Vyrovnání se s (nejen totalitní) minulostí

Autor: Bedřich Jetelina - Číslo: 2009/4 (Dialog)

Ve své práci reaguji na článek „Tváře estébáků připomínají v centru Prahy mrazivou minulost“, který byl uveden na webu www.idnes.cz 15. listopadu 2008 a pojednával o výstavě portrétů bývalých příslušníků StB na Václavském náměstí.

Téma vyrovnání s komunistickou minulostí vnímám jako aktuální, protože je modelovou ukázkou mnohem širšího etického tématu: Jak se postavit k těm, kteří se odmítají za svá naprosto zjevná minulá selhání omluvit, a dokonce to, že ubližovali druhým, vidí jako svoje zásluhy? Druhým důvodem, proč jsem si zvolil toto téma, je vlastní zkušenost nátlaku ze strany důstojníka Vojenské kontrarozvědky (součást StB), které jsem byl jakožto věřící vystaven během své základní vojenské služby v osmdesátých letech, a zkušenost téměř desetiletého vězení, kterou zažil můj tchán v padesátých letech.

1. V čem vidím příčinu neochoty uznat vlastní selhání

Když se pokusím představit si, že bych se shodou okolností v minulosti dostal „na druhou stranu“ a třeba díky rodinnému prostředí se stal aktivním spolupracovníkem komunistického aparátu, je velmi pravděpodobné, že bych totalitní komunistické ideologii věřil. Taková je alespoň moje zkušenost s lidmi z těchto kruhů, kteří jsou dodnes přesvědčeni o tom, že jednali správně a bojovali za dobrou věc. Dokonce bych se odvážil tvrdit, že s postupujícím věkem je čím dál tím problematičtější udělat zásadní obrat a uznat, že dosavadní život byl naprosto špatný, protože sloužil zločinnému systému. Koneckonců, uznání vlastního selhání a chyb patří mezi nejtěžší životní zkoušky. Jako křesťané proto vnímáme a zažíváme skutečnou a pravdivou reflexi (a z ní plynoucí pokání a snahu o nápravu) minulosti zejména jako projev milosti Boží.

Každý z nás (tyto lidi nevyjímaje) si proto bez nadpřirozeného Božího působení příliš často v běžném životě otázky po mravnosti svého dosavadního chování neklade, pokud k nim není donucen nějakou vnější radikální změnou (například zloděj zatčením nebo estébák změnou politického režimu). Dojde-li k takové změně, je pak místo uznání viny mnohem přirozenější zaujmout pozici, která je co nejméně ohrožující – mučedník, ublížený, oběť okolností – zejména proto, abychom obstáli sami před sebou a před svým okolím, na kterém nám záleží. (Koresponduje to se zkušeností vězeňských kaplanů, kteří při práci s odsouzenými za zjevné zločiny zjišťují, že tito lidé většinou odmítají připustit, že by byli viníky.)

Myslím si tedy, že příčina neochoty uznat selhání je způsobena především obavou ze ztráty sebeúcty, obavou z poznání „ztraceného života“ a také třeba (doufám, že marnou) vírou v možnost návratu „starých časů“.

2. Co vnímám jako důležité pro vyrovnání se s minulostí z hlediska společnosti

Přestože je tento postoj z hlediska „vinných“ pochopitelný, máme s ním problém my, kteří jsme „na druhé straně“ – buďto přímo jako „oběti“, nebo jako ti, kteří se na chybném jednání nepodíleli, nesouhlasí s ním a přáli by si, aby „vše bylo v pořádku“. Přirozeně bychom jako skutečné řešení očekávali buď omluvu provinilých a trest za jejich selhání, nebo alespoň jasné distancování se od minulosti. Za těchto podmínek bychom pak byli ochotni odpustit a smířit se. Jenže když místo toho vnímáme bagatelizování a aroganci, klademe si (jako křesťané) například tyto otázky:

Máme odpustit, když druhá strana nevidí svoji vinu, zatímco nám je tato vina zjevná?

Když neodpustíme a budeme trvat na potrestání a omluvě, nezatvrdí tento postoj naše srdce a nezpronevěřujeme se tak Ježíšovým ideálům?

Když odpustíme, aniž bychom viděli na druhé straně lítost nebo se dočkali trestu, není toto naše odpuštění projevem slabosti, ohrožující celou společnost?

Samozřejmě, u výše položených otázek lze těžko očekávat jedinou správnou a univerzální odpověď, protože každý, komu budou položeny, k nim bude přistupovat z jiných východisek, s jinou osobní zkušeností a také se svou vlastní definicí pojmů odpuštění, potrestání, vyrovnání atd.

