Katolická církev v NDR. Cesty vyrovnávání se s minulostí

Autor: Gregor Buß - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2009/4 (Studie)

1. Nevyhnutelnost zpracování dějin

1.1. O obtížnosti posuzování viny

Když se zabýváme historií katolické církve za komunismu, narážíme na dva vysoce zajímavé, ale zásadně rozdílné aspekty. Na jedné straně vynáší historické bádání na světlo, že velké množství katolíků, kněží i laiků, odolalo svodům komunistického režimu. Silou své víry a s oporou církve prokázali obdivuhodnou odolnost. Mnozí dokonce bojovali s diktaturou s nasazením vlastního života a přispěli tím rozhodně k pádu železné opony. Vzpomínka na tyto příklady víry se nesmí za žádných okolností ztratit.

Na druhé straně však historický výzkum odhaluje i temné kapitoly nedávných dějin církve. Mluvím o studentských kněžích, kteří udávali vlastní farnost, o pracovnících Charity, kteří donášeli důvěrné informace ministerstvu vnitra, o kněžích, kteří zrazovali spolubratry. Také vzpomínka na tyto temné stránky musí být udržována v paměti, ať už je tento proces jakkoli bolestný. Uvnitř katolické církve – ve všech zemích střední a východní Evropy – existovali kritikové režimu i loajální služebníci státu, bojovníci odboje i kolaboranti, světlo i stíny. Bylo by půlením pravdy hovořit jen o hrdinských činech a zamlčovat přestupky. Ze zkušenosti je známo, že není snadné přiznat chyby, avšak právě konfrontací s vlastní vinou se otevírají nové perspektivy pro budoucnost – jak chceme v dalším ukázat. Při zpracování temných stránek nejde o diskreditaci katolické církve jako celku. Naopak, zpracování temné minulosti má působit léčivě a propůjčit církvi novou sílu a hodnověrnost.

Jak máme zacházet s vlastní minulostí? Jak zpracovat zvláště bolestné pocity viny? Existuje východisko z neblahého zapletení? Takové a podobné otázky se nám vnucují, když se věnujeme citlivému tématu kolaborace s komunistickým režimem. Platí to především uvnitř katolické církve, protože jakákoli forma podpory utlačovatelského aparátu naprosto odporuje křesťanskému étosu. Katolík, který dobrovolně spolupracoval se Státní bezpečností, si věc musí v prvé řadě vyrovnat sám se sebou. Na další rovině má však jeho chování důsledky pro celou církev, jejíž součástí a představitelem je. Každý případ kolaborace otřásá církví v jejích základech. Proto nejen jednotlivý kolaborant, ale celá instituce církve musí nalézt cestu k zpracování vlastní historie.

1.2. Potlačit, nebo zpracovat?

Při zacházení s bolestnou minulostí se nabízejí dvě strategie: buďto se snažíme prožitek potlačit, nebo se z něj poučit. Obě metody mají své výhody a oprávnění. Strategie potlačování působí v mnoha situacích jako užitečný mechanismus přežití. I psychologové potvrzují skutečnost, že např. traumatické zážitky musejí být vytěsněny, aby bylo možno vůbec dále žít. Potlačení má jakousi ochrannou funkci, zasahující především do choulostivých životních situací. Psychologie však zároveň učí, že potlačené zážitky nemizí. Traumatické zkušenosti se mohou usadit v podvědomí a později vyplout, např. když se dotyčný cítí tak silný, že by zvládl zpracování. Ochranný mechanismus potlačení tedy působí jen dočasně, nikoli trvale. Je dokonce žádoucí, aby se bolestné zkušenosti vrátily do vědomí, protože postavit se vlastní částečně temné minulosti je ve většině případů léčivé. Naproti tomu traumatické zážitky, které nebyly aktivně zpracovány, mohou vést k závažným poruchám osobnosti a poznamenat člověka na celý život. Druhá strategie – poučení z prožitého – může proto spíše přispět ke zdařilému životu než potlačování. Přesněji řečeno: neexistuje jiná cesta než postavit se vlastní minulosti. Potlačení je jen přechodné řešení pro obtížné časy. Aby nebyl člověk trvale ovládán duchy minulosti, musí zpracovat vlastní historii, především historii vin. I když se tento proces učení může jevit jakkoli bolestný, pouze touto cestou lze otevřít budoucnost hodnou žití.

