Apoštolát v Asii. Několik příběhů

Autor: Hlas mučedníků - Číslo: 2010/1 (Dokumenty)

Indonésie

„Nikdy jsem Bibli neviděla. V roce 2001 jsem žila u svého strýce, který mě zneužíval a tloukl. Jednou jsem se šla ke své kamarádce podívat na film o Ježíši. Také jsem o něm četla několik řádek v Koránu. Kamarádka mi nakonec dala také Bibli. Bylo úžasné, jakým pokojem mě naplňovala její četba. Měla jsem ji pak dva roky doma a každý den jsem si v ní četla.

Pak jsem se vrátila ke svým rodičům na svůj domovský ostrov, ale Bibli jsem si četla tajně dál. Rodiče pak domluvili můj sňatek s jedním muslimem. V té době jsem již byla dokonce tajně pokřtěna v oceánu. Bibli jsem pak měla schovanou pod postelí a odvážila jsem se ji číst, jen když jsem ležela v šeru na podlaze. Věděla jsem, že pokud by mě manžel přistihl, mohl by mě za to zbít.

Náš dům přiléhá svou zdí na dům sousedů. Jednoho dne mě slyšela sousedka, jak si telefonem povídám se svou křesťanskou kamarádkou. Ihned to oznámila mému manželovi. Ten po mně začal házet talíře a vůbec všechno, co mu přišlo pod ruku. Pak do mě kopal a nadával mi. Řekl o mně, že jsem kafir, čili odpadlík. Pak mi hlavou udeřil do zdi. Začala jsem krvácet a také jsem dostala závrať.

Ačkoli jsem byla věřící křesťanka, chodila jsem dál každý pátek do mešity a sedávala tam za oponou s ostatními ženami. Rozprostřela jsem si svou zlatobílou rohožku, ale když jsem se modlila, vždy to bylo k Ježíši. Velmi jsem toužila o něm vyprávět ostatním ženám. A proto jsem prosila: ‚Bože, nyní jsem tvojí služebnicí a jsem připravena podle toho konat.‘

Jednoho dne jsem šla kolem pěti žen, které spolu stály na trhu. Působily velmi divně a zmateně. Zeptala jsem se jich, odkud jsou. Odpověděly, že z města. Pozvaly mě k sobě domů. Jela jsem s nimi autobusem do asi šedesát kilometrů vzdáleného města. Můj manžel byl v práci a o mém výletě nic nevěděl.

Při první návštěvě jsem jim o Ježíšovi nic neřekla. Musela jsem být doma, ještě než se manžel vrátil z práce, jinak by mě zbil.

Protože jsem pracovala jako učitelka ve škole, neušlo mi, že ženy neuměly ani dobře číst, a tak příliš neznaly ani Korán. Půjčila jsem jim malou, jednoduše napsanou brožurku Cesta k Bohu, která pojednávala o místech v Koránu, kde se hovoří o Ježíši, a naproti tomu, jak ho představuje Bible, jako Spasitele.

Kdykoli jsem jela autobusem je navštívit, vždy jsem se předem modlila, aby jim Duch Svatý otevřel oči a dal jim pochopit svědectví o víře v Krista. Bůh mě vyslyšel. Seděly jsme společně na podlaze na bambusových rohožích a popíjely čaj. Jedna z žen se mě zeptala: ‚A jak vlastně Bible vypadá?‘

Následujícího dne jsem s sebou vzala druhou Bibli, kterou jsem měla doma schovanou. (Tu první objevil již dříve manžel, na dvoře ji polil benzínem a před sousedy ji spálil.) Ukázala jsem ji ženám, ale protože ji nedokázaly číst, jen si v ní listovaly. Toho dne již tam bylo celkem deset žen a všechny projevily přání nechat se pokřtít.

O týden později přišlo dalších pět žen a také ty chtěly být pokřtěny. Nyní se naše shromáždění rozrostlo na celkem patnáct žen. V den, kdy měly být ženy pokřtěny, jsem po odchodu manžela do práce nakoupila nějaká kuřata, aby naše skupina působila dojmem, že pořádáme nějaký piknik. Do autobusu jsme si také nebraly ručníky, aby nikdo ani netušil, že chceme jít k moři.

