František Futera, AUGUSTIN SCHUBERT (1902–1942)
Autor: Lukáš Nosek - Číslo: 2010/1 (Recenze)
František Futera, AUGUSTIN SCHUBERT (1902–1942). Onyx a Česká provincie řádu sv. Augustina, Praha 2008, 112 str. (vč. příloh), ISBN 80-86788-57-1.
Drobná knížka s jasným a strohým titulem od poměrně neznámého autora. I tak by se dala charakterizovat publikace, kterou chceme nyní krátce představit. Z názvu plyne, že jde o biografickou črtu pojednávající o řeholníkovi p. Augustinu Františku Schubertovi O.S.A. (1902–1942). K tomu je nutno říci, že na publikaci je kladen poměrně vysoký nárok. V r. 1998 totiž augustiniánský řád zahájil přípravy na proces blahořečení p. A. Schuberta a po prvních krocích (s. 11) bylo nutno sestavit kritický životopis kandidáta. Kolega Futera se postupem času nesmělými kroky tohoto úkolu zhostil a výsledkem je předložená publikace.
Pár slov o autorovi, o kterém se z publikace nedozvíme nic bližšího. Z úvodu jen nepřímo vyplyne, že práce je jeho diplomovou prací (s. 9). Dodáváme, že František Futera (nar. 1983) vystudoval katolickou teologii na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, kterou ukončil v roce 2008. Není také úplně od věci upozornit, že pochází z Nerudovy ulice. (Ne)přímá souvislost jeho bydliště s augustiniánským klášterem u kostela sv. Tomáše na Malé Straně, který se stává němým svědkem mnoha událostí z dalších řádků publikace, je tak nasnadě.
Autor předkládá chronologicky sestavený životopis s patnácti kapitolami (s. 13–100). Výkladu předchází úvod (s. 8–12), kde čtenář získá informace o metodě práce, o hlavních i dílčích cílech práce, samozřejmě také o archivních pramenech a literatuře. Autor zde mj. hovoří o tom, že záměrem práce bylo předložit pouze Schubertovu biografii. Jeho dílo tak vědomě opomenul a za cíl si ho nedal (s. 10). Z našeho úhlu pohledu sem patří první kritická připomínka. Pokud si autor nekladl za cíl předložit analýzu Schubertova díla, pak se nám zdá opomenutí – i když pouze heslovité – bibliografie jako chyba. Česká teologie má veliký dluh vůči svým dějinám. Dvacáté století – století dvou světových válek, století dvou mučednických zápasů proti blokům ideologické moci – zrodilo v českém církevním prostředí řadu kandidátů blahořečení i svatořečení. Zrodilo i řadu kandidátů k následování. Poznání jejich života a jejich postojů je první krok k jejich ohodnocení i vzdání jim úcty. Naslouchání jejich slovům a myšlenkám by pro nás měl být další nutný krok k jejich ohodnocení a následování. Je tedy navýsost veliká škoda, že se kolega Futera nepokusil svoji diplomovou práci doplnit o jakýsi soupis Schubertovy bibliografie, neřku-li o krátkou analýzu jeho díla.
Ještě pár slov o autorových použitých pramenech a literatuře (s. 10–12). Autor z pramenů uvádí pět položek, v nichž se čtenář ne úplně dobře vyzná. Výčet je dosti zmatený. V rámci popisu jednotlivých pramenů, archivů a fondů autor zdvojuje některé informace, další podává velmi nejasně. Vedle pramenů k tomuto druhu práce klasických (Národní archiv, Archiv Ministerstva vnitra) autor ještě uvádí Státní ústřední archiv (v závorce dodává, že jde o dnešní Národní archiv), při jehož popisu hovoří o zcela jiných pramenech než v rámci NA. Čtenář bude také zmaten z výslovně uvedeného pramenu „Augustiniánský fond“ bez udání umístění. O fondu se však již zmínil v rámci NA. Nyní ovšem podává opět zcela jiné informace než výše. Posledním pramenem je tzv. Orelský archiv, o jehož obsahu autor hovoří, ale pomlčí o jeho umístění. Má se tak čtenář automaticky dovtípit, že je fond archivován např. v NA? Výčet doplňuje ještě o tzv. pamětníky, zvláště písemného charakteru.
