Nezradili jsme

Autor: Kamínky - Číslo: 2009/4 (Dokumenty)

Náš pan vikář byl členem Pacem in terris. Uměl toho náležitě využívat. Když okresní církevní tajemník na něm chtěl něco, s čím nemohl souhlasit, začal tajemníkovi vyhrožovat: „Tak, pane tajemníku, já tedy vystoupím z Pacem!“ A měl pokoj.

Pan vikář míval ve zvyku, když přišel do kostela špiclovat církevní tajemník, že ho od oltáře hlasitě pozdravil, aby si všichni přítomní dali pozor: „Vítám u nás v kostele také pana církevního tajemníka!“ (…)

Z. F., Česká Lípa

(…) Ve Varnsdorfu jsme mívaly také politická školení. To nám dělala paní S. a nějaký školitel. Nevím, jak se jmenoval, ale my jsme mu říkaly To-máš Marný. (…)

Sestra M. Desoláta de ND, České Budějovice

Rok 1977, sál Lékařského domu, kde probíhá SVOČ (studentská vědecká a odborná činnost), sekce společenských věd. Medička z prvního ročníku snaživě prezentuje svou práci, pečlivě připravenou se školitelkou z Ústavu marxismu-leninismu UK. Pojednává o „ateismu socialistického lékaře“ a o nedobrém vlivu víry na psychologii pacientů, zvláště dětí a mládeže. V závěru přímo boduje: zdravotničtí pracovníci mají dbát, aby pacienta nenavštěvoval kněz; nejen když prý jde o „přípravu na smrt“, ale ani jako běžná návštěva. A že u dospělých tomu vždycky zabránit nejde, neuhlídá se to, ale u dětí je možné zakázat nevhodné návštěvy.

Má následovat „diskuse“ na dané téma. Ale teď se scénář zadrhnul.

„To není pravda! Moje vlastní vážná nemoc mě donutila k zamyšlení. Byla jsem nemocná a modlila jsem se…“

Oživení v sále. Koukám na kolegy z našeho kruhu, nejmíň o dvou vím, že jsou věřící. Vidím, že se lekli zrovna tak jako já.

„Ta holka je z páťáku… Květa T. …co ji to napadlo, ona se snad zbláznila…“

Ale to už vstává (spíš vyskakuje) asistentka z „marxáku“, úplně bez sebe vykřikuje:

„Kolegyně! Soudružko! Vy, vy… vy máte nevědecký světový názor! Na vysoké škole!“

Proděkanka není schopna slova už vůbec. Raději rychle konferenci rozpouští. Zaraženě se rozcházíme. Kolega prorokuje, že o té dívce ještě uslyšíme, třeba později.

Taky že ano. Uplynulo sice pár týdnů, ale naši ideologové nezapomněli. Květa měla vždycky trochu svérázný projev, takže záminka se našla. Jednoho dne ji rovnou z posluchárny poslali na psychiatrické vyšetření, že prý se nechová normálně a mohly by to být projevy schizofrenie, zrovna tak jako to její vystoupení na SVOČ.

Květa pobyla nějakou dobu na psychiatrii. Bylo mi z toho úzko. Přesto jsem se jednou ozvala na semináři z marxistické filosofie. Tatáž asistentka, kterou tolik pohoršil Květin příspěvek do „diskuse“, nám vštěpovala, že vědecké poznání nutně popírá víru v Boha a že náboženská víra přímo souvisí s nízkým stupněm vzdělání. Namítla jsem, že Teilhard de Chardin byl přece uznávaný paleontolog. Asistentka mávla rukou, prý až tak významný není, a potom se mě začala vyptávat, odkud znám Teilharda de Chardin, co jsem od něho četla a kdo mi takové věci dává číst. Zcela upřímně jsem odpověděla, že už ani nevím, že je to dávno. Tak mi jen poradila, abych se orientovala na marxistický výklad světa.

Květa se po čase vrátila. Samozřejmě že nešlo o žádnou psychózu. Dostudovala, stala se dětskou lékařkou. Takže se „vlastně nic nestalo“. Měli jsme přece „svobodu vyznání“.

H. F., Čechy

Ještě za války nastoupila naše maminka Marie Tomanová jako učitelská praktikantka v Radostíně, potom jako výpomocná učitelka v Měříně, Horních Borech, Černé a jako učitelka čekatelka v Měříně, kde se také v roce 1945 vdala.

Při prověrkách v roce 1958 bylo mamince nabídnuto: „Nedávejte děti do náboženství, nechoďte do kostela, a můžete učit.“ – To naše maminka odmítla, a proto musela školu opustit. Krátce před vyhozením si na náledí zlomila ruku v zápěstí, když nesla ze školy sešity na opravování. Zlomená ruka dlouho bolela a tato bolest jí dělala problémy při práci v továrně n. p. Kras, kde pracovala jako šička na pásu. Samozřejmě jako nevyučená se jen těžce s touto prací vyrovnávala a byla na posměch bývalým žačkám.

A pak přišel rok 1968, naše maminka byla rehabilitována a nastoupila znovu do školy v Měříně. Ale přišla léta normalizace a znovu nastaly problémy s chozením do kostela. Jako nespolehlivá musela povinně odebírat Rudé právo a každý den z něj dělat výpisky a druhý den jako poslušný žáček předkládat ve škole. Na soukromou žádost ředitelky školy, která byla maminčinou přítelkyní z dřívějších dob, jezdili naši rodiče do kostela do vedlejších vesnic. (…)

Jiří Toman, Měřín

Z pětisvazkové publikace Kamínky (Hradec Králové 2000–2006), vydávané pod patronací arcibiskupa Karla Otčenáška, iniciátora tohoto díla. (Úryvky převzaty z: díl 1, s. 167; díl 3, s. 43; díl 4, s. 148–149; díl 5, s. 136.)