Když jsme šly po mořském pobřeží, dívaly se ženy na vodu s obavou, protože většina z nich ani neuměla plavat. Mnohé si ani nikdy neponořily hlavu pod vodu. Když jsme si byly jisté, že nás nikdo nepozoruje, začala jsem ženy křtít. Ani jedna z nás neznala nikoho, kdo by se odvážil pokřtít bývalého muslima. Každé z žen jsem se ve vodě zeptala: ‚Věříš v Ježíše?‘ A všechny ženy odpověděly, že ano. Pak jsem ženám řekla, že od této chvíle jsou Ježíšovými učednicemi a že ho mají v životě následovat.

Když vyšly z vody, byly ženy nesmírně šťastné. Jedna z nich prohlásila: ‚Cítím se tak svěže. A není to proto, že jsem se vykoupala, ale že máme nyní nového ducha.‘

Pak jsme si společně zazpívaly písně, které jsme se naučily z čínských křesťanských audiokazet a pomalu se vracely nazpět k autobusové zastávce. Než jsme k ní došly, již na nás mokré šaty uschly.

Ještě než jsme se rozešly, dala jsem dvěma ženám, které uměly alespoň trochu číst, několik brožurek. Nyní sloužím další skupince žen, které bydlí nedaleko v sousedství. Také s nimi jsme naplánovaly za několik týdnů křest. Bohudíky zatím manžel nepřišel domů dříve, než jsem se vrátila já. Modlím se samozřejmě pravidelně také za něho. Pán Ježíš mě stále posiluje. On byl za mě ukřižován a ve srovnání s tím je moje utrpení jen nepatrné. Hodně se modlím také za křesťanské ženy v Iráku, Íránu a Nigérii, jejich manželé také ještě nejsou křesťany.“

Pákistán

„Chodím občas do parku a rozdávám tam Nové zákony,“ vyprávěl mi nadšeně jeden mladík. „Mnozí muslimové jsou zvědaví, a proto se zajímají o Ježíše, ale před některými se zase musím mít velmi na pozoru. Již jsem od nich utržil hezkých pár ran. Ale většinou se mi podaří zavčas utéci.“

Zeptal jsem se ho: „Kolikrát tě už takhle honili?“ Zarazil se a pak začal počítat na prstech.

Potom jsem se zeptal: „A teď, kolikrát tě honili a podařilo se jim tě chytit a zbít?“

Mladík začal počítat znovu. Pak se na mne podíval, usmál se a řekl: „Tak to bylo přesně napůl!“

Proč tam ale tento mladý muž chodí znovu a znovu? Lidem světa i některým křesťanům může připadat jako dosti bláznivé individuum, které si říká o jistou zkázu. Avšak jeho opakované setkávání s násilnými odpůrci mi připomnělo apoštola Pavla. Také jeho často motivovala zbožná vášeň pro ztracené. Nezřídka unikal pronásledování, aby se vydal na ještě nebezpečnější místo, než bylo to, odkud právě utekl.

Čína

Čínská státní církev (má 10–15 milionů členů) poskytuje západním křesťanským představitelům atraktivní zájezdy, všelijak jim lichotí a zve si je do Číny jako řečníky. Je pro tyto předáky snadné myslet si, že se jedná o pravou čínskou církev. O neregistrovaných církvích vláda hovoří jako o „kultech“, ačkoli jsou, co do počtu členů, desetkrát větší než církev oficiální. Křesťané z hnutí domácích církví však chtějí pravé evangelium, a nikoli vodou zředěnou státní verzi. Státní církev nedovoluje, aby její členové vyučovali o Kristu své děti, aby evangelizovali mimo prostory svého sboru či hovořili o Ježíšově druhém příchodu.

Jednou ráno jsem v čínské vesnici Huadu navštívil bohoslužby podzemní církve, kde kázal pastor Li Dixian. Kolem celé vesnice stály stovky kol prostých farmářů, kteří přijeli po prašných cestách, aby se mohli setkat na shromáždění. V této vesnici dosud není oficiální církev. Jen několik měsíců po mé návštěvě příslušníci národní bezpečnosti sborové stavení rozbořili, pastora zatkli a celé místo opatřili velkou plechovou cedulí s varováním před pořádáním „nezákonných shromáždění“.

V Číně asi osmdesát procent obyvatelstva žije na venkově. Mnozí z těchto vesničanů hladoví po evangeliu a křesťanské literatuře. Nejbližší křesťanské knihkupectví je od nich většinou vzdáleno stovky kilometrů. Státní vlastenecká církev, spadající pod Státní úřad pro náboženské záležitosti, nemá zájem, aby Písmo distribuovala mimo své vlastní členstvo.

