K obrazu křesťanství. Pohledy z teologické fakulty
Autor: Zuzana Svobodová - Číslo: 2010/1 (Praxe)
Teologickou fakultu může vystudovat i člověk bez vlastní náboženské zkušenosti; uchazeč o studium některých oborů nemá ani teologickou literaturu mezi doporučenou literaturou k přijímacím pohovorům. O to podnětnější může být taková v původním slova smyslu „univerzitní“ práce, totiž společné dílo vyučujících a učících se.
Neteologické obory na teologických fakultách
Rozumným (a někdy i sebezáchovným) rozšířením nabídky oborů, které lze studovat na teologických fakultách, o obory „neteologické“ nastává přirozeně stav, kdy studentky a studenti teologické fakulty nejenže na počátku studia nevědí, čím se teologie zabývá, ale také často nemají ani základní informace o křesťanství. Příkladem takového neteologického oboru, v němž je popsaný stav zcela běžný, je například obor Pedagog volného času – ten je možno studovat (vedle dalších oborů) na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Příčina neinformovanosti je několikerá.
O nedostatku příležitostí k seznámení se se základními údaji o křesťanství v době vlastního základního a středoškolského studia hovoří například někteří dříve narození studenti – ti patří nejčastěji mezi adepty „kombinované formy studia“, tedy mezi studující „dálkově“. V době jejich absolvování střední školy nebylo křesťanství tématem vyučovaných společenskovědních (spíše: ideologických) předmětů ani maturitních otázek.
O nepotřebnosti (byť jen bazální) orientace v „náboženských otázkách“ pro úspěšné absolutorium střední školy s maturitou svědčí i mnozí později narození – od roku 2008 přicházejí k přijímacím zkouškám na vysoké školy také adepti narození po sametové revoluci.
Další důvody, proč základní informace o křesťanství stále ještě nejsou součástí obecného kulturního povědomí, nechme nyní stranou.
Jak vidí křesťanství nekřesťané studující na teologické fakultě?
Studenti výše uvedeného oboru mají doporučeno absolvovat v prvním semestru, tedy ihned na počátku studia, předmět Křesťanské kořeny v evropské kultuře. Právě o zkušenosti z výuky tohoto předmětu bych se zde ráda podělila.
Když byla dána skupině studentů možnost výběru tří témat – národní, křesťanské, nebo evropské hodnoty –, vybrali si čtyři pětiny studentů téma hodnot národních, ostatní se podělili zhruba rovným dílem o téma hodnot křesťanských a evropských. Už takový výběr leccos napovídal.
V průběhu výuky přesto všichni studenti vyjadřovali své mínění o křesťanských hodnotách, a některá stanoviska byla zajímavým podnětem pro následné promýšlení, proč je obraz křesťanství mnohdy tak nevěrný svému vzoru. (Příklad takového pokřiveného obrazu vyjádřený dospělým vysokoškolským studentem: „Z podstaty křesťanství vychází netolerance k ostatním náboženstvím.“)
Na otázku kladenou studentům, zda nacházejí v křesťanské tradici něco, co by chtěli předat svým potomkům (ve svých rodinách, svému okolí), bylo nejčastější odpovědí: slavení vánočních svátků, protože je krásné, když se lidé sejdou v dobré vůli, s touhou nechat všechny starosti být a udělat si vzájemně radost. Jakkoli je to vyjádření vánoční tradice sekularizovaným jazykem, ve své hloubce může nést i tato výpověď skutečnou podstatu Vánoc. A právě hledání podstaty Vánoc bylo také nejčastějším námětem závěrečných studentských prací.
Možná je to málo překvapivé, vždyť je již všeobecně známo, že přestože křesťané kladou od počátku důraz především na poselství vítězství Krista nad smrtí, připomínané jedinečným způsobem o svátcích velikonočních, je projev vánoční tradice v sekulárním prostředí vyšší. Na otázku, proč je tomu tak, by jednou z možných odpovědí mohl být náhled na křesťanství jako na náboženství, které je otevřeno radosti, jejíž podmínkou je vzájemnost. Má-li jít o skutečnou radost, nikoli jen o poveselení, pak to není podmínka laciná. Vzájemnost, která je podmínkou křesťanské radosti, je také slovem vyjadřujícím nesení břemene, trpělivost, přijetí druhého s veškerou, nebo lépe: skrze veškerou jeho jinakost. Není to ale zároveň dobré a krásné východisko?
