Večnaja pamjať

Autor: Tomáš Špidlík - Číslo: 2009/4 (Články)

Každá vzpomínka zpřítomňuje psychologicky minulost. Liturgická vzpomínka je svátostná, je v ní božsko-lidská síla, která uchovává minulé a současně charakter minulosti překonává. Sergej Bulgakov proto mluví o „realismu obřadů“ a Boris Bobrinskij o jejich „eucharistickém charakteru“; proto se v kostelích o Vánocích Kristus opravdu rodí a o Velikonocích opravdu vstává z mrtvých.¹

Liturgie připomíná události historicky minulé, ale prožívá je jako věčně přítomné. K tajemství Krista historického připojuje i události Krista mystického, připomíná mučedníky, svaté, velké církevní události. V obřadech mystiky prozařuje jejich budoucí naplnění v nebeské liturgii na konci věků.

Na konci služby za mrtvé se v byzantském obřadu zpívá zemřelému „večnaja pamjať“. Vzata v profánním smyslu se ta slova stávají banálními. Dostávají naopak hluboký význam v dogmatické a liturgické souvislosti. Když už v tomto životě spojuje paměť minulost s přítomným, tato spojitost se dokončí tehdy, když celý lidský život a celá historie světa vstoupí definitivně do Boží přítomnosti, do anamneze Krista slavícího „nebeskou liturgii“. Podobně jako my si připomínáme při mši narození, smrt, vzkříšení Ježíše, a ta tajemství se stávají přítomnými, tak i on, věčný Velekněz, připomene náš pozemský život u nebeského oltáře, kde se bude slavit věčná připomínka celých dějin spásy. Proto má být v byzantských kostelích oltář stále připraven k liturgii, protože neznáme hodinu, ve které Kristus přijde pít s námi víno věčné smlouvy v nebeském království (srov. Mt 26,29). Nebeský oltář se proto zobrazuje na ikonách Posledního soudu a tvoří tam střed kompozice.

Abychom pochopili ikonografické zobrazení Posledního soudu, nesmíme zapomenout na místo, kde bývalo umístěno. Sugestivní jsou v tom smyslu fresky moldavských kostelů: Poslední soud je tu vymalován podle staré tradice na vnější stěně chrámu, nad vstupní branou. Vnitřek kostela je totiž symbol Božího království, vykoupeného světa, společenství svatých. Této situaci tedy předchází oddělení „ovcí od kozlů“, aby dovnitř chrámu nevešel nikdo, kdo nemá svatební roucho (Mt 22,12).

Jak zobrazit toto oddělení? Středověcí malíři popouštěli svobodně uzdu své fantazii a vykreslovali různé pekelné tresty za různé hříchy, aby tak posílili účinnost kázání. Ale přílišná živost morálního naučení oslabuje dogmatickou hodnotu velkého tajemství. Pociťujeme to především v tomto bodě: nesmírně milosrdný Spasitel světa se naráz změní v neúprosného soudce, lidsky řečeno, i krutého. Mnozí autoři si byli vědomi této obtíže a snažili se najít odpověď rozlišením pochybné hodnoty: Ježíš se zjevuje jako milosrdný po celou dobu našeho života; když jsme však dospěli ke konci, přestává zkušební doba ctnosti, končí tedy i doba milosrdenství a po přísném prověření se zjeví v plném světle hrozná Boží spravedlnost. Těm, kdo neobstáli, se výzva „Pojďte ke mně všichni“ (Mt 11,28) zamění za jinou: „Pryč ode mne, zlořečení, do věčného ohně!“ (Mt 25,41)

Východní ikony tradičního stylu nám pomohou překonat pochybnosti způsobené rozlišením dvojího času v postoji Spasitele. Boží soud se nepředstavuje jako čin jednoho okamžiku, ale jako stálá božská láska všech časů. Ikona Posledního soudu zobrazuje tedy dějiny celého světa od stvoření až do konce. Nahoře vidíme anděly, jak svíjejí svitek nebeské oblohy se sluncem a hvězdami: začátek a konec se setkávají. Pod oblohou probíhá historie lidí. Dominuje v ní tento motiv: Kristova postava sestupuje z výše, aby podala ruku všem, kteří jsou pro svůj hřích v zajetí pekel, v říši mrtvých. Tak jsou přemístěni do nebeského království všichni, kdo přijali tuto pomocnou ruku. Jsou tedy povoláni, aby měli účast na nebeské liturgii okolo oltáře připraveného pro věčného Velekněze.

Jsou tam povoláni všichni. Proto vidíme před oltářem na kolenou první hříšníky, Adama a Evu, nyní kající a vykoupené. Ale ďábelský had, který je svedl, hledí svést i jejich potomky. Vynořuje se v plamenné formě z ohně pekel, aby stáhl lidstvo do svého prokletí. Peklo tu tedy je, ale jenom pro ty, kdo odmítli záchrannou ruku Krista, sestupujícího do světa. Kdo jsou to a jaký je jejich počet? V pravém rohu dole pozorujeme červenou skvrnu pekla, ale bez další specifikace. Respektuje se tu tajemství.

Historie spásy je historie lidí, ale také historie vesmíru. I ten má být vykoupen, má se navrátit do stavu prvotní krásy. Navrací se ráj (apokatastasis) jako království Abraháma, Izáka a Jákoba a také kajícího lotra na kříži. Ale duchovní personifikací ráje je matka Boží, panenská země, ze které byl vytvořen nový Adam. Brány zaslíbeného ráje jsou střeženy anděly, ale svatý Petr má klíče, aby je otevřel.