A co se stalo se stovkami křesťanských rodin, které dále žijí ve vesnici Huadu? Křesťané se v celém okolí rozptýlili do množství nově zřízených domácích skupinek. V nich je jejich kazatelé vyučují, že pravou hlavou církve je sám Ježíš a že Písmo je naším průvodcem a základní duchovní autoritou.

Mnoho čínských domácích církví jsou větší organizace než všechny denominace v Americe, vyjma katolické a Jižní baptistické církve. Jak je možné, že tato největší národní skupina křesťanů na světě roste na místě, kde se Maovy brutální Rudé gardy snažily zničit všechno, co jen připomínalo křesťanství? To je právě otázka, která na Západě mate ty, kteří se domnívají, že ústavní zákony zaručující náboženskou svobodu jsou základem naší křesťanské existence. Ale naším základem a hlavou je Kristus. To On sám ustanovil církev, která nemůže být zničena.

Indie

V šestnácti letech, když kvůli své ambici stát se hinduistickým knězem studoval starověké sanskrtské texty, narazil Vasant na pasáže týkající se „lidské hříšnosti“, potřeby „spasitele pro vykoupení člověka“, a zejména pak na slova om šrí kannika sutaya namaha, což znamená „svatého syna panny“.

„Jak jsem četl, dospěl jsem k tomu, že tato místa pojednávají o Ježíši. A když jsem se pak ptal rodičů i svého učitele, co tyto termíny znamenají, nikdo mi na to nedokázal kloudně odpovědět a spíše se snažili, abych se tím dále nezabýval.

Ale Vasant pokračoval v ještě hlubším studiu. V této době se účastnil různých zátahů na křesťany, při kterých s ostatními militanty věřící bili a pálili jim Bible. Jednu Bibli však nespálil, a místo toho si v ní začal číst. Několik let srovnával Bibli s hinduistickými texty. A tak pomalu začalo do něho Boží slovo prosakovat a Duch Svatý v něm začal pracovat.

Když se jeho rodiče dověděli, že čte Bibli, dostali strach.

(…) Třebaže Vasant dobře ví, že unikl smrti jen o vlásek, pokračuje i nadále ve své službě, při které rozdá asi 25 až 30 traktátů denně. Nyní pořádá biblický tábor pro mladé lidi, kterého se účastní i mládež z devíti sborů ze zámoří. Nedávno přišel při dalším útoku o život křesťan, který pomáhal Vasantovi při organizaci tábora jako řidič. Vasant byl při útoku zraněn a od té doby kulhá. Protože se ale Vasant setkal se skutečnou Boží láskou, nemůže jinak než milovat i ty, kteří ho pronásledují.

„Vyprávím jim o evangeliu, protože neznají pravdu,“ říká Vasant. „Měli by pochopit, že Ježíš za ně zemřel, aby mohli být zachráněni.“

Severní Korea

„Se zahanbením vyznávám, že než jsem se stal následovníkem Krista, byl jsem jedním z mnoha, kteří, aby sami přežili, nechali své děti zemřít hlady. Po smrti mých dvou synů jsem se bezcílně vláčel životem, který pro mě ztratil smysl.

Láska Kristova mě naprosto proměnila a nyní riskuji svůj život a kážu ve jménu Ježíšově těm, kteří jsou kolem mě. Kdyby On nebyl s námi, sotva bych si mohl přestavit, jak bídně bychom na tom byli. Je tolik lidí v této prokleté zemi, kteří si zoufají a jejich jediným výhledem je peklo. Bez Krista život není hoden žití. A z tohoto důvodu budeme i nadále vydávat své životy všanc a kázat v Jeho jménu.

Pro budoucnost této země vytrvám ve svém úkolu třeba i tváří v tvář smrti. Vytrvám, dokud se Boží vůle nenaplní a Jeho láska nebude slavit triumf.“

Afghánistán

„Cestoval jsem do Afghánistánu, do jednoho vzdáleného města, abych tam podstoupil výcvik ve vojenském táboře radikálních muslimů. Zde jsem strávil devět měsíců a prodělal jsem výcvik ve všech druzích teroristické činnosti.

Po devíti měsících jsem se vrátil zpátky do Pákistánu. Přidal jsem se k jednomu radikálnímu islámskému táboru na severovýchodě země. Byl to výcvikový tábor patřící ke skupině Jash-e-Muhammad. V čele tohoto tábora stál moulana (muslimský učitel). (V roce 2001 se skupina Jash-e-Muhammad podílela na útoku na křesťanský sbor v Bahawalpuru, při kterém bylo zavražděno 16 nevinných lidí.)