2. Usmíření Jákoba s Ezauem – čtyři biblické lekce

Po těchto spíše abstraktních úvahách, zčásti vypůjčených z psychologie, chceme problém zacházení s vlastní vinou konkretizovat na poučném příkladu: na historii usmíření Jákoba s jeho bratrem – dvojčetem Ezauem (Gn 32,2-33,17). Nechceme zde provádět celkovou exegezi tohoto působivého vyprávění, nýbrž vytknout některé ústřední aspekty zajímavé pro naše téma.¹

Praotec Jákob je jednou z nejoslnivějších postav Bible. Snad je to tím, že jeho život procházel četnými vrcholy, ale i propastmi. Na jedné straně je to milující otec rodiny, který má navíc úspěch ve svém podnikání. Na druhé straně je to nemorální podvodník bez skrupulí. Bratra Ezaua připravil o prvorozenství za misku čočovice. To však nebylo jeho jediným uklouznutím. U smrtelné postele svého téměř slepého otce Izáka vyláká jeho požehnání tím, že se vydává za svého bratra Ezaua – přičemž je dokonce podporován matkou. Dějiny jeho života jsou tedy bohaté na lidské, příliš lidské stránky. Praotec je schopen vynikajících činů, zná však i hluboké propasti – a to jej činí fascinujícím. Kniha Genesis (32,2-33,17) pojednává o tom, jak se Jákob po dlouhých letech v cizině vrací do své rodné země Kenaan. V popředí je shledání s bratrem Ezauem, setkání, z něhož má Jákob velký strach. Z této epizody lze získat mnohá poučení, která se týkají našeho tematického komplexu viny a usmíření. Čtyři z nich budou podrobněji představena.

1. Před vinou nelze utéci. Dvacet let dřel Jákob u svého tchána v Cháranu, a přesto jsou vzpomínky na jeho vlastní přečiny zcela čerstvé. Dvacet let svého bratra neviděl – co se však stalo tehdy, má před očima, jako by to bylo včera. Ani Ezau na minulost nezapomněl, je stále aktuální. První poučení tedy zní: před vinou nelze utéci, přijde čas, kdy člověka jeho minulost dostihne. V Cháranu se snad Jákobovi dařilo potlačit vzpomínky na vlastní selhání; při návratu domů se však staré rány opět otvírají. Chce-li do Kenaanu, musí se postavit minulosti.

2. Boj se strachem. Jákob měl před konfrontací s bratrem velký strach. Znepokojovala ho nevypočitatelnost budoucnosti. Zvláště když se dozvídá, že Ezau mu jde naproti se čtyřmi sty muži, je mu „úzko a padla na něj tíseň“ (Gn 32,8). Jákob se bojí, že mu bratr neodpustí, a proto činí ochranná opatření. Rozděluje svůj majetek do dvou táborů, posílá k bratrovi služebníka s dary a prosí Boha svých otců o přispění. Navzdory těmto pečlivým opatřením se Jákob necítí dost silný, aby překročil hraniční řeku a postavil se před oči bratra. Ochromen strachem zůstává sám u řeky Jaboku, aby tam přenocoval. V této situaci temnoty a vnitřního rozrušení se mu stane něco nanejvýš podivného. Jákob bojuje s mužem, který se zdá být nadlidskou bytostí. Bojuje se tvrdě a do úsvitu není rozhodnuto. Tato událost u Jaboku je tajemná především proto, že je i nadále nejasné, s kým Jákob bojoval. Některé výklady vidí v onom muži samého Boha. Jiní uvažují o Božím poslu nebo andělu. Další výklady mají snahu interpretovat boj jako zápas s vlastním strachem. Jákob bojuje sám se sebou, se svým špatným svědomím. O žádné z uvedených interpretací se nedá tvrdit, že je jediná pravá. Snad lze vyzkoumat celou hloubku tohoto biblického místa jen tehdy, když se popřeje sluchu všem variantám. Přesto je zřejmé – a to lze považovat za druhé naučení – že střet s vlastní vinou může vyvolat silné pocity strachu. Strach často ochromuje a může být překonán jen neúnavným bojem, který na člověku vyžaduje vše. Dalo by se dokonce tvrdit, že právě v takových krizových situacích není Bůh vzdálený, nýbrž – zcela doslovně – na dotek blízký (srov. též Gn 35,3). Zdá se, že chce Jákobovi vzít i poslední síly; nakonec však nechce nic jiného, než aby se Jákob změnil a vyšel ze zkoušky posílený. Noční zkušeností u Jaboku se Jákob stává jiným člověkem. Protože se nevyhnul tomuto těžkému boji, jmenuje se od té doby Izrael: Boží bojovník.

