Janek Alexa, ŽIL JSEM JAKO PEDOFIL

Autor: Martina Pavelková - Číslo: 2009/4 (Recenze)

Janek Alexa, ŽIL JSEM JAKO PEDOFIL. Portál, Praha 2002, 190 str., ISBN 80-7178-675-6.

Předkládaná kniha je autobiografickým svědectvím člověka, který trpí deviací zvanou homosexuální pedofilie (zaměření na chlapce bez známek dospívání). Janek Alexa (pseudonym) měl nejen odvahu se svěřit se svými pocity, ale k takovému úkolu je navíc i osobou nejvýš povolanou – po vystudování pedagogiky a českého jazyka pracoval jako asistent na katedře žurnalistiky a jako redaktor různých časopisů orientovaných na děti a mládež. Ostatně jeho literární nadání a zkušenosti k nám promlouvají z každé stránky knihy. Hned v předmluvě autor zmiňuje důvod, proč se pustil do psaní knihy, která je současně jeho osobní zpovědí: „Rozhodl jsem se k tomu během své sexuologické ústavní léčby v psychiatrické léčebně. Navzdory mnoha létům, která uplynula od mého prvního deliktu, vzpomínal jsem na vše s pocitem studu. Věřím, že čtenář pochopí, že moje osobní zpověď má daleko od jakéhokoli druhu pornografie nebo zvrhlictví. Omlouvám se za to, že líčení událostí, které vedly k mým trestním stíháním a odsou­zením, je syrové. Je však pravdivé, a dostane-li se tato kniha do rukou člověka se stejným celoživotním postižením, jaké mám já, měla by být varováním, jak rychle může pedofil podlehnout svému vrozenému po­hlavnímu zaměření“ (s. 22).

Alexa píše knihu velmi věcně, bez zbytečné sebelítosti a obviňování společnosti. Čtenáře překvapí, jak mohlo dojít k selhání ze strany člověka, který je schopen tak hluboké sebereflexe. Kniha (vlastně jakási „případová studie“) je o to zajímavější a působivější, že obsahuje prakticky celý Alexův život. Poprvé se s autorem setkáváme v soudní síni, kde je vynášen rozsudek po spáchání třetího deliktu, kterého se dopustil v téměř šedesáti letech (píše se rok 1999). Autor pak retrospektivně přehlíží svůj dosavadní život. Vypráví o svém dětství, letech dospívání, kdy si poprvé začal uvědomovat svou sexuální orientaci, i o době, kdy vedl chlapecký oddíl. Tehdy, v jedenadvaceti letech (1962), došlo k prvnímu selhání. Na stránkách knihy můžeme sledovat velmi emotivním stylem popsaný autorův vnitřní zápas mezi předsevzetím nikdy už neselhat a touhou uspokojit své pohlavní puzení, které bylo v bezprostřední blízkosti chlapců velmi silné. Po spáchání prvního deliktu byl podmínečně odsouzen. Později sám přiznal, jak je pro osoby s jeho sexuálním zaměřením důležité vyvarovat se pouhé příležitosti k praktickému uskutečnění své orientace. Pedofil by se měl naučit vnímat rizikové situace, díky nimž se ocitá v nebezpečí skutečného selhání. Měl by se naučit čelit problémovým situacím (vzpomínat spíše na své znechucení po činu než na vzrušující napětí před ním). Je třeba si uvědomit, že pedofil má velké pochopení pro duši dítěte, snadno vycítí jeho potřeby a tužby, takže si velmi brzy získá jeho důvěru. O to horší pak je, když je tato dětská důvěra brutálně zrazena v okamžiku obtěžování. Náš autor chlapcům, které měl v oddíle, nikdy fyzicky neubližoval ani jim nevyhrožoval. Své svěřence „pouze“ osahával – přestože si byl vědom, že tím může narušit jejich psychický a sociální vývoj. (Jsme podrobeni tlaku médií, která často za pedofilii vydávají i jiné sexuální deviace, které s dětmi mohou souviset. Jestliže pedofil svou dětskou oběť zabije, většinou se tak děje ze strachu z prozrazení.)

První recidiva přišla na prahu třicítky. Opět dostal (nečekaně!) podmíněný trest. Tentokrát své předsevzetí vyvarovat se příštího deliktu dotáhl do konce v podobě ambulantní sexuologické léčby. Během terapie se – neúspěšně – pokoušel o „normální“ soužití s dospělou ženou.

Posledního deliktu se Alexa dopustil po revoluci, kdy v euforii a nadšení založil chlapecký oddíl. V pokročilém věku si již připadal neškodný (jak se sám v sobě spletl!). Pedofilie je celoživotní zaměření. Následoval další soud, ze kterého již vyšel s nepodmíněným trestem. V té době se sám rozhodl podstoupit kastraci, jež definitivně vyloučila možnost další možné recidivy. Kniha se uzavírá Alexovým nástupem do vězení.