Každé ráno zde probíhala různá fyzická cvičení. Po snídani jsme byli rozděleni do učeben. Učili nás o muslimských bojovnících a duchovních. Šlo o určitý druh vymývání mozků. Pak nás učili, jak se vyrábějí bomby nebo se zachází s granáty. Pak jsme se účastnili praktických cvičení se skutečnými náložemi a výbuchy. V táboře byly snad všechny druhy zbraní. Učili nás, jak zacházet se samopaly, revolvery a s odpalovači raket. Říkali nám, jak zničit vlak nebo unést letadlo. Dověděli jsme se, jak vyloupit banku nebo přerušit dopravu. A také nás učili, jak zabíjet lidi, jak je mučit, jak popravit rukojmí nebo provést sebevražedný atentát. Věděl jsem snad úplně všechno, ale ve skutečnosti jsem byl proti zabíjení lidí. Jsem přece profesí lékař a mým posláním bylo lidské životy zachraňovat, a ne zabíjet.

Před 11. zářím, když jsem byl tři týdny v Afghánistánu, abych zde pracoval pro Taliban, unesli jeho bojovníci nějakého cizince z Evropy. Jednoho dne mě zavolali, abych uneseného vyšetřil, protože měl velmi vysoký krevní tlak. Doporučil jsem, aby ho propustili, protože byl vážně nemocen. Avšak vůdce skupiny s tím nesouhlasil. Řekl: ‚Ten člověk je křesťan a káže o své víře v Afghánistánu. Dokonce rozdává literaturu mezi Afghánci. Ten není hoden odpuštění. Zabijeme ho.‘

Byl jsem proti zabití rukojmího a pohádal jsem se s nimi, ale oni ho stejně později zabili. To se však stalo v mé mysli okamžikem zvratu. Pomyslel jsem si: ‚O čem vlastně ten muž kázal? Co jeho náboženství hlásá?‘ Později jsem začal podrobněji studovat křesťanství.

Po 11. září jsem pracoval v Afghánistánu pro Červený kříž. Setkal jsem se tam s několika křesťanskými pracovníky, kteří mi dali svou literaturu. Do té doby jsem si myslel, že Američané jsou něco jako zvířata, že zabíjejí lidi a bojují proti naší zemi. Ale pak jsem pochopil, že tito lidé přijeli, aby zachraňovali životy zdejších lidí. Pomyslel jsem si: ‚My je chceme zabíjet, a oni nám zachraňují život.‘ Když jsem se pak vrátil do Pákistánu, začal jsem hledat nějaké křesťanské představitele.

V roce 2003 jsem jednoho z nich požádal, aby mi opatřil nějakou křesťanskou literaturu. Právě v té době jsem uvěřil v Krista. Následně jsem začal mezi muslimy rozdávat doslova stovky Biblí – ve školách, v mešitách a po různých vesnicích.

V kapse jsem nosil neustále svůj Nový zákon. Dokonce když jsem řídil auto, pošilhával jsem po jeho textu. Záměrně jsem také navštěvoval mešity a bral si s sebou Bibli, abych tak dával muslimským učitelům a dalším lidem provokativní záminku, aby se mnou vstoupili do rozhovoru a já jim mohl kázat.

Dostal jsem od příslušníků Talibanu a od muslimských pohlavárů množství výhružných telefonátů. Říkali mi: ‚Nerozdávej tu křesťanskou literaturu, jinak tě zabijeme.‘ Talibanci nakonec omylem zavraždili mého přítele, který jel v mém autě a byl oblečen úplně stejně, jako jsem chodil oblečen já. Teroristé si mysleli, že jde o mě. Podle svědků prý ještě předtím, než začali na mého přítele střílet, vykřikli útočníci moje jméno.

Znám dobře teroristy, vím, že mají veliké množství zbraní a že mohou klidně zabít mne anebo kohokoli jiného. Já se však smrti nebojím. Jednou v noci přišli do mého hotelového pokoje tři radikální muslimové a pokoušeli se mě zabít ve spánku. Ale Bůh můj život zachránil. Jen mě poranili, ale já jsem se uzdravil.

Nemohu spát, dokud si nepřečtu nějaké slovo z Písma. Mým oblíbeným místem je 5. kapitola Matoušova evangelia. Ta se velmi dotýká mého srdce.

Když jsem byl mladý, říkali ve škole někteří učitelé, že bojovníci Talibanu jsou spasitelé světa a že nám dobývají právo následovat Alláha. Přátelil jsem se s příslušníky Al-Kajdy, za což se nyní stydím. Cítím vinu, že tolik nevinných lidí bylo zavražděno a že jsem se podílel na teroristickém výcviku tolika mladých lidí. Ale vím, že mi Bůh odpustil.