3. Usmíření má svou cenu. Jákob přinesl pro smíření s bratrem velkou oběť. Dary pro bratra Ezaua jsou mimořádně velkorysé; Bible mluví o několika stech zvířatech. Tyto hmotné věci však Ezaua zajímají jen okrajově – sám je dost bohatý. Více mu snad mohla imponovat odvaha a upřímnost bratra. S nasazením vlastního života a v čele celého rodu mu jde – nebo spíše kulhá – Jákob vstříc (srov. Gn 32,32). Kulhání lze vidět jako vnější znamení Jákobovy vnitřní proměny. Ezau cítí, že tentokrát bratr nehraje falešně, nýbrž přichází s vážnou záležitostí. Je to vidět i z toho, že proměněný Jákob se vrhá před starším bratrem sedmkrát k zemi. Jákob se nevydal na těžkou cestu za bratrem – a tím i k sobě samému – z přechodné nálady nebo přelétavé potřeby harmonie, nýbrž z hlubokého přání po usmíření. Jako třetí poučení plyne něco o ceně zpracování minulosti. Jákob je ochoten nabídnout vysoké hmotné odškodnění za své morální selhání. Rozhodující je však praotcova osobní angažovanost. Odvážně a rozhodně dělá první krok. Ačkoli neví, co přinese budoucnost, kulhá jí vstříc. A jeho bratr-dvojče ocení, že se Jákob nevyhnul tomuto riziku a nešetřil sebe samého.

4. Realistická perspektiva budoucnosti. Když se člověk bez výhrad postaví provinilé minulosti a je ochoten přinést nutnou oběť, může se usmíření zdařit. Genesis (33,4) líčí dojemnou scénu smíření Jákoba s Ezauem takto: „Ezau se k němu rozběhl a objal ho, padl mu kolem krku a políbil ho; oba zaplakali.“ Starší bratr je natolik přemožen city, že zcela přehlédl bratrovy ženy a vnímá je až při druhém pohledu. Navzdory radosti a emocím však bratři neztrácejí smysl pro realitu. Oba vědí, že společný život obou rodin není možný, a proto se brzy jejich cesty rozcházejí. Bible tedy nemaluje žádnou iluzorní idylu, která by sice hezky vypadala, ale neodpovídá lidské realitě. Místo toho je vize budoucnosti překvapivě střízlivá: harmonické soužití dříve znepřátelených bratrů je utopií, ale pokojný život vedle sebe je možný. Čtvrté a poslední naučení, které bychom si měli zapamatovat pro další úvahy, se týká šancí, ale i mezí nové perspektivy budoucnosti. Skrze usmíření mohou Ezau a Jákob opět žít v míru, po desetiletích útrap se může především Jákob usadit v pokoji (srov. Gn 33,17). Tím, že se otevřeně postavil své minulosti, je jeho budoucnost více hodna žití. S odkazem na Žalm 18,20 bychom mohli říci, že Jákobův život dostal novou šíři, protože se s Boží pomocí osvobodil z úzkosti strachu. Na druhé straně vyprávění o obou dvojčatech jasně ukazuje, že ani usmíření nedokáže zapomenout na bolestné zkušenosti minulosti. Jákobovo kulhání mu každodenně připomíná minulé časy: co zažil, nemůže a nemá být zcela vymazáno. Od budoucnosti by se nemělo očekávat nemožné. Bible spíš doporučuje utvářet budoucnost se střízlivým smyslem pro proveditelné.

3. Snahy Německé biskupské konference o zpracování dějin katolické církve v NDR

Když si přečteme nadpis našeho článku, podivíme se, že se dosud neřeklo jediné slovo k vlastnímu tématu. Role katolické církve v NDR byla zmíněna nanejvýš okrajově. Přesto exkurzy do psychologie a biblické exegeze byly nutné, abychom mohli lépe zařadit význam následujícího.

Na historii katolické církve v NDR se lze dívat z různých úhlů. Jak bylo naznačeno už na začátku, zajímavé jsou dvě fasety: na jedné straně odpor proti diktatuře SED, na druhé straně kolaborace s potlačovatelským aparátem. Zde nás bude zajímat především druhý aspekt. Přesněji formulováno – jde o otázku, jak se katolická církev vypořádala po roce 1990 se stinnými stránkami vlastní minulosti v NDR.