V první kapitole (Prostředí, v němž Schubert vyrůstal, s. 13–14) autor hovoří o Žižkovu z přelomu 19. a 20. století. Zde se Schubert narodil a vyrůstal. Škoda, že autor nekonzultoval některé monografie Zdeňka Šestáka, znalce a historika této pražské čtvrti. Zajímavostí jistě je, že František Schubert se dne 14. května 1902 narodil do česko-německé rodiny. Následovalo navštěvování německé obecné školy. Tento bilingvismus autor důsledně sleduje v celé práci. A odkazuje na něj v intenci dvojího kořene Schubertovy nátury. Vedle toho si také všiml Schubertova pozdějšího sociálního cítění a dal je do jasné návaznosti na chudobu tehdejšího Žižkova (s. 14).
Druhou kapitolu (Vzdělání, s. 14–18) Futera naplňuje vyprávěním o vysokoškolských studiích. Schubert v letech 1921–25 navštěvoval Filosofickou fakultu Německé univerzity. Opět zde autor nesáhl po sekundární literatuře (např. příspěvky historika Kunštáta). Naopak velmi jasně předkládá studentskou skupinu Staffelstein s jejím zakladatelem Eduardem Winterem. Šlo o oblíbenou organizaci sudetoněmecké mládeže, katolíků a intelektuálů s mnoha besedami například s německými teology. Pro dokreslení upozorňujeme, že centrálním bodem pravidelného setkávání této organizace bylo slavení eucharistie, tzv. Staffelsteinsonntag, a to s železnou pravidelností mj. u Sv. Tomáše na Malé Straně. Do této souvislosti náš autor klade důvod pro Schubertovo kněžské povolání. V této kapitole je zajímavá autorova krátká poznámka o tématu disertační práce, kterou Schubert obhájil na Filosofické fakultě Německé univerzity v květnu 1925 s názvem Die soziale Lehren Peter Chelcickys. Krátký popis alespoň obsahu bychom tu však hledali marně.
Další kapitolu autor věnoval Schubertově kněžskému povolání (Povolání ke kněžství, s. 19–20) a vstupu do kláštera sv. Tomáše na Malé Straně. Ve čtvrté kapitole (Studium teologie, s. 20–25) navazuje popisem teologických studií v tom nejširším možném významu. Nejprve tak zde hovoří o Schubertově vstupu do tzv. prenoviciátu, pak o samotném noviciátu v Münnerstadtu a o studiu teologie ve Würzburgu.
V páté kapitole (Příchod do Prahy a začátek činnosti v řádu, s. 26–27) se autor vrací se Schubertem do Prahy a popisuje zde letmo první pastorační roky v Praze.
Šestá kapitola je přínosným seznámením se s Schubertovým veřejným životem (Vstup na veřejnou scénu, s. 27–33). Kolega Futera si všímá Svatováclavského milénia v r. 1929, Schubertova vstupu do československého Orla i jeho vzdělávací činnosti v tzv. Pospíšilově župě (viz pozn. 69). Na tuto kapitolu navazuje následující (Mimoorelské aktivity, s. 33–38), kde si autor všímá pastorační činnosti sledovaného augustiniána. Věnuje se také specifikům jeho výchovy v řádovém konviktu u Sv. Tomáše, jako i zcela obecně hovoří o vřelém vztahu Schuberta k mládeži. Tyto kapitoly jsou již sestavovány i na základě nepublikovaných vzpomínek a pramenů, za jejichž zpřístupnění patří autorovi velké díky. Ve stejné intenci pokračuje osmá kapitola (Orelská pouť do Říma v r. 1933, s. 38–46), která vrcholí vyprávěním o audienci u papeže Pia XI. dne 7. září 1933.
Devátou kapitolou autor vyzdvihuje Schuberta jako excelentního kazatele (Stoupající hvězda mladého kazatele, s. 46–52). Následně se již autor dostává se svým vyprávěním ke smutnému konci 30. let (Změna poměrů v reakci na zahraniční vývoj, s. 52–57). Zde se kolega Futera pouští do podrobnějšího popisu vnitřního i národnostního smýšlení Augustina Schuberta, který se čím dál více a jasněji staví do opozice proti nacistickým tendencím. V tomto pokračuje i v obsáhlé jedenácté kapitole (Válečná léta, s. 57–70), kde přidává i krátké líčení celospolečenských poměrů. V této době Schubert jako vzdělavatel Orla statečně kázal a přednášel jak o vlastenectví, tak i např. o tématech blízkých teologické antropologii (s. 65), kdy prosazoval, že „člověk je duchovně tělesná bytost, a proto se musí zušlechťovat obě složky“ (s. 65). Opět škoda, že se kolega Futera nepustil do větší či menší analýzy jeho kázání.