V roce 1998 jsem se setkal s Usámou bin Ládinem. Představil jsem se mu a on byl šťasten, že mě vidí. Tehdy mi řekl: ‚Je to velmi dobré, že jsi přišel do tábora. Potřebujeme mladé lidi, jako jsi ty.‘

Tehdy to na mě velmi zapůsobilo, protože on byl pro nás velkým vůdcem a já jsem s ním mohl najednou osobně rozmlouvat. Nyní jsem ale přesvědčen, že je naopak velikým nepřítelem lidských bytostí. Tito lidé říkají, že jejich náboženství nehlásá zabíjení nevinných lidí, ale lidi, které zabili ve výcvikovém táboře, nevinní byli. Usáma není žádný hrdina. Nikoho ze svých blízkých džihádu nezasvětil.

Pociťuji v srdci hanbu a velikou vinu za všechno to, co jsem dříve páchal. Nevím, jaký druh ducha mě to přinutil dělat, ale nyní je za tím, co konám, jiný Duch.

Nakazovali nám, abychom zabili každého, kdo změní své náboženství. Jakmile někdo opustí svou víru a chce věřit svobodně, je potřeba ho podle nich ihned zabít. Ačkoli jsem změnil náboženství, nejsem kafir (nevěřící). Kafirové nevěří v Boha, ale já v Boha věřím. Naopak, nyní jsem došel k poznání, co vlastně je pravá víra. Čtu si Bibli každý den dvě hodiny a čtu i půl hodiny Korán. Připravuji srovnávací pojednání o Bibli a Koránu, abych mohl oslovit vzdělanější muslimy.

Moje rodina dosud o mé změně náboženství neví. Rodina mé manželky patří k jedné radikální fundamentalistické skupině. Manželka se modlí pětkrát denně. Každý večer, když si čtu Bibli, se mě ptá: ‚Co to čteš?‘ A já jí kousek po kousku předávám křesťanské poselství.

Bible dokáže změnit člověka každého druhu. Podle plánu militantních radikálů jsem měl zabíjet Američany, křesťany – všechny druhy lidí. Ale když jsem se změnil já, může se určitě změnit každý člověk. Nyní mám pevnou víru v Krista – jeho jsem přijal jako Spasitele do svého života.“

Misie Hlasu mučedníků

Hlas mučedníků pomáhá prostřednictvím různých projektů křesťanům v arabském světě jak po stránce materiální, tak i opatřováním duchovní literatury. Mnozí z těchto věřících pocházejí z velmi chudých oblastí. Když se rozhodnou následovat Krista, jejich nouze se ještě zvýší, neboť často přijdou o svou obživu.

Platí na ně slova z 2Kor 6,10: „Jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme.“ Zde cítíme svůj prvořadý úkol – stát při těchto křesťanech. Také podporujeme v arabském světě azylové domy, kam se mohou uchýlit noví konvertité a kde mohou prohlubovat své znalosti Písma. Jsme vděčni všem, kdo nám tuto práci svými dary umožňují.

V arabském světě jsou křesťanská knihkupectví velkou vzácností. Snažíme se zásobovat jak oficiální trh, tak ilegální distribuci. Jeden arabský křesťan nám nedávno řekl: „Křesťané zde jsou jako houba. Když jim dáte tisíce Biblí a křesťanských knih či kompaktních disků, ihned je do sebe vsáknou, aby je zase někde pustili ven. Během několika dnů je předají jiným a jsou připraveni přijmout další.“ Tisk literatury je jedním z našich hlavních projektů pro křesťany na Středním východě. Vedle toho Hlas mučedníků pořádá v těchto zemích rovněž semináře, kde se mohou věřící o svých těžkostech vzájemně sdílet. Takové setkání se nedávno uskutečnilo v Betlémě a bylo určeno pro palestinské křesťany, kteří rovněž zakoušejí mnohá protivenství.

Z bulletinu Hlas mučedníků (člen mezinárodní křesťanské asociace ICA), ročníky 2007–2009. – Bulletin vydává občanské sdružení Pomoc pronásledované církvi a lze jej bezplatně objednat na adrese: Hlas mučedníků, pošt. přihrádka 21, 377 01 Jindřichův Hradec. Čísla v elektronické podobě: mucednici.prayer.cz. Další informace v angličtině: www.persecution.com.