3.1. Zpracování problematiky Stasi

Krátce po převratu 1989/90 zahájili němečtí biskupové první kroky ke zpracování minulosti. Berlínská biskupská konference, tedy shromáždění východoněmeckých biskupů, konstatovala už počátkem srpna 1990, že je nutné „postarat se o zpracování dějin katolické církve v oblasti NDR od roku 1945“.² Toto rychlé jednání německé katolické církve snad vycházelo z obavy, aby se neopakovaly chyby, k nimž došlo po skončení nacistické éry. Tehdy trvalo skoro dvacet let, než se Němci – tedy ne jen katolická církev – postavili ke své minulosti. Pro církve se ukázalo vyrovnání s problematikou Stasi jako jeden z nejnaléhavějších problémů po pádu zdi. Vyplývá to z tiskového sdělení ze 3. 3. 1992, které vydal sekretariát Německé biskupské konference společně s Církevním úřadem Evangelické církve. V tomto sdělení se praví, že biskupové jsou si vědomi problémů, „které vyplývají z neblahé činnosti služby Státní bezpečnosti NDR. Církve samy podniknou potřebné kroky, aby objasnily konkrétní výtky týkající se spolupráce se Státní bezpečností.“³ Současně biskupové konstatují, že zapletení se s Ministerstvem státní bezpečnosti může být „věcně zpracováno jen jako součást nezbytného vyrovnání se s celkovou čtyřicetiletou minulostí“.⁴ Biskupové tedy vědomě volí důkladnější postup, než činí část médií, lačnících jen po odhalování nových skandálů. Německým církvím záleží na tom, aby z vlastní iniciativy uvedly na světlo pravdu o kolaborantech z vlastních řad. Zdůrazňují ovšem, že při tomto namáhavém procesu nelze pominout rámcové podmínky, jež panovaly v NDR. Každý jednotlivý případ musí být posuzován samostatně a s ohledem na celkovou situaci. Zvláště vyhodnocování podkladů Ministerstva státní bezpečnosti vyžaduje vysokou znalost věci a citlivost. Proto se např. berlínský kardinál Sterzinsky v září 1992 detailně informoval o této problematice v osobním rozhovoru se šéfem Úřadu pro dokumentaci Stasi, Joachimem Gauckem.

Snaha německých biskupů o objasnění zapletení se Státní bezpečností vyústila roku 1993 v založení „Pracovní skupiny k zpracování činnosti státních a politických organizací a Ministerstva státní bezpečnosti vůči katolické církvi“. Pracovní skupina měla šest zástupců z bývalých východoněmeckých biskupství a jednoho profesionálního vědeckého pracovníka. Úkolem této skupiny, podřízené pracovnímu společenství východoněmeckých biskupů, bylo především nalezení a třídění přístupných akt státních a politických orgánů bývalé NDR. Výsledky činnosti skupiny byly zveřejněny roku 1998 v obsáhlé studii.⁵ Protože tato publikace zatím nejlépe dokumentuje úsilí katolické církve o zpracování problematiky Ministerstva státní bezpečnosti, bude přínosné blíže ji představit.

Autoři Dieter Grande a Bernd Schäfer začínají svůj výklad obecnými odkazy na předání akt o církevní politice SED. Vzhledem k aktům vysvětlují například, jaké typy podkladů Stasi existují a jak se dá posoudit jejich vypovídací hodnota. Poněvadž jen málo čtenářů mohlo osobně dostat do rukou tato akta, je ke studii připojen více než stostránkový dodatek s kopiemi vybraných originálních dokumentů, opatřený krátkým komentářem. Tak je možné lépe porozumět způsobu myšlení a práce tajných služeb NDR.