Demokratická společnost nikdy nebude mít na věci stejný názor. Pro její zdraví je ale zapotřebí, aby v ní byly neustále kladeny i takto obtížné otázky, které by stavěly lidi před nutnost osobních odpovědí. Průsečík těchto odpovědí se pak může stát společenským konsenzem k této záležitosti a přispěje k vyrovnání s minulostí celé společnosti. Je tedy nesmírně důležité, když si každý jednotlivec na tyto otázky poctivě odpoví především sám před sebou.

A proto výstava na Václavském náměstí je, myslím, vhodným prostředkem, jak otázky k vyrovnání se s minulostí klást.

3. Jaký je můj osobní postoj

Když jsem byl během své vojenské služby vyslýchán podplukovníkem Kalusem z Vojenské kontrarozvědky (dále VKR), zaskočilo mě, kolik o mně věděl, zejména pokud šlo o mou víru a aktivity v církvi. I když z mého výslechu nakonec nevyplynuly žádné trestní sankce, dodnes na to vzpomínám jako na jednu z nejhorších chvil svého života. Ve své naivitě jsem si v té chvíli nedovodil, že na mě donáší někdo z mých kamarádů. O pár týdnů později se mi ale jeden z nich (po návratu z vycházky v silně podnapilém stavu) k udávání přiznal. Tehdy jsem mu moc nevěřil, spíš jsem to přičítal alkoholu.

Když byly na jaře roku 2008 zveřejněny seznamy tajných spolupracovníků VKR, našel jsem v nich jméno tohoto vojáka, ale nejen jeho. A až teď, po více než dvaceti letech, mi došlo, od koho zřejmě měl vyslýchající důstojník VKR všechny informace. Problém byl v tom, že jsem najednou nevěděl, co s tím dělat. Napsat těm lidem, zajet za nimi? A co jim říct? Ale co když ti udavači byli také svým způsobem oběti? Mám tedy hledat podplukovníka Kaluse? A co po něm chtít? Omluvu? A za co? Že dělal svoji práci? Zřejmě by se mi vysmál.

Při setkání s bývalými politickými vězni z padesátých let jsem si u některých všiml určitého zklamání, protože se nedočkali spravedlivého potrestání těch, kteří jim ničili život. V porovnání s nimi je moje zkušenost naprosto nicotná – pár hodin ponižujícího výslechu a trocha vyhrožování. Ale stejně mi vadí, že lidé, kteří tohle mohli dělat, za to nezaplatili.

Když jsem v bodě 2 napsal, že je důležité, aby při vyrovnávání se s totalitní minulostí si každý člověk odpověděl na položené otázky, chtěl bych v tuto chvíli nabídnout snad obecně přijatelné křesťanské stanovisko:

Skutečné vyrovnání se s minulostí v totalitním režimu spočívá v bezpodmínečném osobním odpuštění. To znamená nutnost odpustit bez ohledu na druhou stranu, protože odpuštění není slabost. To, že osobně něco odpustím, přitom neznamená, že by na viníka neměla dopadnout světská spravedlnost, že by jeho zločiny neměly být jasně a objektivně popsány a my bychom se měli tvářit, že se vlastně nic nestalo. Toto odpuštění je tedy především osobním postojem. Vzorem v tomto ohledu může být na prvním místě Pán Ježíš Kristus, ale také celá řada jeho následovníků – mučedníků víry, kteří k tomuto postoji čerpali sílu ze své víry.

Čestně však musím přiznat, že i když toto výše uvedené stanovisko plně rozumem přijímám a považuji ho za jediné správné pro budoucnost naší společnosti, k jeho plnému akceptování celou svou osobností jsem zatím nedospěl.

Závěr

Vyrovnání se s totalitní minulostí naší společnosti je téma nesmírně široké a zasahuje do oblasti historie, práva, politologie. Přesto však vnímám jeho etický rozměr jako určující. Jsem totiž přesvědčen, že celospolečenská diskuse bez křesťanského stanoviska nikdy nemůže přinést výsledek, který by vedl ke skutečnému řešení problému. A to dokonce i ve vztahu k „provinilým“, protože v dějinách již nejednou bezpodmínečná láska a odpuštění vedla ke změně i „zatvrzelého hříšníka“. V tomto smyslu pak lze toto stanovisko aplikovat i v širších souvislostech obecného lidského selhání a cesty k nápravě.