9 Od misionářů v Číně se totiž požadovala znalost hudby a matematiky. Do Číny mladí misionáři odpluli z Lisabonu dne 13. března 1716. Již 24. října 1716 z čínského Kantonu pak píše pater Slavíček první dopis brněnskému novicmistrovi Juliu Zwickerovi SJ (1667–1738).
9 J. VRAŠTIL, op. cit., s. 14.
Hlavním místem, kde otec Slavíček působil, se na dlouhých skoro dvacet let stalo hlavní město mandžuské Číny, Peking.10 Zde pak mj. působil na observatoři Kuan-siang-tchaj, „kde měřil měsíční librace a věnoval se korekcím údajů o slunečních a měsíčních zatměních ve starých čínských kronikách z předkřesťanského období“.11
10 K období mandžuské Číny viz JOHN K. FAIRBANK, Dějiny Číny, Lidové Noviny, Praha 1998, s. 169–197.
11 JOSEF KOLMAŠ, Hroby českých jezuitů v Pekingu, Jezuité, roč. XIII (2004), příloha, s. 5.
Nutno upozornit, že právě Slavíček – jako jeden z prvních Čechů – se setkal tváří v tvář s čínským císařem.12 Tím byl mandžuský císař Kchang-si (1654–1722), který se stal známým mj. tím, že roku 1692 vyhlásil plnou svobodu křesťanství a křesťanům. Sám údajně ke křesťanství velmi inklinoval, ale pro své mnohoženství se křesťanem nestal. Vedle toho byl císař Kchang-si známý také uzákoněním šestnácti mravních zásad pro každodenní život, tzv. Posvátného ediktu (r. 1670), nebo svým zaštítěním práce na encyklopedii o 5020 kapitolách s názvem Slovník éry Kchang-si (Kchang-si c´tien).13
12 Vůbec prvním Čechem – prvním českým jezuitou – působícím v Číně byl P. Václav P. Kirwitzer z Kadaně v letech 1620–1626 (viz J. KOLMAŠ, Hroby českých jezuitů v Pekingu…, s. 4).
13 Srov. J. K. FAIRBANK, op. cit., s. 182–192.
Ze Slavíčkova díla se nám dochovala pouze bohatá korespondence. Tu v češtině poprvé v roce 1935 připravil k edici jezuita Josef Vraštil. O několik desítek let později (v r. 1995) ji pak upravenou, zrevidovanou a rozšířenou připravil sinolog a tibetolog Josef Kolmaš, tehdejší ředitel Orientálního ústavu AV ČR. Ten si ve Slavíčkově korespondenci zvláště všímá její obrovské hodnoty pro sinology, misiology a pro historiky přírodních věd.14 Vedle korespondence je Slavíčkovým mimořádným dílem jeden z prvních evropských plánů Pekingu.15
14 Srov. J. KOLMAŠ: Slavíček Karel – český misionář, matematik, astronom, hudebník a první český sinolog…, s. 442.
15 Srov. JAROSLAV KADLEC, Přehled českých církevních dějin, sv. 2, Křesťanská akademie, Řím 1987, s. 132.
V letech, kdy pobýval Slavíček na čínském císařském dvoře, je také veden v plném rozsahu spor ohledně akomodačních pravidel jezuitského řádu.16 Tento misijní přístup můžeme pozorovat i u Slavíčka. Jak totiž poznamenává historička Ivana Čornejová, Slavíček přesně „v duchu akomodačních principů se oblékal do čínského oděvu a ani se nebránil, když ho v září roku 1716 ‚po čínsku ostříhali‘.“17
16 Srov. JOSEF KOLMAŠ, Akomodace – předchůdce aggiornamenta. Na příkladu katolických misií v Číně, Jezuité, 1999, č. 1 (s. 26–28), č. 2 (s. 26–27), č. 3 (s. 27–28), č. 4 (s. 28–29), č. 5 (s. 25–27); GIULIO ANDREOTTI, Matteo Ricci. Jezuita v Číně (1552–1610), Refugium, Olomouc 2007, s. 5–82.