Jádro zprávy Grandeho a Schäfera obsahuje vyhodnocení 117 akt obětí a 252 akt pachatelů na „katolické linii“, jak zněl terminus Státní bezpečnosti. V aktech obětí jsou údaje o sledování osob. Naproti tomu akta pachatelů jsou podklady o „neoficiálních spolupracovnících“,⁶ obsahují především informace a zprávy těchto spolupracovníků. Vyhodnocení všeho dostupného materiálu provedli Grande a Schäfer podle jednotlivých okresů NDR. Navíc byly zkoumány speciální zprávy katolické církve; sem patří aktivity Státní bezpečnosti v katolických studentských společenstvích a akademických kruzích, v Kolpingově díle a charitních svazech, jakož i v katolických vzdělávacích institucích a řeholních společenstvích. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že empirická báze, o niž se opírá studie Grandeho a Schäfera, je různá v různých okresech. Přezkoumání církevních spolupracovníků a hodnostářů se v šesti východoněmeckých diecézích provádělo různě:

„V otázce odpovědnosti příslušného diecézního biskupa se přistupovalo ke zjištění eventuální spolupráce se Státní bezpečností různými cestami (…) V biskupství Drážďany-Míšeň bylo provedeno přezkoumání všech církevních hodnostářů a spolupracovníků církve, v berlínském arcibiskupství byli prověřováni vedoucí pracovníci ordinariátu, v dalších biskupstvích došlo k prověrkám na základě dobrovolnosti a k mnoha přezkoumáním ve všech známých podezřelých případech.“⁷

Konkrétně to znamená, že v biskupství Drážďany-Míšeň bylo v letech 1992–1996 kontrolováno všech 400 kněží, řeholníků a laických pracovníků ve službách diecéze ve věci spolupráce se Státní bezpečností. Naproti tomu v biskupství Erfurt bylo provedeno pouze osm prověrek.⁸

Proto se Grande a Schäfer brání uvést v závěrečné kapitole své zprávy souhrnnou statistiku o kolaboraci katolických kněží s tajnými službami NDR. Souvisí to s uvedeným rozdílným postupem v diecézích, takže se jen v biskupství Drážďany-Míšeň dá zjistit údaj s vypovídací hodnotou.⁹ Další obtíž je v tom, že ničení akt, které prováděli pracovníci Ministerstva státní bezpečnosti až do počátku roku 1990, bylo v různých okresech NDR různě intenzivní. Při zpracování to vede nutně k „regionálním a časovým deformacím a nerovnováze“.¹⁰ Konečně – a to je asi nejdůležitější – oba autoři uvádějí, že žádný případ neformální spolupráce není stejný jako ty druhé:

„V průběhu čtyřiceti let existence NDR docházelo od Ministerstva státní bezpečnosti k registracím po ‚katolické linii‘, které se značně lišily v trvání, intenzitě a církevněpolitickém a regionálním významu. Souhrnná statistika tyto rozdíly nemůže objasnit. Na obecně uznaném a všestranně aplikovatelném katalogu kritérií pro odstupňované hodnocení neformálních spolupracovníků se veřejná diskuse o přístupných aktech dosud nedokázala sjednotit, ač probíhá od roku 1992. Statistické údaje bagatelizují závažné případy a zároveň přehánějí drobnosti.“¹¹

Herbert Heinecke, který se ve své monografii k tématu „vyznání a politika v NDR“ odvolává na výsledky průzkumu Grandeho a Schäfera, je ve svém úsudku méně zdrženlivý. Na základě právě uvedených potíží je však třeba posuzovat jeho slova opatrně.

„Lze považovat za jisté, že se Stasi podařilo získat katolické duchovní jako neformální spolupracovníky jen v ojedinělých případech. U ostatních církevních pracovníků je jejich počet podobně nízký. Nepodařilo se ani celoplošné proniknutí, ani získání byť i jediného duchovního na úrovni řízení církve.“¹²

Navzdory tomu šetření „Pracovní skupiny k zpracování činnosti státních a politických organizací a Ministerstva státní bezpečnosti vůči katolické církvi“, shrnuté Grandem a Schäferem, dokazuje, že někteří církevní hodnostáři a spolupracovníci se Stasi kolaborovali. To podnítilo východoněmecké biskupy, aby roku 1998 vystoupili na veřejnost se stanoviskem, které si zaslouží citovat. V rozhodující pasáži se praví:

„Dosavadní zkoumání státních akt dokázalo, že se biskupové mohli obvykle na své kněze a spolupracovníky spolehnout. Ukázalo se však, že někteří se instrukcemi svých biskupů neřídili. Existovali kněží i laici, kteří souhlasili s nabídkami spolupráce a z různých motivů hledali cestu sblížení, dělali ústupky, nebo dokonce aktivně spolupracovali se Stasi. Je zřejmé, že i v naší církvi existovala lidská selhání a provinění ve spolupráci s diktaturou SED.“¹³

3.2. Edice pramenů a výzkumné instituce

Otázka zapletení se Stasi je jistě nejbrizantnějším problémem v rámci zpracovávání dějin katolické církve v NDR. Němečtí biskupové podnikli ještě další iniciativy k hlubšímu pochopení poměrů na východě země v letech 1945–1989.

