Václav Vaško, DŮM NA SKÁLE 3. Církev vězněná (1950–1960)

Autor: Martin Jindra - Číslo: 2009/4 (Recenze)

Václav Vaško, DŮM NA SKÁLE 3. Církev vězněná (1950–1960). Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2008, 343 str.

Jak samotný název napovídá, jedná se již o třetí knihu ze zamýšlené tetralogie, navazující na první díl, nazvaný Církev zkoušená (1945–začátek 1950), a na díl druhý, nesoucí název Církev bojující (1950–květen 1960). Ve třetí knize se Václav Vaško se zvýšenou pozorností zaměřil na politické procesy s Katolickou akcí, potažmo s pražskou a slovenskou Rodinou. Jak je autorovým dobrým zvykem, publikace v několika úvodních a závěrečných kapitolách obsahuje i přesahy mimo poúnorovou perzekuci římskokatolické církve.

Kniha Církev vězněná je rozčleněna na šestnáct kapitol. V úvodní části, nazvané Zákeřná ideologie, se autor zabývá rozpory bolševické marxisticko-leninské ideologie s židovsko-křesťanským pojetím světa. Zatímco komunistická ideologie přicházela zásadně s bojovným ateismem, katolická církev a její věřící – při sčítání lidu v roce 1950 se téměř 9 milionů věřících v Československu přihlásilo k římskokatolické víře a další téměř 2 miliony tvořili příslušnici evangelických církví a církve československé – vyznávali hodnoty postavené na Desateru a Ježíšově dvojím přikázání lásky. Nepřekvapí, že poúnorový lidovědemokratický režim se s věrnými Božími služebníky vyrovnal zcela po bolševickém vzoru, tedy pronásledováním, ideologickou propagandou, pokřiveným zákonodárstvím, zatýkáním a odsuzováním.

Stěžejní část knihy, pasáž od čtvrté do desáté kapitoly, se věnuje zmiňovanému pronásledování příslušníků římskokatolické církve a vybraným procesům převážně s Katolickou akcí a Rodinou. Základ pro tajné působení jednotlivých kroužků Katolické akce dal již během války v březnu 1944 profesor Tomislav Kolakovič ve svém memorandu Pastorace pro těžké časy.

Čtenář se v jednotlivých kapitolách dozvídá o působení a aktivitách později odsouzených i o průběhu jednotlivých procesů, mezi které autor zařadil i proces nazvaný „Mádr a spol.“. Hlavním souzeným v tomto procesu byl Vaškův celoživotní přítel, jeden z hlavních organizátorů poválečné Katolické akce, římskokatolický kněz a teolog P. Oto Mádr, který dostal trest doživotí. Tento fakt zmiňuji také proto, že právě Mádrovo burcující Slovo o této době bylo vedle martyrologie vybráno za přílohu knihy.

Druhým procesem, u kterého bych se rád zastavil, je proces „Hošek a spol.“. V rámci tohoto procesu byl totiž společně s dalšími pěti osobami odsouzen i sám autor knihy, Václav Vaško. Trest zněl na 13 let těžkého žaláře za velezradu. Zájemce o bližší seznámení s životem autora odkazuji na Vaškovu biografii Ne vším jsem byl rád, která vyšla v roce 2001. Pro čtenáře knihy Církev vězněná je však tento fakt podstatný proto, že kromě četných archivních pramenů a literatury vztahující se k danému tématu mohl autor knihy využít také vzpomínky a prožitky vězněných přátel i své vlastní. Text tím nabývá na autentičnosti a posouvá knihu do trochu odlišné roviny.

V kapitolách jedenáct až třináct se autor věnuje životu politických vězňů za mřížemi komunistických lágrů a věznic. Tyto kapitoly přinášejí jednak informace o typech jednotlivých vězeňských zařízení, kam byli kněží i političtí vězni umisťováni, jednak svědectví o vězeňské pastoraci a o životě v kněžských odděleních nápravných zařízení na Mírově a v Leopoldově. Zde autor naplno využil svých autentických zkušeností.

V kapitole o ženách, nazvané Ženy ve vězení, se převážně ze vzpomínek několika politických vězeňkyň dozvídáme o těžkostech a ponižování, které život za mřížemi přinášel, a to nejen v době věznění, ale i po něm, což je často neprávem opomíjená etapa života politických vězňů. Rovněž se však dočteme o nesmírné statečnosti těchto žen. Autor zmiňuje i známý případ dvanácti pardubických muklyň, které v červnu 1956 poslaly dopisy generálnímu sekretáři OSN Dagu Hammarskjöldovi při jeho návštěvě Československa, a nezapomíná ani na život vězeňkyň ve slovenských Želiezovcích.

Následuje kapitola o tzv. velké prezidentské amnestii v roce 1960, která zahrnuje i podkapitoly o politických vězních z katolického prostředí, kteří se z vězení vrátili ještě později – například profesorka Růžena Vacková a spisovatelka Nina Svobodová byly propuštěny až v roce 1967! O rok dříve vyšli z vězení františkán P. Jan Baptista Bárta a již zmiňovaný P. Oto Mádr. Jiní v komunistických kriminálech dotrpěli.

Poslední kapitola knihy je nazvána Občané druhé kategorie. Musím přiznat, že její zařazení s nadšením vítám, protože strádání rodin politických vězňů, jejichž členové si mnoho vytrpěli, je podstatnou součástí perzekuce komunistického režimu, žel často opomíjenou. Rovněž perzekuci učitelů náboženství a dětí navštěvujících náboženství nebo žijících ve věřících rodinách je až na výjimky věnováno málo badatelského zájmu.

Jak již bylo naznačeno, autor při psaní knihy vycházel z četných archivních pramenů. Zde snad jen krátká poznámka, že v některých případech by čtenář s hlubším zájmem o problematiku vztahu státu a římskokatolické církve po roce 1945, respektive 1948, možná uvítal bližší specifikaci archivních pramenů, s údajem o instituci a názvu jednotlivých fondů, ze kterých autor čerpal. Vedle odborné literatury byla využita i literatura memoárová. A v neposlední řadě autor knihu obohatil vzpomínkami vězněných přátel i svými vlastními. Kniha kromě samotného textu a dvou příloh – zmíněné martyrologium nám na příkladu více než šedesáti mučedníků plně odhaluje praktiky komunistického režimu a jeho vězeňství – obsahuje i fotografie, chronologický ukazatel vybraných událostí, seznam použité literatury, jmenný rejstřík a seznam zkratek.

Není náhoda, že publikace Dům na skále 3. Církev vězněná (1950–1960) byla v anketě Lidových novin některými z respondentů zařazena mezi nejlepší knihy roku 2008. I já mohu knihu vřele doporučit, a to nejen odborné veřejnosti, ale i běžnému čtenáři, kterému nejsou lhostejné naše novodobé dějiny a nechce zapomenout na praktiky totalitního komunistického režimu.

Na samý závěr ještě jeden postřeh. Soudím, že kniha se čtenářům může stát i inspirací a posilou v jejich každodenních starostech. Jak napsal (s. 206) P. Oto Mádr o kněžích ve vězení: „Mohli jsme mírnit utrpení. I my kněží jsme tu dozrávali. Poznávali jsme vlastní chyby a omezenosti a mohli se přiblížit k obyčejným lidem. Nádherný byl ve věznicích tehdy ještě neobvyklý ekumenismus. Díky za ten nádherný čas milosti.“ Václav Vaško zemřel letos 20. května.

Převzato z časopisu Paměť a dějiny (Revue pro studium totalitních režimů), 2/2009.