17 IVANA ČORNEJOVÁ, Tovaryšstvo Ježíšovo. Jezuité v Čechách, Hart, Praha 2002, s. 143.
Karel Slavíček zemřel v Pekingu dne 24. srpna 1735. Jeho ostatky byly s dalšími 63 bratry,18 včetně pěti Čechů, uloženy na místním Čalanském symbolickém hřbitově.19
18 Srov. J. Vraštil, op. cit., s. 13–14.
19 J. KOLMAŠ, Hroby českých jezuitů v Pekingu…, s. 1– 8.
Závěrem k našemu nástinu biografie jezuitského misionáře a našeho krajana si dovolíme odcitovat latinskou část čínsko-latinského nápisu uvedeného na jeho náhrobku:20
20 Podle přepisu Josefa Kolmaše uvedeném v J. KOLMAŠ, Hroby českých jezuitů v Pekingu…, s. 5–6.
„D.O.M.
P. CAROL[us] SLAVICEK MORAV[us] SI IV VOT. PROF. A. 1716 VENIT IN SINA[m] VARIIS EXCULT[us] SCIENTIIS ET FRACTIS IN AULAE SERVITIO VIRIB[us], MULT[um] IN D[omi]NO LABORAVIT AEGER, PEKINI PIE MORTU[us] DIE XXIV. AUG. A. 1735. AETATIS SUAE LVII. INITIAE SOCIET. XLI.“21
21 Autorův překlad s přihlédnutím k překladu Josefa Kolmaše: „Bůh Nejdobrotivější a Nejvyšší. Otec Karel Slavíček, Moravan, profes 4 řádových slibů, jenž přišel v roce 1716 do Číny, vzdělaný v různých dovednostech. Na císařském dvoře, pak zesláblý, dokonce i nemocen, přesto mnoho vykonal pro Pána. Zemřel zbožně, dne 24. srpna roku 1735, ve věku 57 let, v Tovaryšstvu Ježíšovu tak působil rovných 41 let.“
3. Ippolito Desideri SJ – „Kvalita neznámých darů je sama omluvou a jejich nevídanost ozdobou“22
První evropský tibetolog, znalec Tibetu, jeho jazyka a kultury. Je autorem prvních překladů z tibetštiny i prvním Evropanem, který psal svá díla tibetsky. Mezi jeho zeměpisnými objevy stačí zmínit identifikaci tibetského veletoku Cangpo se známou Brahmaputrou.23
22 Srov. IPPOLITO DESIDERI, Cesta do Tibetu, Argo, Praha 2001, s. 29.
23 Srov. JOSEF KOLMAŠ, Předmluva, in: I. DESIDERI, op. cit., 7–23 (22); JOSEF KOLMAŠ, Tibet z antropologické perspektivy, Masarykova Univerzita, Brno 2002, s. 33–39.
Čtyři dny před Štědrým dnem roku 1684 se v italské patricijské rodině Desiderů poblíž Prata a Pisy, asi 20 km od Středozemního moře v městečku Pistoia, narodil malý Ippolito. Ve svých neúplných šestnácti letech vstoupil dne 27. dubna 1700 do Tovaryšstva Ježíšova v Římě.24 O dvanáct let později, 28. srpna 1712, byl vysvěcen na kněze. Snad prý již za studií tajně doufal, že bude vybrán do zámořských misií. Údajně toužil odcestovat právě do Tibetu.25
24 Srov. J. KOLMAŠ, Předmluva…, s. 7–23.
25 Srov. JOSEF KOLMAŠ, Počátky christianizace Tibetu, in: J. KOLMAŠ, Tibet: Dějiny a duchovní kultura…, s. 132–144 (136).
V té době byly již známy dva poutavé cestopisy z tibetských krajů, vycházející dodnes. Snad právě zde nalezl Ippolito Desideri SJ svoji inspiraci. Šlo o de Andradeho Novo descobrimento do Gram Cathayo ou reinos de Tibet, vydané v Lisabonu 1626, a o několik let pozdější cestovní poznámky Johannesa Gruebera (Rakousko) a Alberta d’Orville (Belgie), jež souhrnně vyšly v masivní China Illustrata známého Athanasiuse Kirchera SJ v Amsterdamu v roce 1667.26
26 Srov. JOSEF KOLMAŠ, První Evropané ve Lhase (1661) (Kircherovo résumé Grueberovy cestovní zprávy. Latinský text a český překlad), Masarykova Univerzita, Brno 2003; J. KOLMAŠ, Předmluva…, s. 9.
