Karel Sládek, Vladimír Solovjov: mystik a prorok

Autor: Michal Altrichter - Číslo: 2010/1 (Recenze)

Karel Sládek, Vladimír Solovjov: mystik a prorok. Osobnost a dílo Vladimíra Solovjova pohledem (nejen) české reflexe. Refugium, Olomouc 2009, 191 str.

Autor je odborným asistentem spirituální teologie na KTF UK v Praze a také na PF univerzity v Hradci Králové. Vydal svou doktorskou práci knižně: doplněnou a čtenářsky modifikovanou. Text člení do čtyř homogenních celků: Uvedení do studia Vladimíra Solovjova (dále VS); Osobnost a dílo VS ve světle intuice kosmické všejednoty; Solovjovovo proroctví pravdy, dobra a krásy (nejrozsáhlejší část knihy); Vize eschatologického konce v předtuše smrti. Přílohové části zahrnují standardní přehled literatury a rejstřík.

V knize jsou zdařile reflektována česká solovjoviána, v kontextu důležitých studií světové produkce, kooperuje se s věcnou znalostí samotného Solovjovova díla, především z ruského vydání či překladů. Jak této větě rozumět? Především, že východiskem porozumění není pouze Solovjovův text sám a o sobě, ale nese-li „pečeť ducha“,¹ musí být pochopen tehdy, pokud se již vpíjel do následné generace. Jinak je vystaven sterilní hermeneutice.² Jako třeba „Tomáše Akvinského čteme v druhých“,³ tak i slova jiných klasiků bychom měli nahlížet v jejích interpretech. Anebo: nepochopíme autora samotného, pokud jsme si neosvojili sdělení jeho vykladatelů.⁴ Tedy krátce: není proviněním proti původnímu autorovi, sledujeme-li jeho pokračovatele. Nezkoumáme totiž primárně syrovost autora a jeho sdělení, ale život osoby – třebaže musíme čelit námitce, že „ne každý autor může být jakýmkoli komentátorem skutečně pochopen“.⁵ Karel Sládek zdařile propojil toto dvojí v jedinou metodologii: samotný autorův text a jeho životnost u druhých. A abychom nepřetížili touto opakovanou myšlenkou recenzi, jen závěrečnou poznámku k tomuto tématu: nasloucháme-li životu jedné osoby, nemůžeme vydržet naslouchat falši u druhých.⁶

Dočítáme se, že česká solovjoviána je rozvětvené hnutí o mnoha výhoncích. Jsou tu třeba cenné pasáže o prvním souvislejším životopisci Solovjova: Karlu Jindřichovi. Ten byl, jak se říkává, neustále mezi dvěma ohnisky: mezi těmi, kdo Solovjova chápali jako snílka-fantastu, a těmi, kdo vnímali jeho „périchoretičnost“, procházení tématy napříč filosofií, teologií a jinými „obory ducha“,⁷ takže v Solovjovovi přinejmenším spatřovali „prolínání bez rozlišování“.⁸ Zmínky o Olšrovi, Žákovi, Klímovi, Hromádkovi, Krátkém a Pořízkovi vzhledem k Solovjovovi odpovídají pečlivému vstupu Sládka do základních pramenů. Samozřejmě, důležité pasáže v Sládkově práci nalezneme o Masarykovi. Vhodně uvádí, že pokud Masaryk východní otázku obecně řeší odklonem od „východní liturgie“, neznamená to odklon od Solovjova. Ale z druhé strany zároveň, že distanc od východní liturgie znamená pochopení „Solovjova zvenčí“. Dále však také uvádí, že příbuznost Dostojevského a Solovjova (zase) natolik spolu souvisí, že popřít jednoho znamená relativizovat druhého.

Rád bych ještě ve Sládkově knize upozornil na druhou metodologickou věc, a to na gradaci kapitol. Pokud interpretuje Solovjova Bulgakov,⁹ začíná asi „Sládkovou“ poslední kapitolou o eschatologickém konci: tudíž vzkříšením, světlem plnosti a vykoupeným celkem, coby integrovanou lidskou osobností. Poslední (pozdější) bude již v prvním (dřívějším). Připomeňme si, že Berďajev¹⁰ zase interpretuje Solovjova spíše (svým frekventativním) dramatem svobody: Solovjov a jeho vztahy k ostatním. Je legitimní, že Sládkův přístup nepřichází „z druhého břehu“ (Bulgakovova), ale nejdříve uvádí: fakta života a díla, reálie, jež se ozvou v následných tématech a argumentech atd. Prvním vážným tématem podle Sládka je princip kosmické všejednoty: Jak lze usmířit maximum Jednoho v minimech mnohostí? Odpověď je již dána v majuskulním výrazu „Jednoho“. Nejedná se o abstraktní princip jednoho, ale (živou) Osobu, která se do všeho vtělila. Ba dokonce: která se ještě stále vtěluje (neboť děj spásy neustále trvá); takže my jsme nejen svědkové, ale „spolupracovníci“ vtělování (a to svou participací na Jednom).

Druhá kapitola, trojice transcendentalií (pravda, dobro a krása), je podle Sládka puncována darem proroctví: opět jde o personální charakter, nikoli označení principů. A jde-li o personální ráz, nemůže být osoba rozdělena na část filosofickou a teologickou – vytváří naopak jednotu, aniž bychom sami ihned porozuměli tomu, co je v ní demarkační čarou mezi jednotlivými obory. Prolínání zpředmětnitelné nezpředmětnitelnosti a nekonečné konečnosti pak Sládek nahlíží třeba v Solovjovském vyznání, ekonomických modelech, erótu apod. Vždyť jde o základní leitmotiv: nacházejí-li se osoba a její přináležející skutečnosti v polaritě „ještě ne/ano“ a „již ano/ne“, pak je neustále definovaná – a zároveň nedefinovatelná. Překonání dialektiky se děje pomocí autentické askeze: objevením zakotvenosti v Duchu jako božské Osobě. Implicitně se (přesto) tady projevuje to, co jsme si uvedli v pohledu na eschatologický přístup u Bulgakova: protože začínáme „z druhého břehu“, eschatologický osten navíjení na Ducha (a věcí Duchem) tady jednoduše již existuje. Existují-li čísla, musí dopředu existovat možnost počitatelnosti. Čtvrtá kapitola (eschatologie) také obsahuje pohled na solovjovovský bestseller Legendu o Antikristu: polaritu mezi ponecháním nárůstu zla (což působí rozklad vztahů, neupozorníme-li na Zlého) a zbrklostí v trhání plevele (mezi ještě nevykrystalizovanou pšenicí, která roste tím, že se zlem nezaobíráme) zase řeší služba božské Moudrosti, která toto dopouští, aniž bychom znali ve svém personálním in fieri plnou odpověď.

Inspirující je rovněž, že se celým textem K. Sládka linou Solovjovovy básně, neboť „báseň spojuje vnitřním pohybem rozličné antinomie ducha“.¹¹