Dvanáctá kapitola už předkládá Schubertovo zatčení (Srpen 1940, s. 71–75). V následné kapitole (Počátek křížové cesty Dr. Schuberta, věznění v Čechách, s. 75–83) se pak autor zamýšlí nad důvody tohoto zatčení. Hlavní vidí v protiněmeckých postojích a ve výrocích proti okupačnímu režimu. Zde již popisuje smutnou cestu na Pankrác a do Terezína. Futera zde cituje i Schubertovu korespondenci, která je mnohdy velmi smutná a emotivní.
Ve čtrnácté kapitole (Cesta koncentračními tábory, s. 83–97) pak autor představuje Schubertovy pobyty v koncentračních táborech, Sachsenhausen-Oranienburg a Dachau, kam se dostal 5. září 1941. Zde se také pouští do podrobnějšího popisu života v dachauském táboru smrti, mnohdy zachází i do větších podrobností, např. když hovoří o slavení Svatého týdne r. 1942 a sloužení mší svatých nebo o chatrném Schubertově zdraví i o jeho nucené izolaci.
V kapitole závěrečné (Schubertův odchod, s. 97–100) autor popisuje poslední týdny Schubertova života a jeho skon dne 28. července 1942.
V následném dobře sestaveném závěru (s. 101–103) kolega Futera hodnotí Schubertův život a podtrhuje zásadní fakta. „Dle mého názoru se češství a němectví v Schubertovi velice dobře doplňovalo a dokázal své zkušenosti z obou prostředí velice dobře vyvažovat a využívat, takže ani nemohl sklouznout k nějakému radikalizmu na jedné či druhé straně.“ (s. 101) Autor se zde ještě jednou zamýšlí nad Schubertovým vstupem do augustiniánské řehole a uzavírá odkazem na spolek Staffelstein, z něhož vyrostlo mnoho dalších augustiniánských řeholníků právě u Sv. Tomáše.
Autor končí slovy: „Má práce si kladla za cíl zmapovat životní cestu Augustina Schuberta. Věřím, že se mi to podařilo a že ve spolupráci s augustiniánským řádem oživíme zájem o tuto výjimečnou postavu. Osobně si netroufám tvrdit, jak se bude dále ubírat proces blahořečení a jestli se vůbec zdaří, ale tato práce budiž prvním krůčkem na této cestě.“ (s. 103) Následuje soupis pramenů, literatury a cenná fotografická příloha (s. 108–112).
Ke zhodnocení knihy je třeba říci několik poznámek. V recenzi jsme opomíjeli gramatické a stylistické chyby publikace, ty jsou v textu velmi četné. Až příliš je znát původní školská forma práce se všemi jejími nedostatky. Gramatické a stylistické chyby ovšem nejdou na vrub autora, jako spíše chybějící – i když proklamované – redaktorské práce. K tomu ještě připojme velmi levnou vazbu, která se po – doslova – několikerém otevření rozpadne a rozklíží. Poznámkový aparát často odkazuje na velmi obecné údaje (např. pozn. 14 na s. 15: „Archiv Univerzity Karlovy, Franz Schubert“).
Zásadním kladem celé publikace je použitá literatura, která je složena z větší části z nepublikovaných rukopisných vzpomínek či z dnes již pozapomenuté literatury. Obsahově i stylisticky zdařilými pasážemi jsou autorovy popisy Schubertovy osvětové a další orelské aktivity, jakož i jeho kladný vztah ke sportu a jeho pastorační či kazatelská činnost zaměřená mj. na sportovce. Autorův popis pouti do Říma je v tomto ohledu také velmi čtivý, až sugestivně dramatický. Mistrovskou pasáží jsou kapitoly věnované Schubertově zatčení, věznění a smrti (s. 71–100). Zde autor předkládá velmi emotivní pasáže, které nejdou za hranici kýče. Smutné události předkládá velmi citlivě a bez patosu.
Co říci závěrem? Publikace si nečiní nijak vysoké nároky. Její cíl je prostý, představit biografii polozapomenutého augustiniána a připravit tak půdu pro možnou budoucí beatifikaci. Dle našeho názoru autor dosáhl svého cíle. Přes řadu negativních momentů publikace je třeba kladně ohodnotit samotné téma a za ně autorovi poděkovat. Vždyť kolik zapomenutých svatých mezi námi žilo? Úcta k vlastním dějinám je úctou Bohu, který se stal člověkem!