Dne 15. srpna 1712 generální představený Tovaryšstva Ježíšova Michelanggelo Tamburini souhlasil s vysláním Ippolita Desideriho na misie do Asie.27 Námitky neměl ani tehdejší papež Kliment XI., a konečně ani góánský provinciál. Ten otci Ippolitovi Desiderimu 13. listopadu 1712 oznámil, že pro tibetskou misii byl vybrán právě on.28
27 Srov. J. KOLMAŠ, Předmluva…, s. 9.
28 Srov. J. KOLMAŠ, Počátky christianizace Tibetu…, s. 136.
Cestu společně s Portugalcem Emanuelem Freyem zahájili 24. září 1714 v Dillí, odkud pokračovali do Kašmíru a Ladaku, dle samotného Desideriho Druhého, či Velkého Tibetu,29 a odtud již téměř zcela na východ do Tibetu a do Lhasy, hlavního města. Sem dorazili 18. března 1716.30 Krátce nato Frey Desideriho opustil a p. Ippolito zůstal ve Lhase sám.
29 Srov. J. KOLMAŠ, Předmluva…, s. 10.
30 Srov. J. KOLMAŠ, Počátky christianizace Tibetu…, s. 136.
Byl přijat nejvyššími úředníky tibetské země a dne 1. května 1716 i samotným králem Lhabzang Chánem (1697–1717).31 Na okraj je třeba dodat, že král nebyl tibetské národnosti, ale chošudský mongol.32
31 K postavě Lhabzang Chána viz CIPÖN WANGŽHUG DEDÄN ŽAGABPA, Dějiny Tibetu, Lidové noviny, Praha 2001, s. 118–129; J. KOLMAŠ, Předmluva…, s. 10.
32 Srov. C. W. D. ŽAGABPA, op. cit., s. 122.
Tibet v této době procházel velmi revolučním obdobím, plným nervozity, zášti a bojů. Nám dnes dobře známý lhaský dalajlámův palác, zvaný Potála, byl dostavěn právě v tomto období (r. 1694).33 Intronizace v pořadí šestého dalajlámy se konala v témže roce, v němž se ujal vůdcovství chošudských mongolů již zmíněný Lhabzang Chán, tedy v roce 1697. Dalajlámovo světáctví a mocenské hrátky jeho zástupců uvedly zemi do několik desítek let trvajícího období okupace Tibetu cizí mocností a do těžkého období vnitřních svárů.34 A právě Desideriho zprávy o citovaném období jsou nezaměnitelným pramenem tibetologů i Tibeťanů samotných při kladení nezaujatých pro a proti v tolik dnes přetřásané otázce suverenity tibetského státu.35
33 Srov. JOSEF KOLMAŠ, Malá encyklopedie tibetského náboženství a mytologie, Libri, Praha 2009, s. 171–172.
34 K tomuto období, které se částečně shoduje s pobytem P. Ippolita Desideriho ve Lhase, viz C. W. D. ŽAGABPA, op. cit., s. 118–129.
35 Srov. J. KOLMAŠ, Předmluva…, s. 22–23.
Ve Lhase se Desideri učil tibetsky s královým přidělencem lámou-učitelem. Po krátké době vydává své první tibetské dílo o křesťanské víře a předává je samotnému králi. Pobývá v buddhistickém klášteře, studuje původní tibetský buddhistický kánon Kandžur a Tandžur.36 Dále překládá, dělá stručné výtahy a sám analyzuje37 velkého tibetského učence a reformátora Congkhapu.38
36 K tibetskému buddhistickému kánonu Knadžur a Tandžur viz JOSEF KOLMAŠ, Buddhistická svatá písma. Šestnáct arhatů, Práh, Praha 1995, s. 35–45; J. KOLMAŠ, Malá encyklopedie…, s. 110, 191–192.
37 Srov. J. KOLMAŠ, Předmluva…, s. 10–11.
38 Congkhapa (1357–1419), zakladatel školy Gelukpa, dnes známé jako sekty „Žlutých čepic“, jejichž duchovním vůdcem je dalajláma, viz C. W. D. ŽAGABPA, op. cit., s. 83–85.