Velmi cenné je odborné vyjádření psychiatra a sexuologa MUDr. Slavoje Brichcína (s. 69–72, s. 165–173), který ke knize napsal také předmluvu a doslov. Z pozice odborníka komentuje Alexovo počínání, jeho duševní prožívání, popisuje možnou terapii a její perspektivy, chirurgické řešení a etické problémy, které v souvislosti s ní mohou vyvstat. Brichcín také poukazuje na to, že léčba pedofila je pro ochranu společnosti mnohem důležitější než represe – vězněnit delikventa je sice mnohem levnější než ho léčit, avšak neléčený a nepoučený jedinec se po propuštění z výkonu trestu ocitá v nebezpečí další recidivy.

Je zajímavé sledovat reakce okolí na autorovo selhání. Neušel negativním reakcím (výhružný vzkaz na telefonním záznamníku, zájem bulvárního tisku, nepříjemný a neprofesionální výslech na policii). Ale reakce kladné převažovaly (dokonce i od rodičů dětí z oddílu, kteří zřetelně vyjádřili nesouhlas nad jeho chováním, ale současně někteří z nich dali najevo i podporu v jeho snaze o nápravu).

Pro věřícího čtenáře je významný fakt, že Alexa je věřící evangelík (ostatně každá kapitola má v záhlaví biblický citát nebo výrok nějakého teologa). Dle svých slov praktikuje víru celý život (o své účasti na životě sboru však píše až ve spojitosti s poslední terapií). Jeho otec, také evangelík, je člověk spíše přísný a zásadový. Když se Janek dopustil prvního deliktu, byl tím otec velmi znechucen, avšak nijak jej nezavrhl a naopak mu sehnal pomoc v podobě svého známého právníka. To vše pod podmínkou, že se to již nikdy nebude opakovat (jak si to tenkrát přál sám Janek!). Ale i po druhém deliktu mu nakonec pomohl. Poslední recidivy se již nedožil. Matku, katoličku, vnímá náš autor jako laskavou a hodnou. Vždy při svém synovi stála, ačkoli ji jeho počínání velmi zraňovalo. Ona byla první, komu se se svými pocity svěřoval (jak se svými selháními, tak i pokusy o normální soužití se ženou) a u koho hledal radu. Sám v knize opakovaně vyjadřuje údiv a rozčarování nad tím, jak pokazil dobře rozběhnutý životní příběh (rodinné zázemí, vzdělání, spokojenost v zaměstnání, respekt a uznání kolegů, vytoužená práce pro oddíl, obdiv dětí a vděčnost rodičů…).

Autor popisuje svoje jednání s velkou otevřeností a odvahou, takže si můžeme utvořit velmi dobrou představu o tom, jak jedinec s takovým sexuálním zaměřením prožívá svou víru. Jak však můžeme a máme postupovat my, setkáme-li se s takovým člověkem? MUDr. Brichcín upozorňuje, že terapeut (tedy i kněz, popř. pastorační pracovník) musí odmítnout jak roli soudce, tak roli advokáta. Terapeut či pastorační pracovník se nesmí stát spikleneckým spojencem delikventa proti nechápavé společnosti a ani nesmí delikventa s opovržením odsuzovat. Měl by postiženému jedinci nabídnout roli loajálního průvodce. U kněží může vyvstat problém, pokud budou chtít celou situaci řešit sami na základě vlastních kompetencí (víra). Je velkým omylem namlouvat si, že díky víře získáváme schopnost řešit všechny problémy a krizové situace! Věřící člověk musí vědět, kde končí jeho schopnosti a kdy je tedy třeba vyhledat pomoc odborníka. Může však přispět modlitbou, upřímnou otevřeností a vytvořením atmosféry přijetí (právě se sebepřijetím mívají pedofilové problém, Alexa se v zoufalství dokonce pokusil o sebevraždu). Je třeba přestat věci tabuizovat a naučit se naslouchat a neodsuzovat.

Tento zdařile zaznamenaný životní příběh člověka, který do vínku dostal odlišnou sexuální orientaci, lze doporučit všem. Těm, kteří trpí podobnou odchylkou sexuálního zaměření, budiž varováním, aby včas vyhledali odbornou pomoc. Seznámit by se s ní měli i rodiče dětí, jež navštěvují nějaký oddíl vedený mužem, který jim věnuje svůj volný čas a podílí se na jejich výchově (avšak drtivá většina osob pracujících s dětmi je normální!). Pokud po knize sáhnou ti, kteří snad sami byli v dětství zneužiti, kéž by jim četba těchto řádků pomohla dospět k odpuštění tomu, kdo jim ublížil. Odborníkům, kteří se zabývají léčbou lidí se sexuální odchylkou, může napomoci pochopit vnitřní prožívání jejich deviace. A v neposlední řadě by po knize měli sáhnout kněží a pastorační asistenti, kteří se ve své praxi mohou setkat s osobami trpícími sexuální odchylkou (sexuální deviace postihují lidi bez ohledu na konfesi), aby věděli, jak tyto lidi přijmout a jak jim pomoci situaci zavčas řešit.