V obnoveném vesmíru se navrátí ke své původní funkci všecky prvky. Voda má dávat život a země dávat stravu všemu živému. Následkem hříchu i moře a země pohlcovaly mrtvé, stávaly se hrobem. Na ikoně jsou zobrazeny jako tajemná ústa, která musí nyní navrátit mrtvé k životu.

Poslední soud je den slavného vzkříšení, ale především den Kristova vítězství: „Já jsem Alfa a Omega, první a poslední, začátek a konec“ (srov. Zj 22,13). Pro středověké autory to byl dies irae, dies calamitatis et miseriae, v prvotní církvi to byl naopak den očekávání a naděje: „Maranatha, přijď, Pane Ježíši!“ (Zj 22,20) On pak už je erchomenos, ten, který přichází. Východní ikony se tedy inspirují patristickou tradicí apokatastasis, návratu do prvotního stavu, z otroctví hříchu a smrti do věčného života.

Můžeme si při této příležitosti připomenout Tarkovského film Nostalgia, kde jsou naznačena různá pojetí věčného života. Hrdina je uprchlík z totalitarismu do Itálie, země jeho snů. Je okouzlen její krásou, ale nakonec ho tolik krásy unaví: „Jak mne to unavuje vidět pořád krásné věci!“ Život, který je dlouhý, bez konce, ztrácí, jak se zdá, svůj smysl. Ženy, které putují v nábožném procesí, vyzvou našeho hrdinu, aby si klekl na kolena a uvědomil si tak, že tu stojí před tajemstvím. Za čas jeden choromyslný, tj. člověk, který vidí věci jinak než rozumem, mu nabídne malou svíčičku, symbol víry. S tímto světélkem projde znovu rybník svého života a umírá v jednom kostele otevřeném do čtyř světových stran. V tom okamžiku uvidí znovu své mládí, svou matku, osoby, které mu byly milé, všecko se vrací jako věčná vzpomínka.

Doba Ježíšova posledního příchodu

„O tom dni a hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec sám“ (Mt 24,36). Nechme stranou těžkou exegetickou interpretaci tohoto textu, nepochopitelného, když chceme řešit problém v hranicích našeho chronologického času. Abychom z těch hranic vyšli, k tomu nám pomůže meditace o nanebevzetí Panny Marie v duši i v těle.

Barokní obrazy představují matku Boží vznášející se nad zemí, asi tak, jak se to dělo v mystických levitacích některých světců. Antické ikony přistupují k tajemství jinak. Zobrazují Marii na smrtelném lůžku. Nevystupuje vzhůru. Naopak Ježíš, který má přijít ve slávě na konci věků, ke své matce už přišel. Ona je tedy eschaton, poslední dokonalost už před koncem věků.²

Teologické poučení z tohoto ikonografického znázornění je jednoduché, ale velmi užitečné: poslední okamžik historie závisí na dokonalé identifikaci tvorů s Kristem. Budoucno tedy není jednoduše před námi, ale již dnes tvoří v jistém smyslu část naší historie, svatí je před-vídají, mají v něm předem podíl, je pro ně reálné. Pavel Evdokimov píše: „Fenomenologická dějinná síť skrývá svou noumenální realitu. Parusie, budoucí dokonalost, už je zahájena, je přítomná, řídí běh dějin a právě ona dává možnost číst je opravdově.“³

Mimořádné úkazy, o kterých se čte v životopisech svatých, zjevují, že světci byli už ve stavu proměněném. Jde tu o levitace, bilokace, neporušenost těla po smrti. Ale je to především kontemplace, která staví askety tváří v tvář realitě, která je předmětem naděje. Evdokimov poznamenává se špetkou humoru: „Jozue, který zastavuje slunce při přechodu vodami, působí průlom dvou úrovní, přechod do doby spásy.“⁴

Můžeme tedy říci, že to není pouhý lyrismus, když liturgické texty nazývají Marii „rájem“, „bránou království“, „nebem“; liturgický realismus dává skutečnosti dějinnou osu, ta pak je těmito jmény konkrétně vyjádřena.⁵ Svatá Panna je tu symbolem církve a celého zbožštěného vesmíru. Skrze ni oslavujeme církev a kosmos.⁶

Věříme ve věčný život. Podle stupně své dokonalosti je víra začátek blaženého vidění. Apoštolové měli na něm účast předběžně na hoře Tábor, ale dodnes jsou všichni kontemplativní lidé v jistém smyslu osvíceni „táborským světlem“, vidí svět prosvícený věčným světlem Kristovým. Co nám vlastně bylo zjeveno při tajemství proměnění Páně? – ptá se Tichon Zadonskij. Odpovídá: Bylo to zjevení činnosti Ducha Svatého, který sestupuje na Krista a skrze něho proměňuje stvoření. Bylo to tedy zjevení krásy. Bylo to předběžné zjevení nového nebe a nové země, proměněného světa, který září krásou.

Z výboru autorových prací Důvody srdce (Vyšehrad, Praha 2001). – Kardinál profesor Tomáš Špidlík SJ slaví v tomto roce (17. 12. 2009) devadesáté narozeniny a (25. 8.) šedesát let kněžství.