Nejprve se východoněmečtí biskupové roku 1990 dohodli na „zajištění akt a obrazového materiálu, jakož i jiných pramenů o církevní činnosti v tomto období. (…) Dále byl každý ordinář požádán, aby ve svém jurisdikčním okrsku pověřil tímto zpracováním jednoho důvěrníka.“¹⁴ Prvním plodem této práce byla sbírka důležitých pastýřských listů a jiných biskupských sdělení, publikovaná roku 1992 pod titulem Katholische Kirche – Sozialistischer Staat DDR.¹⁵ Podobný sborník textů příslušných dokumentů z jednotlivých jurisdikčních oblastí následoval o dva roky později.¹⁶ Vzhledem k zvláštnímu významu Berlína byla tomuto biskupství věnována samostatná publikace.¹⁷ Kritická edice všech relevantních pramenů pro oblast katolické církve v NDR dosud chybí, je však připravována.¹⁸

Kromě zveřejnění církevních pramenů podpořili němečtí biskupové i založení výzkumných institucí. Na prvním místě odkazujeme na „Forschungstelle für kirchliche Zeitgeschichte“ v Erfurtu (FKZE). Toto výzkumné pracoviště, založené roku 1995 pod názvem „Seminar für Zeitgeschichte“, je přidruženo ke Katolické teologické fakultě v Erfurtu. Těžiště práce jsou různorodá a zasahují všechny aspekty církevního života v socialistickém státě.¹⁵ Navíc existují na diecézních úrovních výzkumná pracoviště financovaná církví. V berlínské arcidiecézi bylo založeno již roku 1991 pracoviště „Arbeitsstelle für Zeitgeschichte“ a tehdejší biskupský úřad ve Schwerinu založil roku 1993 „Heinrich-Theissing-Institut“ jako dokumentační středisko pro historii církve a doby.

4. Výsledky a otevřené otázky

1. V katolické církvi existovaly případy kolaborace se Státní bezpečností. Na základě dosud uvedeného lze konstatovat jako první výsledek, že i uvnitř katolické církve došlo ke spolupráci s německou Státní bezpečností. Nelze popřít, že někteří církevní hodnostáři i laičtí spolupracovníci kolaborovali se Stasi. I když se podle současného stavu zkoumání jednalo o výjimky, je každý takový případ těžkým dědictvím pro celou katolickou církev.

2. Sami biskupové se ujali iniciativy ke zjišťování. Němečtí biskupové reagovali rychle a krátce po převratu zahájili rozhodné kroky ke zpracování. Aby předešli případným odhalením v médiích, sami se ujali iniciativy k objasnění minulosti. Rozsah těchto opatření je však v diecézích různý. Právě v prověření kněží a laických zaměstnanců ve věci spolupráce se Stasi existuje v některých diecézích deficit. Pozitivně lze zdůraznit veřejné doznání východoněmeckých biskupů, že „i v naší církvi existovalo lidské selhání a vina ve spolupráci s diktaturou SED“.²¹

Pokusíme-li se pozorovat úsilí katolické církve o vyrovnání s minulostí v NDR na fólii Jákobovy historie, pak můžeme tvrdit, že některá biblická naučení byla přijata. Je potěšitelné, že němečtí biskupové nepotřebovali dvě desetiletí, než by zaujali stanovisko k temným stránkám historie. Nepokusili se minulé věci potlačit, ale – se vší potřebnou citlivostí – je chtěli zpracovat. Podstoupili tím riziko a museli se prosadit proti kritikům, kteří varovali před překročením Rubikonu. Historka o smíření Ezaua a Jákoba ukázala, že překonání strachu a překročení hranice mohou být léčivé. Poté, co Jákob překročil po dlouhém zápasu Jabok – ne Rubikon –, otvírají se mu nové perspektivy. Také pro katolickou církev se mohou naskytnout nové budoucí šance, když bude otevřeně zacházet s vlastním selháním.

