Karel IV. versus Petrarcova vize

Autor: Zd. Kalista - Číslo: 2009/4 (Osobnosti)

(…) Zato tím důrazněji rozvíjí (Petrarca) před ním (Karlem IV.) odkazy na starou slávu římskou, nechávaje ve svém listě široce a pateticky promlouvat opuštěný a zbídačelý Řím o minulých časech, kdy jako pán světa dával základy zákonům a budoval nejznamenitější moc vojenskou, kdy se jeho dějiny pyšnily jmény, jako byl Brutus, Camillus, Curiové, Fabriciové, Deciové, Curtiové, Torquatové, Fabiové aj., kdy jeho loďstva brázdila daleké moře, jeho moc podrobovala Kartágo, Etiopii, Libyi, Hispánii atd., a jeho vojenské úspěchy upravovaly cestu k věčnému míru. To je ideál, ke kterému míří jeho myšlení a ke kterému má mířit i Karel, jehož Prozřetelnost určila, aby se stal nástupcem velikých císařů římských. A v tom smyslu také zřejmě Petrarca vykládá i onu „virtus“ (ctnost) a „gloria“ (slávu), které jsou podle něho znakem všech opravdu velikých mužů a zejména nutným předpokladem velikostí panovníků. Vzorem Karlovi v jeho jednání má být především Alexander Makedonský, jehož tyto vlastnosti učinily v poměrně mladém věku pánem obrovské říše, anebo Scipio Africanus, jemuž odvaha a ctižádost jeho daly zvítězit nad nepřemožitelným Hanibalem...

Ale právě toto prohloubení dřívější argumentace Colovy ve smyslu ryze humanistickém musilo chtě nechtě značně posílit odpor Karlův ke všem podobným vývodům. I on zajisté požadoval na panovníkovi, aby byl v jistém smyslu „ctnostný“ – vždyť jen tak mohl plnit své poslání vzhledem ke svým poddaným co „duše podlé těla“. Ale „ctnost“ u něho měla docela jiný charakter, než jakého se jí dostávalo v pojetí Petrarcově. Neměla nic co dělat s představou moci, či lépe řečeno: větší moci, na kterou kladl takový důraz básník. Naopak – jak víme – „libido dominandi“ (touha po větší moci) byla u panovníka, který rostl v duchu idejí augustinských, vyloučena. A stejně „slávu“ panovnickou hledal Karel docela jinde než jeho veliký básnický současník: V listu Ludvíku Bavorovi z 10. února 1347 velmi ostře zaútočil proti panovníkům, kteří svou slávychtivostí se dávají zlákat od pokory, vyznačující pravého křesťana, a stejně v odpovědi Colovi di Rienzo s hlubokým důrazem pokáral pýchu a ctižádost, které provázely nešťastného tribuna. Jemu „sláva“ kryla se do značné míry s představou „zásluhy“ nebo ještě lépe „křesťanské zásluhy“, která získává člověku podíl na věčné slávě Boží, aniž by se proto nějak dotýkala a překážela požadavku pokory, který klade Kristus. (…)

V polovině října 1354 arci mohl vzrušený básník konečně uvítat v Itálii římského krále, který si přicházel do starobylého Říma pro korunu císařskou. Oslovuje jej s gestem takřka simeonským Vergiliovými verši:

„Venisti tandem tuaque expectata parenti

Vicit iter durum pietas.“ (Aeneis VI, v. 687)

Ale slyšeli jsme už, že jásot Petrarcův skončil rozčarováním. V jeho listu z Milána z června 1355 se vracejí zdvojenou prudkostí výtky „Tu Imperii dominus, nil nisi Boemiam suspiras“ (Ty, pán říše římské, netoužíš než po svých Čechách), „Imperator vocitaberis, Boemie rex solius“ (Císařem se budeš (pouze) nazývati, jsa jen králem Čech) apod. Petrarca odvažuje se přímo vhodit Karlovi v tvář, že nezdědil „ctnost“ kdysi svého děda Jindřicha VII. A ještě prudčeji vybuchlo jeho rozhořčení v řádcích jeho pojednání „De vita solitaria“, psaných snad někdy v téže době jako právě citovaný dopis. „Císař“ – zaznamenává tu s hněvem – „uloupiv vínek císařský, odešel do Germanie, spokojiv se otcovskými temnotami a pouhým jménem impéria, jehož nejzazší údy objímá, pohrdaje hlavou. Ten, od něhož jsme očekávali, že nám znovu získá, co bylo ztraceno, neodvažuje se udržeti svoje vlastní a utíkaje, ač ho žádný nepronásleduje, odvrací se od posvátných objetí své snoubenky a od krásné tváře Itálie, jako by pod nebem bylo něco krásnějšího…“ Petrarca naprosto nebyl ochoten uznat sliby, kterými se Karel IV. cítil vázán papežskému stolci, pokud šlo o jeho pobyt v Itálii. (…)

A ani nová přibližování a vzdalování mezi císařem a Francescem Petrarcou v dalších letech nepřinesla do této situace, vytvořené ne tak vnějšími politickými okolnostmi jako především rozdílem jejich duchových základen, nic nového. Pokusy Petrarcovy „zhumanizovat“ české prostředí, tj. prosytit je představami a výrazovostí nového humanismu, k nimž došlo v souvislosti s jeho pobytem v Praze r. 1356 a jejichž svědectvím je několik jeho listů členům pražského dvora – císařovně Anně, arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic, biskupu Janovi ze Středy – se svými příměry, srovnávajícími činitele pražského dvora s význačnými postavami života antického, uvázly na povrchu. Jeho listy opakují znovu a znovu představy a myšlenky, kterými útočil na Karla IV. od počátku, připomínajíce mu, že lidský život je příliš krátký k vykonání velikých činů, že je třeba, aby ukázal opravdovou „ctnost“ jako kdysi Alexander Veliký, že se nesmí on, „král světa“, spokojiti pouhým královstvím českým, že se nesmí nechat spoutat sliby, které dal papeži, atd. Znovu se v nich vracejí odkazy na staré klasické autory a jejich velikost. Ale nic z toho nedochází na straně Karlově výraznější odezvy. „Zdá se mi,“ žaluje Petrarca vyčítavě císaři v listě z Benátek z 11. března 1363, „že jsem vydechl ducha, když tě, císaři, volám na tvůj trůn, ochraptělo moje hrdlo.“ A po listu z Padovy z 11. prosince 1365 naléhání a zapřísahání básníkovo konečně zmlká úplně, jako by se básník přesvědčil, že překlenout duchovou propast mezi ním a císařem není možné.

Z autorovy knihy Karel IV. Jeho duchovní tvář (Vyšehrad, Praha 2007). – Titulek redakční.