Pavel Filipi, PO EKUMENICKÉM CHODNÍKU

Autor: Petr Šimůnek - Číslo: 2009/4 (Recenze)

Pavel Filipi, PO EKUMENICKÉM CHODNÍKU. Kalich, Praha 2008, 88 str., ISBN 978-80-87098-05-9.

Na konci roku 2008 vydala Českobratrská církev evangelická v nakladatelství Kalich jako 4. svazek Knižnice studijních textů publikaci prof. Filipiho.

Prof. ThDr. Pavel Filipi je jedním z nejpovolanějších odborníků na téma ekumenismu u nás. Kromě toho, že na tomto poli publikoval již řadu vynikajících prací, působí mj. jako ředitel Ekumenického institutu Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Reprezentoval svoji církev i evangelickou fakultu na mnoha mezinárodních ekumenických fórech.

Po předmluvě synodního seniora ČCE Joela Rumla je publikace členěna do osmi kapitol, za nimiž následuje celkem 11 zajímavých příloh.

Publikace nese podtitul Příručka ke vztahům a možnostem spolupráce mezi církvemi a, jak se dovídáme hned v první kapitole, autor si skutečně přeje, aby brožura byla „při ruce“ členům církve. Práce tedy není určena především pro ekumenické teology, nýbrž pro praxi. Má být pro Českobratrskou církev evangelickou zhruba tím, čím je pro církev katolickou Ekumenický direktář (ačkoliv bez „direktiv“). Členům jiných církví zase napomůže pochopit postoje ČCE.

Ve druhé kapitole autor přehledně charakterizuje českou náboženskou scénu a poctivě připomíná u českých evangelíků historicky zakořeněný pocit ostražitosti vůči katolické církvi.

Třetí kapitola pojednává o typech rozdělení křesťanských církví a jeho teologické reflexi. Zvláštní pozornost je věnována ekumenických postojům katolické církve, které doznaly změn po 2. vatikánském koncilu, církví pravoslavných a anglikanismu.

Čtvrtá kapitola, nazvaná Roviny a modely ekumenických snah, poskytuje čtenáři základní orientaci v ekumenické spolupráci na rovině celosvětové, regionální a místní a uvádí tři modely ekumenické spolupráce mezi církvemi: federaci, organickou unii a společenství církví na základě plného vzájemného uznání. Samostatný článek je věnován Leuenberskému společenství (Gemeinschaft evangelischer Kirchen in Europa), vzniklému v r. 1973 podpisem Konkordie (její znění je uvedeno v Příloze 1) a zahrnujícímu dnes již 105 církví, včetně ČCE. K rozvoji projektu Leuenberského společenství v České republice sám autor velmi významně přispěl a toto společenství je dnes pro české církve funkční ekumenickou základnou. (Přílohy 2 a 3 uvádějí dva dokumenty přijaté církvemi Leuenberského společenství v ČR.) Kapitola je graficky moderně a přehledně zpracována.

Nejobsáhlejší kapitola pátá, s názvem Duchovní zdroje, připomíná, že ekumenismus má smysl jen tehdy, obsahuje-li duchovní dimenzi. Autor nejprve pojednává o ekumenické bohoslužbě, kterou dělí do dvou vzorců: (A) „bohoslužba hostovského typu“, konaná podle bohoslužebného pořádku hostitelské církve, a (B) bohoslužba připravená společně několika církvemi. (Praktické zaměření publikace dosvědčují i výsostně praktické poznámky: upozornění, že ekumenická bohoslužba by se měla konat mimo dobu katolické mše, neboť katolický věřící není účastí na ekumenické bohoslužbě osvobozen od povinnosti účasti na mši, a odkaz na webovou stránku ekumenického zpěvníčku římskokatolické farnosti Přerov.) Dále vysvětluje historii týdnů modliteb za jednotu křesťanů a Světového dne modliteb.

V dalším článku se publikace zabývá tématem sdílení svátostí, a to v přehledném a pečlivém členění: (A) co máme společné, (B) kde přetrvávají problémy a (C) co dělat v praxi.

V oddíle o křtu je mj. připomenuta Dohoda o vzájemném uznání křtu mezi Českou biskupskou konferencí a ČCE z r. 1994 (celé znění dohody je uvedeno v Příloze 4). Jako drobná nepřesnost může vyznít věta „V katolické církvi východního obřadu může nekatolík být jedním ze dvou kmotrů“ (s. 29), neboť toto právo se dle CCEO/1990 nevztahuje na všechny nekatolíky, nýbrž jen na nekatolíky „východních“ církví, ale vzhledem k nepravděpodobnosti takové situace v ČR je to nepřesnost zcela zanedbatelná. Autor dále nabádá k zavedení praxe ekumenické připomínky křtu (pořad takové bohoslužby tvoří Přílohu 5, obecná pravidla pro ekumenické bohoslužby Přílohu 6).

Oddíl o vzájemném sdílení eucharistie může působit snad až příliš optimisticky, neboť předpokládá, že celá řada otázek rozdílného chápání této svátosti „zejména mezi evangelíky a katolíky je vyřešena nebo se blíží k řešení“ (s. 32), včetně učení o transsubstanciaci. Předkládá zároveň i odvážnější pohledy katolických teologů na „eucharistickou pohostinnost“. Právní směrnice České biskupské konference ohledně sdílení eucharistie jsou citovány v Příloze 7.

V oddíle o manželství jsou nejdříve uvedeny společné a rozdílné pohledy na tuto svátost a pak následuje důkladné pojednání o smíšených manželstvích, s důrazem na právní aspekty takových sňatků. Směrnice ČBK jsou opět uvedeny v příloze. Na závěr autor uvádí praktické rady pro přípravu a pastoraci smíšených manželství.

Kapitola je zakončena odstavci o ekumenické evangelizaci, biblickém vzdělávání a duchovních cvičeních.

Šestá kapitola pojednává o ekumenické spolupráci ve zvláštních službách, a to ve vězeňství, armádě a zdravotnických zařízeních. Ve všech těchto oblastech byly podepsány dohody o spolupráci mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. Příloha 9 uvádí text smlouvy o spolupráci v rezortu Ministerstva obrany.

V kapitole sedmé nalezne čtenář praktické rady a návody, jak na místních úrovních ekumenickou spolupráci budovat a rozšiřovat. Zmiňuje oblast vzdělávání, v níž doporučuje spolupráci s Českou křesťanskou akademií, oblast výuky náboženství, kde se vzhledem k malému počtu dětí ekumenická spolupráce jeví jako velmi výhodná, a oblast uzdravování historické paměti. Dále pojednává o společných kostelech a domech a spolupráci v charitativních projektech a na poli sdělovacích prostředků. Poslední odstavec je věnován součinnosti s veřejnou správou a občanskou společností.

V poslední kapitole autor přiznává přetrvávající existenci problémů a zároveň vzbuzuje naději, že sbližování církví bude pokračovat, pokud „strany setrvají v otevřeném, poctivém a sebekritickém rozhovoru“.

Je nepochybné, že s fundovanou znalostí nejen evangelické, ale i katolické teologie autor k tomuto rozhovoru nemalou měrou přispěl.