3. Vyrovnání probíhá na různých úrovních. Je třeba zdůraznit, že problém církevní spolupráce se Stasi je důsledkem režimu SED. Bez utlačovatelského aparátu NDR by nebyli kněží verbováni jako udavači. Toto zjištění jistě nezprošťuje neoficiální spolupracovníky jejich viny, ukazuje však, že k zodpovědnosti musejí být pohnáni především tehdejší funkcionáři SED a důstojníci Stasi. Je k zamyšlení, když Hubertus Knabe konstatuje, že většině elit NDR se dosud daří unikat spravedlnosti. Ve své knize o přikrašlování diktatury SED uvádí:

„Na podzim 1989 sice zmizel režim SED, nikoli však vrstva funkcionářů a důstojníků Stasi, kteří ho čtyřicet let podporovali. Pachatelé jsou mezi námi a užívají bez zábran výhod demokracie. Když už nemohou historii vrátit, chtějí alespoň pro sebe vyhrát boj o paměť. (…) Skutečně ještě není rozhodnuto, jak vejde NDR do dějin. Zatímco pachatelé, souputníci a blahosklonní pozorovatelé získávají na významu, jsou oběti a kritikové v defenzivě. Jejich strategická nevýhoda je v tom, že lidé špatné věci raději zapomínají a chtějí uchovat v paměti dobré.“²²

Když se zabýváme tématem vyrovnání, pak je třeba rozlišovat na více rovinách. Objasnění minulosti je za prvé úkolem celé společnosti. Sem patří především potrestání viníků a podpora obětí. Ale též práce na paměti a boj proti přikrašlování diktatury SED je v rukou všech občanů, jak jsme se dozvěděli od Huberta Knabeho. Na další rovině – a to je předmětem tohoto článku – je katolická církev vyzvána, aby otevřeně zacházela se svým propojením se Stasi a nepotlačovala toto těžké dědictví. Jen tak může získat novou důvěryhodnost a zabránit rozepřím mezi věřícími. Nakonec na třetí rovině se musí každý jednotlivec, který se zapletl se Stasi, osobně zodpovídat. Toto břemeno z něho nesejme ani církev, ani společnost. Jen tehdy, když proběhne těžký proces vyrovnání na všech třech rovinách, bude možno zabránit dalším zlomům uvnitř společnosti, církve nebo i jednotlivých lidí.

4. Vyrovnání není dosud ukončeno. Navzdory všem snahám německých biskupů není zpracování dějin katolické církve v NDR dosud ukončeno. Souvisí to s obrovským množstvím dat, která shromáždila Stasi ve své čtyřicetileté historii. Abychom si představili rozsah sledování občanů NDR, uvedeme několik čísel: od založení Ministerstva státní bezpečnosti v roce 1950 pracovalo pro ně na plný úvazek odhadem 250 000 osob. 31. října 1989 zaměstnávalo toto ministerstvo 91 015 osob. V NDR připadalo tedy na jednoho pracovníka Stasi 180 občanů; v SSSR to bylo 600 osob, v Polsku 1600.²³ Podle nejnovějších údajů²⁴ měla tajná služba NDR ve své historii více než 600 000 spolupracovníků, z toho 12 000 ve Spolkové republice. Při pádu Berlínské zdi bylo aktivních ještě 189 000 neoficiálních spolupracovníků, z toho 3000 ve Spolkové republice. 180 kilometrů archivního materiálu, který mohl být zachráněn, není ještě plně zpracováno: znamená to, že obsah některých dokumentů je dosud zcela neznámý. Navíc existuje 16 000 pytlů s útržky roztrhaných akt, které čekají na složení. Dosud se tato skládanka dělala ručně; moderní počítačová technika²⁵ má proces urychlit tak, aby od roku 2010 byly k dispozici nové poznatky z materiálu z pytlů.

Další důvod, proč není zpracování dějin katolické církve v NDR dosud skončeno, souvisí s komplexností tematiky. Zpracování dostupných dat historickými nástroji je jen prvním krokem. Po empirické práci s podklady musí následovat systematická reflexe. Patří sem např. těžko zodpověditelná otázka, proč se někdo zapletl se Stasi. Už bylo poukázáno na to, že každý případ kolaborace musí být posouzen odděleně, aby se zabránilo paušalizacím. Důvody a motivy činnosti neoficiálních pracovníků byly mnohostranné: někteří byli ke spolupráci donuceni, jiní pracovali z přesvědčení, další sledovali ryze egoistické cíle. Rozlišovací práce, kterou žádají Grande a Schäfer, není ještě v této oblasti dostatečná a může se zdařit jen s pomocí poznatků filosofie, sociologie a psychologie.²⁶