Roku 1718 je v Římě rozhodnuto, že se tibetská misie vrátí zpět do rukou kapucínů.39 Následkem toho Desideri 28. dubna 1721 opouští Lhasu. Sám tak i uzavřel kapitolu jezuitských misionářů na území tohoto státu.40 Desideri odchází do Indie, do Dillí. Po čase pokračuje do Bengálska. Snad hlavně kvůli zápasu za právo na tibetskou misii pro jezuitský řád se vydává nazpět do Evropy. Do Říma se dostal 23. ledna 1728. Zde píše Difesu, Obhajobu, v níž bojuje s pomlouvačnými „divokými kachnami“ té doby, hanícími jezuitskou misijní práci, mj. právě kvůli problematické akomodaci (viz výše). Svatá kongregace Propaganda fidei pak dne 29. listopadu 1732 definitivně přiřkla tibetskou misii kapucínskému řádu. Desideri to vnímá jako těžkou životní prohru. Na základě tohoto rozhodnutí se mu zhoršil zdravotní stav natolik, že dne 13. dubna 1733 umírá.41
39 Srov. DAVID L. SNELLGROVE – HUGH RICHARDSON, A Cultural History of Tibet, Orchid Press, 3. vyd., Bangkog 2003, s. 220–224.
40 Srov. J. KOLMAŠ, Počátky christianizace Tibetu…, s. 136–137.
41 Srov. J. KOLMAŠ, Předmluva…, s. 16–17.
Celkem p. Ippolito Desideri SJ pobyl v Tibetu pět let, v nichž se stal velkým a na dlouhou dobu největším znalcem Tibetu, tibetské kultury, jazyka a náboženství. Jeho poutavý životopis Historické zprávy o Tibetu hraje dodnes v tibetanistické literatuře nezastupitelnou úlohu.42
42 Tři verze rukopisu cestopisu vydal sumarizovaně římský tibetolog Luciano Petech pod názvem Notizie istoriche del Thibet e memorie de’viaggi e missione ivi fatta P. Ippolito Desideri della Compagnia di Gesù dal medesimo scritte e dedicate 1712–1733, Řím 1954–1956.
Úplným závěrem biografického nástinu p. Ippolita Desideriho si dovolujeme odcitovat samotného patera Ippolita z předmluvy k jeho zřejmě nejslavnějšímu spisu Notizie istoriche del Thibet, vydanému v českém překladu Josefem Kolmašem v roce 2001:
„Považuji pak za zbytečné omlouvat se za nezdolný nebo místy i hrubý styl, jímž jsem své zprávy a vzpomínky zachytil. Každý přece ví, že ten, kdo přináší nové, neznámé plody, přivezené z cizích krajů nebo poprvé vypěstované v jiném podnebí, se nepotřebuje omlouvat, nemají-li tyto plody svou plnou a dokonalou chuť nebo jsou-li přinášeny v prostém venkovském košíku. Kvalita takových darů je sama omluvou a jejich nevídanost ozdobou.“43
43 Srov. I. DESIDERI, op. cit., s. 29.
4. Závěr
V našem krátkém příspěvku jsme se formou srovnání dvou biografií seznámili s dvěma zajímavými postavami jezuitské historie. Vedle toho jsme upozornili na bohatost dějin české teologie, která jakožto teologie těch, kteří se hlásí k českému národu,44 s nimi putovala až do dalekých krajin a podílela se na obohacení světového kulturního pokladu. Jedna osobnost dějin české teologie se tak nezastupitelně vryla do historie sinologie a orientalistiky. Vedle ní jsme si všimli i význačného italského jezuity, který se stal prvním regulérním tibetologem v mimoasijském kontextu.
44 K pojmu dějiny české teologie viz VOJTĚCH NOVOTNÝ, Teologie ve stínu. Prolegomena k dějinám české katolické teologie druhé poloviny 20. století, Karolinum, Praha 2007, s. 15–43 (zvláště s. 33–35).
Náš příspěvek vyrostl sice na sběru sekundární literatury, tedy nehodlá se měřit s pravdě vědeckými studiemi kolegů. Úmyslem těchto řádků bylo předložit pouze informace, které měly české teologické obci rozšířit obzory. V souvislosti pak s p. Karlem Slavíčkem SJ šlo neskromně o hrdé vzpomenutí velkého českého jezuity.
V neposlední řadě nám pak také šlo o vzpomenutí záslužného díla světově uznávaného tibetologa a sinologa prof. Josefa Kolmaše (*1933), kterému tímto sběrným příspěvkem vzdáváme díky za vše, co pro českou jazykovou kulturu doposud učinil.
